Věra Čáslavská: Život na Olympu

Pavel Kosatík

69 

Elektronická kniha: Pavel Kosatík – Věra Čáslavská: Život na Olympu (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: kosatik08 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Pavel Kosatík: Věra Čáslavská: Život na Olympu

Anotace

O autorovi

Pavel Kosatík

[13.6.1962] Český novinář a spisovatel JUDr. Pavel Kosatík se narodil roku 1962 v Boskovicích. V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.Po studiích začal pracovat u DILIe jako právník specializovaný na autorské právo, po dvou letech přešel do nakladatelství Československý spisovatel (1986–1990). Pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakcích – Mladá fronta DNES (1992–95), Reflex (1995), Hospodářské noviny, Ikarie...

Pavel Kosatík: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Věra Čáslavská: Život na Olympu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nemoc

„Chtěla jsem bránit syna, ale najednou mi došly síly,
nemohla jsem dál.“

V. Č., 2011

Smrt jejího bývalého muže a role, kterou při tom sehrál její syn, nebyly jedinou příčinou, která ji přivedla na práh duševní nemoci. Byla však kapkou poslední.

Především ji zdrtilo, že se to vůbec stalo. Smrt člověka, bez ohledu na to, jaké měla na život s ním vzpomínky: ti, kdo na ni zaútočili, netušili, že její zoufalství způsobené ztrátou cizího života už nejde ničím překonat. Pak to, že její syn, v kterém viděla pořád ještě dítě, byl do neštěstí zapleten. Reakce médií, která byla s odpovědí na otázku synovy viny rychle hotova a učinila z něj terč veřejného mínění. A konečně i to, že synovi v jeho zápase nedokázala pomoci: hned na začátku, když kampaň v tisku začala, si uvědomila, že směřuje i proti ní, a rozhodla se, že svými veřejnými vystoupeními v synův prospěch nesmí přilévat oleje do ohně. Rozhodla se věřit ve spravedlnost, mlčela – a pak už jenom stále bezmocněji sledovala, jak byl její syn veřejně cejchován.

V roce 2007 v Mladé frontě Dnes svůj tehdejší stav popsala podivuhodným způsobem: „Donedávna jsem pracovala na Hradě a nechtěla jsem přivodit dojem, že snad nad námi někdo drží ochrannou ruku. Nechtěla jsem kohokoliv, byť i nepřímo, vtáhnout do tak ohavné atmosféry. Rozhodla jsem se mlčet. Nelidsky jsem trpěla, a to proto, že jsem nemohla dělat nic, cokoliv říct, obhájit. Martin u soudu nemusel říct ani dobrý den a už byl odsouzen.“ Sama, jak už bylo řečeno, tehdy nepožádala pro syna ani o milost – což si později hodně vyčítala. (Konečně, k tomu všemu, byla kampaní v novinách zasažena i ve své vlastní osobě: z jedné z nejuznávanějších českých žen se skoro přes noc stala jakousi antimatkou, člověkem, který snad ani nemá právo na to, aby dál dýchal stejný vzduch s ostatními lidmi.)

Všechny ty články v bulvárních novinách četla, celé ty víc než dva roky od začátku vyšetřování do vynesení rozsudku. Nemohla si pomoci. Musela číst stále dokola a přitom čekala, že se nakonec něco musí stát, někdo v té věci bude muset zasáhnout. Odněkud se vynoří nějaký olympijský rozhodčí, zjedná si klid a řekne: To je nefér závod, takhle se to nesmí dělat, tak se v tom nedá pokračovat.

Nic takového se nestalo – a ona se s tím nedokázala smířit. Nepřijala tu událost, jako nejde přijmout živelní pohromu, zemětřesení nebo tsunami. Člověk, který nedokáže akceptovat skutečnost, je podle většinového mínění blázen. A tak se zbláznila.

