Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938-1978)

„Násilí se vyplácí…“

Politiku Sovětského svazu sledoval Peroutka ve svých rozhlasových komentářích optikou muže poučeného československou krizí v roce 1948; zažít komunistickou expanzi na vlastní kůži byla pro takové psaní neocenitelná zkušenost, zvlášť od poloviny padesátých let, kdy chruščovovské vedení KSSS uvedlo do chodu mezinárodně neobyčejně svůdnou politiku „koexistence“.

Když počátkem roku 1955 v Moskvě odstoupil do té doby favorizovaný Malenkov a nahradil ho Chruščov, Peroutka to zprvu pokládal za návrat k stalinismu; koneckonců mezi ekipou mrtvého tyrana byl Chruščov jedním z nejoddanějších. O rok později však tentýž Chruščov šokoval svět na XX. sjezdu KSSS zveřejněním skandálních údajů o takzvaném kultu osobnosti; režim, který sliboval blahobyt celému světu, sám odhalil, že je ve skutečnosti diktaturou vybudovanou na kostech milionů mrtvých. Peroutka už v březnu 1956 psal, že sjezdová odhalení znamenají dřív či později konec komunismu, protože ho likvidují jako ideál. „Komunismus byl odhalen jakožto boj skupin, ne jako monolit pravdy. Ta okolnost, že teorie o neomylnosti je – před očima všech – v troskách, bude mít následky. Omylnost nemůže vyžadovat od lidstva a národů tak těžkou daň, jako by mohla vyžadovat neomylnost. Komunismus buď je náboženstvím, anebo je jen jedním ze směrů… Po průběhu roku 1956 nikdo se nemusí dát trémovat tím, že komunistické strany mluví ve jménu historie.“^[469] Jako obvykle, jen tím, že dovedl cizí myšlenky do důsledků, znemožnil Chruščovovu tezi, že „kult osobnosti“ je politováníhodným výstřelkem, a nikoli principiální vadou, se kterou stojí a padá systém: „Jak to přišlo, že kult osobnosti, který odporuje základním zásadám marx-leninismu, rozvinul se daleko více v zemích, které jsou marx-leninismem ovládány, než v těch, které jím nejsou ovládány…? Poněvadž komunismus je vláda menšiny a neostýchá se být vládou sebemenší menšiny, ustavičně, znovu a znovu musí plodit to, čemu falešně se říká kult osobnosti, ale čeho pravé jméno je: komunistická diktatura.“^[470] Když pak ve všech zemích východního bloku začala takzvaná likvidace stalinského kultu, Peroutka dokazoval, že úmysl destalinizátorů (zachránit, co se dá) se nutně musí obrátit ve svůj protiklad a že vlastně hlavním původcem nepokojů, jež propukly v Maďarsku a Polsku, je právě Nikita Chruščov.

Mnoho prostoru věnoval Peroutka analýze Chruščovova lidského a politického typu. Nikdy bez ironie, jak ani jinak nešlo. „Chruščov není oblak tajemství, jakým Stalin byl. Poví téměř vše, co ví nebo co zamýšlí.“^[471] Poukazoval na vnitřní paradoxnost Chruščovova úsilí zachránit podstatu – diktaturu – dílčími ústupky. „Diktatura nyní uznává některé oponující sociální síly, ale chce jim předsedat. Diktátor sám se chce stát všemi sociálními silami, mluví za vládu i opozici, chce i jednat i sám sebe kritizovat, aby tak nečinili jiní.“^[472] Záhy Peroutka pochopil, že Chruščovova nebezpečná, neboť nevyzpytatelná politika (Peroutka psal o jeho „liberalizačních záchvatech“)^[473] ve skutečnosti nemá základ jen v Chruščovově zvláštním povahovém typu, ale že prostě vyjadřuje současnou sovětskou strategii, jejímž hlavním cílem je rozdmýchávat chaos na mezinárodní scéně. „Kdo chce rozumět světovým událostem, musí se jednou provždy zbavit domněnky, že Rusové si někdy počínají iracionálně,“ psal na jaře 1961.^[474]

Krátce nato Chruščov vystoupil s vizí mezinárodní soutěže mezi kapitalismem a socialismem. Peroutka ihned odhalil skutečný obsah takto proponovaného zápolení: SSSR chce odzbrojení bez jakékoli kontroly a vše, oč jde, je to, aby mu na to Západ přistoupil. Pak Chruščov vyhlásil doktrínu mírové koexistence kapitalismu a socialismu. Peroutka záhy poukázal na to, že po vyhlášení této doktríny se prudce zhoršila mezinárodní stabilita – v Berlíně (kde Sověti nakonec postavili zeď), na Kubě i jinde. „Jakási neměnná podstata komunismu působí,“ psal Peroutka v listopadu 1961, „že Stalin, když porazil Trockého, osvojil si jeho program, a že od Chruščova, který vyhlásil mírovou koexistenci, svět očekává možnost větších tragédií, než očekával od Stalina. V každém případě protistalinský Chruščov vyslovuje program světovlády mnohem otevřeněji, než kdy Stalin činil.“^[475] Naposled se k osobě Nikity Chruščova Peroutka vrátil v roce 1971, když odstavený první tajemník zemřel. „Pohyboval se mezi kontradikcemi,“ zhodnotil jeho přínos mezinárodní politice. „Byl nejotevřenějším zastáncem mírové koexistence, jaký se v Sovětech objevil, a zároveň tajně pašoval atomické zbraně na Kubu, aby ochromil Ameriku.“^[476]

Když Chruščova v roce 1964 vystřídali noví muži, Brežněv s Kosyginem, doufal Peroutka, že budou řídit zemi realističtějším způsobem, neboť v nich viděl střízlivé profesionály, pragmatiky, odborníky. Už o dva roky později však došel k názoru, že jsou to šedivé, administrátorské postavy, a upřel jim uznání faktické vůdcovské velikosti, kterou předtím viděl u Stalina a Chruščova. Když Brežněv v polovině šedesátých let ohlásil návrat k leninismu, pospíšil si Peroutka s důkazy, že prvním hlasatelem nesnášenlivosti a násilí nebyl Stalin, jak se v SSSR snaží dokázat, ale zakladatel hnutí. „Byla to nauka plná zuřivosti, která nepochybně vyšla z těžkého boje s carismem. Směřovala k zostřování konfliktů, ne k jejich zmírňování. Musí být postavena na první místo mezi vzory nenávisti.“^[477] Očekávat tedy od návratu k Leninovi posílení světového míru nelze.

Žasl nad naivitou západních usmiřovatelů Sovětského svazu. SSSR přece zůstal ideologickým státem! Nenastala tam žádná „nová éra“! Z hlediska celosvětových sovětských zájmů se Peroutka díval i na konflikt ve Vietnamu, který vnímal jako „menší horkou válku na pozadí větší studené války“^[478], s rozmyslem vedenou Sovětským svazem a Čínou proti celému světu.

Čínou se Peroutka systematicky zabýval od konce padesátých let a už v té době, kdy většina světa ještě pokládala Čínu za stát na periferii světa, odhadl, že o svůj podíl na slunci se začíná drát nová světová velmoc. Komuni…