Šťastný princ a jiné pohádky

ŠŤASTNÝ PRINC

Vysoko nad městem stála na vysokém sloupu socha Šťastného prince. Princ byl celý pokryt tenkými lupínky ryzího zlata, oči měl ze dvou třpytných safírů a na jilci jeho meče plál veliký rudý rubín.

Sklízel ovšem mnoho a mnoho obdivu. „Je krásný jako větrná korouhvička," poznamenal jeden městský konšel, který si přál získat pověst člověka se smyslem pro umění. „Jenže není tak užitečný," dodal, neboť se bál, aby ho lidé nepokládali za nepraktického, a to on věru nebyl.

„Proč jenom nedokážeš být jako Šťastný princ?" domlouvala střízlivě uvažující matka svému chlapečkovi, který plakal po modrém z nebe. „Šťastnému princi ani nenapadne, aby po něčem plakal."

„To jsem rád. že na světě je přece jen někdo, kdo je docela šťastny," zamručel při pohledu na tu nádhernou sochu jakýsi zklamaný člověk.

„Vypadá zrovinka jako anděl," prohlásily děti ze sirotčince, když ve světle nachových pláštěnkách a s čistě bílými zástěrkami vycházely z katedrály.

„Jak to víte?" zeptal se učitel počtů. „Vždyť jste žádného anděla nikdy neviděly."

„Ale viděly! Ve snu!" odpověděly děti; a učitel počtů se zakabonil a zatvářil se velice přísně, protože byl proti tomu. aby děti snily.

Jednou v noci letěl přes město vlaštováček. Jeho kamarádi odcestovali už před šesti nedělemi do Egypta, ale on se opozdil, protože byl zamilován do jedné překrásné rákosové třtiny. Seznámil se s ní časně zjara, když nad řekou pronásledoval velikou žlutou můru. a ta třtina ho svým útlým pasem tak upoutala, že se zastavil a oslovil ji.

„Mám tě milovat?" zeptal se vlaštováček, který vždycky šel rád rovnou k věci, a rákosová třtina se mu hluboce uklonila. A tak ji tedy začal obletovat a dotýkal se křídly vody a vytvářel na ní stříbrné kruhy. Takto se jí dvořil, a to trvalo celé léto.

„To je směšná známost," štěbetaly ostatní vlaštovky, „vždyť ona je dočista bez peněz, a přitom má takové spousty příbuzenstva." Ta řeka byla rákosím skutečně přeplněna. Potom, když přišel podzim, všechny vlaštovky odletěly.

Sotva byly pryč, vlaštováčkovi se začalo stýskat a jeho milovaná ho najednou nudila. „Nedá se s ní o ničem mluvit," prohlásil, „a bojím se, že je to koketa, pořád přece flirtuje s větrem." A vskutku, kdykoli vítr zavanul, rákosová třtina dělala nesmírně ladné poklonky. „Je domácká, to připouštím," dodal, „ale já rád cestuji, a tak by má žena měla mít cestování taky ráda."

„Odletíš se mnou?" zeptal se jí nakonec, ale rákosová třtina jen zavrtěla hlavou; příliš byla připoutána k domovu.

„Ty si se mnou pořád jenom zahráváš," křikl na ni. „Letím pryč, k pyramidám. Sbohem," A odletěl.

Letěl celý den a už za tmy dorazil k městu. „Kdepak asi přenocuji?" řekl si. „Doufám, že mi ve městě něco přichystali."

Pak uviděl sochu na vysokém sloupu.

„Támhle přenocuji," zvolal. „To je pěkně položené místo a bude tam dost čerstvého vzduchu." A přistál přímo u nohou Šťastného prince.

„Mám zlatou ložnici," řekl si tichounce, když se rozhlédl kolem sebe, a chystal se ke spánku. Ale zrovna když…