Věra Čáslavská: Život na Olympu

Pavel Kosatík

69 Kč

Elektronická kniha: Pavel Kosatík – Věra Čáslavská: Život na Olympu (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: kosatik08 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Pavel Kosatík: Věra Čáslavská: Život na Olympu

Anotace

O autorovi

Pavel Kosatík

[13.6.1962] Český novinář a spisovatel JUDr. Pavel Kosatík se narodil roku 1962 v Boskovicích. V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po studiích začal pracovat u DILIe jako právník specializovaný na autorské právo, po dvou letech přešel do nakladatelství Československý spisovatel (1986–1990). Pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakcích – Mladá fronta DNES (1992–95), Reflex (1995), Hospodářské...

Pavel Kosatík: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Věra Čáslavská: Život na Olympu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

„Ucvičit se k smrti“

Poprvé v životě zacvičila mezi zdravotně postiženými pacienty pražského Jedličkova ústavu už jako malá holka. Nikdy na ten zážitek nezapomněla. Bylo jí tenkrát čtyři pět let. Předváděla na pódiu piruety a přemety jako vždycky, zatímco ty děti, které na ni v sále hleděly, se nemohly hnout, jejich nohy je neposlouchaly. Nezáviděly jí, ale byla na tom tak dokonale jinak, že se jí najednou všechno, co uměla a v čem až dosud spatřovala smysl svého života, zobrazilo jako nepodstatné. Ještě předtím, než tehdy vstoupila na scénu, v panice poprosila maminku, ať její vystoupení nějak zruší, ale už to nešlo. „Na těch sto osmdesát vteřin vystoupení v Jedličkově ústavu nikdy nezapomenu. Sotva jsem pro slzy viděla, ale nutila jsem se usmívat. Dětem se moje cvičení líbilo, nechtěly mě pustit domů. Byla jsem přešťastná, stále jsem potom přidávala. Kdybych jim mohla svým cvičením pomoci, ucvičila bych se k smrti.“

Možná poprvé se tehdy v jejím životě projevilo, co později zažívala často. V konfrontaci s člověkem, kterým se cítila mravně či intelektuálně přesažena, reagovala vždycky stejným zvýšeným úsilím. Něco se musí stát, aby se to o tom člověku vědělo, aby se mu pomohlo. Nesmí to tak zůstat, všechny věci a lidé musí být v pořádku. Pokud to ten druhý potřebuje, musí se udělat všechno, člověk si nemůže nechat žádnou rezervu. Nesmí se šetřit, protože žádná oběť v cizí prospěch není dost vysoká.

Od té doby si do Jedličkova ústavu zvykla chodit a později to naučila i obě děti, hlavně Radku, která tam před listopadem 1989 i po něm působila jako rehabilitační pracovnice a později si obor rehabilitace vybrala i při studiu na FTVS. V době, kdy Věra pracovala na Hradě, se občas stávalo, že Radka s Martinem zavolali, jestli má čas, a když se rozhodla, že se od papírů na chvíli utrhne, vyzvedli spolu v „Jedličkárně“ dva tři vozíčkáře, naložili je i s vozíky do rodinného favorita a jeli jim ukázat třeba Hradčany.

Jednou, když tak vzali i Mirku, co neměla ruce ani nohy, a spolu s ní dva další vozíčkáře, se stalo, že je na plánovaný koncert v bazilice svatého Jiří nepustili. Věra se rozhodla, ž…