Česká inteligence

KNÍŽECÍ DĚJINY
Karel VI. Schwarzenberg (1911–1986)

Česká šlechta to má u nás v posledních sto letech těžké. Většinová, v principu plebejská společnost ji obvykle buď instinktivně nenávidí, nebo poníženě adoruje. To druhé lze přežít snadněji než první, ve skutečnosti však oba přístupy vycházejí z téhož zafixovaného mínění, že šlechtu od zbytku společnosti odděluje „třídní“ (občas psáváno bez uvozovek) přehrada a že integrovat ji do národa v podstatě nelze. Kafkův zeměměřič K., který měl kdysi jakési potíže s proniknutím vzhůru do tajemného Zámku, netušil, že cesta byla stejně zapikolovaná i pro toho, kdo se rozhodl sestoupit v protisměru dolů.

Jako Karel Schwarzenberg. Narodil se v Čimelicích, letním sídle orlické větve starobylého a vlivného českého šlechtického rodu. Mezi jeho předky byl vítěz nad Napoleonem z „bitvy národů“ u Lipska (1813) i muž – Schwarzenbergův dědeček který se v roce 1889 dopustil snad nejcitovanějšího českého historického výroku 19. století. Při debatě v zemském sněmu o tom, zda na budovu Národního muzea umístit k jiným bustám také Jana Husa, řekl, že husité byli „bandou lupičů a žhářů“. V několika dalších plebejských generacích výrok zapůsobil jako důkaz, že pobělohorská šlechta byla, je a bude bandou protinárodně cítících bestií.

Historik Zdeněk Kalista později Karla Schwarzenberga popisoval jako „osamělého chodce, bloudícího v jiných staletích, než je naše. Pro obrovskou většinu svých současníků zůstával uzavřen a obklopen jakýmsi temnem.“ To se moc nezměnilo ani po novodobém knižním vydání jeho historické publicistiky, rozptýlené za téměř padesát let publikační práce v bezpočtu periodik, domácích i exilových. Zajisté se na nezájmu podepsala skutečnost, že tu největší část svého života autor prožil v dobách a společnostech, které přestaly věřit v kontinuitu dějin. Anebo si ji začaly představovat jinak než aristokraté: jako vzestup od primitivních životních forem k stále progresivnějším, kde proto minulost nelze hodnotit jinak nežli kriticky, čím dál od nás, tím hůř. A také: budoucnost bude lepší než vše, co bývalo, už z toho prostého důvodu, že je na řadě.

Ještě byl pacholetem, když nová republika zrušila šlechtická privilegia. Jeho titul „kníže“ se od té doby směl vyslovovat jenom šeptem. Jak se však ukázalo, na vlastní obsah jeho šlechtictví to nemělo vliv. Leda snad v tom, že ho nový řád vedl k tomu, aby nyní naléhavě hájil smysl tradic, donedávna samozřejmý.

Zmíněný výbor z jeho kratších textů nese název Torzo díla. Jiný by na napsání těch dvanácti set stránek husté sazby spotřeboval hned několik životů, Karel Schwarzenberg však byl psavý. Publikoval v podstatě od chvíle, kdy (v roce 1933) přišel jako student na pražskou filozofickou fakultu: v katolicky orientovaných časopisech Řád a Obnova i jinde.

Začíst se do jeho textů znamená vstoupit do stylu, který je podstatně jiný než ten, který v dnešní době převažuje. Platí to v několika rovinách. Především Karel Schwarzenberg patřil k tradičně personálně úzké sortě českých esejistů. Byl myslitelem i vypravěčem v jedné osobě a představu o tom, že esej je výsledkem výjimečné práce s jazykem, uměl naplnit bez úzkostlivého pilování textu; soustředil se prostě na to, aby myšlenku, na níž mu záleželo, podal co nejosobněji a nejbytostněji. Ani jako školený historik se vždy neohlížel na pravidla oboru, patřil k autorům, kteří podepisují riskantní větu „Má metoda jsem já“. Nestyděl se za asociace ani metafory a s rozverností, jež v jeho oboru nebyla pravidlem, se dopouštěl i záměrně přestřelujících výroků. Když se třeba ve třicátých letech rozhodl zkritizovat názorovou mělkost českých národovců, napsal s despektem: „Najděte mi prosím českého nacionalistu, který by dovedl jako Hitler postřílet své známé z pistole.“ Ano, byli to břídilové, samí pouliční kraválisté a žádný muž činu (ať už si pod tím představujeme cokoli).

Svou vírou byl katolík a legitimista. Kombinace jevící se dnes staromódně asi každému, kdo zná z učebnic třicátá léta jako dobu Beneše, Gottwalda a avantgard. Ale Schwarzenberg smysl všeho spíš než v novotách rozpoznal v historickém právu a křesťanské etice. Z nich se mu zrodil styl, který nacionálním patosem zvenčí připomínal, co o národě ve stejné době psali například sokolové. Až na jednu věc: Schwarzenbergova obraznost nerostla z rozumem ustáleného světonázoru ani z hrdinských fantazií, ale zdála se tryskat z větší, instinktivní hloubky. Takto třeba popisoval rudobílý prapor dávných českých vojsk: „Je to barva světla a barva ohně, barva slávy, barva andělská, barva královská, barva českého lva, moravské orlice a slovenského kříže. Je to prapor naší minulosti, prapor jásavý a slavný…“

Od jiného, psáno jenom nepatrně jinak, by to znělo trapně, ale u Schwarzenberga jeho „obrazy dějin“ odrážely víc než jenom romantismus. Psal jako člověk, který vlastními historickými metaforami a paralelami žije, jemuž historie představuje skutečnost srovnatelnou s tou očividnou. Když šel krajinou, vnímal podle všeho víc než jen pole, řeky a stromy jako každý jiný: viděl koně s rytíři v sedlech a slyšel je ržát před bitvou. Proč ne? I dnes přece skoro každý ví, že vnímat něco znamená mnohem osobnější výsledek, než je ten zachycený fotoaparátem.

Občas při psaní, zamilovaný do feudální historie, v asociacích i faktech trochu tonul. Ne každý čtenář dnes ocení, že ať psal Schwarzenberg o jakémkoli tématu, většinou neodolal a vzal to už od svatého Václava nebo ještě radši od Kapetovců…