Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938)

Masaryk a spol.

Masaryk neměl, jako filosof demokracie a praktik politické demokracie, schopnějšího stoupence a působivějšího publicistického mluvčího.

Václav Černý

Podle tvrzení vzniklého v třicátých letech a později houževnatě udržovaného si prezident Masaryk všiml Peroutky poté, co novinář začal v Tribuně tisknout seriál úvah Jací jsme; pozval ho k sobě na Hrad, přesvědčil se o tom, že jde o žurnalistický talent, a pak, aby ho podpořil, mu věnoval milion korun určený k hladkému startu jeho časopisu. Toto tvrzení je však mylné, dokonce v každé své části. Peroutka sám později uváděl, že mužem, který ho „objevil“, nebyl Masaryk, ale Antonín Švehla, v té době čerstvý předseda vlády a zároveň i šéf republikánské (agrární) strany. Příčinou nebyl seriál článků Jací jsme, nýbrž Peroutkův článek o Pětce, neformálním sdružení pěti vedoucích představitelů pěti parlamentních stran, které pod Švehlovým vedením od roku 1921 fakticky vedlo stát. Jako první se v Tribuně už před Peroutkou pokusil o kladné vymezení Pětky jeden z jejích členů, sociálnědemokratický poslanec Rudolf Bechyně; jeho text s názvem Nebezpečí tří set byl otištěn na Nový rok 1922 a pisatel v něm existenci Pětky zdůvodňoval nutností vést parlament, v němž se rozmáhá anarchie všech proti všem. „Já jsem se k němu přidal,“ vysvětloval Peroutka o padesát let později Juliu Firtovi zbytek s tím, že toto rozhodnutí považuje za nejvýznamnější v celém svém životním politickém vývoji.^[88] Švehla se následně na autora textu dotázal u šéfredaktora Tribuny Hlaváče; Peroutkův článek ho zaujal do té míry, že prý ho napadlo nabídnout mu vedení agrárnického deníku Venkova. Přitom prý došlo k jakémusi nedorozumění, kdy byl Peroutka snad žertem zaměněn s vídeňským židovským publicistou Federerem. Zda se nakonec se Švehlou sešel, není známo, v každém případě ministerský předseda postoupil informaci o schopném komentátorovi prezidentu Masarykovi. A jejich setkání následovalo.

Podle Peroutkových exilových vzpomínek ze šedesátých let se jeho první schůzka s Masarykem uskutečnila „někdy v dubnu 1923“, první pozvání od prezidenta do Lán měl dostat „asi týden nebo čtrnáct dní po smrti jeho ženy“. Charlotta Masaryková zemřela 13. května 1923 a tomuto datu je nejbližší záznam úředníka prezidentské kanceláře, v němž se praví, že redaktor Peroutka byl pozván do Lán „k lunchi“ na 18. května. „To bylo poprvé, kdy jsem ho viděl, a dlouho jsme spolu hovořili,“ vzpomínal Peroutka.^[89] Prezident se prý odvolal na Švehlovo doporučení a bez dlouhých okolků pak nabídl Peroutkovi vydávání týdeníku. Peroutka si zájem o svou osobu vysvětlil státně pozitivním laděním svých článků, tím, jak kontrastovaly s tradičním českým novinářským opozičnictvím.

Prezidentovo jednání bylo zvláštní, protože – přes jeho celoživotní zvýšený zájem o všechno, co souviselo s psaním nebo vydáváním novin – k němu na Hrad nebo do Lán novináři často nechodili. Podle hradní audienční knihy byl mezi českými žurnalisty jen jeden, kdo měl u prezidenta dveře otevřené, totiž šéf Tribuny Bedřich Hlaváč – tady však se lze asi právem domnívat, že příčinou častých schůzek nebyla jenom Hlaváčova profese, ale zejména dlouhodobé přátelské kontakty, které ho s Masarykem spojovaly už z dob, kdy oba společně působili v císařské Vídni. Z dalších známých novinářských jmen se u Masaryka občas objevovali například politický ředitel Národních listů František Sís, parlamentní zpravodaj téhož listu (a další Masarykův předválečný vídeňský známý) Josef Penížek a také četní redaktoři prohradně orientovaných listů, jako byly Lidové noviny, Prager Tagblatt nebo Prager Presse; od roku 1926, kdy prezident začal chodit mezi pátečníky, se na Hradě častěji objevovali i ostatní příslušníci této společnosti. Peroutkovo jméno se překvapivě v audienčních knihách objevuje zřídka, z větší části navíc jen v prvních třech letech, kdy se oba muži znali: v roce 1923 celkem třikrát, v dalším roce čtyřikrát, v roce 1925 dvakrát (vesměs šlo o pracovní schůzky v různých denních nebo večerních dobách, dvakrát se podával „lunch“).^[90] Protože není pochyby o tom, že se Masaryk s Peroutkou vídal a stýkal i později, například v souvislosti s Peroutkovou prací na knize Budování státu, lze spíš předpokládat, že úředníci vedoucí záznamy o audiencích u prezidenta přestali tyto soukromé a stále soukromější návštěvy za audience považovat.

Odkdy se datuje zrod Peroutkovy úcty k Masarykovi, už sotva bude možné přesně zjistit; podle všeho k tomu nedošlo dříve než v souvislosti s úspěchem Masarykovy zahraniční akce za první světové války, možná že až po 28. říjnu. Peroutka se nikdy, ani s odstupem padesáti let v americkém exilu, netajil tím, že za první světové války považoval jedno české politické stanovisko za lepší, než bylo ono protirakouské Masarykovo: kompromisní názor vůdce sociálních demokratů Bohumíra Šmerala, který až skoro do konce války věřil v budoucnost českého národa v hranicích rakousko-uherského mocnářství. Jako přispěvateli masarykovského tisku pro Peroutku ovšem sotva bylo problémem seznamovat se s Masarykovými názory, i prostřednictvím jeho spolupracovníků, jako byl třeba Jan Herben.

Přitom měli oba muži, stařec i mladík, už v letech před první světovou válkou jednu důležitou vlastnost společnou: oba, nezávisle jeden na druhém, došli k závěru, že poznatky o tom, jaký je a jaký v nejbližší době bude člověk, lze s největší přesností obstarat v Rusku, přesněji řečeno v ruské literatuře. Masaryk v posledních předválečných letech zúročil dlouhá léta svých ruských studií i tři cesty do země v knize Rusko a Evropa, která mu za první světové války otevřela cesty do vysokých úřadů dohodových států, zabývajících se studiem poměrů ve válčících zemích: byl považován za nejznamenitějšího znalce Ruska na západ od jeho hranic. Peroutka se s Masarykem v jeho důkladném záběru znalostí porovnat nemohl, přesto i jemu se podle dochovaných svědectví poštěstilo stát se v jednom krátkém období života, a sice v Mnichově v roce …