Věra Čáslavská: Život na Olympu

Svatba století

Do Mexika neletěla sama. To ani předtím nikdy nikam na žádné závody. Nyní s ní však letěl muž, který si ji vybral pro život, zeptal se jí, jestli chce jít s ním, a Věra souhlasila. Josef Odložil, jeden z nejúspěšnějších čs. atletů všech dob, držitel stříbrné medaile z letních olympijských her v Tokiu z běhu na 1500 metrů, úspěšný závodník a rekordman na několika tratích; jeho světový rekord z roku 1965 v běhu na 2000 metrů (5:01,2 minuty) platí ještě dnes.

Že existuje atlet toho jména, Věra samozřejmě věděla, zatančili si spolu třeba na festivalu mládeže v Helsinkách v roce 1962. Poprvé vážně, tak, že si toho všimla, ji však oslovil až o dva roky později na palubě vládního speciálu cestou na olympiádu do Tokia. Na první pohled prý se jí nezalíbil, byl však mezi ctiteli, věrný své specializaci, nakonec „nejvytrvalejší“ – a to rozhodlo. Když se v Tokiu probojoval do finále běhu na 1500 metrů, šla mu s ostatními čs. gymnastkami fandit. Jeho slavnou bitvu s Novozélanďanem Snellem však moc neprožívala, bylo to jenom chvíli po jejím vítězství v gymnastickém osmiboji a připadala si mrtvá únavou. Na hlasité atletické fandění však nebyla ani později: introvert, jak se ukázalo.

Byl to mimořádný sportovec a mimořádný muž. Na jeho dětství měly největší vliv roky, které prožil s rodiči a sourozenci v Domašově v Jeseníkách, obci v srdci hor, ležící při potoce Bělá. Odložilovi bydleli ve vile na samotě uprostřed lesů, tehdy ještě nepoznamenaných těžbou ani exhalacemi. Josef to měl denně ráno do školy čtyři kilometry a odpoledne zas čtyři nazpátek. V létě to byl jeho první atletický trénink, v zimě lyžařská pohádka. Jeho staršími kamarády se v Jeseníkách stali hlavně lesníci, brali ho s sebou na lov už jako malého kluka.

Poznával přírodu zblízka a byl v sedmém nebi. S otcem vyráželi na výlety na Šerák, Keprník, Praděd, k Velkým vodopádům, syn znal brzy hory jak své boty. Když se po pár letech rodina stěhovala do Otrokovic, Josef svou horskou „pohádku“ obrečel. Brzy se ukázalo, že toho bude muset vydržet ještě mnohem víc: na lesnickou školu, kam chtěl, zrovna nebrali, a tak rodiče rozhodli, že nastoupí k „zeleným“, na Žižkovu vojenskou školu do Bratislavy.

V patnácti letech se ocitl od pohádky nejdál, jak to jen šlo. Předtím vyznával volnost a svobodu, nyní však byl jeho život jinými na minutu zorganizován, od budíčku do večerky. Každá věc měla své vyhrazené místo. Běda, když prádlo nebylo srovnané na milimetr přesně nebo když velitel našel na ustlané posteli nějakou závadu. Výsledkem byl místo víkendové vycházky trest: sobota a neděle doma. Nejeden víkend tak Josef proseděl u okna kasáren a pozoroval, jak se lidé procházejí po dunajském nábřeží.

Jednou ho nechali šest hodin čistit pušku: pořád bylo něco špatně, ve světle silné žárovky se na zbrani opět našlo nějaké smítko. Tehdy už byl zoufalý a chtěl ze školy odejít. „Měl jsem však obavy z toho, co řeknou rodiče, a že se kamarádi doma budou smát, že jsem houby voják, že jsem asi nějaká slečinka – zatnul jsem proto raději zuby a rozhodl se, že vydržím.“ Takový život měl jenom málo výhod. K těm nemnoha patřila možnost jezdit na vojně na koni (Josef to miloval) a potom hlavně šance vážně se věnovat sportu. V Odložilově podání atletice, a v ní hlavně „královské“ trati na jednu míli, resp. 1500 metrů. Běhal všude, kde se dalo, na učilišti protivzdušné obrany v Olomouci, pak, po převelení, v Košicích – ale to už stále častěji startoval na závodech, od roku 1960 v dresu pražské Dukly.

Říkalo se o něm, že na olympiádu do Tokia měl postoupit se štěstím, na poslední chvíli. Předvídali mu, že skončí v prvním rozběhu – a pak všem čs. atletům vytřel zrak. Svým druhým místem dosaženým na trati, na které bývá největší atletická konkurence, se stal nejúspěšnějším novodobým čs. běžcem po Zátopkovi. Po návratu domů je s Věrou začali zvát na poolympijské besedy spolu, dva mladé a úspěšné sportovce, kteří o svých zážitcích dokázali vyprávět každý jinak.

Poprvé jí zaimponoval při jakési besedě v Ostravě. Večer před akcí se ještě dočesávala na hotelovém pokoji, když ji tam přišel vyzvednout v doprovodu dalšího olympionika. Z chodby uslyšela, že kamarád zrovna začal vyprávět nějaký košilatý vtip – a v zrcadle uviděla, jak na něj Odložil rychle dělá rukou: Ne, ne! Tehdy si poprvé řekla: Tohle asi bude slušnej kluk.

V těch dalších čtyřech letech mezi Tokiem a Mexikem spolu žili, ale moc se nevídali. Josef jezdil na závody po celém světě a Věra taky. Většinou se vlastně setkávali někde na letišti, když jeden z nich zrovna někam odlétal a druhý se odněkud vracel. S tím, že se mají rádi, se však netajili, asi by se jim to ani nepovedlo, kdyby o to stáli. Kdykoli novináři popisovali nějaký další Věřin návrat ze závodů na ruzyňské letiště, rádi zmínili, že na ni čekal výborně oblečený sportovec s kyticí, který si ji pak posadil do své cortiny a odvezl.

Rozhodli se, že se vezmou na olympiádě v Mexiku. Byl to Věřin nápad; vlastně i tímhle jedním „finále navíc“ říkala, jaký význam svému plánovanému manželství připisuje. Až sňatek, nikoli medaile, které chtěla vybojovat, měl být pro ni vyvrcholením všeho. Kdyby závody nedopadly, možná by se byla po Mexiku pokusila ještě o nějaká další vítězství; pokud však všechno klapne, byla rozhodnutá na olympiádě skončit. Měla gymnastiky plné zuby, cítila se vyčerpaná jako nikdy, a navíc si uvědomovala, že jediná budoucí smysluplná závodní motivace (příští olympiáda) už pro ni vzhledem k věku asi nepřichází v úvahu.

Přesto bylo pozoruhodné, že dokázala skončit „v nejlepším“ a na vrcholu. Počet závodníků, kteří to zvládli, by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Kdo to dokáže, naznačuje, že se v životě řídí i jiným hodnotami než jen vlastní ctižádostí. Taky její manžel se blížil závěru kariéry (i když tak striktně jako ona se od ní v Mexiku ještě odříznout nechtěl). A tak se sňatek ze všech …