České okamžiky

T. G. Masaryk
umírá v Lánech
(14. 9. 1937)

Skoro celý národ se snažil na tu věc nemyslet, ale nakonec se to přece stalo. Smrt si pro exprezidenta Masaryka, tvůrce státu, přišla 14. září 1937 těsně před půl čtvrtou ráno. U sedmaosmdesátiletého a v posledních letech též vážně nemocného muže nebyla překvapením, i proto byli na místě přítomni vedle rodiny také nový prezident, Masarykův nástupce, a ministerský předseda. Kdyby ničím jiným, potvrdilo se právě Benešovou a Hodžovou přítomností, co v Československu věděl každý: že skoro dva roky po odchodu na odpočinek prezident, přezdívaný „Osvoboditel“, zůstává ústřední, byť už jen neformální autoritou veřejného života.

Nyní tedy zemřel. Kdo to byl? Zvláštní: při jeho povaze bylo vyloučeno, aby si někdy po způsobu francouzského panovníka řekl „Stát jsem já“ – a přitom to právě o něm, o člověku, který chtěl přesvědčovat hlavy a srdce a pohrdal politickým násilím, platilo víc než o kterémkoli despotovi staré i nové doby. Masaryk splýval se svým Československem – a bylo zvláštní, že na tuto cestu ztotožnění ho nenavedla žádná politická tradice, ale zejména její popření.

Je to stará známá psychologická, dnes už by se skoro dalo říci poučka: o tom, jak dobře nebo špatně si zrovna stojí ten který jedinec, popřípadě skupina lidí, vypovídá dosti přesně způsob, jakým prožívá svůj smutek. Velmi schematicky řečeno, jinak truchlí dítě (jakéhokoli věku), jinak dospělý. Jiný zármutek prožívá ten, kdo lituje sebe sama za to, že zbyl sám a opuštěn, a jinak ten, kdo uznává cizí pozoruhodný život nebo dílo.

Z tohoto hlediska bylo úmrtí zakladatele ČSR v září 1937 vlastně jakýmsi „testem“ svého druhu: způsob, jakým se národ s vůdcovou smrtí vyrovná, měl potvrdit, případně zpochybnit očekávání, zda duše národa byla za dvacet let v nejhrubších rysech dotvořena a nastoupila už cestu, z které nehrozí krok zpět, regres do minulosti. Když před víc než šedesáti lety zemřel jiný národní vůdce František Palacký, dopadla podobná ověřovací zkouška špatně: pozůstalí se přímo nad otevřeným hrobem poprali o snítky ze smutečních věnců, obřad skončil fiaskem. To sice v roce 1937 sotva hrozilo, nabízely se však jiné možné nepříjemné scénáře: například obřad plný hluché pompy, později tak dobře známé z časů totality.

Během týdne, který uplynul od prezidentova úmrtí do pohřbu na lánském hřbitově, se s jeho odchodem pokoušela vyrovnat celá země. Sotva překvapoval patetický tón, který prostupoval texty i těch nejlepších autorů. Jaroslav Seifert psal v básni o „šedém ránu čtrnáctého září, / navěky označeném v kalendáři“, filosof František Václav Krejčí tvrdil, že „i ten nejchudší dělník u nás věděl, že dokud zaujímá Masaryk nejvyšší místo v republice, nic se mu nemůže stát“, spisovatel Karel Čapek nazýval zesnulého „divem našich dějin“, v souvislosti s jeho dílem se mu vybavovala slova jako „zázrak“, pohled na tělo vystavené na Pražském hradě mu připomněl „sochu svatého“, jinde zase psal o „dobrém králi“, „někom skoro pohádkovém“ a podobně.

Takové texty koneckonců stvrzovaly, jak výjimečnému postavení v národě se prezident Masaryk těšil a jakou úctu si získal. Dokonce i skeptičtěji, z odstupu uvažující zahraniční pozorovatelé, kteří smuteční události v Praze zažili, mluvili o vzedmutých českých citech s porozuměním. Kanadský historik Gordon Skilling například psal: „Pro člověka zvyklého na odlišný vztah mezi severoamerickými politiky a veřejností je to těžko pochopitelné. Přesto mě to nepřekvapuje.“

Smrt prezidenta působila nejen na masy jeho příznivců, ale i na ty, kdo se s ním v životě názorově míjeli. Když se 21. září 1937 vydal Prahou smuteční průvod, vzbudil stejný dojem jako předtím četba novin: národ je semknutý jako nikdy předtím. V Masarykovi mu neodešel jen myslitel a státník, ale hlavně otcovská figura. Představa, že „nahoře“ je člověk jako on, byla i pro mnoho jeho odpůrců přijatelná, protože ani oni neměli alternativu, člověka, který by nabízel naději, že bude prezidentský úřad vykonávat stejně dobře nebo lépe.

Ještě víc než umění vládnout lidé na Masarykovi oceňovali způsob, jakým hlásal a hlavně praktikoval životní harmonii. Kdo četl například Čapkovy Hovory s TGM, ten získal představu o tom, jak velmi emotivním mužem Masaryk byl – ale klidný a racionální styl, který vnesl do české politiky a který tak zvedl její úroveň, tyto emoce neprozrazoval ani v nejmenším. Spatřil někdy n…