Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938-1978)

„Kvetl kvítek, přišel kozel, chramst, a už je po kvítku“

Největší pozornost však Peroutka ve svých rozhlasových komentářích v šedesátých letech věnoval vývoji v Československu. V roce 1963 si poprvé všiml, že se stalinistickou minulostí se obě části země vyrovnávají různým tempem – Slováci lépe, Češi hůře. Na Slovensku konstatoval nejen větší vůli k likvidaci politických pozůstatků padesátých let, ale také vzrůst národního akcentu v tamní politice. „Nyní Slováci se hlásí k společnému státu. Kdo takto ze svobodné vůle se připojuje, tomu se ani v nejmenším nepřikazuje. Bude to tak, jak Slováci to budou chtít mít. Řeknou-li federace, bude to asi federace…“^[487]

Když se v roce 1964 v Československu rozpoutaly první veřejné diskuse liberálněji orientovaných ekonomů, přivítal je Peroutka jako známku, že abstraktní stalinistické myšlení je přece jen i doma zvolna střídáno myšlením konkrétním, realistickým; žasl však nad zjevným odhodláním Sikovy skupiny spojit moderní, výkonné hospodářství s diktaturou proletariátu. Nepřestával upozorňovat, že se stále jedná o „revizionismus“ dávkovaný, řízený shora, z hlavního mocenského centra. V první polovině šedesátých let byli komunisté nuceni přiznat ekonomickou stagnaci země, úpadek pracovní morálky i „budovatelského optimismu“; poté co prohospodařili majetek zděděný po předchozím režimu, zmizela jejich kreativita neznámo kam. To hlavní však bohužel zůstává nezměněno, varoval Peroutka – vůle komunistů k moci. Moci se po dobrém nevzdají – od toho jsou komunisty – a odtud i vysvětlení, proč se nyní tak absurdně pokoušejí napravovat nepravosti, které předtím sami napáchali.

V polovině šedesátých let do New Yorku dorazilo prvních pár filmů československé „nové vlny“; Peroutka ji oceňoval, i když například nad Formanovým Černým Petrem si posteskl, jak redukovanou a úpadkovou řečí (ve srovnání s češtinou, již znával) postavy tohoto filmu mluví. Z newyorského odstupu si také všiml, že ještě nikdy neodcházelo do exilu tolik schopných a talentovaných lidí jako nyní. „Odpovídají celkem stejně,“ psal, „že ztratili naději, právě když přišlo uvolnění; meze uvolnění prý ukázaly, že strana definitivně se rozhodla udržet některé ošklivé stránky života.“^[488] Jediné zbývající dogma, které strana zachovává, je vládnout, za všech okolností… V posledním svém rozhlasovém talku z roku 1967 Peroutka předpověděl: „Evropský komunismus, který tak dlouho pracoval na rozdělení světa, je nyní dlužen pokus o syntézu. Tváří v tvář nevypočitatelné Číně a nevypočitatelným, destruktivním silám, které se probudily v novém věku, sblížení evropského komunismu se západními demokraciemi musí se zdát nezbytné. Události v novém roce ukáží, zda je také pravděpodobné, že vývoj půjde tímto směrem.“^[489]

Předpověď se začala naplňovat hned v lednu, a to dokonce v Československu, přesně podle dvanáct let starého Peroutkova odhadu, že k politické změně doma nemůže dojít bez rozhodující proměny v řadách komunistické strany. Jeho první reakce na polednový vývoj byly přesto skeptické (přesnější by asi bylo říci, že se chtěl ubránit jalovému nadšení). „Režim, který svůj příchod ohlásil jako příchod vědeckého socialismu, ve skutečnosti se spojil s téměř neuvěřitelným množstvím diletantismu neboli, konkrétněji, s neuvěřitelným počtem diletantů, které posadil na rozhodující místa. A tu se vynořuje přítomný problém komunismu: nemůže se rozejít s diletantismem a s diletanty, dokud chce být tím, čím byl, takzvanou diktaturou proletariátu.“^[490] Politickému vývoji v Praze tedy Peroutka v prvních měsících roku 1968 nevěřil; žasl například nad odhodláním KSČ vládnout napříště sice „demokraticky“, leč stále jako jediná politická strana. Podstata demokracie, připomínal jemně, je mimo jiné ve střídání těch, kteří vládnou. Svůj názor na pozvolnou liberalizaci v řadách KSČ i ve společnosti tedy shrnoval několika slovy: nic nového pod sluncem.

„Jak věci stojí, liberální směr by ani po největším svém vítězství ve straně neučinil nic, co by se jakkoli podobalo abdikaci strany. Vůle komunistické strany trvale vládnout je tak silná, že patří mezi objektivní okolnosti,“ psal začátkem února 1968.^[491] Ke smutnému dvacátému výročí únorového puče si jako obvykle položil skeptickou otázku: „Jaký je charakter národa po dvou teroristických diktaturách? Odolal?“^[492] A ani když začaly jedna po druhé odcházet persony spjaté s režimem Antonína Novotného, neslevil Peroutka z přesvědčení, že rozhodující moc ve straně dál drží její konzervativní křídlo: „Co by se stalo, kdyby ve straně z těch nebo oněch důvodů zase převládl konzervativismus, dokud strana si podržuje všechnu moc? Pak, nepochybně, s nynějším rozšířením občanských svobod by se stalo, jak napsal Čechov: ‚Kvetl kvítek, přišel kozel, chramst, a už je po kvítku.‘“^[493] Teprve když v dubnu Rudé právo zveřejnilo Akční program KSČ, Peroutka změnil tón: „Tu Československo, po delší pauze, opět vstupuje do dějin jako aktivní činitel.“^[494]

Protože bylo zřejmé, že nejde jen o proces uvnitř strany, ale že se hnula celá společnost, položil Peroutka počátkem května otázku, zda to, co se v ČSSR děje, probíhá ještě pod vedením KSČ, nebo zda jde už „jen“ o socialismus v onom klasickém a širším smyslu, o který se s komunisty přel před rokem 1948. Musel to pro něj být zvláštní pocit: jeho starých ideologických protivníků zbylo málo – Gottwald, Zápotocký a další už nežili – a většina z nich mu teď svými názory dávala zpětně za pravdu; typicky Gustav Bareš, nyní děkan novinářské fakulty a jeden ze stranických reformistů (o rok později ho z KSČ vyloučili a zakázali mu publikovat). Peroutka se na všechny tyto změny snažil reagovat rezervovaně, aby si ušetřil další zklamání: „Opatrně se radujeme z toho, co se děje u vás.“^[495]

Dlouho si vysvětloval vývoj v Československu jako pokus o „syntézu“ mezi Východem a Západem; v červnu však už byl přesvědčen, že v Praze se rodí cosi kvalitativně nového, co do té doby v politice neexistovalo. V létě byl postupem československých reformních…