Česká inteligence

PRAVIDLA CITU
František Mareš (1857–1942)

Kdyby v roce 1918 nebyla vznikla republika, dožil by patrně v klidu jako univerzitní profesor pod penzí. Ve vile v Hluboké nad Vltavou by se obklopil vnoučaty, vzpomínal na časy, kdy býval rektorem Karlovy univerzity, a vždycky jednou za deset let, o kulatinách, by si z novin vystřihl zdravice svých žáků. Ale přišel převrat, který Mareš pochopil jako událost, jež obrátila vzájemný poměr Čechů a Němců v srdci Evropy: vznikl nový panský národ, který má právo zařídit se ve svém státě podle svého. Mareš zdaleka nebyl mezi Čechy sám, kdo měl pro sudetské Němce, bouřící se proti takovému stavu, odpověď: Mlčte, jako jsme doposud mlčeli my – teď vás je málo.

Jeho kariéra vědce ukazuje, jak se z poznávání rodí světonázor a z něj případně i ochota k politickému angažmá. Získal si obecné uznání jako lékař-fyziolog, od roku 1906 publikoval na pokračování spis (Fyziologie), který položil základy oboru, v necelých čtyřiceti letech se stal profesorem. Bylo to v době, kdy vrcholilo vítězné tažení pozitivismu ve vědě. Všechno se dá poznat, všechno vysvětlit, což platí také pro vědu o živých organismech, tvrdilo se. Atom k atomu se tiskne, buňka k buňce vine: tímto způsobem se život organizuje od jednoduchých forem k nejobtížnějším – a kdo zná toto pravidlo, ten může organismy také dešifrovat. Třeba lidské štěstí je podle této představy výsledkem chemických procesů probíhajících v mozku: až budou rozpoznány, štěstí se bude moci dávkovat. Dobro i zlo má také v člověku své souřadnice, které, jednou nalezeny, dovolí člověka řídit: zločinecké sklony budou vymazány a pudy k dobročinnosti posíleny. Na zemi bude dobře.

Mareše taková představa, přerůstající v jakési dobové paradigma, urážela svou prostotou. Základ byl zřejmě v jeho počátečním katolickém přesvědčení: co není spolehlivě zjištěno, to podle pozitivistů neexistuje, ale přitom to nejlepší v člověku se opírá právě o takto „neexistující“ pojmy Bůh, duše, svědomí – nikdo si na ně nikdy nesáhl, ale svět na nich stojí, protože v ně věří. A tak podle Mareše to, co lidem o světě říká věda, není vlastně důležité. Poznání má význam, pravda o světě však přináší něco úplně jiného: nikoli to, co je, ale to, co být má. A k poznání takové pravdy člověka nevede rozum, ale cit.

Podobně to psal už o sto let dříve Kant, ale dost nespokojenců s nalinkovaným pozitivistickým myšlením Mareš našel také ve vlastní generaci, v čele s Francouzem Henrim Bergsonem a s jeho učením o životní síle, rozumem nepostižitelné, a intuici jako jediném způsobu, jak tuto sílu odhalit. S Marešovým citem, který měl podobnou úlohu, však byl problém. Pravdy pozitivistických nauk se někomu mohly jevit jako triviální, dalo se však na nich shodnout a lidé si jejich prostřednictvím mohli rozumět. Kdo chtěl zjistit, je-li pravda například to, že voda vře při sto stupních Celsia, ten to mohl vyzkoušet, čímž další tázání obvykle skončilo. Když však jiný člověk řekl spolu s Marešem „já cítím“, byla shoda obtížnější, protože každé takové sdělení vězelo v kazajce subjektivity. Navíc se ukázalo, že „nová citlivost“ 20. století s sebou dost často nese přesvědčení, že s druhými lidmi není potřeba se bavit. Kdo cítí, říkala nová logika, ten nemusí ostatní přesvědčit, ale může je třeba nadchnout. Takto „cítili“ Mussolini i Hitler, kteří došli k závěru, že zajímavější než myšlenka je výkřik. Když se řekne „Bijte je“, lidé se často shodnou také, a rychleji, než když se zdržují přemýšlením.

Strany, které si nejsou jisty duchovní potencí, prahnou po profesorech. Vysunutý extremisty do popředí, zvlášť když navíc dobře vypadá, sděluje takový muž svou fyzickou přítomností davu: Duch jde s námi. Hodně o tom věděl Zdeněk Nejedlý, plnící tuto roli na opačném politickém křídle než Mareš. Fyziologovi s ostře řezanou „profesorskou“ bradkou učinil po převratu nabídku Karel Kramář, šéf národních demokratů. Mělo jít o nejčeštější z českých stran, odolnou vůči všem svodům levičáckého internacionalismu. Kdyby to chtěli a dokázali, mohli tenkrát v roce 1918 začít vytvářet ve střední Evropě malou Ameriku, tolik nových svobod se jim zčistajasna nabízelo. Ale oni, ovládaní vlastní minulostí, si ze všech svobod vybrali tu, která jim měla zajistit, že budou „ve svém domě pány“.

Mareš se stal v nové republice za svou nacionalistickou stranu nejprve poslancem a potom senátorem. Základním pojmem, se kterým strana pracovala, byl „národ“, podle Mareše výsledek dlouhodobého působení životní síly, která tak zformovala nejdokonalejší způsob lidské organizace, jaký si dokážeme představit. Do představy národa jako by se mu promítla i jeho původní představa Boha; začal o národu mluvit a psát jako o bytosti nadané zvláštními mystickými úkoly. Jedním z těch hlavních bylo vytvořit stát a jeho prostřednictvím dál vládnout. Co bude pak, až všechny národy vytvoří své vlastní státy, Mareš neřešil, otázku, proč by měly národy existovat věčně (když už tady nebyly odjakživa), si nepoložil. V éře národů se mu „věčnost“ stala projekcí jeho současnosti.

Znovu: kdyby po něm zbyly jenom jeho spisy, platil by dodnes za inspirujícího myslitele, v kladech i záporech. Jako člověk s politickými ambicemi se však Mareš pokoušel i o činy. Vesměs za jeho napsanými texty klopýtaly. Jako zákonodárce prosadil v roce 1920 jediný významnější předpis, a sice zákon ukládající pražské německé univerzitě, aby své nyní mocné české sestře vydala historické budov…