Peníz z noclehárny

Tvář na obraze

Kdo by mně nevěřil, jsem ochoten ho tam odvésti a ukázat mu, že neklamu žádným vymyšleným příběhem. Ostatně to, co nyní napíši, nebude ani příběh, ale pouze příhoda, zdánlivě sice nelogická, v níž se vše ale vzájemně prolíná a prostupuje jako bolest, která nám vždy znovu a znovu dokazuje, že zde na světě nejsme nikdy doma.

Šel jsem jednou kolem jednoho kostela v Praze a zašel jsem dovnitř, asi jako vy byste tam někdy zašli, kdybyste věřili v Boha a v různá znamení svých osudů. Vykonav své modlitby, procházel jsem překrásnou boční lodí a tu jsem se pojednou zastavil před velkým zčernalým a oprýskaným obrazem, kde barokní malíř vymaloval Poslední soud. Malba byla až děsivě krutá a pravdivá a já, stoje před ní, pozoroval jsem, jak blažení pod okrajem dlouhého pláště Matky Boží spějí do věčné radosti, zatím co šik Archandělů, oděných nebeskou zbrojí a přilbicemi, ukazoval do plamenů cestu zatracencům, jejichž sevřené zuby odporně svítily umrlčí bělobou v nažloutlé barvě zkřivených tváří. Pojednou sklouzl jsem pohledem do rohu obrazu a strnul jsem hrůzou.

Ovládl jsem se, přistoupil k obrazu blíže a pozorně jsem znovu sledoval malbu. Ne, nemohl jsem se mýlit. Jedna z těchto děsem zkřivených tváří, která civěla z rámu na mne, byla moje tvář. Viděl jsem se tam jako v zrcadle.

Nebylo možno se oklamat ani odstupem od plátna, ani kostelním přítmím. Znovu a znovu, lehce se dotýkaje obrazu rukama, pozoroval jsem tyto rysy a stále určitěji v nich poznával svůj obličej, svou tvář mezi plameny, svou tvář na místech zatracení.

Kostelník u hlavního oltáře přecházel mlčky, doufaje, že bude pozván k prohlídce pamětihodností tohoto chrámu a že si tedy vydělá. Chtěl jsem nejprve, aby mi zavolal kněze, ale ten byl právě na hostině Baltazarově a tak jsem se musil spokojit s kostelníkem.

Pravil jsem mu: „Prosím vás, podívejte se dobře, ale opravdu pečlivě na tuto tvář na obraze!“ Uposlechl, protože pořád ještě čekal peníze. „A nyní,“ pravím u vědomí svého významu, „se podívejte stejně tak dobře na mne!“

„To je děsné…!“ vykřikl. „Vždyť je vám to naprosto podobné!“

Tak jsem se tedy nemýlil.

A pak jsem kostelníka uklidnil a vyšel z chrámu.

Je to velmi divné tak žít a vědět přitom, že jste vymalováni rukou dávn…