České okamžiky

Bernard Bolzano
vyhnán z pražské univerzity
(24. 12. 1819)

Je možná dobře, že většinou víme jenom málo o tom, jaké byly skutečné pohnutky pokrokářů, kteří v dějinách zanechali významnou stopu. Pojmenováváme po nich ulice a stavíme jim pomníky, jako bychom si byli jisti, že chtěli v budoucnu stvořit právě nás, nejlepší z možných lidí. Ale co když si představovali něco úplně jiného? Pohled do našich tváří by je možná naplnil znechucením, ne-li děsem.

Pro Bernarda Bolzana, před více než dvěma sty lety učitele teologie na pražské filosofické fakultě, to platí dvojnásob. Člověk, když už na něco přijde, nemá jinou možnost než následovat svou myšlenku až do konce. Jde po cestě, o které nikdo, ani jeho žáci, kteří přicházejí po něm, netuší, kam vede. Kdo vydrží do cíle, ten často zjistí, že doběhl úplně jiný závod než ten, na jehož startu stál. Ale co jiného se dá dělat?

Přestože byl Bolzano po otci Ital a matka pocházela z pražské německé rodiny, pokládal se za Čecha. V jeho době to byl běžný postup: člověk patřil bez výhrad k té krajině a společnosti, v níž se narodil a rostl. Jazyk, kterým mluvil, nehrál roli. Otec Bolzanovi při výchově vštípil rovnostářské zásady přicházející z Francie; syn sám později napsal, že „ctít v každém člověku důstojnost lidské přirozenosti“, bez rozdílu majetkových a jiných privilegií, mu bylo zákonem.

Byl mužem knih. Studoval bez ustání a nacházel v tom nejenom zvyk či milou povinnost, ale fyzické potěšení. Když jednou vážně onemocněl, uzdravila ho prý z horečky četba Eukleidových geometrických spisů; tak tomu alespoň sám věřil. Později, když se (nepříliš rád) rozhodl, že se stane knězem, pro změnu horečkou onemocněl.

Největší vlohy měl k matematice; platil v oboru za opravdového génia, jeho vědecké spisy se čtou a vydávají ještě dnes. Druhou částí své bytosti však Bolzano chtěl zkoumat lidi, působit na ně, zlepšovat je – a takoví se tradičně dávali spíš na kněžské povolání. Přestupem na kněžskou dráhu si Bolzano zajistil společenský status, příjem a hlavně přístup ke vzdělání, v jeho době skoro neomezený.

Pozici v českém veřejném životě zaujal velmi mladý. V roce 1805, bylo mu zrovna čtyřiadvacet a přijal kněžské svěcení, mu přidělili nově zřízenou katedru náboženské nauky na pražské filosofické fakultě. Měl vychovávat příští inteligenci, učit ji tak, aby byla upotřebitelná v státní i soukromé službě. Podobná profese nenabízela prostor pro experimenty: očekávalo se, že učitel se bude ve svých veřejných kázáních držet schválené učebnice, pojednané v tradičním katolickém duchu. Ukázalo se však, že tento úkol byl svěřen člověku, jenž v soukromí spíš než o „Bohu“ mluví o „veřejném blahu“ – fenoménu, který před pár lety sehrál nepřehlédnutelnou a ne právě jednoznačnou roli ve Francouzské revoluci.

Nebyl revolucionářem, nechtěl zrušit křesťanství, jak mu později občas předhazovali. Patřil ke katolickým osvícencům, kteří před pár lety nastartovali i národní obrození, a shodně s nimi žádal něco jiného: aby se katolictví přizpůsobilo myšlení nové doby. Náboženství se v novém světě už nemá šířit způsoby, jaké zavedli jezuité, tedy rozdmycháváním emocí v duších prostých lidí. Musí dát větší šanci i chytrým. Když už se lidé jednou rozhodli svět kolem sebe poznat, nemůže víra toto poznání ignorovat. Příští svět bude vyplněn tolerancí: náboženskou, jazykovou, národnostní, vzdělanostní – nikoli proto, aby se tím prastará víra oslabila, ale aby vstoupila do nové a mnohem slavnější etapy existence.

Bolzano věřil v rozum, nikdy však nepropadl pýše rozumu; některé své úvahy skončil větou, že o tom, jak věci dopadnou, člověk nerozhoduje. Kdo mohl tehdy, u zrodu nové a moderní doby tušit, že symbióza víry a kritického rozumu trvá u tolika lidí jen do chvíle, kdy se ocitnou v rozporu? Teprve potom přece vzniká prostor pro skutečnou toleranci. Často se však místo jeho budování stane, že vyznavači jednoho názoru nedokážou nic lepšího než se s těmi druhými ve zlém rozejít.

Kdykoli Bolzano vyslovoval z kazatelny názory, které nebyly v souladu s předepsanou učebnicí, činil tak prý s klidným svědomím. Připomínal si Kristův výrok: „Kdo vám dal tělo, dá vám i šat.“ Jinými slovy: žádná myšlenka, ani ta, která se okolí může jevit jako kacířská, by nevznikla bez Boží vůle. A když už jednou Bůh takto svou pravdu zjevil, postará se určitě o její šíření. Proto se Bolzano nikdy, ani v době největších útoků proti sobě, necítil jako odpadlík, jehož mravní kredit je ohrožen, nebo je dokonce nižší nežli u jeho odpůrců.

Zdaleka ne všichni jeho posluchači byli stejného názoru. I mnozí z těch, kdo oceňovali Bolzanovy promluvy v jejich idealistické rovině, dodávali, že v rovině praktické útočí na principy státu. Tažení za učitelovo odvolání …