Peníz z noclehárny

Rekviem

– Dolores inferni circumdederunt me – –

(Ps. XVII)

Vyprávěl mi tento příběh:

Jednoho dne jako obvykle seděl v chemické laboratoři své kliniky a pracoval v největším soustředění na velmi obtížných pokusech, jejichž zdar mohl právem pokládat za svůj životní objev, kterým jeho jméno, stejně vědecky již velmi zvučné, bylo by nabylo proslulosti světové.

Znal jsem jeho úmornou píli a vzácnou vědeckou intuici a dovedu si tedy lehce představit, s jakým úsilím a nesmírnou houževnatostí pracoval na dokončení svého plánu. Byl chladný, odříkavý, pracoval vždy s největší jistotou a pravdivá průkaznost jeho chemických vzorců byla jeho jediným životním základem. K duchovním věcem měl postoj velmi střízlivý, umění ho nevzrušovalo, hudbou přímo opovrhoval.

Naprosto nepochyboval o tom, že věc, na které již pracoval přes půl druhého roku, se mu podaří. Dosud si velmi jasně vzpomínal na jarní večer v petřínské restauraci, kde seděl sám a hleděl na Prahu pod sebou, lehce se zachvívající v modrém závojování soumraku, a kde ho po prvé napadla myšlenka nové metody lepšího zjišťování cukernatosti krve, myšlenka, kterou nyní realizoval v nesčíslných pokusech, a jejíž jasný závěr mohl již brzo napsat pod sloupce svých chemických formulí.

Byl v laboratoři sám, bylo velmi tiché podzimní odpoledne, tak tiché, že ani ševel zvuku nebo nepatrná ozvěna nepřerušila šumění plynového plamene pod retortami a i jeho každý pohyb zřetelně zvučel v hlubokém tichu, které balilo celou laboratoř do husté vaty. Ticho bylo tak úžasné, že kdyby se byl jen poněkud mohl odtrhnouti od práce, jistě by se byl sám polekal nad bezzvučností, v které vězel. Ale byl příliš zahloubán do svých pokusů a hodiny míjely.

Laboratoř, v které pracoval s takovým úsilím, byla na konci velmi dlouhé chodby bez jediných dveří, chodby tak dlouhé a přímé, že cesta z nejbližšího klinického pokoje až sem byla procházkou. Kdo vyšel ze dveří nemocničního pokoje a zadíval se před sebe, viděl v dlouhé přímce chodby dveře do laboratoře jako černý čtverec daleko před sebou a mohl klidně si zakouřit svůj doutník, než došel k nim a nazpět. Byla to jakási šedivá nemocniční promenáda pro oddech lékařů, pro pomalé procházky rekonvalescentů. Stará budova nemocnice pocházela z dob josefínských a v jejím kasárenském čtverci byla laboratoř ukryta až v posledním rohu zadního traktu, dlouhou chodbou oddělena od ostatních pokojů. Místnost se nehodila právě pro tuto svoji vzdálenost ani na klinický sál, ani na umrlčí komoru, udělal si tedy z ní chemickou pracovnu, kterou záhy pokládali za nejlepší ze všech na ostatních klinikách. A zde po všechny dny mohl pracovat zcela nerušeně. Tak tomu bylo i toho dne, kdy konal již poslední pokusy a přísně sledoval velmi složitý chemický pochod, jehož tajemství se měl brzy dopátrati. Právě si připravoval některé potřebné náčiní k novému pokusu, když náhle zaslechl za dveřmi kroky. Někdo pomalu a váhavě přicházel dlouhou chodbou k laboratoři a chvilkami se ostýchav…