Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938)

Válečné intermezzo

Do války nechtěl. S bratrem Karlem dělal všechno možné, aby nemohl být odveden – oba se například snažili přivodit si souchotiny, na což bratr doplatil, celý život byl pak slabý na plíce. Peroutkovi se dařilo odvodům unikat, dvakrát měl u prohlídky štěstí a byl shledán nezpůsobilým. Nebylo však jisté, zda to tak bude stále, a protože by citlivý člověk jako Peroutka na frontě sotva obstál, rozhodl se, že raději vyklidí pole a ukryje se v zahraničí. V říjnu 1916 předložil pražskému místodržitelství žádost o vydání pasu, aby mohl odcestovat do Mnichova. Vysvětloval v ní, že následkem války a postupným rušením řady novin a časopisů na českém trhu ztratil odbytiště pro své články, a tím existenci. V Mnichově prý se mu naopak nabízí možnost trvalého a dostatečného výdělku (nenapsal přesně, co má na mysli, bylo však zřejmé, že hodlá psát do německých novin). Mimoto prý připravuje knihu o německém malířství z období romantismu a potřeboval by k tomu prostudovat na místě díla vystavená v mnichovských pinakotékách a v dalších galeriích.

Tato Peroutkova žádost z 6. října 1916 (a její schválení pražským policejním ředitelstvím) je zároveň prozatím posledním spolehlivým dokumentem, jenž se Peroutkova válečného pobytu v Mnichově týká. Všechny pozdější informace o tom, kde byl a co tam dělal, se pohybují v rovině ústních zpráv (obyčejně o několik desetiletí zpožděných) a dohadů. Jejich zmatečnost shrnul historik a sociolog Miloš Havelka, jenž stopy po Peroutkově válečném pobytu na místě hledal a svou závěrečnou zprávu nadepsal slovy: Co u čerta dělal v tom Mnichově?^[43] Jisté je, že Peroutkovi se nestalo nic podobného jako Karlu Čapkovi, kterého Edvard Beneš v březnu 1915 vyzval, aby odjel do Švýcarska a provezl tam přes hranice Masarykovi „nějaké papíry“^[44]. (Ani Čapek nakonec „papíry“ ven nevezl; vycestoval až poté, co Beneš odejel do ciziny sám.) Peroutka přitom o účast na zahraniční akci zřejmě stál, dokonce se měl podle různých svědectví, když už byl v Německu, hned několikrát pokusit o přechod německo-švýcarské hranice. Až když prý se mu to nepodařilo, usadil se buď koncem roku 1917, nebo počátkem roku 1918 v Mnichově, kde se podle pozdějších svědectví Karla Steinbacha živil tím, že pod „rodinným“ pseudonymem Kopf psal do časopisů, jako byl satirický Simplicissimus. To by samozřejmě odpovídalo jak Peroutkově povaze, tak tónu příspěvků, jaké Peroutka psal před válkou třeba do pražského Švandy Dudáka – až na to, že Miloš Havelka, který v příslušném ročníku Simplicissima hledal, ani pod Peroutkovým jménem, ani pod všemi v úvahu připadajícími pseudonymy nic nenašel. O něco pravděpodobnější se zdá tvrzení spisovatele K. J. Beneše, že Peroutka na konci války přispíval do německých periodik Münchner Neueste Nachrichten a Jugend (jako literární znalec Ruska měl využít konjunktury tohoto tématu, jež nastala po Říjnové revoluci). Zdá se to možné i proto, že na rozdíl od Steinbachova textu Peroutka tento Benešův text znal a není známo, že by se proti tvrzením v něm obsaženým ohradil. Ani v těchto zmíněných listech však Miloš Havelka nic nenašel – a podobně se nepodařilo zjistit nic o tom, jak je to s „jedním nebo dvěma“ Peroutkovými scénáři k němým filmům s dobově populárním detektivem Stuartem Webbsem, jež měl „Kopf“ v Mnichově napsat, aby …