Černý námořník

Černý námořník

Stalo se to před hezkými pár lety. Několik lodí bralo tehdy u mola v londýnském doku náklad. Mám tu na mysli osmdesátá léta minulého století, dobu, kdy bylo v londýnských docích mnoho nádherných lodí, třebaže v ulicích nebylo tolik nádherných domů.

Ty lodě u mola byly opravdu nádherné. Kotvily jedna za druhou a Safír, třetí od konce, byla stejně pěkná, i když o nic pěknější než ostatní. Každá loď u mola měla samozřejmě na palubě svého prvního důstojníka, stejně jako ostatní lodě v doku.

Policista u vrat je znal všechny od vidění, ale bez přemýšlení by byl nedovedl okamžitě říct, ke které lodi kdo z nich patří. Upřímně řečeno první důstojníci z lodí, jež tehdy kotvily v londýnském doku, vypadali stejně jako většina důstojníků z obchodních lodí – byli to rázní, spolehliví, neromanticky vypadající lidé, kteří měli plné ruce práce a pocházeli z nejrůznějších vrstev společnosti, ale kteří byli poznamenaní svým zaměstnáním tak, že to smazávalo jejich osobní rysy, jež nebyly tak jako tak příliš výrazné.

Tohle poslední tvrzení platilo pro všechny s výjimkou prvního důstojníka lodi Safír. O něm nemohl mít policista žádné pochybnosti. Tohle byl osobitý zjev.

Rozeznali ho na ulici už z veliké dálky. A když si ráno vykračoval po molu ke své lodi, nakladači a přístavní dělníci z doku, valící balíky a dopravující na ručně tažených vozících bedny s nákladem, říkali jeden druhému:

„Támhle jde ten černý námořník.“

Takhle ho pokřtili; byla to cháska obhroublá, jež nedokázala ocenit důstojnost jeho chování. A jejich přezdívka „černý“ byla typickým projevem povrchního vnímání primitivních lidí.

Pan Bunter, první důstojník ze Safíru, nebyl samozřejmě černý. Nebyl o nic černější než já nebo vy, a rozhodně byl stejně bílý jako kterýkoli důstojník z kterékoli lodi v celém londýnském přístavu. Měl takovou tu pleť, co se jen tak snadno neopálí. A já kromě toho vím, že ten ubožák byl před svým nástupem na Safír celý měsíc nemocný.

Z toho jste už jistě pochopili, že jsem ho znal. Ovšem, znal jsem ho. A co víc, znal jsem jeho tehdejší tajemství, které – no, ale to prozatím nechme. Abych se tedy vrátil k Bunterovu vzhledu: když skladník říkal, jak jsem na vlastní uši slyšel, že „se chce vsadit, že je to nějaký cizák“, byl to od něj jenom primitivní předsudek. Člověk může mít černé vlasy a nemusí se mu hned připisovat, že je Špaňour. Znal jsem jednoho námořníka ze západní Anglie, byl to dělmistr na jedné nádherné lodi, a ten vypadal španělštěji než všichni Španělé, jaké jsem kdy na moři poznal. Vypadal jako Španěl z nějakého obrazu.

Odpovědné autority nám tvrdí, že naši zeměkouli převezmou nakonec lidé s tmavými vlasy a hnědýma očima. A zdá se, že už dneska na světě převažují lidé s tmavými vlasy nejrůznějších odstínů. Ale teprve když člověk potká někoho s vlasy opravdu černými, s vlasy černými jako eben, tak si uvědomí, jak jsou takovíhle lidé vzácní. Bunter měl vlasy černočerné, černé jako havraní křídlo. Kromě toho nosil plnovous (sice uprav…