Česká inteligence

BÝT DOGMATIKEM
Silvestr M. Braito (1898–1962)

V každé době vedle sebe působí a více či méně koexistuje několik myšlenkových proudů. Nakonec se však většinou prosadí jen jeden, který k sobě ve zpětném pohledu strhne „historickou“ pozornost a ty zbylé odsune do pozadí. V čase první republiky, kdy podle obecného přesvědčení „vývoj šel doleva“, působily i jiné ideje včetně té katolicky konzervativní. Jedním z jejích nejvlivnějších představitelů byl olomoucký dominikán Silvestr Maria Braito, ve své době mimořádně uznávaný kazatel a organizátor náboženského života, osobnost, která slovy spisovatele Zdeňka Rotrekla „jako proud strhávala každého, kdo se s ní setkal“.

Braitův proud se však v polovině března 1950 zastavil. Během bezpečnostní akce, předcházející likvidaci mužských řádů a klášterů, byl Braito zatčen a v jednom z procesů s takzvanými vatikánskými agenty odsouzen na patnáct let. Odseděl si deset, na svobodu se dostal v roce 1960 a zemřel – na pohled symbolicky – v roce, kdy začal II. katolický koncil. Dodnes zůstává jedním z nejzajímavějších českých představitelů předkoncilního katolictví: autoritativního a dogmatického, na které však mnozí pamětníci nostalgicky vzpomínají jako na věk „před relativitou“.

Ještě jedna charakteristika je pro Braita důležitá: jeho členství v dominikánském řádu. Dominikáni vznikli ve 13. století jako družina slibující tu nejvěrnější obhajobu své církve. K jejich ctnostem patřil důraz na teologické vzdělání, mezi členy řádu byli nejvýznačnější církevní myslitelé v čele s Tomášem Akvinským.

Dnes, víc než dvacet let po převratu, žijeme v situaci, kdy se někdejší bohatou duchovní činnost mnišských řádů ani zdaleka nepovedlo obnovit. Hlavní přitom není množství a kvalita tehdejší knižní produkce, ale sám typ duchovní činnosti, kterou řády představovaly. Symbolicky ho vyjadřovala koncovka „O. P.“ (Ordo Praedicatorum, řád kazatelů), kterou dominikáni při podpisu připojovali k svému jménu. Dávali tím najevo, že text vymysleli a nesou za něj samozřejmě odpovědnost – že se však k němu zároveň vztahují i jiným způsobem, než jak to bylo pravidlem v „pozemském“ světě. Tam byl po celé 20. století pěstován kult tvůrčích individualit, přerůstajících v davové společnosti postupně v takzvané celebrity. Dominikán však podpisem říkal: na spisování jsem nebyl sám, ale pomáhali mi bratři, žijící i ti, co zemřeli třeba před staletími, a hlavně mé pero držel ten, v kterého věřím. Vymizení tohoto autorského typu můžeme považovat za jednu z největších a podle všeho nenahraditelných kulturních ztrát českého 20. století.

Za své zvláštní příjmení vděčil Braito otci Italovi a za své místo narození (v bulharském Ruščuku) jeho profesi železničního stavitele. Když byly synovi tři roky, oba rodiče zemřeli a příbuzní ho pak dali na výchovu k pražským dominikánkám. V sedmnácti letech i on vstoupil do řádu, přijal jméno Silvestr, po čase se stal knězem a pak ještě několik dalších let studoval po Evropě teologii. Vrátil se do první republiky s představou, že zde sjednotí všechny rozptýlené proudy katolické duchovnosti a kultury.

Zastihl katolíky na dně morální krize. Se svou austrokatolickou minulostí se církev za Masaryka vyrovnávala jenom s největšími obtížemi: místo vyrovnání v masách dost často spíš mokval komplex, který nakonec vybuchl v druhé republice. Nezvládnutý stud za vlastní minulost: jev v dalších českých generacích později ještě nejméně dvakrát (1945, 1989) zopakovaný.

Pár vlivných katolíků, kteří tenkrát, po první světové válce, vystoupili na obranu církve, se za ni pralo někdy až zuřivě (Durych). Hledal se však zrovna také „československý Chesterton“, autor, který by uměl téma své víry předat i jinověrcům jiskřivým, chytlavým a duchovně nakažlivým způsobem. Braito usoudil, že by na tuto funkci mohl aspirovat, popřípadě podpořit růst nových českých Chestertonů. Jejich základnou se měl stát olomoucký dominikánský klášter, kde Braito začal působit a z něhož učinil středisko mnoha svých, hlavně vydavatelských aktivit.

V Olomouci působila při klášteře škola, ve které studovali dominikánští kněží. Mnoho z tamních osobností vešlo později ve známost pod společným označením „katolická Morava“. Metoděj Habáň se staral o prestižní čtvrtletník Filosofickou revui, Reginald Dacík psal spisy o mravouce a spolu s Braitem opečovával edici náboženské literatury Krystal, Dominik Pecka jezdil do Olomouce přednášet na Akademické týdny, určené ke vzdělávání mladých lidí atd. Pokud si klášter dnes představujeme jako prostor obehnaný zdmi, kde se mniši oddávají svým volnočasovým zálibám, pak Olomouc byla v Braitově době centrem, odkud myšlení vyzařovalo do celé republiky.

Braito a spol. věřili, že není správné upínat se, tak jak to v jejich době dělaly davy, s přáními a očekáváním jen do budoucnosti. To nejvýznamnější, oč v životě jde, tedy vztah k nadsmyslnu, je nadčasové a jde jenom o to, nakolik ho každá generace pro sebe objeví. Tak je asi třeba rozumět nejvýznamnějšímu braitovskému vydavatelskému počinu, když totiž s družinou spolupracovníků vůbec poprvé do češtiny přeložil a koncem třicátých let v šesti svazcích vydal proslulé dílo Tomáše Akvinského Summu teologie.

První republika byla zvláštním světem. Vedle sebe tehdy žili a o přízeň publika usilovali ti, kdo spojovali šťastnou budoucnost se „zemí, kde zítra již znamená včera“, a zároveň mniši, kteří znovuobjevili smysl ve spise starém sedm století. Summa byla tlustá a podstatně složitější kniha než to, co psal například Julius Fučík, ale ambicí jejích vydavatelů nebylo tvrdohlavě vystav…