Česká inteligence

FILOZOF POZITIVNÍ
Jan Patočka (1907–1977)

Byl jedním z duchovních otců Charty 77, do české filozofie vnesl podněty Husserlovy a Heideggerovy fenomenologie a zapůsobil jimi na své žáky tak, že jich v posledních třech desetiletích, bez jeho osobní účasti, už vyrostlo několik generací. O hloubku jeho myšlenkového odkazu se občas vedou spory: uměl osobně a originálně otevřít problém, nebo víceméně komentoval, nebo dokonce jen kompiloval to, co – pravda, často jako první Čech – pochopil v cizině? Co víc, nehájil snad své stanovisko tvrzením, že velkou filozofii dělají velké národy, zatímco údělem těch malých je psát k velikánům komentáře? Nevzdal to předem?

Mimo tyto dlouhodobé a myšlenkově obvykle inspirativní spory leží trochu jiné a na pohled menší téma: Patočka jako filozof bytostně pozitivního, dalo by se říci až optimistického životního názoru. Není to ve 20. století zvláštní? Tento člověk okolo sebe skoro celý svůj život vídal zkázu, sám dost zkusil a ve jménu své práce koneckonců také tragicky zahynul. Ale jako by na něho skoro nic z toho, co prožil, nepůsobilo nihilistickou skepsí, která u tolika jiných filozofů znamená přinejmenším „povinnou“ životní etapu, pokud ne rovnou životní program. Za celý svůj život Patočka, pokud je známo, nepropadl beznaději. Často psal naopak o tom, že lepší příští lidské civilizace se už blíží, a jeden po druhém snášel argumenty, proč to tak podle něho je.

To, co sliboval, se nedostavilo dodnes, což z něj v očích mnohých dělá idealistu z těch největších. Minul se pošetile s brutalitou doby? Byl snad jeho problém v tom, že coby muž bytostně nepraktický žil mnohem víc v knihách než ve skutečnosti, a proto jeho myšlenky dodnes platí jen tam? Anebo je jeho „vina“ spíš v tom, že přecenil ty, kdo měli vysněnou utopii vytvořit a kteří na to rezignovali – tedy i nás?

Narodil se v Turnově v rodině středoškolského profesora, což by normálně znamenalo slušnou existenci, otcova tuberkulóza to však změnila. Chudobu zčásti kompenzovaly přátelské vazby, které otec udržoval s řadou spolupracovníků T. G. Masaryka. Syn si z rodiny odnesl smysl pro masarykovskou drobnou práci a celkovou fascinaci stylem filozofického myšlení, které nehledá smysl v odborných spekulacích, ale usiluje o mnohem víc – o odpověď na otázku, „jak správně žít“.

Na konci první republiky Patočka napsal, že „Masaryk by měl být životním problémem každého myslícího Čecha“ – což sám ve svém životě beze zbytku dodržel. Na pražské univerzitě v dvacátých letech přestoupil od románské a slovanské filologie k filozofii. Po absolutoriu v roce 1931 se nepřidal ani k experimentátorům s českou národní filozofií, ani k žákům Emanuela Rádla, kteří vůli k prakticky využitelné filozofické „drobné práci“ často jen proklamovali. Místo toho se vydal do světa, do Paříže, Berlína a Freiburgu, a po seznámení s evropskou filozofií, hlavně s Husserlem, získal odpověď, která Masarykovu starou otázku po správném životě posouvala o generaci dál.

V Husserlově světě se zkoumala dynamika světa, nikoli statika. Testovaly se jevy a vzájemné vztahy, ne věci nebo podstaty jako kdysi. Tématem se stávalo všechno živé a pulzující, prostředkující mezi člověkem a světem. Myšlení najednou svedlo mnohem víc než jen systematický popis světa – a přesto modernímu filozofu přestávalo stačit. Sítě poznávaných vztahů, které ho do sebe zaplétaly, mu už nedovolily omezit si pole působnosti, ale chtěly maximum: nestačí jen myslet, je potřeba být.

Být s Husserlem bylo těžší než jen myslet s jeho předchůdci, když to však člověk zvládl, obsáhl skutečnost světa v mnohem větší úplnosti než jen myšlenkové. Snad odtud čerpal energii Patočkův životní optimismus. Bezedný oceán poznání, který se před ním otevřel, jako by říkal: Můžu ti nabídnout všechna myslitelná řešení. Znám odpověď na jakoukoli otázku. Už se proto nemusíš bát, nikdy a ničeho.

Za možný rozcestník v jeho díle se dá považovat knížečka Česká vzdělanost v Evropě. Patočka ji vydal v roce 1939. Brožura ze slavné edice Svazků úvah a studií, řízené Františkem Kovárnou, určitě nepatří k nejcitovanějším Patočkovým textům, ale signalizuje, že filozof začal přistupovat ke skutečnosti jinak. Svět se právě řítil do nejčernější tmy, jakou do té doby zažil, skoro všechny mravní sankce, které držely naživu společenská pravidla, pomalu, ale jistě přestávaly platit – Patočka však psal, že tvůrčí člověk je na tom stejně jako dřív, žádají se od něj ty nejvyšší nároky vůči sobě plus sebezapření – a o zbytku svých starostí už má mlčet, protože ty se prý zvládnou. Patočka v knize vystoupil, tak jak bylo po Mnichovu časté, proti první republice, položil například otázku, zda vůbec tato republika měla nějakou svou ideovou koncepci. V odpovědi se však od drtivé většiny současníků lišil. Fiasko demokracie podle něho nezavinil Masaryk, naopak, ke katastrofě došlo, protože Masaryka bylo mezi lidmi málo – psal Patočka v čase, kdy propukala světová válka.

Později to takhle maximalisticky, s představami upnutými do budoucnosti, dělával často, až se zdálo, že ve svých očekáváních přepíná. Když ho brzy po únoru 1948 komunisté vyhnali z univerzity, nepřestal si soukromě bádat, zda pod hrůzami, jejichž byl každodenním svědkem, náhodou skrytě netepe srdce, které tomu všemu nakonec přece jen dá nějaký pozitivní smysl. „Někde musí být důvod, proč ta jejich nynější lež získala už kdysi na počátku tolik …