Hranice stínu

IV

S vytaženou kotvou, zahalená do plachet až po vrcholky stožárů, vypadala má loď tak nehybně jako model lodi vystavený na světlech a stínech leštěného mramoru. V záhadném klidu nezměrných živlů světa bylo nemožné rozeznat zemi od vody. Přepadla mě náhlá netrpělivost.

„Copak vůbec neposlechne kormidlo?“ řekl jsem podrážděně námořníkovi, jehož silné snědé osvětlené ruce svírající rukojeť kola se ostře rýsovaly v temnotě jako symbol úsilí lidstva, které si chce samo řídit svůj osud.

Odpověděl mi:

„Ano, pane. Pomalu začíná poslouchat.“

„Obraťte ji přídí k jihu!“

„Dobrá, pane.“

Přecházel jsem po můstku sem a tam. Kromě zvuku mých kroků nebylo slyšet ani hlásku, až námořník opět promluvil: „Teď je příď na jih, pane.“

Pocítil jsem v prsou lehkou tíseň, než jsem po prvé jakožto kapitán udal do mlčenlivé noci, těžké rosou a jiskřící hvězdami svůj první kurz. Ten akt měl závěrečnou platnost, která mě zavazovala k nekonečné bdělosti nad mým osamělým dílem.

„Udržte tenhle kurz,“ pravil jsem konečně. „Kurz je jih.“

„Jih, pane,“ ozval se námořník ozvěnou.

Poslal jsem druhého kormidelníka a jeho hlídku dolů a zůstal jsem na jejich místě; ty sychravé, ospalé hodiny, které předcházejí svítání, jsem prochodil po palubě sám.

Lehké závany větrů přicházely a odcházely a kdykoliv byly dost silné, aby probudily černou vodu, šumění na boku lodi mi proniklo do srdce v jemném crescendu sladké rozkoše; vždycky však zase rychle odumřely. Byl jsem k smrti unaven. Zdálo se, že i hvězdy jsou znavené čekáním na rozbřesk. Konečně přišel, s perleťovým třpytem na obzoru, rozbřesk, jaký jsem v tropech nikdy předtím neviděl, matný, takřka šedý, jako podivný pozdrav vysokých šířek.

Hlas hlídky v koši zpředu zavolal:

„Země na levém boku, pane.“

„Dobře.“

Opíral jsem se o zábradlí a ani jsem nezvedl oči. Pohyb lodi byl takřka nepostižitelný. Brzy nato mi Ransome přinesl k snídani šálek kávy. Když jsem ji vypil, podíval jsem se před sebe a v nehybném proužku jasného bledě oranžového světla jsem spatřil siluetu země, tak plochou, jako kdyby byla vystřižena z černého papíru. Zdálo se, že pluje na vodě lehká jako korek. Ale vycházející slunce ji proměnilo v černý opar, v neurčitý masivní stín, chvějící se v jiskřivé výhni. Hlídka skončila s umýváním paluby. Sešel jsem dolů a zastavil se u dveří pana Burnse. (Nesnesl, aby je měl zavřené.) Ale zaváhal jsem, mám-li s ním pohovořit; tu však najednou otevřel oči. Řekl jsem mu, co je nového.

„Když se rozednilo, spatřili jsme mys Liant. Ve vzdálenosti asi patnácti mil.“

Pohnul rty, ale neslyšel jsem žádný zvuk, až když jsem k němu naklonil ucho a zachytil popudlivou poznámku: „Lezeme… nemáme štěstí.“

„Je to rozhodně pořád lepší než stát,“ namítl jsem resignovaně a ponechal ho jeho myšlenkám a představám, které ho strašily v jeho beznadějné vysílenosti, ať už byly jakékoliv.

Později odpoledne, když mě vystřídal druhý kormidelník, vrhl jsem se na pohovku a na nějaké tři hodiny jsem skutečně našel zapomnění. Bylo tak dok…