České snění

Sen o cestě na jih

České oči pohlížely se zálibou směrem k Balkánu nejpozději od doby, kdy Rakousko zahájilo svůj politický a vojenský postup po jadranském pobřeží (tedy po vítězství v napoleonských válkách) a kdy se značné části dnešního Slovinska a Chorvatska staly součástí říše, do níž patřily i české země. Fantazii básníků a žurnalistů mimoto rozněcoval národně osvobozenecký boj v dalších jihoslovanských zemích, nacházejících se pod tureckou nadvládou.

Způsob, jakým hlavně Srbové v průběhu 19. století sváděli boj o samostatný stát, Čechům imponoval. Srbsko se jim jevilo jako svět svobody – jistě větší, než jaká po prohrané revoluci roku 1848 byla uprostřed Evropy. Karel Havlíček, trpící o čtyři roky později v Brixenu, spatřoval v Srbsku „druhou Ameriku“, plánoval, že se tam vystěhuje – a byl zklamán, když se dozvěděl, jak velmi „neamerické“ poměry tam prozatím panují.⁽⁶⁷⁾ Na jih přesto pronikli první čeští učitelé: třeba Pavel Josef Šafařík se tak na třináct let usadil jako profesor gymnázia v Novém Sadu (po celou tu dobu si však na pobyt tam v listech domů stěžoval, psal o Srbech jako národu „odezdola surovém, odeshora pokaženém“⁽⁶⁸⁾ a nakonec se s velikou úlevou vrátil domů). Spolu s pedagogy však na jih pronikali i muži, jejichž cíl zněl jednoznačněji: vstoupit do řad srbské armády a vytlačit Turky z Balkánu.

Nejdál mezi nimi to dotáhl František A. Zach: v roce 1876 se stal velitelem jedné ze čtyř srbských armád. Snil o obnovení Byzantské (východořímské) říše, která v jeho představách měla pohltit kromě jiného i Rakousko-Uhersko, a obsáhnout tedy také české země se Slovenskem. „Mám na mysli spolek států na Dunaji a k němu připojeného velkého poloostrova, který by byl dosti silný, aby se stal velmocí. Jeho poloha, hranice, jeho hmotné, obchodní a průmyslové zájmy byly by velice harmonické. Jednalo by se ještě jen o vzájemné respektování národnostní autonomie a svobodu existujících náboženských vyznání.“⁽⁶⁹⁾

Hrdinský patos srbských junáckých písní vzrušoval české básnické mysli tím spíš, čím obtížnější se zdálo uplatňovat v politice princip mravní převahy, tak jak jeho teze kdysi zformuloval Petr Chelčický. Fantazie o svobodných hajducích nebo o hrdinech zahynuvších na Kosově poli, tak jak je rozšiřovali Siegfried Kapper a Prokop Chocholoušek, vnímaly netrpělivé duše jako polemiku s úmornou domácí politikou drobných krůčků. Alois Jirásek v pamětech vzpomínal, s jakým významným gestem mu jeho hronovský učitel Vydra kdysi dával číst Chocholouškův Jih: „Tu máš, ty chrouste, přečti si to! Všemu nebudeš rozumět, ale poznáš pořádný, statečný lid.“⁽⁷⁰⁾ A Jirásek četl.

Pro Josefa Holečka byli ohniví Srbové, a také Černohorci, „slovanskými Sparťany“;⁽⁷¹⁾ povstalecká Černá Hora se mu zdála „divem světa“,⁽⁷²⁾ jižní odvaha a bojovnost vzdáleným, nedosažitelným vzorem. Jak to však zařídit, aby se jižní temperament rozšířil do střední Evropy? Juliu Grégrovi se Holeček jednou přiznal, že by si mezi Černohorci a Čechoslovany přál provést krevní transfuzi.⁽⁷³⁾

Když v roce 1878 berlínským mírem Srbsko a Černá Hora získaly státní samostatnost (a Rakousko-Uhersko zároveň postoupilo na jih a okupovalo Bosnu a Hercegovinu), stali se z části Jihoslovanů spoluobčané. Češi se tak ocitli před dilematem: podporovat nezávislé Srby jako dosud, nebo v rámci Rakousko-Uherska imperialisticky pronikat do Slovinska, Chorvatska a dále na jih, investovat tam, budovat banky a továrny, a na slovanských bratrech vydělávat? Čeští průmyslníci měli jasno, pro básníky byla volba těžší: nebylo těžké si všimnout, že zápas s tureckou nadvládou leckde dole vystřídal boj s německým kapitálem, v Čechách tak nenáviděným.

Svatopluk Čech podrážděně sděloval z cest Slovinskem, že množství německých nápisů je tam takové, že cestovatel může projet vlakem celou zemí, aniž si všimne, že v ní žije slovanský národ. Jan Třeštík, autor několika jihoslovanských cestopisů, vysvětloval svou autorskou aktivitu tím, že němečtí cestovatelé ve svých knihách píší o Jihoslovanech příkře a dělají si z nich legraci. Spisovatel Josef Holeček pochválil činnost českých inženýrů, kteří v Lublani vybudovali městský vodovod a dokončují elektrické osvětlení města – avšak co prý je to platné, když hlavní obcovací řečí je ve městě němčina. O nekončícím přílivu Italů na Istrii nemluvě.

Čeští spisovatelé přivezli z Balkánu do vlasti pověst o zlé čarodějnici, která proměnila tamní krajinu v poušť a světlo v noc, a tou nocí navíc seslala k lidem zlou tisícihlavou saň. Tato saň, pravil výklad pověsti, je turecká poroba, a noc je nevzdělanost národa jako přímý důsledek poroby. Naštěstí se prý země dokázala vzchopit: postupně se z ní narodily tisíce bludných rytířů, jejichž srdce byla naplněna láskou k týrané vlasti. „Toť jsou oni junáci jihoslovanští,“ psal Jan Třeštík, „to sokolíci jsou siví těch skal, jichž činy dnes struna guslara opěvá a jména jich učí matka děti své od kolébky už s žehnáním na rtech vyslovovati.“⁽⁷⁴⁾ Českému čtenáři to nemohlo nepřipomenout legendu o blanických rytířích, ale srbští a černohorští „guslaři“ jako by byli navíc druhy a vzory českých básníků, kteří přece také snili o tom, že jejich verše strhnou národ a vyvedou ho na svobodu.

Čeští cestovatelé žasli nejen nad heroickou minulostí, ale i nad současností jižních zemí. V Terstu a Lublani si připadali ještě skoro jako doma, jižněji však bez výjimky podlehli krásám dalmatské krajiny nebo antických památek. Cílem cesty býval většinou Mostar nebo Dubrovník, dvě perly balkánského jihu – ale i procházka sarajevskými ulicemi potěšila srdce, zvlášť když tam stále častěji zazněl v ulicích český „hlahol“.

O růst evropského povědomí o Jihoslovanech, donedávna úpících pod tureckým útlakem, se zasloužil český malíř Jaroslav Čermák, který svědomitě vytvářel romantické výjevy z balkánských válek, často s rasovým nebo sexuálním podtextem. Čermáka si oblíbila hlavně Paříž; český exulant a básník Josef Václav Frič, který tam žil, malíře chválil: „Z jeho obrazů vyzřeli diplomati, citům lid…