Česká inteligence

MYŠLENÍ BEZ KONCE
Emanuel Rádl (1873–1942)

Na fotografiích obyčejně vypadá písmácky přísně. Smál se zřídka, humor nepěstoval ani v textech, byl puritánský v sexuálních i dalších otázkách. Trápil se, aby odkryl důležité pravdy lidské existence – jejich vlastností však nakonec bylo, že tuto existenci neusnadňovaly, spíš ji komplikovaly. Nenabízel úlevu a nedopřával ji ani sobě. Snad proto o něm ti, kdo ho měli rádi (jako teolog J. L. Hromádka nebo filozof Jan Patočka), psali s odstupem času s lítostí. Člověk, který se nasadí do hry bez výhrad a nic si pro sebe nenechá, si snad zaslouží satisfakci. Rádl se však žádné nedožil. To nejlepší, co o něm sympatizující současníci napsali, bylo, že šlo o quijotovsky tragickou postavu českých dějin.

Do politiky vstoupil celkem pozdě, v pětačtyřiceti, a nebýt vzniku republiky, snad by to vůbec neudělal. V roce 1918 se však pro člověka jeho typu otevřel prostor: vznikl nový politický systém a T. G. Masaryk se vrátil z exilu nikoli už jenom jako myslitel a politik, ale jako k nadstranickosti směřující státník. Kdo po něm převezme odpovědnost za „realistický“, tedy analytický a kritický proud v českém politickém myšlení? Zatímco v oblasti státní politiky Masaryk vyřešil otázku nástupnictví tím, že označil za svého nejbližšího spolupracovníka Edvarda Beneše, odpovědnost za budoucnost vlastní staré strany nevymezil. Tak se stalo, že se k jeho duchovnímu odkazu po válce přihlásilo hned několik mužů, odhodlaných ho rozvíjet.

Dva z nich byli výraznější než ostatní: Emanuel Rádl a Zdeněk Nejedlý. Pro oba měla Masarykova realistická (pokroková) strana pozoruhodný program, dobrou tradici – a zajímavé také bylo, že to byla strana malá, která slibovala naději, že se nevydá cestou nejhrubšího populismu. Rádl s Nejedlým po válce založili Realistický klub a vykročili v zakladatelových stopách – brzy se však ukázalo, že si perspektivu strany představují v bouřlivém popřevratovém čase každý jinak. Nejedlému učarovala Leninova revoluce; byl by měl Masaryka ještě raději, kdyby své myšlení korunoval také nějakým revolucionářským vyznáním. Prezident však o říjnovém převratu v Rusku nikdy nic pěkného nenapsal, naopak. A když Nejedlý v prosinci 1920, v čase bojů o pražský Lidový dům, ve stranickém týdeníku Realistická stráž schválil pouliční násilí („Revoluce pohltí snad ještě mnoho sil i osob, ale to už je osud každé revoluce. Hlavní věcí je její výsledek.“), ocitl se s Masarykem v rozporu. Do roka byl z Realistického klubu venku a své prosovětské sympatie začal ventilovat ve čtrnáctideníku Var, který si speciálně pro ten účel založil.

Zatímco Nejedlý si Masaryka dál obráběl podle svého, Rádl se ho držel mnohem důsledněji. Zpočátku jako by ani netoužil vystoupit z jeho stínu. První ze zásad Realistického klubu, které vypracoval a jimž dal po husitsku název „artikuly“, říkala, že klub je formován Masarykovým učením a navazuje na ně. Aby nebylo pochyb, Rádl napsal, co se tím v roce 1920 myslí: „Nechť si lid čehokoli žádá, neuzná-li to vůdce za správné, nesmí to splnit.“ Členové se v artikulech zavazovali, že se proti revoluci postaví, tak jako se člověk staví proti zlu (Rádl v textu obojí ztotožnil).

Po první světové válce platilo: řekni, co si myslíš o revoluci, a já ti povím, kdo jsi. Nejedlý mínil, že každý inteligent, i ten nejschopnější, je vůči mase slabý, a že tedy jedinou možnou strategií je sklonit hlavu a dělat, co si dav přeje. Když si „lid“ pod Leninovým vedením myslí, že revoluce má zvítězit násilím, nemá mu vzdělanec stát v cestě. Tato strategie navenek slavila úspěch: Nejedlého cestou se dařilo získávat víc příznivců než komplikovaným způsobem Rádlovým. Ten Masarykovi nenasazoval novou a revoluční hlavu, ale psal o tom, že pokračovat v jeho stopách nelze jinak nežli jeho stylem – tedy analytickým a kritickým myšlením, podřízeným etickému kódu. Problém byl, že Rádl chtěl od lidí mnohem víc než Nejedlý. Nikoli jen někam se přidat, ale myslet a neustávat, dokud člověk nezjistí, že je v souladu sám se sebou – a nepozná blažený pocit, že „má pravdu“. Taková cesta trvá dlouho, bolí a úspěch není zaručen. Ale Rádl se po ní vydal.

Byl zvláštně obtížným filozofem. Pro Jana Patočku největším myslitelem první republiky, zároveň však člověkem téměř bez následovníků, takže věc musela mít háček. Rádl na něj zadělal možná už v mládí, když po gymnáziu vstoupil do augustiniánského kláštera. Po dvou letech odtud a potom i z katolické církve odešel, ale v jeho myšlení a psaní zůstalo cosi, co mu ponechalo uzavřenou, klauzurní povahu. Dokázal oslovovat jako skoro nikdo jiný z duše do duše, číst jeho knihy byl a dodnes je hluboký individuální zážitek. Jen velice zřídka zato ve čtenářích probouzel pocit vzájemnosti a dovoloval jim říci: „Půjdeme společně s Rádlem.“ A nebylo to jen tím, že ve srovnání s různými Nejedlými byl hloubavější, a tedy náročnější.

K obecným duchovním otázkám pronikl „oklikou“ přes vědu. Stal se profesorem přírodní filozofie a dějin přírodních věd. Pozitivisticky nashromážděná tvrdá fakta v něm probudila, jako u tolika jiných, otázku po principech, které je řídí. Aby o nich nemeditoval jen abstraktně, převzal od Masaryka ideu takzvané drobné práce: psát články o každodenních tématech a testovat platnost idejí na nich se zdálo lepší než spřádat tisícistránkové monografie. Během pár…