Před padesáti lety II

Kapitola 35

(V dubnu 1923)

(Rumfordská polévka. – Její vynálezce. – Polévky klášterní. – Pan Popel a jeho studentské bochníky. – „Pekařská nemoc.“ – Pohádka o lososech. – Panádlová polévka. – Zlatníky a dukáty ve vánočkách a mazancích.)

Když jsem psal kapitolu o „žaludku Prahy“, odstavil jsem na chvíli jistou věc, která sice v tu kapitolu náležela, ale pořád se mi jaksi vymykala. Byla to „rumfordská polévka“, o jejíž vyváření se tuším staral zvláštní dobročinný spolek. Byla určena pro nejchudší z chudých, pro ubožáky, kteří skutečně jinak neměli „teplé lžíce“ do žaludku.

(S tou „teplou lžící“ je to tak: Před půlstoletím a dávněji chodilo ještě mnoho „vandrovních“ od města k městu, ode vsi ke vsi, chasníků to řemeslnických, hledajících práci svého oboru, a kamkoli o polednách došli, všude prosili o nějaký zbytek od oběda, škrtíce několik svých krejcarů v kapse na dobu nejhorší, až nenajdou žádné soucitné duše. Byli to chasníci, kteří opravdu chtěli pracovati, a když padli na mistra, který právě takového dělníka potřeboval, a když měli svůj „vandrbúch“^[43] v pořádku a zalíbili se mu, mohli hned po najedení sednouti k ševcovskému verpánku nebo na krejčovské „kolo“ nebo se postavit k truhlářské hoblovce. Setrvali pak třebas dlouhý čas v práci a mnohdy až do smrti v obci, do které je náhoda zavedla, a stávali se tam i samostatnými mistry. Krom těchto vandrovníků však bralo za kliky i mnoho světoběžníků jiných, tuláků to, kteří se vůbec každé práce štítili. A z úst těchto lajdáků ozývalo se za dveřmi utkvělé: „S ponížeností prosím, sou tak od tý laskavosti, tři dni sem neměl teplou žíci v žaludku…“ Pro množství těch sykavek v jejich proslovu říkalo se jim syčáci, a ta přezdívka se udržela na naše doby. Ona „teplá lžíce v žaludku“ se pak ujala jako vtip, pronášený při všelikých příležitostech, dostala se i do všelikých frašek na jeviště a bývala vděčně přijímána i z pódia pražských zpěváčků lidových, kteří poskytovali zábavu obecenstvu pivnic a zahrad pivovarských.)

Dávno Praha o rumfordské polévce neví. Kdy u nás byla zavedena, nemohu pověděti, ale vídal jsem její rozvážení po Praze na samém sklonku let šedesátých i pak ještě na počátku let sedmdesátých. Na dvoukolém vozíku byl upraven kolmý kotel železný, jehož ventilem se z horké polévky kouřívalo. Vozík měl své stanice, na kterých zřízenci jej provázející rozdělovali lačným polévku. Snad jezdilo několik takových kotlů po Praze.

Jméno té polévky nemohli si lidé zapamatovati a všelijak je zkrucovali a komolili, největším dílem bezděčně, ale mnozí snad úmyslně. Říkali jí frankfurtská (snad po frankfurtských uzenkách), říkali kromfurtská, a dokonce i krumlovská, ale dojista že málokdo věděl, jakého měla rumfordská polévka pro chudé slavného vynálezce. Byl jím hrabě Benjamin Rumford, původně prostý občan americký Thompson, přírodozpytec a filozof (1753–1814), z počátku učitel, pak vojín v anglických službách, podsekretář v ministerstvě vojenství, později velitel sboru amerického, ještě později státní rada ve službách bavorských, tělesný pobočník kurfiřta Karla Th. Falckého, vrchní velitel vojska, ministr války atd. Pestrý běh života! Ale všechny jeho, i nejvyšší hodnosti nevadily mu, aby nevynášel polévku – pro chudé. Připravovala se z bramborů, krup, hrachu, pšeničného chleba, vinného octa, vody a soli, taky z krve a z vyvářky kostí. Za časů vynálezcových ještě nebylo potuchy o Liebigově masové tresti, ani o polévkové přísadě švýcarského pana Maggi. Taky by tyto umělé přípravky bývaly příliš drahé. (Okolo roku sedmdesátého stál malý kelímek masové tresti Liebigovy devadesát krejcarů, a v té ceně se držel snad až do války. Válkou byl vylichvařen až na dvacet a přes dvacet korun.)

Krom spolku pro udělování rumfordské polévky bývalo o nasycení lačných ubožáků – aspoň částečně, aspoň v poledne – pečováno ještě jinak.

Byly to předsíně některých pražských klášterů, v kterých se o polednách shromažďovali hladoví, mrznoucí lidé, odění bídnými hadry, starci, stařeny i děti, s hrnečky v rukou, podávali své nádobky okénkem dovnitř a řeholníci nebo řeholnice jim je naplňovali polévkou, kterou pro chudinu vařili, a někdy přidávali i zbytky klášterních obědů.

Tak se dělo na příklad i v klášteře Voršilek na třídě Ferdinandově až do války a v první době války, pokud bylo z čeho vařit a rozdávat. Na jedné z nejživějších a nejskvělejších ulic pražských, která v těch místech poskytovala obraz největší protivy společenské. Na obou chodnících proud obecenstva v nejmodernějších úborech, plno drahých látek, nádherných klobouků, plno vzájemných úsměvů, plno radosti ze života – a v síni kláštera se tísnila skupina žebráků, čekajících na teplé sousto do studeného žaludku.

Podobné „stravovatelství pro chudé“ bylo provozováno i v některých jiných pražských klášterech, jejichž příslušníci aspoň tímto způsobem projevovali křesťanskou lásku k trpícím bližním.

Byl taky nejeden dobrodinec jednotlivec, který měl soucit s lačným žaludkem nemajetných, a tu mi jistý čtenář těchto kapitol a pamětník dávných let před časem připomenul starého pražského pekaře Popela z třídy Ferdinandovy, který před půlstoletím počátkem zimního období poděloval jistý počet chudých studentů zvláštními lístky se svým jménem, lístky podobnými abonentním kartičkám bradýřským. Deset nebo dvanáct okének měl takový lístek, a jeho majetník, prokázav se jím v krámě páně Popelově, dostal každý t…