Před padesáti lety I

Kapitola 21

(V září 1922)

(Letoviska Pražanů jindy a nyní. – Někdejší zájezdy do světa. – Chuchle, Zbraslav, Všenory, Podbaba, Roztoky. – Bubeneč. – Pražské zahrádky – náhrada za letní byt. – Letní byty za pražskými branami, ba i v samé Praze. – „Venkov“ se víc a více vzdaluje.)

V novější době s prvním zavanutím teplejšího vzduchu, s prvními paprsky jarního slunce zachvacováno jest pražské obyvatelstvo touhou po venkově. Na tisíce rodin vydává se nejen do bližšího i vzdálenějšího okolí pražského, ale do všech krajů Čech, i v končiny pohraniční, ba i daleko za hranice na letní pobyt. Již dávno před válkou setkali jste se s mnoha krajany v končinách Baltického moře. Méně jich zajíždělo na jih, na břehy modré Adrie, do Dalmácie a na istrijské nebo dalmatské ostrovy. Zavládlo mínění, že v létě nelze na jihu vedrem dýchati. Dalmácie se všemi svými půvaby byla nám Čechům do nedávna končinou nejneznámější.

Nehledíme-li k letům válečným, která vyjížďky za hranice vůbec znemožnila a taky letní bytování na venkově znesnadnila, můžeme říci, že od nějakých dvacíti nebo pětadvacíti let kratší nebo delší letní pobyt na venkově stal se obyvatelům Prahy potřebou téměř životní. Dávno před válkou mnohé rodiny, které měly děti malé, nedospělé ještě do školy, vyjížděly již na jaře, za nimi pak chvátaly rodiny s dětmi školáky, sotva že školy zakončily vyučování. Dopoledne mládež přinášela vysvědčení, a již klopýtala přes napěchované kufry a kabely a žoky peřin a pokrývek, a odpůldne pražský byt zpustl. Vlaky rozvážely pražské „náletníky“ všemi směry, do vil, do rodinných domků, do najatých bytů. A na dobu prázdnin „zpustla“ pak i Praha, jako by se byla napolo vylidnila. Pociťovali jste to na všech ulicích, v divadlech, v hostincích, v místnostech zábavních i v životě soukromém. Chtěli jste navštíviti spřátelenou rodinu, a přicházeli jste k bytu zamčenému, jako zabedněnému, na petlici visel těžký zámek. Od července až do konce září uléhala na Prahu skutečně „mrtvá sezona“. Spuštěné rolety v oknech nebo okna papírem zalepená hlásala vám, že jsou byty prázdné. Viděli jste to na každém druhém, třetím domě, a nejeden dům byl zdola nahoru jako vymřelý. Krom domovníka nezůstal v něm na léto nikdo.

Před padesáti, před šedesáti lety Praha něco takového v té míře neznala. Na řídké výjimky byla tehda celá Praha doma, i v měsících nejparnějších. Villegiatury^[87] a cesty do vzdálenějšího světa byly privilejem šlechty, která strávivši zimní měsíce ve svých pražských palácích odjížděla s jarem na venkovské zámky a zámečky nebo na všeliké cesty za hranice. Po vzoru šlechty činili tak i někteří nečetní boháči původu občanského, tak zvaná šlechta měšťanská, rodiny „patricijské“. Neveliký jich počet ztrácel se v létě na venkov, ještě méně se jich vydávalo na okružní cesty, tehdy ponenáhlu zaváděné. Vyvoleným pražským patricijům dorůstaly dcery. Aby spatřily kousek cizího světa, aby něčeho užily, než se provdají a budou pak množící se rodinou vázány na domov, vozili je otcové na krátké cesty za hranice. Byly to hlavně Drážďany, kam podnikány takové výpravy, poněvadž leží nejblíže. Méně často Mnichov, a zkušeností mnohem vzácnější byla cesta do Švýcar. „Oni byli ve Švýcarech,“ říkávalo se o takových šťastných rodinách buď s obdivem, ale častěji s přídechem závisti. A ta švýcarská cesta trvávala čtrnáct dní, tři neděle, málokdy celý měsíc. A po návratu takových cestovatelů jste nejčastěji slýchali jméno Rigy-Kulm, Rigy-Kulm, Rigy-Kulm! Někdo ještě tak vyprávěl o Lucernu, na Ženevské jezero málokdo se dostal.

Na člověka, který se odvážil až do Paříže, do Bruselu, pohlíželo se jako na neohroženého cestovatele. Kdo se dostal do Terstu, podíval se na moře z mola, na nějakou loď sotva si troufal. A pak vyprávěl o Terstu celý život. A kdo byl v Benátkách, kdo na vlastní oči viděl svatého Marka, dóžecí palác! – Ale takových šťastných lidí bylo pramaloučko. O Benátkách, o Itálii vůbec vyprávěli tehdy skoro jen vysloužilí vojáci, kteří ji zažili a kteří se s ní po roce šestašedesátém rozloučili.

Aby tehdáž byli otcové vzali na cestu za hranice útlejší mládež, odrůstající školáky a školačky nebo i studenty dospělejší, bylo sotva slýcháno. „Na to máš času dost, až budeš velký a budeš mít rozum,“ bývalo odpovídáno. A s nastávajícími nevěstami podnikali delší cestu obyčejně jen otcové, matky zpravidla zůstávaly doma. Jednak z pohodlí, jednak ze šetrnosti, ale hlavně proto: „Vždyť nemůže celý dům zůstat prázdný!“

Pravda, český živel oplýval ještě malým a toliko pomalu vzrůstajícím blahobytem. Cesta kamkoli, která stála několik set zlatých, byla velmi závažnou položkou v ročním nákladu na domácnost. A jestliže se na ni po naléhání svých dcerek odhodlal měšťan nepříliš bohatý, bylo pak šetřeno na všech stranách, aby se finanční rovnováha obnovila. Takové cesty za hranice byly spíše módou než potřebou, a byly konány proto hlavně, aby rodina nezůstala za jinou rodinou. Stárnoucí tatíkové nevydávali se na ně s velikou chutí a rozkoší, neradi se vytrhovali ze svého povolání a z domácího pohodlí.

A jestliže něco takových rodin z Prahy na několik neděl odjelo, sotva jejich nepřítomnost byla patrna. Tvářnost Prahy pozměnila se jen trochu, když odjeli studenti na vakace. Jejich úbytek byl hlavně pozorován v hostincích a na večerních procházkách, na „promenádě“. Ovšem taky v divadle a v arénách, kde parter k stání zůstával poloprázdný, někdy docela prázdný.

Něco rodin odjíždělo do Chuchle, která byla nejbližším místem pro letní kolonisty. Pro Prahu to byl už dokonalý „venkov“. Několik jich „zalidňovalo“ také Zbraslav. Někdy před rokem sedmdesátým počaly vzkvétati Všenory, a tehda dívky z tak zvaných lepších rodin pražských horovávaly: „Ach, Všenory!“ A ponenáhlu tam vyvstávaly jednotlivé vily bohatších průmyslníků, živnostníků, velkoobchodníků. Ojedinělí občané šli ještě o stanici dále a vybudovali si letohrádek v Dobřichovicích, a nejpodnikavější zajížděli až do Řevnic – třicet kilometrů od Prahy. Na druhé straně počali se jedn…