Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938-1978)

„Voláme brigádu porozumění“

Zvláštním výrazem rostoucího napětí mezi Peroutkou a komunisty bylo zanesení jeho jména do seznamu demokratických prominentů, jejichž činnost má být soustavně policejně sledována. Tak už v listopadu 1946 zjišťoval stranický informátor, jak Peroutka bydlí (čtyřpokojový byt ve třetím patře činžáku ve Fibichově, dnes Matoušově ulici číslo 5 na Smíchově); že měl po revoluci služku, která odešla, a nyní zaměstnává kuchařku; že je v domě, kde bydlí, velmi oblíben; že chodí do práce pěšky, jen výjimečně pro něj jezdí auto; že obědvá doma a rád kouří dýmku; že žije normálním, spíš uzavřeným, „maloměšťáckým“ životem; že jeho dcera Eva, vdaná za syna bývalého protektorátního ministra vnitra Bienerta, je lehkomyslné povahy.^[123] Vedle tohoto neoficiálního zájmu však komunisté dávali Peroutkovi najevo svůj zájem o něj i na mnohem vyšší úrovni. Dvanáctého února 1947 si ho k sobě povolal předseda vlády Gottwald; přivítal ho v přítomnosti své ženy a tajemníka strany Slánského, s nimiž se pak Peroutku pokusil opít a přimět ke spolupráci. „Nemám talent hledat zlé v lidech, a tak mi byl sympatický, i jeho žena,“ zapsal si Peroutka do deníku. „Pil – i já, Slánský střízliv při sklenici vody. Stále ukazoval fotografii vnučky. Znova: ukážu vám… Slánský se ptal, zda bych měl nějaké známky pro jeho syna, kterého miluje – a oba tito dobří lidé by mne dali hned pověsit… Chtěl vědět (Peroutka, pozn. aut.), zda se uvažuje o připojení k Rusku, ptal se Gottwalda: až si to lid bude přát. (Věděl jsem, jak lid.) …“^[124] Různí níže postavení emisaři strany, Peroutkovi známí z předválečných dob – Bohumil Mathesius, Václav Rabas, František Halas a další – k němu byli vysíláni s nabídkami, aby psal jinak, smířlivěji, nepoliticky, co třeba zkusit něco o svém milovaném Goethovi…

Rozhovory, jež měly Peroutku „zviklat“, mu však ve skutečnosti spíš pomohly situaci pochopit. Od přelomu let 1946 a 1947 totiž Peroutkovy do té doby nejednoznačné články o komunistech zvolna získávaly jistotu. Protože odpovědi na ně byly v Rudém právu a jiném „levém“ tisku obyčejně demagogické, záleželo mu na tom, aby mu bylo aspoň mezi „jeho“ čtenáři rozumět. Psal, že slova mu připomínají granát, který člověku vybuchne v ruce; ať člověk píše o čemkoli, stane se z toho nakonec vždycky politický případ. Za obhajobu občanské svobody je pisatel těmi, v jejichž zájmu tak činí, napadán a tupen. Bylo vidět, že v takové situaci se rozhodl přitvrdit; stal se ve vyjadřování ironičtějším a jízlivějším nežli dřív. „Odmítáme slíbit, že se uvedeme do stavu nadšení jednou provždy – ať se děje, co se děje. Nejsme poživači hašiše.“^[125]

Nejostřejší polemiky Peroutka vedl s Antonínem Zápotockým, v té době předsedou Ústřední rady odborů. Po únoru 1948 vešel Zápotocký do paměti mnoha lidí jako lidový politik, „Tonda“, dobrý a bodrý patron dělnického hnutí a jakýsi světlý protipól temného Gottwalda, který neváhal poslat na smrt ani své nejbližší spolupracovníky. Zápotocký si však s Gottwaldem v účasti na procesech nezadal a byl možná ještě nebezpečnějším typem než „Kléma“, neboť jeho na odiv stavěná dobrotivost a lidovost mnohé mátla.

Ukázal-li Zápotocký už před únorem 1948, jak nebezpečně demagogickým umí být myslitelem i spisovatelem, učinil tak právě v polemikách s Peroutkou. Proslul při nich nenávistným argumentem, proti němuž Peroutka nemohl postavit racionální odpověď: „Můj dělnický instinkt cítí ve vás škodnou,“ tak znělo Zápotockého „třídní“ obvinění proti Peroutkovi. Že bylo možné užít takové zdůvodnění ve vážné a veřejně vedené debatě, ukazovalo na skutečně pronikavou změnu politických poměrů. Přesto měly tyto polemiky pro Peroutku význam; přiměly ho totiž vymezovat se vůči komunistům dřív a ostřeji, než kdyby jich nebylo.

K zásadnímu vymezení došlo v červenci 1947, kdy Peroutka ve Svobodných novinách publikoval úvodník Proč na sebe narážíme: byl to mezník, jímž se od komunistů definitivně oddělil a přestal hledat styčné body s nimi. Peroutka uznal, že druhá strana proti němu vede válku, a konečně na to přistoupil; od této chvíle byl také on ve válce.

Nejprve byl v článku nucen zareagovat na nejnovější obvinění, že nesouhlasí se znárodněním. Vypočítal několik důvodů, proč je tomu naopak, včetně toho, že „osud nám nedal na vybranou“.^[126] Napsal, že je však proti konkrétním způsobům, jimiž komunisté znárodněné podniky řídí; obvinil je, že si z podniků vytvořili další jeviště boje o moc, na který doplácí státní hospodářství; protože se do vedení továren dosazují lidé podle politického, a nikoli podle odborného klíče, stojí ve vedení firem často diletanti. Komunisté obhajují svůj postup takzvanou třídní spravedlností; Peroutka proti nim vystoupil s obhajobou spravedlnosti obecně lidské: „Dovoláváte se od začátku jen dělníků. My, kteří věříme, že ‚společnost jako celek, ne jako jedna třída, směřuje k socialismu‘, dovoláváme se vždy celé národní společnosti a věříme, že tak lépe plníme vládní program, který byl vyhlášen.“^[127]

Místo dřívějšího hledání společných stanovisek bezmála za každou cenu popsal teď Peroutka, v čem se od Zápotockého liší: „My věříme v humanismus, vy v nelítostný politický boj.“ Když měl pojmenovat důvod, proč mezi komunisty a zbytkem společnosti leží tato propast, vysvětlil, že celá mentalita obou světů byla v protikladu, od začátku. Přistoupil tím na výchozí Zápotockého tezi, že rozdíl mezi nimi je nesmiřitelný a nepřekonatelný (Zápotocký by řekl „třídní“): „Pan poslanec celý onen věk, kdy v člověku se rodí jeho názory, prožil v prostředí, které vyznávalo diktaturu a totalitu,“ psal Peroutka. „My naopak onen rozhodující věk prožili v prostředí demokratických idejí.“^[128]

Bylo to novum v Peroutkově poválečném psaní: dohoda není možná, bohužel. Také Gottwaldovy smiřovací pohyby po tomto článku ustaly. Peroutka chápal, že nelze hlásat požadavek jednoty s lidmi, jejichž program je diktátorský a totalitární. Obě strany věděly, že Peroutka je teď skutečným kvalifikovaným nepřítelem KSČ.

V téže době abso…