Před padesáti lety I

Kapitola 11

(V únoru 1922)

(Tehdejší masopustní průmysl, taneční pořádky. – Litograf Pražák. – Votočkova cesta do Drážďan. – Donát na zouváku. – Schůze u Donáta, do které se nedostavil svolavatel. – Pražák předtanečníkem.)

Výrobě praporů svědčilo jaro, léto. Vždyť v zimě nemohly býti pořádány slavnosti svěcení spolkových korouhví. Tu by družičky a snad i matky a kmotry praporů byly pomrzly. Den svatého Václava býval poslední příležitostí ke slavnosti praporové, a potom ruch ten utuchl na celou dlouhou zimu, až po duben, po květen.

Ale taky zima měla svůj časový průmysl. Byla to arci náhrada velmi nepatrná, droboučká, výdělek dosti skrovný, ale bylo to vyráběno se stejnou horlivostí. Začínalo to kolem Nového roku, když byl masopust za dveřmi, a trvávalo to někdy až do postu.

Taneční pořádky to byly. Když na sklonku roku a někdy již za časného podzimu byly ustaveny plesové výbory, tu do závodu Bratří Tučků^[45] přicházeli mladí pánové, tváříce se velmi důležitě a starostlivě. Dávali si zavolati některého šéfa, buď mladšího, nebo staršího, s nímž pak vedli hovory a vyjednávání nesmírně vážné a mnohdy tajnostné, jako by běželo o nějaké spiknutí. Nejednou je šéfové uváděli do malé pisárny za krámem, osvětlované od rána do večera žlutým plamenem plynovým. Zatím ani personál neměl věděti, oč se vyjednává, aby se nedopustil nějaké zrady, třeba bezděčné, aby někde nevyzvonil, jaké překvapení tentokráte chystá výbor plesový sličným tanečnicím.

V tu dobu totiž zavládla móda zvláštních, nebývalých tanečních pořádků. Dříve to bývaly jen pouhé lístečky, nanejvýš dvojlístečky z lesklého křídového papíru, tehda tak zvaného „glazépapíru“, na nichž písmem zlatým, stříbrným nebo rumělkovým byl vytištěn taneční pořad. K tomu dostávaly tanečnice drobná olůvka, aby si svědomitě zapsaly, komu který taneček zadaly. Tento způsob tanečních pořádků shledán kolem roku sedmdesátého – či někdy dříve již? – velmi obyčejným, obnošeným, přežilým. Něco nového zas! A tak byly vynalezeny a pak dlouhá léta vynalézány pořádky všelikých tvarů, droboučkých to napodobenin předmětů užívaných buď v domácnosti, buď na ulici, nebo i všelikých zjevů z přírody. Výborové všech tehdejších „velikých plesů“, Národní besedy, Akademického, Společenského, Kupeckého, Hospodářského a jakých ještě jiných lámali si celé neděle a měsíce hlavy, jaký pořádek letos. Nemyslete, že to bylo tak prosté, jak se vám nyní zdá. Mělo to býti velmi originální a musilo to do poslední chvíle být udržováno v tajnosti, aby se „myšlenky“ nezmocnil ples jiný, který byl o týden, o čtrnáct dní dříve. Jaké to neštěstí, taková ukradená myšlenka! Něco takového mohlo zabíti celý bál (jak někteří pořadatelé soudili), a pak věru všem výborům nezbývalo nic jiného, než aby se šli utopit. Tuším, že tehdy středa bývala dnem velikých plesů, a takových střed bylo tedy šest, osm až i deset, podle délky masopustu, který se někdy protáhl až do března. I nastalo usilovné vyzvídání: Jaký pořádek bude míti letos Národní beseda, jaký Merkur, Akademický, Společenský atd.? A když nebylo jiné rady, šli pánové k výrobcům, aby jim pod pečetí nejsvětější mlčelivosti svěřili, jaký pořádek chystá ten či onen konkurenční ples, aby se dva bály nevytasily se stejným překvapením. Nenapadlo-li nic moudrého výborům, bráni na potaz dodavatelé. Vzpomínám, kterak starší pan Tuček, svým povoláním ozdobník, galanterista, vymýšlel a komponoval celé dni pořádky, hotovil vzorečky výborům plesů na vybranou.

Nebyli jsme jedinou firmou, která se touto výrobou obírala. „Originální“ pořádky dodávali též tak zvaní velcí knihaři a ozdobníci. Křehké to zbožíčko bylo hotoveno z lepenky, z hedvábí, aksamitu, kůže, ze slonoviny, z pestrého peří, někdy i z „bronzu“ – totiž z mosazi. Některé ty pořádky byly velmi půvabné, jako na příklad jetelový čtyřlístek, potištěný tanci, zelený lipový list, Amorův toulec z hedvábí rozličných barev, naplněný drobounkými šípy (brčky to všelijakého ptačího peří), malounká knížečka s nápisem „Básně“, polom drobničké „Album“ s pozlacenými růžky, památníček s leštěnými destičkami ze slonoviny, takový též „Kalendář“, droboučký chundelatý rukávníček (štucel), jehož vysunovací válec obsahoval seznam tanců, atd. atd. Takovýchto tanečních pořádků bylo objednáváno po několika stech kusech, podle toho, jak mnoho rodin bylo „vyzváno“ a jak veliký počet dívek byl na ples očekáván. Děvčátka uchovávala si tyto drobné galanteříčky jako vzácné památky plesové, zvláště když se k nim pojila vzpomínka na zajímavého tanečníka, dokonce snad na zamilování, na první lásku a později na šťastné vdavky s touto láskou. Po mnoha letech, ba za dlouhá desítiletí setkal jsem se v nejedné rodině s tanečním pořádkem, i s několika, o kterých jsem před padesáti lety taky spolupracoval, přistřihuje na ně drobná brčka nebo je při konečné „montáži“ opatřuje hedvábnými šňůrkami a pozlacenými háčky k zavěšení na pás nebo kroužky na prst, zastrkuje do nich drobná olůvka a zkoumaje, jsou-li všechna dobře zahrocena a „psavá“. Neboť v ty minulé, dávné masopusty býval zaměstnán všecek personál závodu, aby taneční pořádky byly včas dodány. Večer byl ples, a my ještě v pozdní odpůldne, ba mnohdy do šesté, sedmé hodiny měli plné ruce práce. Přes tu chvíli vpadla do krámu štafeta – některý ustaraný, zchvácený člen výboru –, cože se pro Krista pána děje s pořádky? Konečně byl zavázán poslední uzlík, poslední háček připjat, poslední olůvko vsunuto, a dva učňové buď s velikým košem, nebo dvěma objemnými krabicemi utíkali jak štvaní na Žofín. Tamní sál – ještě jen přízemní – byl tehdy jedinou místností pro veliké pražské plesy, i pro šlechtické. Plesy podružnější nebo pro spolky uzavřenější bývaly konány v Konviktě v ulici Bartolomějské, kde taky o léta později bývaly pořádány zábavy společností velmi uzavřených, výlučných, do kterých měla přístup jen zcela vyvolená a několika síty prosátá zlatá mládež pražská. Takové společnosti mívaly jména všelikých květin, Gardénie, Petúnie, Tuberóza, a byly zakl…