Peníz z noclehárny

Píseň milostná

Městečko, které si náhodně zvolil, přijalo ho bez zájmu. Vybral si toto místo ve vzpomínkách doma v Praze, a to v tu hodinu soumraku, kdy věci, které si představujeme, jsou pak ve skutečnosti vždy jiné. Prošel tudy jen jednou, před mnoha lety a zůstalo mu v paměti pouze jeho jméno. Věděl, že tam nikoho nezná, že tam tedy bude úplně sám a nikdo ho z práce, kterou si vezl s sebou, nevyruší. Ubytoval se v nízkém hotelu, postaveném na kostrbatém náměstí s loubím, pod okny měl prastarou kašnu se sochami světců, plných ran, a v pozadí radnice, staletími zapomenutá, se rýsovala jako na starých rytinách. Život protékal klidně a nevzrušeně.

Vzadu za hotelem tekla říčka, plná stínů a podél ní vedla cesta mezi lepkavými olšemi až k daleké hospůdce, vystavěné pouze pro spolkové nedělní výlety s hudbou a slunečníky. Jinak byla po celé týdny opuštěna a všecka obrostlá břečťanem. Každého večera se procházel po této cestě mezi olšemi s lulkou dobře nacpanou a potkával zde mnohé své příběhy z minulých let, příběhy, které se sice všechny udály kdesi naprosto jinde a většinou velmi daleko, ale které se mu zde vracely v tichém okouzlení. Zde také slyšel zpívat všechnu tu hudbu, kterou zachycoval do své poslední práce, do svého díla, o němž si přál, aby bylo ještě krásnější než ten jeho proslavený klavírní kvintet Es-dur, jehož i on sám si ze všech svých prací vážil nejvíce.

Pamatuje se dosud na jeho první provedení. Bylo to velmi dávno (kvintet byl jednou z jeho prvních prací), bylo to v době, kdy ani nevěděl, kdy a jak se uchytí, kdy byl živ jen z kondic a pouze jediná stála za to, ta, kterou dával v saloně plném plyšového ticha a těžkých portrétů komerčních radů, z nichž jeden byl patrně živý, neboť vždy na prvního vstupoval dveřmi a vyplácel mu gáži. Kromě toho byl také příležitostným korepetitorem operetního divadélka daleko na předměstí, kde třískal na klavír nejpitomější šlágry, doprovázeje skřehotavá cvičení primadony továrního bloku, které sentimentalita byla ještě málo, a přilepšuje si ke své gáži několika korunami od tenoristy, zbožňovaného všemi místními hokyněmi, pro něhož upravoval part, příliš obtížný zpěváku bez hlasu. V těchto časech bídy a ponížení, v hořlavých nocích horeček, rostl jeho kvintet, komponovaný v nejhorším tlaku beznaděje, v neustálém rvavém zápolení, v plné hořkosti tíživých únavných dnů. Nikdy nezapomene na jeho první provedení. Bylo to na jakémsi dobročinném koncertě, kam ho pozvali proto, že se uvolil hrát zadarmo. Nejprve bylo třeba provázet na klavír jakousi udýchanou slečnu, která se na pódiu unavovala sirupovitou árií s koloraturami, pak musil sólově zahrát několik slátanin, koncertních prskavek, nezbytně žádaných, trochu zakyslé nečistoty, kterou rozlil po klavíru za ohlušujícího potlesku. Potom teprve byl dovolen jeho kvintet, věc to pro většinu posluchačů nemilosrdná, narychlo nastudovaný několika ochotníky, mezi nimiž byl bezradný. Sám hrál klavírní part. Obecenstvo chrchlalo na sedadlech, zatím co…