České okamžiky

Prokop Holý umírá u Lipan
(30. 5. 1434)

Kdyby se naše vnímání dějin řídilo rozumem, byl by dnes Prokop Holý mnohem známější než Žižka. Dokázal toho víc, v umění válečném i diplomatickém. Vojenští stratégové mu mohou vyčítat, že neprojevil tolik geniality jako slepý hejtman, který vymyslel celý nový a převratný styl husitského boje. Své největší domácí bitvy, jako u Tachova v roce 1427 nebo u Domažlic o čtyři roky později, Holý vyhrál vlastně bez boje, díky lepší morálce svých válečníků: nepřátelé se dali na útěk už ve chvíli, kdy slyšeli jeho houfy přicházet.

Na českém území a hlavně mimo ně, na sever, západ i východ od Čech vedl Prokop Holý armádu čítající desetitisíce mužů a žen, která ze žádného důležitého střetu neodešla poražena – až na ten poslední, lipanský, v kterém i Prokop Holý ztratil život. Byla to tato skutečnost – že zavedl vojsko na místo konečné porážky –, která rozhodla o tom, že jeho historický obraz byl zmenšen?

Lidé, jimž se na husitství líbí představa, jak naši předkové naháněli hrůzu tehdejší katolické Evropě, bývají zamilovaní do Žižky: splňuje jejich představu nesmlouvavého vojevůdce, který nikdy nezapochyboval o svém právu šířit víru mečem. Prokop Holý, který se stal jako vrchní husitský hejtman Žižkovým nástupcem, tu a tam pochyboval. Vedl války v jiné době, a proto také jiným stylem než jeho předchůdce: cílem nebylo nepřátele víry vyhladit, ale vytvořit českým husitům takovou pozici v Evropě, aby katolíci prostě museli vzít jejich existenci na vědomí.

Byly to války vedené nikoli pro okamžité vítězství, ale s dlouhodobým záměrem. Věříme-li, že válka může být dlouhodobou strategií, jež vede k nastolení trvalého míru, pak Prokop Holý byl zřejmě stratégem a diplomatem takového typu.

Soustavnější zprávy o něm máme jen z posledních deseti let jeho života. Nevíme, kdy a kde přesně se narodil a na jakých názorech rostl, ale nacházíme ho mezi prvními husitskými kněžími, kteří přešli k hnutí v roce 1420, kdy se budoval Tábor, a začali tam kázat. Kněz v čele vojska, to se Holého odpůrcům později zdálo jako dokonalé porušení pravidel. Byl to navíc kazatel netypický: nedochovaly se zprávy o tom, že by patřil k radikálním nebo dogmatickým vyznavačům Písma, jimiž se to v rozpuku hnutí v Táboře hemžilo. A nevystupoval tak ani po roce 1425, kdy ho zvolili hlavním velitelem.

Je zvláštní, jak málo osobnějších nebo hodnotících zpráv o něm se dochovalo. Sotva to lze vyložit ještě jinak než velmi civilními metodami jeho vlády. K tomu, aby se člověk stal objektem historie, většinou nestačí jen činy, ale je potřebný i jistý typ chování, jenž k sobě vábí lidi, kteří historii zapisují. Co však s člověkem, který se vědomě nechová jako ten, kdo se snaží „zanechat stopu“, zasahuje do dění pouze účelově a po provedeném zásahu z historie zas rychle mizí?

Holého obraz začal nabývat barvitějších kontur až s velkým časovým odstupem. František Palacký o něm třeba psal: „Byltě postavy střední, těla silného, tváře náčerné, očí velikých, vzezření děsného, nosil se po světsku rouchem naoko hrubým, uvnitř ale vzácným a tenkým.“ Možná to tak bylo. I staré a idealizované Holého portréty zdůrazňují spíš vojevůdcovskou sílu než vnitřní pnutí muže víry. Takového muže si doba žádala.

Obrazoborecká vlna byla pryč; mnohé majetky byly ztraceny, nové zatím nevytvořeny. Země ležela v troskách, zbavená starého univerzalistického řádu. Podstata hnutí byla nyní jiná: už se k němu nepřidávali lidé, kteří si přáli rychle zemřít a přepodstatnit se do ráje, ale ti, kdo toužili žít – což znamenalo kromě jiného i uchovat a rozmnožit své statky. Věc před pár lety nemyslitelná. Obnově bohatství paradoxně nejvíc bránilo husitské vojsko, které udržovalo zemi v neustálém napětí. Eneáš Silvius psal o nepochopitelném českém lidu, který je místo práce pořád s někým ve válečném stavu.

Co je to za zvláštní lidi, které těší trmácet se neustále Evropou a nocovat pod širým nebem? Češi podle Silvia „vždycky buď bojují, nebo se strachem válku proti sobě očekávají“. To bylo samozřejmě posunuté hledisko kvalifikovaného odpůrce hnutí, zároveň to však vystihovalo i problém, který Prokop Holý řešil. Bylo jasné, že všechny nepřátele nebude možné pobít, jak v roce 1420 snil Žižka. Jediným řešením byla koexistence – a to koexistence vynucená, pokud možno na území protivníka. Až dosud husité vzdorovali křížovým výpravám doma, ale bylo jasné, že přenesení války ven by znamenalo mnohem účinnější prostředek nátlaku. Nepřítel bude přinucen ke kompromisu, bude-li napaden ve svých příbytcích; zhruba takový plán Prokop Holý přijal po vítězné bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426. V dalších osmi letech ho naplnil.

Kamkoli jeho vojska v cizině přišla, všude si dělala, co chtěla. Nezdržovala se dobýváním opevněných hradů, ale rychle plenila vše, co se dalo. Katolíci všude v Evropě si zoufali: Jak je možné, že Bůh…