Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938)

Socialismus I

Což není sám život velký revizionista?

F. Peroutka: Pod praporem Marxovým, 1930

Do důsledků domyšlená demokracie se rovná socialismu.

Miloš Vaněk v recenzi Peroutkova Budování státu, 1933

Základní zážitek, který si – vedle prožitých hrůz a strádání – Peroutkova generace odnesla ze světové války, byl dojem civilizačního zlomu, který mladé životy jejích příslušníků rozdělil na dvě navzájem nepropojené části. Sny a představy o budoucnosti z doby před válkou nesouvisely se skutečností, která nastala po roce 1918. Byl to velmi zvláštní a sotva v něčem příjemný pocit, který Peroutkovu generaci odlišoval od generací předchozích. Naopak generace pozdější, jež přicházely po ní, už považovaly zážitek životní diskontinuity (alespoň ve střední Evropě) za něco, co k životu běžně patří.

Pro pětadvacetiletého muže, který citlivě vnímal trendy doby, muselo být zvláštní a asi ne příjemné, když si uvědomil, že ze svých předchozích zkušeností, jež nasbíral, v budoucnu nebude moci použít skoro nic. „Klid v tom starém smyslu se už nevrátí,“ psal Peroutka v roce 1921. „Vstupujeme do doby kolísání a experimentování, kdy se bude hledat nová rovnováha; bude se kolísati zprava doleva a zleva doprava, a lidská předvídavost je příliš omezena, aby mohla už dnes určovat, kde bude těžisko příští rovnováhy… Bude se kolísat a experimentovat dlouho, snad nějakých padesát let. Duch a skutečnost se srazí v těžkém boji.“^[178]

Hlavní trend doby, který evidentně spočívá v tom, že se na veřejném dění bude podílet stále více lidí, se dá podle Peroutky vyložit dvojím způsobem. Jednak tím, který používají komunisté: starý svět má být zničen jediným mocným obrazoboreckým gestem a ze stavu po potopě se začne budovat nová utopie. Lze však kráčet vpřed také pozvolnou, evoluční cestou, postupným nahrazováním těch, které by komunisté povraždili, reprezentanty nové, mnohem širší vlastnické třídy. „Buržoazie má ve společnosti určitou funkci, jako ji kdysi měl i král a šlechta. Existence buržoazie závisí přesně od prospěchu, který z ní společnost má. Dovedl-li by celek sám plniti funkce buržoazie, kterážto funkce spočívá v ovládání a řízení výroby, přestal by ji jistě trpěti, jako přestal nositi na svých zádech šlechtu, když už jí nepotřeboval k obraně země a dovedl se uhájiti lidovým vojskem… Osud buržoazie dnes a její ovládání soukromého majetku je odvislé od toho, je-li celek tak vyspělým, aby dovedl bez úhony převzíti její funkce.“^[179] Peroutka však nebyl přesvědčen o tom, že by „celek“ byl v současnosti dost vyspělý na to, aby evolučním způsobem buržoazii jakožto vládnoucí sílu vystřídal. Tato schopnost podle něj nevyplyne z „objektivních“ ekonomických zákonů, jak tvrdil Marx, ale ze subjektivní připravenosti nové třídy tak učinit. Této schopnosti se dá nabýt jen vzděláním.

Společnost se tedy bude vyvíjet tak, že stále víc lidí se bude více vzdělávat a získá schopnost nejenom účastnit se politického života, ale také mít podíl na organizaci hospodářství. Znělo to svůdně, mělo to však háček: přirozeností lidí nebývá spět ke kultivování sebe sama, jak se Peroutka možná trochu naivně domníval, ale spíš hovět vlastní lenosti a poživačným zálibám. V průběhu dvacátého století se tedy postupně ukázalo, že Peroutka se ve svém základním vývojovém předpokladu zmýlil: místo zrodu jím očekávané kvalifikované masy socialistických lidí zrodil se jako nový společenský fenomén lidský dav – shluk těch, kdo z nemohoucnosti nebo nevůle mít vlastní názor činí klad, zdroj pýchy, a začnou svou nevědomost a nekulturnost vnucovat ostatním. Tak jako to kdysi napsal španělský filozof José Ortega y Gasset: „Davem je všechno to, co si ze zvláštních důvodů necení sama sebe ani ve zlém, ani v dobrém, ale co se samo cítí být jako ti druzí, aniž se ho zmocňuje úzkost, a naopak se ze své totožnosti s ostatními přímo raduje.“^[180] Že je tomu se socialismem jinak, než si představoval, poznal Peroutka, až když na vlastní oči viděl fungování davového principu v nacistickém Německu a především po roce 1945, kdy ho dav dostihl i doma. Než se tak však stalo, opsalo jeho myšlení o socialismu pozoruhodný oblouk, jenž stojí za zaznamenání.

Když Peroutka psal svůj první, programový úvodník pro první číslo prvního ročníku Přítomnosti, dal mu sice název Naše myšlenková krize, avšak těžištěm článku neučinil popis stávajícího stavu, jak snad název mohl napovídat, ale daleko spíš představu o jeho řešení. Svět je plný nejistoty, avšak má před sebou perspektivu, psal; a tato perspektiva, ať už ji vnímáme z jakékoli politické pozice, se vždycky nějak týká pojmu „socialismus“. Širokého pojmu, jak Peroutka uznával. „Kdo může dnes již říci něco spolehlivého o socialismu? Víme jen, že vývoj jde tímto směrem, neznáme však forem a nepoznáme jich bez zkušenosti. Vcházíme do období velkých pokusů.“^[181]

Od roku 1924, kdy Peroutkův článek vznikl, socialismus širokým pojmem nikdy nepřestal být, a tak nebylo divu, že tak jako se proměňoval jeho názor na myšlenkový proud sám, měnilo se v čase i vnější posuzování Peroutky-socialisty; často spíš na základě momentální pozice pojmu „socialismus“ než objektivního posouzení, jak Peroutka tento duchovní proud vnímá a co si od něho slibuje. Obdobně mimochodem dopadal i sám Masaryk, od nějž Peroutka velkou část svých socialistických názorů převzal; také on byl svými dodatečnými interprety jednou řazen tak daleko vpravo, jak to jen lze, a jindy zas byl obviňován, že svými „levými“ sympatiemi zametal cestu komunistům.

Přitom Peroutka svou politickou pozici od počátku vymezil relativně přesně, ve stejném prvním čísle Přítomnosti v lednu 1924, v článku s názvem Vývoj vpravo, či vlevo?. Jako by v jeho řádcích tehdy promlouval nikoli pisatelův, ale spíš Masarykův hlas: „Několik lidí, kteří nevidí dále než na špičku nosu Mussoliniho nebo de Rivery, španělského diktátora, zabývá se v poslední době prorokováním, že běh světových záležitostí se mocně obrátí vpravo, a čeká, že přijde jejich doba. Obávám se, že nepřijde, neboť je-li n…