České snění

Sen o tělesné zdatnosti

Když v roce 1898 tehdejší podučitel v Zubří u Rožnova Karel Jaroslav Obrátil vydal svůj Sokolský katechismus, stoupalo hnutí, které se rozhodl opěvat, pomalu ke svému dějinnému vrcholu. Kniha to dnes potvrzuje hlavně tam, kde to autor asi nezamýšlel – v kapitolách, kde se rozhodl předepisovat členům sokolských organizací, jak se mají chovat v běžném životě. Že by se někdo těmito radami skutečně řídil, se nezdá pravděpodobné. Že však mohly být s vážnou tváří vyjádřeny slovy a vytištěny, napovídá, jak velký vliv Sokol před víc než sto lety v životech obyčejných lidí měl – anebo v každém případě chtěl mít.

Obrátil, venkovský buditel a sběratel lidové erotické slovesnosti (shromážděné mezi válkami do tří svazků proslulých Kryptadií), ve svém Sokolském katechismu například určoval, jakých zábav se mohou mladí sokolové účastnit – totiž raději žádných, neboť lepší je prý uspořádat přednášku nebo večer složený ze slušných sólových výstupů, zpěvu, hudby a recitace básní. Radil, jak má mít sokol zařízenu domácnost: příbytek má mít český ráz, na zdech mají viset místo jarmarečních obrazů inspirovaných cizími náměty raději výjevy z českých dějin a portréty mužů o vlast, národ a sokolstvo zasloužilých. Nábytek měl zásadně pocházet z dílen českých řemeslníků.

Obrátil zároveň radil, jak má správný sokol trávit volný čas (četbou sokolských knih), jak se má chovat ve společnosti či u stolu (být galantní k dámám, nedávat lokty na stůl) a jak má správně korespondovat s cizinou. „Sokol dopisujž si vždy s každým česky, byť by to i bylo do země cizí. I adresu, aťsi je to kamkoli, pišme vždy českou. Dopisy cizojazyčné, soukromé, ze slušnosti přijměme, odpovězme na ně však jen česky. Úřední listiny, účty, nabídky, ceníky německé – nepřijímejme.“⁽¹¹³⁾

Když hnutí, v jehož jménu lidé jako Obrátil začali organizovat český život, zahajovalo svou existenci, nikdo samozřejmě netušil nic o tom, v jak mohutný proud se Sokol časem vyvine. Bylo to zvláštní: v jeho čele stanuli dva Němci. Miroslav Tyrš se původně jmenoval Friedrich Emmanuel Tirsch a byl synem děčínského vrchnostenského lékaře. Jindřich Fügner se sice narodil v Praze, ale na rozdíl od Tyrše, který uměl česky od mládí perfektně, konvertoval důsledně až pár let před smrtí – takže například jmenování historicky vůbec prvním starostou Sokola v Čechách ho zastihlo po jazykové stránce naprosto nepřipraveného.

Inspirátorem a mozkem hnutí se stal Tyrš, podnět ke vzniku organizace, která by se starala o tělesnou výchovu obyvatel, však přišel opět z Německa. V reakci na hrůzy napoleonských válek vznikl na pruské straně už počátkem 19. století plán lidové sebeobrany. Jeho autoři Friedrich Jahn a Ernst Eiselen mu v roce 1816 dali název Německé turnerské umění, čímž chtěli naznačit jeho odvozenost od pravidel středověkých rytířských turnajů (Turnier).

Především Jahn pro účely nového hnutí vytvořil německé tělovýchovné názvosloví a po duchovní stránce se stal otcem takzvaného turnerského hnutí, které v průběhu 19. století hrálo důležitou roli při sjednocování Německa. Evropa žasla. Pár desetiletí po napoleonských válkách stála v roce 1871 proti Francii úplně jiná armáda: němečtí vojáci najednou měli svaly. (Paradoxní je, že Jahnovi předkové pocházeli z Čech, odkud se vystěhovali v období pobělohorského pronásledování Českých bratří.)

Jahnovský tělocvik pronikl do Prahy na počátku čtyřicátých let předminulého století. První tělocvična, určená hlavně německým šlechticům, byla vybudována v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí. To už bylo v době, kdy Tyrš v Praze studoval – a v revolučním roce 1848, to mu bylo šestnáct, bojoval na barikádách. V revoluci pražští Češi najednou stanuli proti Němcům a potvrdilo se, že to, co mezi soupeři rozhoduje, je kromě jiného fyzická připravenost. Ještě v roce 1848 byly otevřeny první české tělocvičny.

Na rozdíl od německého Jahna, který hledal inspiraci v ušlechtilých formách rytířského zápolení, se Tyrš vydal hledat oporu do antického Řecka. Napsal studii o olympijských hrách, obdivoval antické olympijské vítěze. „Chtěl sám vypadat tak statně jako jinoši řeckých soch,“ přeložila to do nehledané řeči sokolská propagandistická brožura. „A s lítostí se díval na své hubené, dosud neprocvičené tělo, měřil se, vážil se, zkoušel své svaly a pořád shledával, že se ještě nepodobá těm krásně urostlým, pevným a svalnatým jinochům řeckým. Ale pevně si umínil, že se jim jednou bude podobat.“⁽¹¹⁴⁾

Tak zlé to s Tyršem ovšem nebylo; dá-li se soudit z dobových portrétů, byl to po celý život fyzicky přitažlivý muž. Antické zápolení ho inspirovalo především svou idealistickou podstatou: nešlo při něm o žádný hmatatelný zisk, jen o vítězství. Tento druh idealismu se Tyrš rozhodl nabídnout českému národu ve spojení s kultem fyzické zdatnosti a s myšlenkou boje národa za svobodu.

Později Tyrš řekl, že když přišel jako student z venkova do Prahy, bylo jeho hlavním snem založit klub příznivců Shakespearových her. Až prý ho „jako blesk“ zasáhla sokolská myšlenka: „Můj démon chtěl, abych vykonal tuto povinnost.“⁽¹¹⁵⁾ V jeho osobnosti bylo vždy cosi melancholického. Často se styděl na veřejnosti. Když mu bylo čtyřicet, psal svému příteli, sokolskému cvičiteli Ctiboru Helceletovi: „Co se mne týče, jsem člověk churavý, nehodící se k vystoupení veřejnému. Uškodil bych si tím víc, než bych věci prospěl.“ Plachost ho neopustila do konce života.

Byl přesvědčen, že když už se lidé musí scházet a komunikovat, měli by tak činit vždy ve dvojici. Jsou-li tři, „každý se střídavě pro ostatní dva obecenstvem stává, a kde je obecenstvo, tam nad snahu po pravdě vyrůstá marnivost.“⁽¹¹⁶⁾ Nikdy nedosáhl zámožnosti; když ve zralém věku několikrát onemocněl s nervy a musel se léčit, stěžoval si, že musel sáhnout i na manželčin kapitál. Jeho smrt, v pouhých dvaapadesáti letech, byla záhadná: nevrátil se z výletu po břehu divoké řeky Aachy v tyrolských Alpách, která jeho tělo vydala až po dvou týdnech. Byla to nešťastná náhoda? Sebevražda…