Mumu a jiné povídky

I. S. Turgeněv

62 

Elektronická kniha: I. S. Turgeněv – Mumu a jiné povídky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: turgenev06 Kategorie:

Popis

I. S. Turgeněv: Mumu a jiné povídky

Anotace

I. S. Turgeněv – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Mumu a jiné povídky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nelida

Jel jsem navečer z lovu, sám, bryčkou. Domů mi zbývalo ještě asi osm verst; má hodná klisnička čile klusala po prašné cestě, chvilkami si odfrkla a zastříhala ušima; unavený pes běžel celou cestu podle zadních kol vozu, jako by k nim byl přivázán. Blížila se bouře. Přede mnou se nad lesem zvolna zvedal ohromný nafialovělý mrak; nade mnou a proti mně plula dlouhá, šedivá oblaka; vrby se neklidně kývaly a šuměly. Dusné vedro náhle vystřídal vlahý chlad; stíny rychle houstly. Švihl jsem koně opratí, sjel jsem do rokliny, přejel přes vyschlé koryto potoka, celé zarostlé vrbovím, vyjel jsem nahoru a vjel do lesa. Cesta se přede mnou vinula mezi hustým ořeším, tonoucím už ve tmě; jen s námahou jsem se dostával kupředu. Bryčka poskakovala po tvrdém kořání staletých dubů a lip, které neustále protínalo hluboké koleje běžící rovnoběžně do dálky – stopy těžkých kol. Kůň začal klopýtat. Náhle někde vysoko zahučel silný vítr, stromy se divoce rozšuměly, velké dešťové kapky ostře zabubnovaly a zapleskaly po listí, zablýsklo se a bouře začala řádit. Lilo jako z konve. Jel jsem krokem a brzy jsem musel zastavit; kůň už nemohl, já jsem neviděl na krok. Jakžtakž jsem se schoval pod rozložitým keřem. Schoulil jsem se, zahalil si tvář a trpělivě jsem čekal, až skončí to boží dopuštění; vtom se náhle zablýsklo a já jako bych byl zahlédl na cestě vysokou postavu. Pozorně jsem se zadíval do tmy – a postava zrovna jako by vyrostla ze země vedle mé bryčky.

„Kdo je tu?“ zeptal se zvučný hlas.

„A kdo jsi ty?“

„Zdejší hajný.“

Řekl jsem své jméno.

„Á, znám! Jedete domů?“

„Ano. Ale vidíš, jaká je bouře.“

„Ba, pěkná,“ odpověděl hlas.

Bílý blesk ozářil hajného od hlavy k patě; a vzápětí třeskla krátká hromová rána. Déšť se spustil dvojnásob prudce.

„To tak hned nepřejde,“ pokračoval hajný.

„Co dělat?“

„Dovedu vás třeba do své chalupy,“ řekl úsečně.

„Buď tak laskav.“

„Račte si sednout.“

Přistoupil ke klisně, vzal ji za uzdu a pobídl ji z místa. Rozjeli jsme se. Držel jsem se měkkého sedadla bryčky, která se kolébala jako loďka na moři, a volal jsem na psa. Můj ubohý kůň těžce plácal nohama do bláta, klouzal a klopýtal; hajný se kymácel před ojí napravo nalevo jako přízrak. Jeli jsme dosti dlouho; konečně můj průvodce zastavil. „Tak jsme doma, milostpane,“ řekl klidně. Dvířka skřípla, několik štěňat začalo vesele štěkat. Zvedl jsem hlavu a ve světle blesku jsem spatřil malou chaloupku uprostřed rozlehlého dvora, obehnaného proutěným plotem. Z jednoho okénka mrkalo světýlko. Hajný dovedl koně k zápraží a zaklepal na dveře. „Hned, hned!“ ozval se tenounký hlásek, bylo slyšet zapleskání bosých nohou, skřípla závora a na prahu se objevilo asi dvanáctileté děvčátko, v košilce přepásané pruhem látky, s lucernou v ruce.

„Posviť milostpánovi,“ řekl jí hajný, „a já zavezu vaši bryčku pod přístřešek.“

Děvčátko se na mne podívalo a vešlo do chalupy. Šel jsem za ním.

Chalupa hajného měla jedinou světnici, začouzenou, nízkou a poloprázdnou, pryčny ani přepaže…