České okamžiky

Prusové v Praze
(8. 7. 1866)

Sotva by to byla marná kniha, kdyby někdo napsal historii okupací Prahy: v pohnutých dějinách města na křižovatce evropských zájmů se zážitku setkání s cizí armádou vyhnula jen málokterá generace. I velká část dnes žijících lidí má v paměti minimálně jednu (21. srpen 1968), ne-li rovnou dvě (15. březen 1939) takové příhody. Bylo by proto jistě zajímavé srovnat stopu, jakou v různých generacích různé okupační zážitky zanechaly.

Projevily se nějak v charakterové paměti národa? Nebo to byly jenom epizody, které časem zavály události jiné? Jednou z nejlépe pramenně doložených okupací Prahy byl příchod Prusů v červenci 1866 – několik dnů poté, co v bitvě u Sadové zlomili odpor rakouského vojska a rozhodli o tom, kdo bude v dalších desetiletích vládcem střední Evropy.

K válce se schylovalo dlouho, řadu měsíců, a skoro celou tuto dobu žilo obyvatelstvo Čech v přesvědčení, že vítězství rakouských vojáků bude snadnou věcí. „Nikdy se tak nepodceňoval nepřítel, jako tehdáž Prus,“ napsal Karel Alois Vinařický. „Obranec pruský byl nám malován co šmaťchavý mrzák, šnapsem opitomělý, jenž utíká, když naň vystřelí, a nikdy neodolá rakouskému ‚Bajonettenkampfu‘.“ Všeobecně rozšířené bylo přesvědčení, že Prusové, pokud se vůbec odváží do Čech vstoupit, budou odraženi hned v hraničních průsmycích. Obecné přesvědčení vyjadřovala věta: „Utlučeme Prušáky čepicemi a mokrými hadry.“

O skutečném poměru rakouských a pruských vojenských sil měl v českém obecenstvu ponětí jen málokdo. Veřejnost ani nezaregistrovala, že už 24. května 1866 byly z Prahy do Vídně odvezeny české korunovační klenoty. Tak dychtivě jako do té doby nikdy se četly politické žurnály a v nich zprávy o tom, jak napětí mezi oběma státy houstne – nebylo v nich však moc konkrétního. Válka sice oficiálně vyhlášena nebyla, od poloviny června se však obě země chovaly, jako kdyby se tak stalo.

Devatenáctého června Praha bouřlivě přivítala saského krále Jana, na útěku před Prusy z Drážďan. Pražský lid si ho oblíbil, protože se procházel po ulicích jen tak, v doprovodu pobočníka; přijímal ovace, uděloval audience a trávil dost času v kostele. Jedenadvacátého června svého krále v Praze dostihlo ustupující saské vojsko: také jemu Praha snesla pomyšlení, po celé tři dny, než „Sasíci“ pokračovali dál. Zato když odešli a Pražané si uvědomili, že mezi Čechy a Prusy už teď nestojí nikdo, atmosféra v městě zhoustla. Potom přišla zpráva, že Prusové 23. června překročili hranice země – aniž se jim v tom kdo pokusil zabránit.

Bitevní katastrofu i možný vývoj po ní lidé v hlavním městě začali tušit až několik dnů před rozhodným 3. červencem, kdy se ve východních Čechách u Hradce Králové srazila Moltkeho a Benedekova vojska. Noviny sice byly stále plné optimistických předpovědí, Pražané sami si však už nebyli tak jistí. Celý týden dopředu se do Prahy trousily zprávy o tom, že kdesi byla svedena blíže nedefinovaná, v každém případě však velice krvavá bitva. A když se 26. června v Praze objevil první železniční transport se sto padesáti raněnými ze srážky u Turnova, lidé to vnímali jako předzvěst mnohem horších obětí, jež ještě přijdou.

Z bojišť v severovýchodních Čechách přicházely do hlavního města protichůdné zprávy. Zvláštní bulletiny sice uváděly, že všechny dosavadní střety skončily odražením pruských vojsk, pozornému čtenáři však nemohlo uniknout, že jejich dějiště se posunují stále hlouběji do nitra země. Skutečnost, že rakouská armáda vlastně od začátku ustupovala, si však lidé podle dobových svědectví uvědomili až dodatečně.

„Že se případné neúspěchy omlouvat, zastírat a zmenšovat budou, bezpečně jsme očekávali, ježto se nemrav ten pro všechny již války dávno stal pravidlem,“ vzpomínal novinář Servác Heller. „Avšak že by strana docela poražená vítězství hlásala, ani nám na mysl nepřipadalo. Něco takového pokládalo se za nemožné, a proto věřili jsme všichni, že naši vítězí.“

S oficiálním optimismem, předcházejícím rozhodné střetnutí, kontrastoval chvat, s jakým c. a k. úřady opouštěly město. Před očima Pražanů se evakuovaly nejen státní pokladny a archivy, ale i erární zásoby potravin a tabáku. Když 29. června dorazili první uprchlíci z východních Čech, nálada se dál zhoršila: zprávy, které přinášeli, byly úplně jiné, než psaly noviny.

Zavládla panika; jen 1. července opustilo město západním směrem na třináct tisíc lidí a mezi těmi pozůstalými se začaly šířit fámy – třeba ta, že Prusové mají v Praze své špehy, takže policie začala předvádět všechny „podezřelé“ lidi. Nepříjemné bylo, že město kromě jiných úředníků opustili i příslušníci c. a k. policie, takže v prvních dnech, než se utvořila civilní domobrana, museli hlídkovat v nočních ulicích členové městské rady.

O půlnoci ze 3. na 4. července zasáhla Prahu prudká bouře, což mnozí považovali za zlé znamení. Druhého dne ráno se ukázalo, že se nemýlili. Každá další zpráva o tom, co se stalo u Sadové, byla horší než ta předchozí; nebylo sporu o tom, že bitva skončila katastrofou. Během dne tak město opustili další lidé, i když už jich zdaleka nebylo tolik jako 1. července. Ti, kdo zbyli, se začali připravovat na příjezd vítězné armády.

Pruský generální štáb oznámil, že 8. července do města vstoupí 8000 vojáků a dvě stovky důstojníků. Čas do jejich příjezdu si někteří Pražané krátili vyvěšováním bílých praporů, jiní sundáváním císařských symbolů. Státní úředníci a sluhové dostali předem dvouměsíční gáži. A staroměstské babky prorokovaly, že se naplňuje proroctví slepého mládence, podle něhož má Praha zhynout.

Nikdo netušil, jak se Prusové v městě zachovají. V úvahu připadalo i to, že zůstanou navždy. Pokud by se rozhodli přičlenit české království ke své říši, kdo by jim v tom mohl zabránit? Mezi čekajícími se rozšířila nálada, jakou mívají ti, kdo už nemají co ztratit. „Pražané byli tehdy opravdu rodinou, byli všichni rovnoprávní, všichni stejní, ‚bez rozdílu stavu a vyznání‘,“ vzpomínal Jan Neruda. „Měli jsme se skoro rádi, bylo to ale fádní.“

Některým se zdá…