Peníz z noclehárny

Balada o deštníku

Tento hastroš, který prochází žebrotou pražskými ulicemi, to je živá žena, jistě mající své lidské jméno, byť by ji jmenovali jen nadávkami. Jmenuje se Voršila, ale nikdo mi to jméno neřekl, já sám jsem si je musil pro ni teprve vymyslit. Tedy: Voršila je stará bláznivá žebračka, věc pro posměch. Tato drobná a vyschlá stařena má úzký ptačí obličej, zakřivený nos, vrásčitou tvář a široký slaměný klobouk, rozmočený nesčíslnými lijáky, dávno spálený sluncem a vždy natržený pouličními rvačkami. Zpod něho visí zprahlé chuchvalce šedých vlasů, spečených nečistotou. Je to obvyklá, všední žebračka, na které není nic důležitého, ani významného. Důležitý je však její starý rozbitý deštník, který vždy při chůzi svírá oběma rukama a který nikdy neodkládá.

Po prvé jsem ji viděl v Maislově uličce. Prchala odkudsi divokým, zoufalým úprkem, pištivě křičíc o pomoc a za ní se hnalo několik výrostků v trysku ji dohánějících. Bylo to, jako by celá ulice běžela za bláznivou babou a jako by ze všech krámků jí házeli pod nohy starou veteš, o kterou klopýtala. Potácela se mezi neviditelným harampádím, které se jí pletlo pod nohy, a před krámky stály chechtající se postavy, rozšklebené nad tímto divadlem. Několikrát se jí podařilo proklouznout, ale pak ji zatlačili ke zdi a pět, deset rukou se hnalo po ní, snažíce se jí rozlámat deštník, který zoufale svírala a tiskla k sobě, kopajíc kolem sebe a úporně o něj zápasíc. Náhle se prudce zakousla do ruky nejnebezpečnější. Výrostek vykřikl a pustil kořist. Ve zlomku vteřiny se baba propletla mezi nimi a vyběhla na Staroměstské náměstí, kam se za ní neodvážili a kde vyčerpána a potlučena se opřela o zeď, hrčivě oddechujíc. Ale její utrpení mělo pokračovat, jakmile zašla do ulic Ungeltu. Znali patrně její obvyklou cestu a číhali tam, nejsouce již sami, neboť i opilec, který vyšel z blízké nálevny, zajásal hlučně nad touto zábavou a přivolal druhy. Ona v divoké hrůze, prosíc o smilování, rychle si soukala deštník pod sukně, obnažujíc tak svou ubohou, špinavou a žlutou nahotu, ale bylo již pozdě. Jeden z mužů ho obratně uchopil za držadlo, ale druhý mu zkazil hru, vypadnuv v nepravý čas a poraziv stařenu na zem, při čemž ona padla tak šťastně, že mohla skrýt deštník pod sebou. Netrvalo to ovšem dlouho a již ji převalili, rvouce jí deštník z drobných a vyschlých rukou. Přece si ho však ubránila a tu jí popřáli krátký oddech. Vrávoravě se zvedla a hledala, kudy uprchnout. Leč to byl od nich jen úskok, neboť jakmile se od zdi vymrštila k útěku, rázem jeden z nich uchopiv deštník opět za držadlo, nejen že ji tím strhl nazpět, ale začal jí ho pomalu vytáčet z rukou. Stařena nepustila a nyní se začala ta zvláštní podívaná. Byl to tanec, který prováděla stařena na druhém konci deštníku. Zmítala se tam, otáčela se, prohýbala a vlála, rychle a opět pomalu, podle toho, jak zakroutila mužova dlaň; byl to pomalý a trhaný tanec, plný náhlých poskoků a nečekaných obratů a půlobratů, přesmýka…