Dáma u vodotrysku

Saxofon a papoušek

„Za chvíli bude pršet,“ pravil Štěpán, rozlévaje whisky po stolech a továrních výkresech.

Opíjel se nyní neustále. Petr stál před ním a točil prázdnou lahví na dlani tak, že stíny na stěně byly podobny písmům minulých století.

„Políbila mne kdysi žena,“ pravil Štěpán na zemi mezi střepy sklenic. „Její polibek byl bezzvučný a já o ní přemýšlel, jako bych ji miloval.“ Pokřižoval se. „Bylo to v kostele a nesmí se o tom mluvit.“

„Chcete nyní,“ pokračoval, „abych pro ni kradl. Jsem poctivý člověk a můj život jest vypočítán. Ničím zvláštním se nevyznačuji, mám pouze květinu v knoflíkové dírce u kabátu. Mé příhody jsou průměrné a život střízlivý. Krádež by jej rozťala, měl bych dvě půle života, jednu pravou a jednu levou. Eva. Jsem úředně diplomovaný inženýr. Miluji ji. Proč? Láska jest něco, co nepotřebujeme a co stále hledáme. Což znovu dokazuje neekonomické zařízení světa. Chtěl bych Evu, abych provedl jednou také něco neekonomického. Ampérmetry v továrně mají neurastenii. Můj doutník doutná, řeším matematický úkol: Proč dnes v noci postavili na měsíci kadeřnický krám? Ne. Hraji se svým stínem na zdi karty. Jest to velmi zajímavé. Hra se nikdy nedohraje. Vždy začínáme znovu. Z 32 karet se musí vytáhnout 5 listů. Kolik rozličných tahů jest možno? Užasneš: 201 376! Hrál jsi už někdy takto se svým stínem? Noc jest černá láhev. Měsíc vylézá z jejího hrdla. Pijeme přitom měsíc.

Noc je kytara krajina se kolem ní otáčí jako koliér chtěl bych míti
                                                                                                  nohy zvířete

do lahve podzimu spadl pomeranč proto je ráno slunce vždy
                                                                            žluté jak šála z předměstí
rasa se rozeznává podle prsů kapitán Cook zemřel protože byl
                                                           kulatý a nabodl se na prs černošky
střepiny na rozcestí a jazyk oběšencův neviditelná noc

Nyní jsem to našel, mám ve zvyku vyjadřovati se přesně:

neviditelná noc v kterou Eva je krásná jako něco koupit

Otevři dveře, Petře! Není za dveřma? Dveře se otevírají rovně, musíme přitom státi, leda bychom je otevírali nohama. Prší. Prší déšť vody. Prší už dlouho. Kolik je hodin? Nemáš kopretinu? Podíval bych se do ní, kolik je hodin. Hřebeny, pravíš? Cizinec je imaginace. Tvrdíš-li, že jest to skutečnost, věřím ti. Představuji si cizince jako ovál. Řeknu ti báseň:

Byl jsem v šikmém domě
Co jste viděl v šikmém domě?
Viděl jsem v šikmém domě
Hodiny které umlkly

Umlkly totiž, jakmile na ně člověk pohlédl. Zastavily se. Mohly se státi věčností pod lidskými pohledy. Ale když jsi se například zadíval oknem kamsi nebo nikam atd., šly zase dál. Dál:

Stál jsem pod mlčícími hodinami
…