Česká inteligence

MÝLIT SE BEZ LHANÍ
Bedřich Václavek (1897–1943)

Morava, odkud pocházel (narodil se v Čáslavicích u Třebíče), platila před sto lety za konzervativní končinu. V Brně ani Olomouci nepropukaly kulturní revoluce, a když už tam občas z Prahy nějaká novota dorazila, fungovala Morava jako zrcadlo, které pokrokářům z hlavního města odhalilo, co zas přehnali. V tom smyslu byl Václavek, levicový radikál, Moravanem netypickým. Vliv na to zajisté mělo blahodárné prostředí tehdejšího třebíčského gymnázia, kde před ním i po něm studovali lidé nejroztodivnějších literárních osudů: Jakub Deml, Vítězslav Nezval, Jan Zahradníček, Miloš Dvořák a mnoho dalších. Po první světové válce Václavek vystudoval bohemistiku a germanistiku na pražské filozofické fakultě a rok pobyl studijně v Berlíně – což ho pak doma v republice, kde znalost němčiny pomalu, ale jistě přestávala být povinností, pasovalo na jednoho z mála znalců obou paralelních kultur současně.

Po návratu domů se stal knihovníkem v Zemské a univerzitní knihovně v Brně a začal ve městě organizovat kulturní život; v době, kdy působil v brněnském Devětsilu, se tato „odbočka“ významem vyrovnala Praze. Pak, v roce 1925, vstoupil do KSČ a začal žít životem stranického intelektuála se všemi peripetiemi, které to v první republice přinášelo. Propracoval se, jak se později říkávalo, mezi „přední osobnosti leninské literární vědy“. Žil a psal ve světě, který spolu s ním obývali Julius Fučík, Ladislav Štoll, Eduard Urx, Kurt Konrad nebo Zdeněk Nejedlý. Byl ortodoxním marxistou a výsledky občas předčily očekávání: například čtyřdílný Panfjorovův román Brusky, který Václavek spolupřeložil z ruštiny, je ze všech stalinských budovatelských románů patrně tím nejtrapnějším. Ale zároveň bylo ve Václavkovi něco, kvůli čemu ho velcí demokraté jeho doby, kteří jinak Fučíkem a spol. pohrdali, považovali za přítele. Dogmatik a zároveň charakter? F. X. Šalda, Václav Černý nebo J. L. Fischer soudili, že je to možné.

Dnes, kdy si svět často stěžuje na nedostatek tvůrčích a originálních lidských bytostí, se může zdát až nepochopitelné, že byly časy, kdy člověk před možností, že by byl individualitou, zděšeně prchal. Ale ve Václavkově poválečné generaci tomu tak bylo. Deníky začínajícího avantgardisty navštěvujícího počátkem dvacátých let Wolkerovy přednášky o proletářské poezii byly plné otázek: Už jsem se zbavil svého přílišného individualismu? Dokážu už psát kolektivní básně?

Spolu s většinou Devětsilu se tehdy Václavek oddával poetismu, příslušnost k avantgardě ho však uspokojovala jen ze začátku. Hnutí sice samo sebe označovalo za revoluční, ale co to bylo za kulturní revoluci, když její nejúžasnější výsledky, jako byly Nezvalovy, Bieblovy nebo Seifertovy verše, byly opravdovým „revolucionářům“, tedy dělníkům, lhostejné? Nezdálo se ani, že u nich zabírají představy Majakovského nebo S. K. Neumanna, podle kterých krása smí jít v umění stranou, neboť ji nahradí revoluční agitace. Pryč s galeriemi plnými měšťáckých obrazů, ať žijí nástěnné noviny v továrnách – takové přání vypadalo zajímavě jenom na papíře. Když se propagandistická hesla rozvinula před dělníky, ukázalo se, že jejich představy jsou jiné a že si doma radši pověsí reprodukci některého z proklínaných měšťáků.

Po téměř celá dvacátá léta se pozorovatelům naskýtal tentýž obraz: Teige a jeho družina předkládali jeden manifest revolučního umění za druhým, zatímco lid hleděl stranou. Ani když levicoví umělci dávali v dvacátých letech najevo své sympatie ke komunistické straně, nikomu příliš nezáleželo na tom, co ze všech těch slov je jenom báseň a co pravda. Proč by v tehdy výhradně dělnické straně měl někdo poroučet a udílet sankce kvůli básním ve volném verši nebo postkubistickým obrazům?

Situace se změnila po V. sjezdu KSČ v roce 1929. Nové Gottwaldovo vedení vzalo staré sny o revoluci zas vážně, což mimo jiné znamenalo sjednotit stranu k akci, včetně anarchistů z avantgardy. Gottwald nepotřeboval inteligenty, kteří na povel k útoku půjdou místo na barikády psát do kavárny manifest. Čas debat končil. Za levicového umělce přestával platit bohém, a to i když se jmenoval S. K. Neumann (kterého spolu se šesti dalšími spisovateli z KSČ v roce 1929 vyloučili). Novou inteligenci měli tvořit členové strany, plnící pokyny vedení. V jejich nově vzniklé organizaci, Levé frontě, sice zpočátku předsedali Teige a po něm S. K. Neumann, což dávalo naději, že bolševizace „kulturní fronty“ bude mít meze. Po pár měsících však Levá fronta vešla ve známost jako spolek, který ve svých stanoviscích bez odporu kopíruje instrukce stranického vedení.

Václavek patřil k zakládajícím členům Levé fronty a se svými představami o kolektivní tvůrčí práci tam nemohl být nespokojen: organizace ji měla v popisu práce. Co nemělo šanci zaujmout masy, ocitlo se pod stolem. Smrt surrealismu! Rychle rostl význam zkušeností ze Sovětského svazu, kde se masová práce zdála přinášet výsledky. Když strana vyslala Václavka v roce 1930 do Charkova na spisovatelský kongres, přivezl odtamtud i on poslední novinku: budoucnost proletářské literatury se jmenuje dělnický dopisovatel (děldop). Problém s nespolehlivými intelektuály se vyřeší tím, že místo nich budou psát d…