Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938-1978)

„Třeba se aspoň pokusit“

Americká armáda osvobodila Buchenwald 11. dubna 1945. Peroutka dobytí tábora zhodnotil v deníku, který si toho dne začal psát, lakonicky: „Toť onen den!“^[70] Tímto understatementem se vypořádal s nacistickým „Es kommt der Tag“ – a se svou koncentráčnickou minulostí byl hotov.

Stejně jako prožil v Buchenwaldu celou válku – tedy ve stavu jakéhosi psychického útlumu –, prožil podle všeho také osvobození. Ostatní vězni se radovali ze svobody, zakládali orgány táborové samosprávy, plánovali návrat domů. Peroutka jako by byl mezi nimi nezúčastněným divákem, nahlížejícím dění z jakési jiné časové dimenze; možná podobně jako před sedmadvaceti lety, 28. října 1918, kdy stál v pražských ulicích tváří v tvář davům oslavujícím vznik ČSR; i tehdy se postavil stranou, dílem davovým nadšením zklamán, dílem znechucen.

Ve skutečnosti měl přirozeně i on důvod k radosti. Ještě pár hodin před dobytím tábora se zdálo, že nacisté vězně pozabíjejí; tak si aspoň mnozí vysvětlovali zvláštní skutečnost, že nebyli evakuováni v „pochodech smrti“ jako naprostá většina dalších nacistických lágrů. Ještě pouhý týden před osvobozením byl vypracován poslední seznam odsouzenců k smrti, na kterém byl z Čechů uveden i Petr Zenkl – a jen šťastnou náhodou se povedlo ho zachránit. Komunisté měli sice pro případ rozhodujícího střetu připraveny zbraně, poválečné legendy o povstání v táboře se však nezakládaly na pravdě: k ozbrojenému vystoupení skupinek vězňů došlo až ve chvíli, kdy první americké tanky vjely do tábora.

Buchenwald byl první koncentrační tábor, který se nacistům nepodařilo evakuovat ani vyhladit, a tak tam Američané poprvé uviděli, jak se v třetí říši zacházelo s vězni; umírání podvyživených se nezastavilo ani po osvobození. Komunisté, kteří na pár dní tábor ovládli, ihned zahájili ničení dokladů, usvědčujících je ze spolupráce s nacisty, a zároveň začali vytvářet legendu o vlastním odboji a povstání. Především však začali organizovat nový politický život, pod svým vedením. Zvlášť zostra se nyní činili v Národním výboru: když na první schůzi kterýsi vězeň požádal, aby byl výbor rozšířen i o zástupce nestraníků, byl tento požadavek odmrštěn jako rozkolnický. Požadavky Národního výboru teď kopírovaly Košický vládní program a byly formulovány jednoznačně: těžký průmysl má být znárodněn, banky zestátněny atd. Že s Němci nemá být zacházeno jako s rovnoprávným národem, bylo v té době všeobecným přesvědčením.

Stalo se však i pár chvályhodných věcí. Třiadvacátého dubna se sešli buchenwaldští novináři, spisovatelé a příslušníci uměleckých profesí a dohodli se na způsobu, jak zajistit, aby pravda o nacistických zvěrstvech nebyla zapomenuta. Objevili se první českoslovenští důstojníci, kteří zprostředkovali styk buchenwaldských prominentů s londýnskou vládou. Peroutka se většiny těchto jednání neúčastnil; jeho „samota“ a „izolace“ byly v této době zřejmě zapříčiněny potřebou eliminovat méně podstatné a pochopit z valících se událostí „ducha doby“. Z kategorické formulace v Peroutkově deníku plyne, že už na samém počátku května, ještě předtím, než se v Praze stačilo rozhořet povstání, pochopil, že ČSR je zařazena do sovětské sféry vlivu. To byl základní poznatek, který určoval všechno myšlení další. Zřejmě jen s ohledem na tuto rámcovou skutečnost se Peroutkovi pak mohl zdát „celkem rozumný“ program košické vlády, který v Buchenwaldu četl… Velká část jeho myšlenek se však politiky vůbec netýkala. Pobyt v Buchenwaldu Peroutku změnil; a jedna z největších změn, která se s ním za uplynulých šest let udála, byla ta, že se definitivně zrodil Peroutka spisovatel.

Už během třicátých let si občas zoufal, že rubem jeho kariéry prominentního novináře je fakt, že nemá čas na literární tvorbu. Nebylo snadné mu v tomto přesně rozumět, koneckonců za sebou neměl žádné literární dílo, kdežto smysl a význam jeho žurnalistiky byl mimo diskusi. Roky nucené nečinnosti, četby a s ní spojené kontemplace v Peroutkovi probudily pocit, že alespoň z tohoto hlediska byl pobyt v Buchenwaldu jakýmsi „darem z nebe“. Během války Peroutka promyslel všechna svá pozdější hlavní témata, která během tří poválečných desetiletí postupně zpracoval ve formě románu či divadelní hry – ať už šlo o válečnou hru (a později román) Oblak a valčík, antické drama (a uvažovaný román) Šťastlivec Sulla, nebo román o Johance z Arku, nazvaný Pozdější život Panny. Všechny tyto tři látky (i několik dalších, později nerealizovaných) Peroutka promyslel už v Buchenwaldu, takže do osvobození vykročil jako muž, k…