Gaspar Ruiz a jiné povídky

III

„Ano, přátelé,“ říkával svým hostům, „co chcete od mladíčka, kterému je sedmnáct jar a zatím nic na světě nezkusil. I tu důstojnickou hodnost mi dali jen proto, že byl můj otec – dej mu Pánbůh věčnou slávu – proslulý vlastenec. Bylo mi nesmírně krušno, ani ne tak z toho, že mě neuposlechl můj podřízený, který konec konců za ty zajatce odpovídal; trpěl jsem, protože jsem se sám klukovsky bál zajít si pro klíče k pobočníkovi. Už předtím si na mne hrubě a uštěpačně vyjel. Byl to sprostý chlap, kromě líté odvahy nic kloudného na něm nebylo, a od toho dne, co jsem v pevnostní posádce nastoupil k svému praporu, dával mi najevo opovržení a odpor. A nastoupil jsem teprve před čtrnácti dny! Byl bych se mu postavil s šavlí v ruce, ale odstrašoval mě tím svým neurvale štiplavým posměchem.“

Pokud si vzpomínám, tak bídně mi předtím ani potom jakživo nebylo. Tak mi to drásalo srdce, že jsem zatoužil, aby mi šikovatel padl mrtev k nohám a ti hloupí vojáci, kteří na mne civěli, aby se obrátili v mrtvoly; dokonce jsem toužil po tom, aby zhynuli i ti ubožáci, kterým jsem vyprosil odklad trestu, protože jsem se hanbou nemohl na ně dívat. Z té špeluňky, v které byli zavřeni, to horce páchlo jako výdechy z pekla. Ti, kdo stáli až u okna a slyšeli, co se děje, ze samého zoufalství se mi posmívali. Jeden ten chlap snad zešílel; v jednom kuse na mne dorážel, abych vojákům poručil střílet do okna. Bylo mi až mdlo u srdce z jeho nepříčetného tlachání. Nohy jsem měl jak olovo. Nebyl tam žádný vyšší důstojník, na kterého bych se obrátil. Ani k tomu jsem se neodhodlal, abych se sebral a odešel.

Stál jsem zády k oknu všecek otupělý zkroušeností. Nemyslete si, že to trvalo dlouho. Jak dlouho to asi trvalo? Minutu? Měřeno duševním utrpením, trvalo to sto let; déle než celý můj pozdější život. Ne, rozhodně minutu. Chraplavé skřeky odumřely těm zuboženým nešťastníkům ve vyschlém hrdle a tu pojednou někdo promluvil, tlumeně a klidně promluvil hlubokým hlasem. Volal na mne, abych se otočil.

Ten hlas, señores^[3], ozval se tam, kde byla hlava Gaspara Ruize. Ostatek ho nebylo vidět. Několik spoluvězňů mu vylezlo na záda. Podpíral je. Mžoural, ale na mne se nedíval. S tou tíhou, kterou měl na sobě, dokázal jen mžourat a pohybovat rty. Když jsem se otočil, ta na pohled nadživotní hlava s opřenou bradou, ověšená hromadou jiných hlav, zeptala se mne, chci-li opravdu uhasit zajatcům žízeň.

Horlivě jsem přisvědčil a přistoupil až k oknu. Byl jsem jako dítě a nevěděl jsem, co bude dál. V své bezradnosti a zkroušenosti jsem toužil po nějaké útěše.

Z Ruizovy hlavy se ozvalo: „Máte, señor teniente, právo, zbavit má zápěstí pout?“

V jeho rysech nebylo strachu ani naděje; těžká víčka mu mrkala na očích, upřených …