Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938)

Národní třída

Většina jeho přátel pocházela z literárního a novinářského prostředí, zejména z okruhu Lidových novin, v jejichž pražské redakci působil od konce roku 1923. Dnes je to asi nejznámější a nejlépe zpracované období Peroutkova života a vlastně i celých meziválečných československých kulturních dějin, proto o něm jenom velmi stručně: z Lidových novin se v průběhu dvacátých let stal deník, který si dal za cíl vybudovat státu loajální, kultivovanou a vzdělanou střední třídu – a tento úkol se snažil plnit až do roku 1938. Peroutka působil v redakci jako jeden z hlavních politických komentátorů; pravidelně dodával své (většinou nedělní, později pondělní) úvodníky a občas i komentáře umístěné uvnitř listu. Zde, v domě na Národní třídě, se také – kromě společnosti pátečníků – sblížil s Karlem Čapkem, který se potom stal jedním z nejčastějších spoluautorů Přítomnosti: jeho texty tam běžně vycházely na místě úvodníku, a stalo se dokonce zvykem, že Čapkův text otevíral každoročně první číslo nového ročníku. Čapek v Přítomnosti otiskl na pokračování třeba velkou část své pozdější knížky Marsyas, ale především tam vyšlo množství jeho „běžné“ politické i kulturní publicistiky. Peroutka dal bezpočtukrát najevo, jak nesmírně si Karla Čapka váží a za jak významného představitele české kultury a veřejného života ho považuje, psal o něm, že „vyniká z české literatury jako kopec z roviny“, „má deset očí“ (kdežto třeba Vančura a Šalda jsou vedle něj slepí titáni) atd.^[306]

K navázání skutečného přátelství mezi nimi však došlo až v druhé polovině třicátých let; podle Julia Firta v tom sehrála roli Olga Scheinpflugová, ale bez vlivu nebyly ani nemoc a smrt prezidenta Masaryka, po nichž prý Čapek získal o něco reálnější náhled na domácí politiku a od silné Masarykovy osobnosti, poněkud ho zavalující, se začal osvobozovat. Peroutka se potom stal pravidelným hostem Čapkovy Strže, kde trávil neděle, ale snažil se, aby si tam své pobyty mohl prodlužovat – takže se nakonec stal jakousi součástí domu i domácnosti, což nejlépe vyjadřovala zvláštní místnost, „peroutkárna“, vyčleněná pro něj v podkroví. Pomáhal Čapkovi s úpravami zahrady, kácel s ním staré a sázel nové stromy, reguloval potok – a prožil tak s Čapkem vlastně celé poslední léto jeho života, léto roku 1938. „Nikdo letos nechtěl jet za hranice, tož je doma nával,“ psal tehdy Čapek sestře Heleně. „Žijeme tu v dobrém, s Peroutkou jsem se moc spřátelil.“^[307] Peroutka byl na Strži i oné noci na konci léta 1938, kdy se po třídenním dešti přelila hladina huťského rybníka a zaplavila zahradu okolo domu; pomáhal Čapkovi s odstraňováním škod. A byl Čapkovi nablízku i v den, kdy zemřel, o Vánocích 1938, a na jeho pohřbu promluvil jménem osobních přátel. Text jeho řeči přinesly Lidové noviny. „Jako ze všeho, čeho se dotkly jeho ruce nebo duch, dovedl muž, jejž pohřbíváme, učinit z přátelství něco, co stálo za to. Karle Čapku, loučím se s Tebou za ty, kterým jsi říkal Julku, Ferdo, Karlíku, Rudo, Mílo nebo Edo, za ty, které jsi zval do svého domu v Praze i do venkovského domu u potoka.“^[308]

V domě na Národní třídě nesídlily jen redakce Přítomnosti a Lidových novin, ale více firem; jednou z nich bylo nakladatelství František Borový, propojené s ostatními firmami po stránce finanční i personální – a to také v Peroutkově osobě: pečoval tam oficiálně o edici Nový svět, která měla uvádět, řečeno slovy dobové nakladatelské reklamy, „jen vynikající zjevy z literatury překladové“. Pod Per…