České snění

Sen o jazyce

Názor, že jazyk je hlavní vlastností, jež definuje tu kterou lidskou, obyčejně národní pospolitost, se u nás prvně objevil v kronice takřečeného Dalimila ve 14. století: když se tam kronikář zmiňoval o „počátku našeho jazyka v Čechách“, měl na mysli jak řeč, tak obyvatelstvo, které jí mluví. Z příbuznosti obou pak v dalších staletích vyplývalo, že vzestup nebo pád jednoho ovlivňoval v té či oné době postavení druhého.

Čeština se do oficiálního (psaného) projevu obyvatelstva českých zemí dostávala pozvolna a opatrně. Jazykem zbožnosti, vzdělanosti a kultury byla ve středověku latina, řečí přemyslovského dvora a od něj pilně opisující české šlechty němčina. Když už se třeba nějaký český mnich, přepisující rukopis, rozhodl připojit na jeho okraj české poznámky, dlouho mohl psát „češtinou“, jakou chtěl: až do 15. století neexistovala pravopisná pravidla, takže psaný jazyk měl tolik podob, kolik bylo dialektů.

Změnil to až Tomáš Štítný ze Štítného, který za panování Václava IV. zavedl jazykový pořádek do česky psané náboženské (dnes by se řeklo odborné) literatury, a především Jan Hus: popularizaci jeho pravopisné reformy pomohl vynález, jímž Hus vyřešil starý problém české řeči v psané podobě, kdy totiž zdaleka ne všem českým souhláskám odpovídalo písmeno latinské abecedy. Hus vymyslel diakritiku, tedy rozlišovací znaménka (čárky a háčky). Rozšíření takto kodifikované české řeči pomohly husitské války, které u nás na dlouhou dobu nastolily převahu českého živlu nad německým. A po nich vynález knihtisku, který dodal knihy psané kvalitním jazykem i čtenářům, kteří by jinak neměli šanci se s nimi setkat.

Díky tomu třeba biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav, tvůrce Gramatiky české, nejenže se mohl ve druhé polovině 16. století těšit z mimořádného rozkvětu české řeči, ale zároveň upozorňoval, že o kvalitu jazyka je třeba dbát a na prvním místě ho chránit před znečištěním z cizích zdrojů, hlavně němčiny a latiny. „Není dobré v cizích škorních choditi, ale raději své vlastní přirození cvičiti, a jakž co komu přirození dalo, tak toho užívati,“ radil čtenářům. ⁽⁴⁵¹⁾ Pranýřoval autory, jejichž spisy byly znešvařeny germanismy nebo latinismy, a vyzdvihoval ty spisovatele, kteří si na českém vyjadřování dali záležet – třeba Oldřicha Velenského, Řehoře Hrubého z Jelení a Viktorína Kornela ze Všehrd. V sedmeru dodatků ke své Gramatice Blahoslav vyzval čtenáře, aby jazyk přizpůsobovali novým potřebám nikoli přebíráním slov odjinud, ale aby vyšli z neporušené řeči lidí na českém a moravském venkově. Tímto způsobem, a nikoli svévolným opravováním jazyka, jehož se – třeba v dobré víře – dopouštějí jeho různí samozvaní zlepšovatelé, bude jazyk plynule obrozován prostřednictvím svého vlastního, vnitřního génia.

Blahoslav tím bezděky vytyčil skoro všechny rozhodující směry, jimiž se vydali pozdější, zejména obrozenští strážci čistoty řeči. I oni byli přesvědčeni, že nejlepší česká díla byla napsána v daleké minulosti, a vyzdvihovali v tom smyslu konkrétní autory, jako byl Daniel Adam z Veleslavína nebo Jan Ámos Komenský. Také oni věřili, že je správné a žádoucí bránit jazyk před cizími vlivy, a mnozí si při tom počínali s nečekanou razancí. Hnutí opravovatelů českého jazyka nakonec zasáhlo široké vrstvy odborné i laické veřejnosti.

Ve srovnání s tím, co se v české řeči začalo dít po Bílé hoře, se období předchozí jevilo jako rajská doba, za kterou je možné se ohlížet, na niž však bude obtížné navazovat. Vlastenecký literát Jakub Malý například ještě v roce 1877 dělil dějiny české řeči do čtyř etap: věk mladosti (od nejstarších časů po Husa), věk mužského květu (po Bílou horu), věk sešlosti a úpadku (po vládu Marie Terezie) a znovuzrození. Jiní nazývali předbělohorské období, především vládu Rudolfa II., z jazykového hlediska rovnou zlatým věkem české řeči a literatury: nikdy dřív podle nich nevycházelo tolik českých spisů, psaných tak bohatým jazykem.

Josef Jungmann v článku O klasičnosti v literatuře české snil o dobách, kdy psali „Veleslavínové, Komenští a Kocínové“, a stěžoval si: „Při všem snažení svém jich čistotou a vlastností jazyka převýšiti, ba ani dostihnouti mocni nejsme.“ Jungmann věřil, že právě na autoritě starých mistrů české řeči je nutno založit nové mluvnice a frazeologie, různé strážce a brusy českého jazyka, a sám tak se svým Slovníkem česko-německým učinil.

To už však měla česká řeč za sebou dlouhé období úpadku, zahájené pobělohorským odchodem významné části českých vzdělanců do ciziny. Jazykovědci jako František Oberpfalcer (Jílek) sice ještě po vzniku republiky psali zálibně například o Komenského „milém a milostném jazyce otcovském“ a v jeho českých spisech nacházeli „vlastní vnadu, mládí a půvab, který lahodí právě tak učencům jako prostému muži“,⁽⁴⁵²⁾ to však bylo spíš dědictví minulých a slavných dob Jednoty bratrské. Další z exulantů, Pavel Stránský, ve stejné době jako Komenský psal spíš o „nestoudném“⁽⁴⁵³⁾znešvařování jazyka.

Důsledky vytlačování češtiny na venkov, odkud přestala napájet řeč měst a vzdělanců, se dostavily v 18. století v díle lidí, jako byl Jan Václav Pohl. Problematičnost jeho řešení, jak jazyk přizpůsobit požadavkům nové doby, naznačil už název jeho spisu Pravopisnost řeči čechské (1756). Pohl věřil, že jazyk spasí novotvary, které smí vymýšlet kdokoli (například on sám), většinou skládáním slov, jež už existují. Problém byl, že sám uměl česky jen špatně. V době, kdy český jazyk ještě neměl sebeobranné mechanismy, tak podlehl zájmu amatérských filologů, jako byli vedle Pohla Leopold Svojský („knězotepec“, „klášteroborec“ – míněn Žižka), Karel Borovský („ospalováhavost“), Damascen Marek („mozkobrusná otázka“, „horlivotepčení“ – míněn horečný tep) a další.

Vlivem samozvaných „oprávců“ se tak čeština ocitla ve smrtelném ohrožení. Ještě o téměř dvě století později psal literární historik Arne Novák: „Vedle krajních vulgarismů zavádějí lžigramatikové neústrojné, nově vynalezené a vyumělkované stvůry tvaroslovné; vedle otrockých napodobe…