Bodří Pražané

Ptáče nebeské

(„Švanda Dudák“ 1886)

Pohleďte na ptactvo nebeské, žeť neseje ani žne, ani shromažďuje do stodol; a otec váš nebeský krmí je. Zdali vy nejste dražší nežli ono?                                                                                   Mt 6,26

Ej ano, i ty naše stálé okrasy Příkopů a Třídy Ferdinandovy^[15] podobají se onomu biblickému ptactvu nebeskému. Zdaliž „sejí, žnou či shromažďují do stodol?“ I toto! A přece otcové jejich krmí je a šatí – a ujišťuji vás, že tato naše ptáčata bez křídel přijdou mnohem dráže, než ono ptactvo polní a nebeské…

Vybírám jednu jedinou figurku takovou z onoho zástupu, jenž voní kolínskou vodičkou a pižmem – tu jest, tu kráčí. Malou hlavu její netíží nijaká starost, co bude jísti dnes a co zítra; nepřemýšlí, zač se koupí, čím ona se nasytí, neuvažuje, jakým způsobem vydělávají se potřebné k tomu peníze – neboť „otec nebeský krmí ji“.

Šustí v atlasu a sametu a nezáleží jí pranic na tom, stojí-li metr desetník nebo pětku. Vždyť je zde tolik krámů, plných hedvábu a aksamitu, a tolik ženských krejčích čeká dychtivě na rozkaz, aby jí směli ušít nový oděv, jejž ona pak klidně a dokonale umící.^[16] Neboť „otec nebeský šatí ji“.

Probouzí se o několik hodin později než jitřenka. Slunéčko dávno již svítí na bělostnou peřinu, a trvá dlouho, než se paprskům jeho podaří otevříti víčka pevně zavřená, růžovým snem obestřená. Pak zívne, až se vrchní ret dotkne malého nosíku a bradička krku, a slézá pomalu z postele. Než se odhodlá, aby smočila tvářinku ve studené vodě, posnídá; je tak příjemno opatřiti žaludek, když kuchařka Bábi čeká již se šátečkem. Potom se myje – namočeným ručníkem. Pak sbírá úboru svého kousek po kousku a ověšuje své rozmilé tělo všemi těmi vymoženostmi módy, krásné, užitečné, laciné módy. Jest hotova. Ach co dnes? Ach ano, slíbila, že navštíví přítelkyni Lauru nebo Růženu, Emmu nebo Jindřiši; má s nimi důležité jednání. Sezóna chýlí se ke konci, nastává jiná – jakých tu starostí, aby ptáče naše bylo připraveno, aby nebylo novým obdobím překvapeno. Jde tedy. Vznáší se lehce po hladké, šamotové dlažbě, hledí napravo, hledí nalevo, aby ani jeden pozdrav nepropásla. Co tu známých tváří ženských, co hlubokých úklon pánů, jak je všecky oblažuje vlídným, rozmilým úsměvem!

Pořídila, opatřila vše, co bylo tak nutné, a navrací se domů. Přisedá ku připravenému stolu a jí. Jak ona jí! Jak způsobně, mile, jaká radost podívat se na ta rozkošná, růžová ústa, když jsou v plné práci. A něžným jejím mozečkem táhne neurčité tušení, že vše to poskytuje půda zemská, jen aby ona se nasytila. Jak milá to péče! A ptáče naše krouhá, krouhá drobnými zoubky vděčně, co se po celé dopoledne v kuchyni připravovalo.

Nadejde hodina odpolední, kdy „musí“ opět ven. Vychází v úboru jiném na Příkopy, do Třídy Ferdinandovy, a šustí, šustí tak opojně řadami družek a živou ulicí obdivovatelů, a když se smráká, vrací se uspokojena domů, do své komnaty, vypravuje matince o všem, co viděla, a když prostře kuchařka nebo panská na stůl, přijde, aby posilnila tílko po namáhavé denní práci…

Snesl se večer, blíží se noc. Ještě snad usedne ptáče naše k pianu a rozvlní vzduch dumný…