Mumu a jiné povídky

Lgov

„Víte co, pojedeme do Lgova,“ řekl mi jednoho dne Jermolaj – čtenáři ho už znají –, „tam si nastřílíme kachen, kolik budeme chtít.“

Pro skutečného lovce není sice divoká kachna ničím zvlášť přitažlivým, ale protože žádné jiné divoké ptactvo zatím nebylo (byl začátek září: sluky ještě nepřiletěly a běhat po polích za koroptvemi mne už omrzelo), poslechl jsem svého lovce a vydali jsme se do Lgova.

Lgov je velká stepní vesnice, kde je velmi starobylý zděný kostel s jednou kupolí a dva mlýny na bahnité řece Rosotě. Tato řeka přechází asi pět verst za Lgovem v široký rybník, po krajích a místy i uprostřed zarostlý hustým rákosím, po orelsku řečeno „majerem“. A právě na tomto rybníku, v zátočinách a zákoutích mezi rákosím, vyrůstaly a žily spousty kachen nejrůznějších druhů: divokých, polodivokých, šidloocasých, čírek, potápek i jiných. Nevelká hejna co chvíli přelétala a poletovala nad vodou a při výstřelu se jich vždycky vznesla taková mračna, že se lovec jen bezděky chytal jednou rukou za čepici a říkal táhle: júúúj! Vydali jsme se s Jermolajem kus podél rybníka, ale za prvé, kachna je pták opatrný a přímo u břehu se nezdržuje; za druhé, i když se nám už nějaká zatoulaná a nezkušená čírka připletla do rány a přišla o život, nemohli ji naši psi nijak dostat z hustého „majeru“: ačkoli projevovali tu nejšlechetnější obětavost, nemohli ani plavat, ani jít po dně, a jen si darmo řezali své vzácné nosy o ostré okraje rákosu.

„Ne, takhle to nepůjde,“ prohlásil nakonec Jermolaj, „musíme sehnat člun… Pojďme zpátky do Lgova.“

Šli jsme. Udělali jsme ledva pár kroků a tu proti nám vyběhl od hustého vrbového mlází dosti mizerný ohař a hned za ním se objevil muž střední postavy, v tmavomodrém, značně ošoupaném kabátě, nažloutlé vestě, v kalhotách barvy gris-de-lin či bleu d’amour^[11], narychlo zastrčených do děravých holínek, s červeným šátkem kolem krku a s jednohlavňovou puškou přes rameno. Zatímco se naši psi s obvyklou, jejich rase vlastní čínskou obřadností očichávali s novou tváří, která se zřejmě trochu bála, stahovala ohon, pokládala uši a rychle se točila hned na tu, hned na onu stranu, kolena napjatá a zuby vyceněné – neznámý muž přistoupil k nám a neobyčejně uctivě se poklonil. Napohled mu mohlo být pětadvacet let; dlouhé plavé vlasy silně napomádované kvasem mu trčely v tuhých pramenech, malá hnědá očka přívětivě mrkala a celá tvář, podvázaná černým šátkem, jako když bolí zuby, se sladce usmívala.

„Dovolte, abych se představil,“ začal šišlavým a úlisným hlasem, „jsem zdejší lovec Vladimír… Když jsem uslyšel o vašem příjezdu a dověděl se, že jste se ráčil vypravit na břeh našeho rybníka, rozhodl jsem se nabídnout vám své služby, nebude-li vám to proti mysli.“

Lovec Vladimír mluvil navlas jako provinciální mladý herec, vystupující v rolích prvních milovníků. Přijal jsem jeho nabídku, a než jsme došli do Lgova, znal jsem už celý jeho životopis. Byl to nevolník propuštěný na svobodu; v útlém mládí se vzdělával v hudbě, potom slouž…