Dáma u vodotrysku

Podivín na delfínu

Chodba ústila do sálu velmi rozlehlého, po jehož stěnách od podlahy až ke stropu, mimo 3 vysoká okna, byly narovnány samé krabice, každá označená číslem. Čísla byla imaginární. Uprostřed sálu byl pult jako v obchodě. Za pultem seděl cizí muž.

Měl kostkované šaty, brýle, anglickou dýmku a četl velmi pozorně filmový plakát. Po obou stranách pultu stály skleněné koule a jeho tvář se v nich zkřiveně odrážela.

Muž jako by nepozoroval Petrův příchod. Složil pečlivě filmový plakát, uzamkl jej do stolu, odložil dýmku a usadil se rozkročmo. Tu Petr viděl, že muž nesedí na židli, ale na velkém dřevěném delfínu. Muž vzal otěže do rukou, nasadil si cestovní čepici a rozhoupav zvíře na perách, poskakoval vsedě na něm a zpíval si vesele:

Jedeme do zátok odcizených badatelům
Jmenuji se Arion a miluji Japonku
Která mi odešla do nástěnné malby
Jmenuji se Radamantys a soudím sám sebe
Rychle můj delfíne čas spěchá umírá moje láska

Petr, který stál dosud u dveří, přistoupil blíže. Muž, vyrušen z jízdy a ze zpěvu, zarazil delfína, povstal a řekl: „Co si přejete, pane? Přicházíte mi prodat zeleň pahorků, dřevák Johany z Arku nebo prsten po matce?“

Petr mlčel a jeho bledost byla zsinalá. Pravil: „Já vás znám.“

Muž přistoupil k němu a rychle řekl: „Odkud? Z prádelny? Z podzemí?“

„Ne,“ odpověděl tiše Petr, „ale z plesu na admirálství, kde jste prodával hřebeny královniny.“

„Ach!“ zaradoval se Radamantys. „To jste byl vy? To mám upřímnou radost. Posaďte se ke mně, slyšel jsem o vás mnoho vyprávět a myslím, že budeme dobrými obchodními přáteli. Co mi přinášíte?“

„Hvězdy,“ pravil Petr tiše, nespouštěje z něho oči.

„Hvězdy? Jaké?“ tázal se Radamantys. „Nekupuji pravé hvězdy.“

„Jsou to papírové hvězdy, které měly osudy stejně prudké a vášnivé jako hvězdy na nebi,“ pravil Petr. „Vystříhal je z papíru můj přítel, starý učenec, který věnoval život pátrání ve vesmíru, a naleznuv novou hvězdu, hledal pro ni jméno z lidské řeči nejkrásnější. Leč, bohužel, nenalezl dosud žádné a utonul jedné velmi tmavé noci, kdy se šel tázati vltavských rybářů o radu. Měl jsem ty mlčenlivé a nepojmenované hvězdy po něm na památku, ale nyní, kdy hlad na mne dolehl příliš krutě, musím je prodati. Koupíte je?“

„Papírové hvězdy, které nemají jména?“ řekl Radamantys, potřásaje rukou. „Ovšemže je koupím.“ Padl Petrovi kolem krku.

„Příteli!“ zvolal. „Vstoupil jste do mých dnů jako anděl s papírem hvězd v ruce. Vy jste mi konečně ukázal důvod a cíl mého beznadějného života. Tolik let jsem na vás čekal! Pohleďte!“ A ukázal na ohromné množství očíslovaných krabic a krabiček v sále. „To jest má zastavárna. Trpím tou nejstrašnější chorobou. Chorobou nudy. Sbírám nejpodivnější věci na světě. Toto jest velká zastavárna nudy. Zde naleznete všechno tajemství světa, nejpodivnější zvláštnosti, přepych, předměty z vykopávek, smýšlené výměny, auto Carneggiovo, polibek Kleopatry, senegalské nohy od Marny, závoj Napoleonův, který vynalezl bitvy, a střevíček Buddhův, který vynalezl chrámové tanečnice, hodinky obchodních cestujících, koňské hřívy, legendy fakírů, noční erotické sny, ošálené životy, kruté přeludy, závratné pochybnosti, muka a bolesti, rozkoše, náměsíčnosti, záhadné drogy a středověké jedy, bavlněné sukně, vraždy, plemena, žádosti, dívčí krásu, každou čest mužovu, kletby, mory, paměti muže, který znal nymfy, hrůzy, pekla všech náboženství, blaženost, krásu a vidiny mrtvých psů. Jaká nuda!

Myslil jsem, že zemru. Což nic na světě nemá půvab? Posléze jsem nalezl ženu, která ode mne koupila hřebeny královniny. Na…