České okamžiky

Poděbradští zakládají
„český eton“
(říjen 1945)

První republika nebyla jen tím, co skutečného vykonala, ale tvořily ji také sny, které vycházely z její duchovní podstaty a k jejichž naplnění se reálně odhodlávala. Jeden z nich dávno před rokem 1938 nosil v hlavě poděbradský lékař-kardiolog Ladislav Filip. Podle jeho plánu měla v Čechách vzniknout nová střední škola, odpovídající těm nejmodernějším evropským pedagogickým trendům a zaměřená na výchovu lidí, kterým bude jednou možné s důvěrou předat celý stát. Filip chtěl, aby taková škola zformovala nový, komplexní typ člověka, který se ještě víc než získanými znalostmi a dovednostmi bude vyznačovat charakterem.

Válka tyto plány zanechala v troskách, sám Filip se za svou činnost v odboji ocitl v koncentračním táboře. Ale právě tam, v Terezíně v roce 1943, se setkal s dalším poděbradským lékařem Vojtěchem Sailerem – a z jejich debat, k nimž později přibrali ještě uznávaného středoškolského pedagoga Františka Jahodu (1904–1995), se zrodil plán: otevřít vysněnou školu, jakmile to nejdřív bude možné. Tedy ihned po osvobození.

Náhoda, jak známo, přeje připraveným. Když Jahoda, ředitel uvažované školy, v létě 1945 předložil vládě příslušný návrh, získal nadšenou podporu ze všech stran. Byl první a zdálo se, že pomocná ruka, kterou nabízí, by mohla vytáhnout z marasmu, poznamenaného válečným působením Emanuela Moravce, snad celé československé střední školství. Kvalitou i určitou uzavřeností měla nová škola navazovat na ideály i praxi britské public school, jak se prosazovaly například v proslulém Etonu. V soukromém internátě se tam studenti připravovali nejenom pro univerzitní kariéru, ale hlavně pro veřejný život. Na jaře 1946 Jahoda Eton ze studijních důvodů navštívil; inspiroval se však i novinkami ve školství francouzském a německém, tak jak je zaznamenával ještě před Hitlerovým nástupem.

Velký ohlas získal Jahodův návrh, aby v nové škole byli přednostně umístěni žáci z rodin perzekvovaných nacisty. To byly často rodiny účastníků demokratického odboje, jinými slovy rodiny, které se v českém veřejném životě objevovaly už několik generací. Tak se mezi žáky ocitli synové z rodiny Grégrovy (Eduard a Vladimír) nebo Mašínovy (Josef a Ctirad); doplnili je bratři Havlové (Václav a Ivan) a mnozí další.

Škola měla přirozeně nabídnout špičkové vzdělání své doby; to se však považovalo za takovou samozřejmost, že se o tom v jejím programu vlastně moc nemluvilo. Jahodův ústav nevábil žáky do Poděbrad na výuku cizích řečí nebo up-to-date poznatky ze světa přírodních věd. Podle programu, vyhlášeného zakladateli školy v říjnu 1945, měla páteř výuky tvořit výchova k mravnosti. Vzdělanec, který je mravně bezcenný, prospívá sám sobě, z hlediska společnosti je ale k ničemu.

Jahoda si byl jist, že není úspěchu bez disciplíny. Průkopník budoucí společnosti, žák jeho školy, měl klást na sebe podstatně vyšší nároky než na ostatní. Vystavený ve škole extrémním situacím, měl poznat sám sebe lépe než tam, kde by zůstal učitelům lhostejný, a naučit se sebeovládání, které se mu při životě v české společnosti bude hodit. Ve výukovém programu se několikrát mluvilo o výchově k tvrdosti. „Chlapec tu má poznat tíhu i hloubku života, jeho líc i rub, vnitřní smysl civilizace a kultury.“

Tvrdost ovšem nebyla cílem, ale prostředkem: absolvent měl plnit veřejné úkoly ne proto, že mu to nařídila sebekázeň, ale protože v takovém zadaném úkolu dokázal rozpoznat jeho smysl. Službou smyslu pak vlastně „neplnil úkol“, ale dělal práci, jež ho bavila; i když mohla být velmi obtížná. Ke splnění takových úkolů byli pochopitelně třeba úplně jiní pedagogové než ti, kteří mínili, že jejich úkolem je předávat žákům jen znalosti. Učit pro Jahodu znamenalo předat následováníhodný životní vzor, nakazit žáky mravním postojem.

Podobný důraz jako na duševní činnost kladl Jahoda na aktivitu fyzickou. Člověk využívající intelekt přeplní podle Jahody vlastní život pochybnostmi, kdežto fyzický pracant je schopen vidět věci v širším kontextu a snad i optimističtěji. Géniovi, který nemá svaly, Jahoda moc nevěřil. A konečně: jeho škola nabízela dokonce politickou výchovu; žák si měl osvojovat „ideologii politického vedení našeho státu a jeho zřízení“. Při tom se tiše předpokládalo, že tato nová ideologie nebude v křiklavém rozporu s duchem první republiky, prezidentů Masaryka a Beneše.

Podle Jahody je nejen v moderní škole, ale vlastně v celé společnosti příliš mnoho lži; založil proto svůj ústav na hesle „Škola, v níž se nelže“. Byl si vědom, že ani ve své internátní škole mnoho nezmůže, půjde-li proti vůli rodičů svých žáků, a tak se rozhodl apelovat přímo na ně: „Není naší vinou, že je to kus naší národní povahy lhát autoritě. Obracím se tu s prosbou o pomoc k vám, tatínkové a maminky. Musíte doma, stejně jako my ve škole, být v tom tlaku neúnavní, vynalézaví, důslední.“ Rodiče měli jeho škole pomoci vytvořit generaci, která by se ve svém jednání obešla bez podvádění a napalování druhých.

Práce na založení nové školy postupovaly rychle, příprava zabrala necelý rok. V s…