Snažila se dál, i při probíhajícím vyšetřování a pak, kdy se rozběhl soudní proces, navenek plnit všechny své povinnosti. I po odchodu z Hradu jich na ni zbylo dost. K plnému vytížení by stačilo jenom všechno to, co měla za úkol jako předsedkyně národního olympijského výboru. Odpovídala za přípravu i výsledky národních výprav na jednotlivých olympiádách – a tak byla v novinách kárána, když se čeští sportovci v roce 1994 vrátili ze zimních her v Lillehammeru bez medaile (což se jim stalo za posledních osmatřicet let poprvé) a o dva roky později po letních hrách v Atlantě ji pro změnu chválili za jedenáct medailí, mezi nimi čtyři zlaté. Ještě v Atlantě Věra vedla kompletní český olympijský tým, tehdy však už jenom jako stín sebe samé; jen o pár měsíců později předsednickou funkci v ČOV složila.

Na stejné olympiádě, v Atlantě, musela splnit ještě jeden formální úkol: složit slib, kterým se za Českou republiku stala také členkou Mezinárodního olympijského výboru. De facto se jí stala už o rok dřív z iniciativy předsedy MOV Juana Antonia Samaranche: měla posílit onu část exkluzivního olympijského klubu, kterou tvoří slavní sportovci (kromě nich v MOV zasedají třeba britská princezna Anna – která se však v roce 1976 v Montrealu sama zúčastnila olympijských soutěží v jezdectví –, lichtenštejnská princezna Nora, monacký princ Albert, kuvajtský šejk Al-Sabah, vévoda lucemburský a další mezinárodní „celebrity“).

Věra se i tento diplomaticky úkol snažila svědomitě plnit, jako všechno. Svou ne zcela suverénní vládu nad angličtinou doháněla v jiných jazycích, hlavně ve španělštině. Ale ze zasedání výboru ve švýcarském Lausanne se stále častěji omlouvala. A na olympiádě v Atlantě jako představitelka mezinárodního olympismu přestala fungovat úplně: na předávání medailí sportovním gymnastkám už nepřišla, místo ní vítěze dekorovala Nadia Comaneciová. (Členkou MOV pak Věra oficiálně zůstala až do roku 2005, bylo to však členství pouze formální. Odmítla se setkat dokonce i s předsedou Samaranchem, když v roce 1997 přijel do Prahy na 100. oslavy trvání Českého olympijského výboru a jako vždycky se ze všeho nejdřív ptal, co dělá Věra. Uvidět se s ní se tehdy už ani jemu nepodařilo, odmítla ho jako všechny.)

Dokladem o jejím tehdejším duševním rozpoložení zůstal film. Na konci roku 1996 s ní režisérka Olga Sommerová natočila dokument do tehdejšího televizního cyklu Genus. Točilo se jen pár týdnů před rozhodujícím verdiktem soudu o Martinovi, Věra to hluboce prožívala a film její tehdejší situaci zachytil: žena, která ve filmu celou dobu něco vypravuje nebo odpovídá na režisérčiny otázky, navenek jedná jako jiný člověk. Ve skutečnosti však celou dolní polovinou obličeje pláče.

Že trpí depresemi, si ani mnozí z jejích bližších spolupracovníků dlouho nevšimli. Nemluvila o tom, ale pozvolna se z kontaktů s jinými lidmi, kterých do té doby udržovala nekonečné množství, vytrácela. Pomalu, ale jistě začala vypouštět věci, které dřív běžně dělávala, a akce, jichž se vždycky účastnila. Nejdřív to vyšlo najevo v olympijském výboru, kde nešlo nevidět, že čím dál častěji vynechává porady a ani mezi nimi neřídí cizí práci. Stále častěji se omlouvala také ze schůzek klubu olympioniků.

Přestávala se zajímat o veřejné dění, nečetla noviny a nedívala se na televizi. Začala se před lidmi stahovat do soukromí, za zavřené dveře svého bytu. Spolu s dětmi si toho doma povšimla i Věřina starší sestra Hana. Nejdřív tomu nepřikládala větší význam: jak by Věra, taková bojovnice, která v životě vyhrála n…