Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938)

Přítomnost

„Myslím, že jsem požádal o nějakou dobu na rozmyšlenou,“ vzpomínal Peroutka v šedesátých letech, ve vysílání exilového Rádia Svobodná Evropa, na své setkání s Masarykem, při němž mu prezident nabídl vydávání vlastního časopisu. „A pak jsem odpověděl kladně. Dal mi k dispozici milion korun.“^[152]

Celá tato částka však na rozvoj časopisu nebyla určena. Na start týdeníku, který se Peroutka rozhodl nazvat Přítomností, připadla přesně polovina, zatímco druhá půle, jak bude ještě ukázáno, měla směřovat na rozjezd nového politického subjektu, Národní strany práce, s níž měla být Přítomnost propojena pupeční šňůrou. Přesto se pochopitelně jednalo o mimořádnou částku. V Peroutkově době u nás sotva bylo novináře, který by se setkal s jednáním tak šlechetným a velkorysým.

V Masarykově životě však o tak mimořádný čin nešlo. Prezident byl zvyklý pohybovat se vlastně celý svůj život ve světě novin a časopisů. Do mnoha z nich psal, některé založil a vydával, a to s sebou vždy neslo nutnost řešit i jejich financování. Jako prezident takto Masaryk finančně podporoval například Tribunu, v době, kdy tam působil Peroutka, i později; v archivu prezidentské kanceláře jsou dodnes dochovány záznamy o částkách vyplácených šéfredaktoru Hlaváčovi a určených k zajištění ztrátového listu. Skutečnost, že prezident Tribunu podporuje, byla ostatně veřejným tajemstvím; například Josef Pekař, pilný čtenář těchto novin, si na jaře 1925 poznamenal: „Tribuna je orgánem Masarykovým, od něho asi peníze.“^[153] Před vznikem Přítomnosti Masaryk uvažoval i o jiných způsobech, jak si zajistit vliv na utváření veřejného mínění; po návratu do republiky v roce 1918 se třeba domníval, že jeho představám kvalitní žurnalistiky bude možné přizpůsobit v té době nejvlivnější české noviny, Národní listy – v národnědemokratické straně, jež tyto noviny fakticky vydávala, však s takovou představou narazil.

S naplněním dohody s prezidentem Peroutka neotálel, spojil se s vydavatelem Lidových novin Adolfem Stránským, „do posledního haléře“^[154] mu svěřené peníze předal a zahájil práci na rozjezdu časopisu. Jeho odchod z Tribuny patrně probíhal v největším chvatu, o čemž svědčí i to, že jeho jméno bylo v tiráži deníku uvedeno naposled ještě 23. ledna 1924, když už bylo první číslo nového žurnálu na světě (jako odpovědný redaktor Tribuny ho pak nahradil Karel Jíše). Není bez zajímavosti, že hvězda Tribuny, donedávna zářící, začala zvolna hasnout právě s Peroutkovým odchodem; náklad listu postupně klesal – až vydavatelé nakonec začali uvažovat o tom, že ho přemění v politický týdeník, případně měsíčník. Nakonec si však i tento záměr rozmysleli a dovedli Tribunu k řízenému zániku; její poslední číslo vyšlo v závěru roku 1928.

První číslo Přítomnosti se objevilo 17. ledna 1924. Byl to mezník nejen v Peroutkově životě, ale i ve vývoji české žurnalistiky. Z podoby tohoto a dalších počátečních čísel časopisu není obtížné učinit si představu o tom, jak si ho redaktor představoval: zaměřil ho jednak prohradně, masarykovsky, jednak jako „tribunu“ své generace, zrozené v devadesátých letech minulého století; po stránce politické orientace se profil časopisu dal vyjádřit slovy „nalevo od středu“. Představu o roli časopisu vyjadřoval redaktorův úvodník, jemuž dal Peroutka název Naše myšlenková krize. Popsal v něm situaci ve společnosti, jak se mu v té době jevila: svět je plný nejistoty, která je větší než kdykoli dřív. Lidé mají staré duše, musí však řešit nové situace. Světovou válku přežili ve svém nitru zmrzačení, aby zjistili, že svět se mezitím ocitl v krizi, že tradice, které usměrňovaly jejich minulé životy, je opustily. Úvodník kritizoval i politickou situaci ve státě, který si jednotlivé strany rozparcelovaly a zmonopolizovaly v něm veřejný život. „Liberální“ tvůrčí inteligence podle redaktora nezná politickou sílu, s níž by se mohla ztotožnit (jako by se už v tomto úvodníku předjímal vznik pozdější Národní strany práce). V situaci, kdy ve státě vládnou strany, klesá význam dokonce i prezidenta Masaryka, v jehož prospěch se Peroutka jinak v prvním čísle svého žurnálu masivně vyslovil.

V době, kdy Peroutkova Přítomnost vznikla, nebyly obdobně koncipované „časopisy jednoho muže“ v Evropě ani Americe výjimkou, byť jejich obsahové rozpětí mohlo být velmi různé. V Československu představovaly typ takového periodického psaní například Šlépěje, jeden veletok deníkových záznamů, korespondence, úryvků poezie a prózy i kritických nebo publicistických glos, jež už od roku 1917 šířil z moravského Tasova Jakub Deml. A časopisem stejného principu, byť jiného typu, se o pět let později měl stát Šaldův zápisník. Ze zahraničních „žurnálů jednoho muže“ Peroutka nepochybně znal třeba Dostojevského Deník spisovatele; sám však časem začal být přirovnáván spíš k Zukunft berlínského publicisty Hardena (a jemu samému se tu a tam říkalo „český Harden“^[155]). Časopisem, ke kterému se sám nejvíc hlásil a na který sotva mohl vědomě či podvědomě nenavazovat, však byla Die Fackel (Pochodeň), kterou od roku 1899 vydával ve Vídni básník a publicista Karl Kraus a přes tři desetiletí ji držel na úrovni jednoho z obsahově nejvíc invenčních časopisů, jež vycházely na celém evropském kontinentě. Není pochyb o tom, že Peroutka četl tento časopis až do roku 1936, kdy Karl Kraus zemřel. „V jeho nesčetných článcích, fejetonech, glosách, kritikách a polemikách,“ napsal o Peroutkovi germano-bohemista Kurt Krolop, „narážíme na každém kroku na citáty z Krause, na zjevné či jen latentní odkazy na něj, které svědčí o důvěrné znalosti celého autorova díla, nikoli jen Fackel, ale i jeho raných spisů a dramatických pokusů.“^[156]

Peroutka nikdy nikoho nenechával na pochybách, do jaké míry si Krause a celého jeho díla váží, a nezastíral, že se jím cítí ovlivněn. Týkalo se to velké části celé jeho generace. „Učil nás číst; je největším učitelem čtení, jaký kdy byl,“ napsal o Krausovi Karel Čapek.^[157] Často se stávalo, že Peroutka přijal Krausovy názory za vlastní: když napřík…