Dáma u vodotrysku

Karel Schulz

55 

Elektronická kniha: Karel Schulz – Dáma u vodotrysku (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: schulz01 Kategorie:

Popis

Karel Schulz: Dáma u vodotrysku

Anotace

Karel Schulz – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dáma u vodotrysku“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Arsinoe

I

Mlhy, které toho roku padly na město, zakryly všechny novostavby a válečné truchlivosti. Prochazeči, nevyjímaje mé přátele, prožívali na vycházkách jakási drobná dramata: několik světel se měnilo v květiny uměle zhasínané.

Středem ulice, v které se bylo těžko vyznati, kráčel Petr. Déšť, náhle spadnuvší, vytrvale bil do stěn činžáků a jeho postavy. Přemýšlel o tom, kde by se měl skrýti. Zastavil se posléze před jakýmsi tanečním barem, jehož osvětlená vysoká okna volala do tmavých ulic.

Tanečnice.

Křehká a neživotná. Zamžená deštěm a sklem. Brzo mizela a brzo se opět objevovala. Měla oči barvy starého stříbra a obočí vysoko zakreslené. Tančí jen jako, když tančí.

Usmíval se sklem okna na ni, ale ona v oblacích kouře mu stále odcházela jakoby do klína nebes.

Petr vstoupiv, usedl k malému stolku, u něhož 2 milenci právě zavřeli obrázkový časopis, končíce světský rozhovor. Krásná tanečnice usedla k němu a její kadeře, zakrucující se v prsténce jak účes gymnazistky či vlasy Gorgo, šlehaly zlatým leskem.

„Slečno,“ pravil Petr, zahájiv všední rozhovor, „chtěl bych vás milovat, poslušen hlasu svých kapesních hodinek zrovna na srdci, slyšitelnějších v tom velkém tichu, které nastalo při vašem příchodu, a také proto, že asi dovedete čelit všem nebezpečím života, čehož já postrádám. Kdybyste ještě více rozžehla světlo svých bledých očí, spálíte svět s celou jeho podstatou; ale vy máte asi mnoho příliš velkých příhod a drobných starostí, než abyste si toho dopřála.“

Odpověděla: „Kdybyste věděl, jak jsem unavena.“

Řekl: „Zívnete-li, jest to pro mne znamením, abych šel a usnul na věky. Vidím vás poprvé, prosím, milujte mne. Jednoho večera ve foyeru kina jsem o vás nabyl představ velmi fantastických.“

Odpověděla: „Měla jsem 6 milenců. Jeden byl krejčí, dva byli z obchodu, čtvrtý se domníval býti úředníkem a poslední dva hráli čtyřručně na klavír.“

Pil a zesmutněl. Jeho pošetilosti pily s ním.

„Hrají Nevermore tango,“ pravila, „nechcete tančit?“

Odmítl.

„Jste smutný. Když jsem byla malá, ztratila jsem se jednou v lese a od té doby mám ráda smutná vypravování. Pravidelně moji hosté mi říkají: Ty se podobáš jedné mé známé – a pak jdou se mnou spat. Je to velmi pěkné, protože já jaksi přitom zůstávám pořád pannou. Má to své výhody podobati se mnoha lidem. Připomínám vám také někoho? Řekněte mi její jméno, abych si na to zvykla pro dnešní noc. Její jméno?“

Leč v tom okamžiku se dvéře dancingu rozevřely a do zlaté místnosti z ulice vběhl stařec, jehož oči byly horečně vytřeštěny a šedý plnovous vlál jak barbarská vlajka. A prodrav se shlukem udivených tanečníků, vyskočil na stůl a vysokým hlasem vykřikl: „Její jméno! Kdo mi poví její jméno?“

Parkety se pokryly škraboškami odhazovanými při útěku tanečnic. Jeden tanečník se zapletl do stínů a klopýtl. Zděšený barman marně se snažil přivolati policii, zjistiv, že mluvítka od telefonu používal kterýsi číšník jako číše. Několik světel zhaslo. Všechny stuhy byly rozvázány. Mezi zmatkem a strachem tančících trčely opuštěné stolky, převržené židle. Pouze opilec v rohu místnosti souhlasně přikyvoval hlavou, tvrdě, že dojde na všechny. Rozbité housle se podobaly lastuře a záclona, za kterou se někteří skryli, zvířeti. A stařec, podoben bohu vymřelých náboženství, stál vztýčen a přísný, neustále volaje: „Její jméno! Kdo mi poví její jméno?“

„Arsinoe!“ vyrazil ze sebe prudce Petr.

Starý muž se na chvíli zamlčel: „Nelze,“ řekl pak beznadějně. „To už tu bylo. Byla to jedna z nymf, které se poddaly Dionysiovi za hrozen vína, pane. Z vás mluví kořala.“

Usedl zkrušen vedle Petra. „Jak se jmenujete?“ tázal se tanečnice.

„Julie,“ odpověděla.

Zakýval záporně hlavou. „Když jsem ji posléze nalezl,“ pravil truchlivě, „nemohu pro ni nalézti jméno.“

„Ale koho jste nalezl?“ ptal se Petr.

„Hvězdu!“ odpověděl stařec. „Jsem profesor astronomie.“

II

A pronáše…