Dáma u vodotrysku

Zahrady Šeherezádiny

I

Slabosti, dychtění, kina, názory a důsledné úsudky, fantastická přirovnání, návštěva obchodních čtvrtí.

Starosta se starým astronomem se spřátelil tak úzce, jako se mohou spřáteliti pouze dvě protivy. Starosta miloval starého učence.

Petr a astronom vystoupili jednoho dne na rozhlednu. Ulice z té výše byly živočišné a nad městem se táhl velký bílý oblak. Byl podoben netopýru z holandského plátna. Mezi černým stříbrem seděly travičky a cizoložnice, a zachránivše svrchované štěstí, prosté úvah, upravovaly si účesy. Z komínů továren se kouřilo a nad nimi stoupala hořící duha.

„Myslím, že zemru dříve,“ pravil učenec, „než jméno naleznu. Všechny mé cesty jsou marné a jsem již příliš stár. Po celý život jsem pátral po oné hvězdě, odpíral si lásku, hynul v bídě, zapíral život, netuše, že jeho konec bude tak anekdotický. Kdyby byla noc, naznačil bych vám, kde ji máte hledat. Září jako diamant v Severní koruně přesně za hlavou Bootovou, vzdálena od nás několik set bilionů let. Myslil jsem, že vypočítav ji, skrytou v hlubinách prostoru, vyjádřím ji písmenkou μ; jaká pověra! Říkám si všechna sladká jména: Betelgeuse, Bellatrix, Saiph, Altair, Algenib. Ale já zemru dříve, než milenec, zavíraje okno a nakláněje se k své družce, vysloví její jméno. Potloukati se, sešlý věkem, stále týmiž ulicemi, kolem týchž domů, naslouchati stále týmž slabikám ve strachu a hrůze, že zmeškám jediný okamžik seskupení několika hlásek. Kdybych chtěl něco nesmírného, nadlidského – ale chtít pouze jediné slovo z celého života! Jsem starý muž a chtěl jsem korunovati hvězdu. Ale zemru dříve, než své dílo dokončím!“

Petr naslouchal jeho zádumčivým slovům a hleděl přes pažení věže na město. Byli u paty nebes. Byli tak sami, že nic zde neočekávali. Domnívali se, že nyní každá příhoda by musila vyjíti jen z jejich nitra.

Ale v tom okamžiku přelétl kolem nich velký plakát a udeřiv se jako pták o zábradlí věže, padl k jejich nohám.

Petr jej zvedl.

Na plakátu bylo vyobrazeno: vrána za oknem, čáp, krabice s nápisem Celerissime a povijan, vše ve velmi pestrých barvách. Pod obrázky bylo velkými písmeny napsáno:

DÍTKY ŠTĚSTÍM RODINY.

„Co je to?“

Astronom, bojuje s prudkým větrem, se udiveně rozhlížel kolem.

„Jak se to sem dostalo?“

„Odkud to přiletělo?“

„Což tato věž plodí děti?“

„Celerissime znamená co nejrychleji.“

„Jsme ve výši 100 m nad městem.“

„Dětem jest sem přístup zakázán.“

„Nevidím nikde aeroplán!“

„To je zázrak!“ zvolal stařec.

„Nikoliv, pánové,“ ozval se uctivý hlas za nimi, „to je můj plakát.“

Ohlédli se a za nimi stál muž, který držel nad sebou rozevřený deštník bez látky, pouze s rozpjatými dráty, a prázdnou tyč. Uchopiv plakát, nasadil si jej na tyč a chystal se k odchodu.

„Kdo jste?“ tázal se astronom.

„Reklama,“ odpověděl muž, ukláněje se oběma, „jsem reklama a nosím tento ušlechtilý nápis ulicemi, hlásaje slávu drogy Celerissime, vyráběné v Berlíně profesorem Mülerem proti impotenci. Zachoval jsem si z mládí všechny ušlechtilé zásady mi vštěpované a chci sloužiti lidstvu. Každý nemůže býti Caesarem! Ale nesnížím se tak, abych snad dělal láhev, kostku cukru, hlásal přednost nového margarínu nebo nedělní žokejské závody. Pracuji výhradně v impotenci. A lék Celerissime mohu vám odporučit, sám jsem ho na sobě vyzkoušel.“

„S úspěchem?“ tázal se Petr.

„Nevím,“ odpověděl smutně muž s reklamou, „bohužel má nevěsta mi zemřela toho dne, kdy jsem jí chtěl říci, abychom se vzali. Zní to sice, pánové, jako anekdota, ale jest to pravda.“

„Věřím vám,“ odpověděl starý učenec, „věřím nyní všem pravdám, které zní jako anekdoty.“

„A jak jste přišel až sem?“ tázal se Petr.

„Až k nebesům?“

„Pane,“ odpověděl muž s reklamou, „i nebesa hlásají slávu a plodnost stvořitelovu. Lidé jsou dnes bídně skeptičtí, přišel jsem tento nápis povýšit až k nebesům. Ženy nyní chtějí býti neplodné a svět se chýlí k zániku. Na vrchol všeho, na nejvyšší věž světa chtěl bych povýšiti svůj plakát, čápa a vránu, tato dvě heraldická zvířata manželství.“

„Jak se jmenovala vaše nevěsta?“ tázal se lačně astronom. „Prosím, řekněte mi to pravdivě, neboť tato otázka jest nesmírně důležitá.“

„Nevím, pane,“ odpověděl muž s reklamou, „neměla snad jméno, nevím o ní nic, než že prodávala v kiosku na nábřeží sodovku a že ji mělo potkat všechno štěstí, kdyby nebyla předčasně zemřela. Peníze, o nichž sní lidé, svatba, o které sní mladé dívky. Její smrt všechny rozrušila. Listonoš se utopil a já, bloudě městem, propaguji mezi lidmi lék, jehož krásného účinku mi nebylo dáno vyzkoušeti. Toť smutný konec milencův!“

„Co jste dělal, když jste se dozvěděl o její smrti,“ pravil zvědavě Petr.

„Byl jsem nejprve v kinu a pak jsem šel chytat labutě, neboť jsem byl jejich hlídačem v parku u nádraží. Sbohem, pánové.“

Ale starý astronom jej znovu zastavil, a zachytávaje rukáv jeho nápadného kabátu, pravil: „Jest vidět, že jste zkušený muž, a já vás prosím o radu: Kde bych se dozvěděl nějaké jméno, krásné jméno, jediné jméno za celý život?“

Muž se chvíli rozmýšlel a pak pravil: „Měl byste se jíti poradit s vltavskými rybáři.“

„S rybáři?“ vykřikl astronom.

„Ano,“ odpověděl muž, „sedí ve třech řadách a vypouštějí z dýmek kouř zcela filozofický, a to v přestávkách. Vyznají se nejen v národohospodářství, ale i ve smutku z marnosti, jsou to světoznámí věštci dobrodruhů a básníků. Jděte k nim!“

Odcházel. Vítr se bouřlivě opíral o jeho nalomenou postavu. Konstrukce rozhledny ševelila k jeho krokům tichý doprovod, byla to Aeolova harfa 100 m vysoká. Viděli posléze jeho postavu v točitém schodišti proměňovati se postupně v&nbs…