Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938-1978)

„Nelze předělat základní fakt, že žijeme v tragédii…“

Alespoň z jedné věci však Peroutka mohl mít v neveselých časech na přelomu čtyřicátých a padesátých let radost: skupina mladých exilových intelektuálů, kteří se pokládali za Peroutkovy následovníky, zahájila vydávání (zprvu sice skromného) časopisu, který se otevřeně hlásil k peroutkovské tradici žurnalismu a politického myšlení. Časopis měl svou prehistorii už v Praze na rozhraní let 1947 a 1948, kdy tehdejší student filozofické fakulty Petr Hrubý oslovil Peroutku se záměrem vydávat nadstranický měsíčník určený mladé inteligenci; ve svém širokém, „národněfrontovním“ záběru (připuštěni měli být také komunisté) časopis tak trochu kopíroval tón Svobodných novin, jak ho Peroutka udal v roce 1945. Názvem Skutečnost se list hlásil k meziválečné Peroutkově Přítomnosti.

Peroutku tehdy tato myšlenka zaujala, slíbil příspěvek dvě stě tisíc korun do začátků i přímluvu u Jana Masaryka a dalších vlivných přátel, s jejichž finanční a politickou pomocí se počítalo. Únorová krize to vše změnila, ale ze ženevského exilu, kam Hrubý odešel, se ještě v roce 1948 ozval Peroutkovi znovu, do Paříže, a nabídl mu své služby; Peroutka pro něj však práci neměl, a tak se Hrubý vrátil k původnímu plánu a s pár kolegy začal vydávat kulturněpolitickou revui mladé inteligence.

Redakce postupně sídlila v Ženevě, Paříži, Londýně a Mnichově a přispívali do ní autoři z celé západní Evropy. Jádro tvořila čtveřice lidí: Karol Belák, Ladislav Čerých, Petr Hrubý a Zdeněk Suda – který jako mladík ještě stihl symbolicky publikovat glosu v posledním čísle Peroutkova Dnešku 19. února 1948, předtím, než byl týdeník zakázán. O chod redakce se starala Meda Mládková, tehdy Sokolová; naučila se například obcházet švýcarské předpisy, které exulantům zakazovaly kritizovat ve svých tiskovinách cizí vládu – tím, že vydávala Skutečnost za bulletin stejnojmenného „diskusního klubu“; a proti diskusi dost dobře nemohlo být námitek. Mezi spolupracovníky (v prvních číslech anonymními) byli mnozí pozdější redaktoři Rádia Svobodná Evropa, publicisté, spisovatelé apod.: Karel Brušák, Petr Demetz, Zdeněk Ditrich, Jaroslav Dresler, Osvald Kostrba-Skalický, Ladislav Matějka, Karel Sychrovský, ale také Pavel Tigrid, Jaroslav Stránský – nebo Ferdinand Peroutka. Ten časopis pozorně sledoval, a přestože k pravidelné spolupráci s ním, o kterou ho redakce žádala, nedošlo – v té době spíš pochyboval o samotném smyslu exilu –, byla Skutečnost jediným exulantským časopisem, který se mohl chlubit, že má Peroutku mezi svými autory. Byť psal jenom glosy – a když ani ty ne, otiskli ve Skutečnosti aspoň jeho dopis. Nebo přetiskli jeho úvahu o T. G. M. – „šťastném státníkovi“, převzatou z Le Monde, nebo zamyšlení nad smyslem exilu, jak bude ještě uvedeno dále. Skutečnost vycházela v letech 1949–1953; prvních sedm čísel bylo vyrobeno na cyklostylu, další už vyšla tiskem. Ve své době to byl jeden z nejinteligentněji redigovaných exilových časopisů, který se snažil o neiluzivní pohled na minulost i současnost; jako jeden z prvních se například vážně začal věnovat problematice odsunu sudetských Němců.

Jedním z nejzajímavějších Peroutkových příspěvků se stala úvaha nazvaná Jak být exulantem, která vyšla ve Skutečnosti v prosinci roku 1950. Shrnovala autorovy pocity z dvou a půl let života za hranicemi, mezi nimiž převažovaly dojmy skeptické: „Nelze předělat základní fakt, že žijeme v tragédii,“ napsal. Snažil se nalézt skutečné důvody, proč třetí exil začíná tak těžce, a došel k názoru, že to zavinil také „odkaz“ exilu druhého, londýnského.

Válečná emigrace se podle Perou…