Manželky prezidentů: Deset žen z Hradu

VIERA HUSÁKOVÁ
(1923–1977)
Manželkou prezidenta zapomnění

Prezident zapomnění, tak nazval Gustáva Husáka v jedné ze svých knih Milan Kundera a měl tím na mysli zvláštní ahistoričnost režimu, kterému Husák stál dvacet let v čele a který svou osobou symbolizoval. V době, kdy byl tento režim na vrcholu, uprostřed sedmdesátých let, byla po jeho boku Viera Husáková a symbolizovala tento režim také, ať už s ním souhlasila, nebo ne.

Právě v tom se ostatně dotýkáme možná největší záhady života paní Viery: traduje se, že se snažila mít na Husáka pozitivní vliv, nabádala prý ho k mírnějšímu postupu při „normalizaci“, a nebýt její tragické smrti, možná mohlo být všechno jinak… My se nebudeme domýšlet, co mohlo být. Pokusíme se rekonstruovat, co bylo.

Narodila se 14. června 1923 v Bratislavě jako Viera Čáslavská, v české rodině. Její otec Karel Čáslavský byl inspektor státních lesů, ve své profesi uznávaný odborník; stýkal se s představiteli státu a prováděl oficiální návštěvy. Matka Marie byla v domácnosti. Rodina na tom byla finančně dobře, a tak se Vieře dostalo prestižní výchovy se vším, co k tomu v té době patřilo – francouzskou guvernantkou, výukou na fortepiano a podobně. Uměla se taktně chovat ve společnosti, zdvořile naslouchat, chápala rychle. Doma jí říkali, že musí být příjemná a přičinlivá, pokud chce v životě uspět.

V letech 1934–1942 studovala na gymnáziu, po maturitě se přihlásila na bratislavskou právnickou fakultu. Zároveň pracovala jako tajemnice ministerstva hospodářství Slovenského státu. Byla dobrou organizátorkou a zvolna v sobě objevovala vlastnost, o které dřív neměla ponětí: uměla pohotově psát.

Ve společnosti dokázala působit okouzlujícím dojmem. Točila se vždycky kolem levičáků a během studií žila stejně jako většina mladé bratislavské inteligence té doby – chodila tancovat, do kaváren, ráda se procházela po korze. Jako mnoho jejích vrstevníků i ji přitahovala komunistická politika, ke které se dostávala přes kulturu, a ta byla tehdy jasně vlevo. Spisovatelé a básníci, které měla ráda, byli buď přímo komunisté, nebo k nim alespoň měli názorově blízko. A všichni ve svých knihách a článcích chválili Sovětský svaz. V té zemi se dělo něco nového, snad převratného, rozhodně něco, co do té doby ostatní svět nepoznal. A magie nepoznaného, tak jako miliony ostatních, přitahovala také Vieru.

Brzy se vdala; jejím prvním mužem byl Jozef Miller, původním povoláním také právník, hlavně však politický pracovník – v první porevoluční vlně po roce 1945 stranický funkcionář, v padesátých letech odstavený na podřadné místo ve výrobě, takže například ve Slovenském biografickém slovníku, který vydala Matica slovenská, se o něm psalo prostě a jednoduše, že byl „montér“. S ním měla Viera také obě své děti, syna Vladimíra a dceru Alexandru.

Slovenského povstání se zúčastnila po boku svého muže. Pracovala jako úřednice Informačního oddělení SNR v Banské Bystrici, v nijak významné úloze, přesto však v centru dění. Zde se také, zatím letmo, se…