Mezi přílivem a odlivem

Společník

„To je mi zatraceně hloupá povídačka. Tuhle lež vykládají lodníci tady ve Westportu letním hostům už celá léta. Takovým těm hostům, kteří se dávají vyvézt na lodičce za šilink na hlavu – a kladou hloupé otázky – se musí něco říct, aby jim lépe utíkal čas. Znáte snad něco hloupějšího než se dávat tahat ve člunu podél pobřeží?… To je jako pít zteplalou limonádu, když člověk nemá žízeň. Nevím, proč to dělají! Ani mořskou nemoc při tom nedostanou.“

U lokte mu stála zapomenutá sklínka piva; byli jsme v malé kuřárně malého slušného hotelu a to, že jsem s ním seděl tak dlouho do noci, se dá přičíst mé zálibě v uzavírání náhodných známostí. Velké ploché zbrázděné tváře měl oholené; z brady mu splýval hustý čtverhranný chomáč bílých vousů; jeho hlubokomyslnému výroku dodávalo důrazu to, jak se mu vousy zatřásly; a jeho celkové pohrdání lidmi a jejich činností i mravy bylo vyjádřeno v tom, jak měl šikmo naražený svůj velký, měkký, černý plstěný klobouk, který měl širokou střechu a který si můj společník nechával neustále na hlavě.

Zjevem připomínal starého dobrodruha, který se po mnoha hříšných dobrodružstvích ve všelijakých temných koutech světa odebral do výslužby; ale já měl všechny důvody se domnívat, že nebyl nikdy mimo Anglii. Z náhodné poznámky, kterou kdosi utrousil, jsem usuzoval, že svého času musel mít něco společného s loďařstvím – s loděmi v docích jako velmi výrazná osobnost. Okamžitě upoutal mou pozornost. Ale zařadit se dal těžko, a než uplynul týden, tak už jsem ho odbyl neurčitou definicí „úctyhodný starý darebák“.

Jednoho deštivého odpoledne, kdy mě nepředstavitelně skličovala nuda, jsem vešel do kuřárny. Seděl tam úplně nehybně, takže po pravdě řečeno působil dojmem nějakého velmi impozantního fakíra. Začal jsem uvažovat, kam takového člověka zařadit, jaké bylo asi jeho milieu, jaké jsou jeho soukromé vztahy, jeho názory, jeho morálka, jeho přátelé, a dokonce jeho žena –, když tu se k mému překvapení se mnou začal svým hlubokým brumlavým hlasem bavit.

Od někoho se dověděl, že jsem spisovatel a že píšu povídky, a od té doby bral na vědomí mou existenci každé ráno jakýmsi neurčitým zavrčením.

Byl to v podstatě muž mlčenlivý. Jeho útržkovité věty působily jaksi hrubě. Trvalo mi nějaký čas, než jsem přišel na to, že ho zajímá, jak se ty povídky – povídky pro časopis – vlastně vyrábějí.

Co na to má člověk takovému chlapíkovi říci? Trpěl jsem však smrtelnou nudou; počasí bylo stále nemožné; a tak jsem se rozhodl, že budu přívětivý.

„Takže vy si ty povídky sám vymýšlíte. A jak vás vůbec napadnou?“ zamručel.

Vysvětlil jsem mu, že člověk obyčejně dostane k napsání povídky nějaký podnět.

„Jaký podnět?“

„No, například,“ říkám, „jsem se dal tuhle zavést ve člunu ke skaliskům. Můj lodník mi vykládal, jak na těch skalách ztroskotala takřka před dvaceti lety loď. Toho by se dalo použít jakožto podnětu k celkem popisnému příběhu, který by se mohl jmenovat třeba V kanálu nebo tak nějak.“

A právě po těchto slovech se rozčili…