Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938)

Psychoanalýza

Kdybych přijal Freudovo podvědomí, nemohl bych už být gentleman.

T. G. Masaryk Peroutkovi

Jsme-li Kondelíky, tedy proto, že jsme spatřili tvář Medusinu.

F. Peroutka: Jak se stáváme Kondelíky, 1925

Při Peroutkově intenzivním a obecně známém zájmu o psychologii nebylo překvapením, když Přítomnost hned od svého vzniku zavedla pro tuto oblast lidské činnosti speciální rubriku, o jejíž autorské zázemí i tematickou náplň redaktor týdeníku horlivě pečoval – přičemž dal najevo, že tato rubrika bude v časopise jednou z těch, kde bude spíš než domácí autory představovat zejména širší zahraniční kontext. Hned v prvním čísle prvního ročníku tak v Přítomnosti vyšel rozbor „Leninova duševního typu“ z pera německého psychiatra Ernsta Kretschmera – úryvek z jeho knihy Tělesná stavba a charakter, v níž Kretschmer rozvíjel své představy o vlivu konstituce na rozvoj duševních úchylek. Článek byl uveden nepodepsaným, leč s největší pravděpodobností Peroutkovým textem, objasňujícím ve shodě s jeho celkovým přístupem ke skutečnosti, že „na politiku bylo až dosud velmi málo pohlíženo z psychologického hlediska, a přece právě psycholog mohl by často tam objeviti souvislost a zákon, co jinak jeví se osamělou náhodou“^[280]. Takže i jeho rubrika nyní přispěje k tomu, že to bude jinak.

Jak už bylo ukázáno, v používání psychologických postupů při psaní o politice Peroutka ve své době zdaleka nebyl jediný, propagoval však tento způsob práce nejhlasitěji, a jak se s přibývajícími lety ukazovalo, též s největším úspěchem. Sám vyrůstal, jak bylo rovněž řečeno, na francouzské psychologii konce devatenáctého a počátku dvacátého století a byl už vlastně v tomto smyslu jako začínající autor „hotov“, když do českých zemí začaly z blízké Vídně pronikat první impulzy nového směru psychologického zkoumání (obzvlášť dobře, jak se tehdy mělo za to, uplatnitelného v literatuře a kultuře), Freudovy psychoanalýzy. Brzy po skončení světové války začalo také zde, stejně jako jinde v kulturním světě, „vítězné tažení“ Freudovy nauky, a také zde se setkalo s přijetím kolísajícím po široké škále od adorace až po odmítnutí se vším všudy. Zdálo se, že sympatické reakce se dostavují spíš u mladších, a jak se mělo za to, i méně předsudečných generací. Spisovatel Norbert Frýd v knize pamětí na tuto meziválečnou atmosféru vzpomínal: „Posedla nás tenkrát psychoanalýza, četli jsme Freudovy spisy v originále, jeho neúprosná, na všecky strany vyvážená logika nás ohromovala. Trhala roušku z věcí zakřiknutých, umlčených, skrytě ničivých. A svou terapii budovala na jímavé naději v sílu rozumu: že poznané přestane být jedovaté. Cvičili jsme se v té metodě, rozbírali každé přeřeknutí, experimentovali s uměle vyvolanými sny, slídili po symbolech a tajných zdrojích inspirace za uměleckými díly. Taky jsme rádi kibicovali na psychiatrii, poslouchali přednášky, pozorovali chování předváděných pacientů.“^[281]

Příkladem poměru představitele starší, kultivované a vzdělané generace k psychoanalýze mohou být názory Šaldovy, například ten, jímž kritik v pátém ročníku Zápisníku zhodnotil Freudův spis Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. Šalda tehdy došel ke kategoricky formulovanému názoru, že „tohleto je již typická práce psychoanalytiků, kteří se obírají genezí děl básnických a uměleckých, svádějíce ji výlučně na sublimaci pudu sexuálného: typická fantastickou libovůlí a povrchností v předpokladech i závěrech“^[282]. Šalda označil podobné „výlety“ psychoanalýzy do estetiky a literární či výtvarné historie za „víc než pochybné“, svádějící k „ukvapeným generalizacím“, a pak už mu nebylo zatěžko dospět k názoru, pro něj patrně útěšnému, že „v básnickém a uměleckém díle má pro nás vědomé zpracování alespoň týž zájem jako výtrysk podvědomí“^[283]. Šalda tak v brilantní zkratce vyjádřil většinu námitek, jimiž starší kritici psychoanalýzy svůj postoj vysvětlovali. Odmítání freudovské redukce sexuálního pudu jako hlavního motoru lidského počínání bylo přitom obyčejně argumentem klíčovým. Není zde místo ani důvod vysvětlovat, v čem všem bylo toto pojímání věci mylné a že to byl z druhé strany právě Freud a jeho následovníci, kdo původní přehnanou robustnost svého učení obrousili. Podstatné je něco jiného – ukázat, že jak Šalda, tak hlavně Peroutka (kteří se přes množství protiv shodovali v tom, že o druhém člověku nevíme nic, dokud nejsme schopni nahlédnout do jeho duše) zároveň byli ochotni kráčet ve svém psychologizování jen po určitou mez – a když jí dosáhli, zalekli se a ukvapeně se vrátili zpátky. Co víc – zdá se, že jak Šalda, tak Peroutka si tuto omezenost svých psychologických výkladů neuvědomovali. Zůstaneme-li u Peroutky: míst v jeho textech, kde volá po ničím neomezeném interpretačním nasazení, je právě tolik jako těch, kde v něm takové počínání u jiných autorů, kteří vykročili a došli dál než on, vzbuzuje jednou paniku, jindy hnus a ošklivost: tedy tradiční reakce, za nimiž se emocionální (nikoli rozumový) odpor k psychoanalýze skrýval v Peroutkově době a v podstatě skrývá dodnes.

Také Peroutka byl názoru, že soudobá psychoanalýza vyvozuje „z nepatrných příčin velké následky“, když z jediné léčebné metody, určené původně k léčení neurotických a hysterických Vídeňaček, stanovuje pravidla pro chod celé lidské civilizace. Už Otokar Fischer za první světové války v Otázkách literární psychologie, knize, kterou Peroutka četl, kritizoval na psychoanalýze mimo jiné „autoritářství, jež vzhlíží k Freudovi a jeho poznámkám o ‚komplexu oidipovském‘ jako k neotřesnému axiomu; snižování básnické tvořivosti na trpnou souhru pudů“ a mnoho dalších negativ. Problém byl v tom, že Fischerova knížka vyšla v předposledním roce války a Freudova metoda od té doby postoupila vpřed mílovými kroky; Peroutkovi jako by se však zalíbilo ustrnout na názorech odpovídajících roku 1917.

První větší stať na psychoanalytické téma napsal Peroutka do Přítomnosti v říjnu 1924, nesla název Ponurý Eros a podle všeho ji Peroutka začal psát jako Freudův nekrolog (z Vídně…