Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938-1978)

„Pane doktore, jsem ve vašich rukách“

V roce 1977, posledním, kdy psal a publikoval, se Peroutka ve svých talcích pro RFE zabýval vznikem a pronásledováním Charty 77, zahraniční politikou amerického prezidenta Cartera, zejména jeho doktrínou lidských práv, násilím v třetím světě a dalšími tématy. Napsal tři komentáře k výročí ankety Proč nejsem komunistou?, kterou kdysi uspořádal v Přítomnosti. A své celoživotní myšlení o komunismu shrnul do několika vět, jež podle jeho názoru vyjádřily podstatu věci: od okamžiku, kdy komunismus přestal být teorií, je jeho existence založena na několika nepravdách; to hlavní, v čem komunisté lžou, je, že nebudují a nikdy nebudovali „diktaturu proletariátu“, ale že vždycky, Leninem počínaje, vytvářeli diktaturu kasty profesionálních revolucionářů – komunistické strany, lépe řečeno jejího vedení.

V posledním roce své publicistické činnosti Peroutka psal pro RFE ještě o americké konzumní společnosti (jíž předpověděl nástup ekologických hnutí), o vývoji v Izraeli nebo v Číně po Maově smrti; nikoli bez potěšení konstatoval debakl americké Nové levice a ještě jednou se vrátil k největší literární a myslitelské lásce svého života, k Havlíčkovi. Poslední talk, jemuž dal název Česká tragédie, byl věnován blížícímu se (nekulatému) výročí úmrtí Karla Čapka a Rádio Svobodná Evropa ho odvysílalo 10. prosince 1977. Tentýž den se lékařce Janě Plannerové poprvé vyzpovídal ze svých potíží; následovala série vyšetření a převoz do nemocnice.

Skoro celý život byl v podstatě velmi zdravý člověk, který zřídka stonal a dlouho nepoznal, co je pobyt na lůžku. Jeho jediným vážným zdravotním problémem byly deprese, které však dokázal zvládat tak, že o nich jeho okolí nic netušilo. Přestože se Peroutkovi jeho duševní krize periodicky vracely po mnoho let, bylo vlastně obdivuhodné, jak společně se Slávkou navenek zachovával starý „vylehčený“ životní styl; ani ve věku, kdy se mu přiblížila osmdesátka, nepřišel o své celoživotní naladění ke společenskému styku, k setkávání s lidmi a k pozorným a upřímným rozhovorům s nimi, obzvlášť s mladými a s příchozími z Československa. Každé Velikonoce, Vánoce, silvestry, narozeniny a další svátky trávil uprostřed exulantských přátel, jako byli Stránští, Ducháčkovi, Lukášovi, Plannerovi, Kohoutovi, Kaňkovi a další, mezi kterými zřejmě přicházel na úplně jiné myšlenky, než byly ty, jež provázely dlouhé chvíle jeho tvůrčí samoty. Bylo prakticky nemožné vidět na něm emoce; navenek se zdálo, že nezná úzkost, stres ani spěch; nebýt dochovaných deníků, vůbec by nevyšlo najevo, že první z těchto stavů nejenže znal, ale že mu tvořil nejniternějšího průvodce po většinu jeho života.

Skutečnou citovou tragédií pro něj bylo, když v sedmdesátých letech zemřela jeho fenka Pixie. Dostal ji v roce 1961 na rozloučenou od členů československé redakce RFE, když odcházel do penze. Později objevil v Pixie „duši“, viděl v ní bytost a podle toho pozoroval a studoval její chování; zvykl si na její společnost ve stovkách a tisících všedních dní, kdy v samotě pracoval. Její smrt ho změnila. Někdy se pak choval „jako Johanka“, jako by ztratil smysl života. Přestože byl i v pokročilejším věku fyzicky přitažlivým mužem, obdivovaným ženami, jako by od této chvíle začalo poslední období jeho života, v kterém rezignoval.

Jeho skutečný věk se začal ohlašovat nejprve problémy se zrakem, na něž Peroutka dlouho nechtěl brát ohled; bál se, že by po případné operaci mohl oslepnout. Jeho deníkové zápisy z počátku sedmdesátých let jsou toho důkazem: písmo se zvětšuje, a přesto bloudí po stránkách, které jsou najednou příliš malé, od kraje ke kraji. Když Peroutka nakonec přece jenom svolil a navštívil lékaře, byl diagnostikován šedý zákal. Podstoupil operaci; po zákroku však musel nosit velmi silné brýle, pod nimiž se jeho obličej jakoby ztratil, zhroutil do sebe. Peroutkovi blízcí si teprve nyní všimli, že mají před sebou starce.

Jeho mozek však fungoval stejně dobře jako dřív, a tak ho okolí nepřestávalo vnímat jako v zásadě zdravého člověka. Dokonce i když mu v roce 1977 přestalo chutnat maso a začal dost rychle ubývat na váze, bylo to podle přesvědčení přátel zaviněno „věkem“. V létě však začal mít na Lost Lake potíže s dýcháním; přestávaly mu vyhovovat dlouhé procházky, na něž byl do té doby zvyklý a kterými se po celý život udržoval v kondici. Stal se náladovým, avšak k lékaři opět jít nechtěl. Nakonec už dušnost nemohl vydržet. Desátého prosince 1977 se lékařce Janě Plannerové svěřil, že se nedokáže nadechnout ani při obyčejné chůzi; po pár krocích je vyčerpaný a musí odpoč…