Prsten královnin

Kohoutí zpěv

Týnské věže vlhly drobným podzimním deštěm. Smiřický, přední rada království, po bok postavený zemskému správci, šel na popraviště s hrdlem odhaleným, na nahých prsou zlatý křížek. Jeho hruď byla klidna a jeho oči pozorné. Nesl své ruce před sebou a díval se na ně, neboť nechtěl vidět lid na rynku, nechtěl již vidět nic než svůj osud, a ten měl napsán ve vráskách a v rýhách na svých rukou, nyní dlaň levé ruky a dlaň pravé ruky mají své rýhy každá jiné a jinak, ale až zemře, stáhnou se v jediný obrazec, jakoby obtisknuty na sobě. Nechť se domnívají, že pozoruje utkvěle své ruce jakoby ve strachu smrti a v nepříčetnosti; ne, to on v nich vidí věčnost, neboť okrajem křídel anděla strážce a perutí archandělovou byly narýsovány tyto čáry na lidských dlaních a vše, co jimi prošlo, je již zapsáno u Božího trůnu a nyní vhozeno na misky hněvu a slitování. Poklekl, mocným rozmachem se zaťal katův meč.

Co vlastně učinil, že Jiří z Poděbrad tak tvrdě trval na trestu smrti? Což opravdu se tak provinil proti koruně? Kdo v těchto časech se na ní neprovinil? Sněm hlučí a bouří a zemský správce, široce rozkročen na svých krátkých nohou, jakoby otcovsky konejší rozlícené pány, ale pak naznačuje, že již ví, kdo psal a radil králi Ladislavovi, sotva čtrnáctiletému, aby nejprve přijal poslušnost od moravských stavů a pak tedy aby do Čech přijel už jako svrchovaný pán, jen začít vládnout, aby přijel s dostatečnou mocí a jen tak lehko se nesvěřoval vrtkavé víře české. Když slyšeli slova o vrtkavé víře české, vstávali, rozčileně lomozíce, a bušili pěstmi na stoly jako kupci, jejichž zápisu se nedůvěřuje. Ve stále rostoucí vřavě si žádali jména toho, kdo psal králi varovný list, a již se shrnuli kolem Poděbrada, který jako by bránil, odmítal a pak v rozpacích klesl do svého křesla. Naléhali stále, stojíce u něho, až tučnou ruku si položiv na prsa, z nichž se mu hrčivě vydral vzdech lítosti, oznámil jméno Smiřického a opět se skryl ve své masce bolu. Bylo nyní dobré pozorovat zděšený úžas ostatních. Vždyť Smiřický mu byl dán jako rádce a nebylo jediné věci, které by se nebyl účastnil v obraně práv království. Pak ale se opět začíná síní rozlévat vzteklý šum a jednotlivé hlasy bouří, strhávajíce ostatní. Což není Smiřický tvrdým katolíkem, který nepřeje svobodě víry? Což se ještě málo naposmíval Rokycanovi? Což nevzal tenkrát v osobní ochranu posledního katolického pražského arcibiskupa Kunráta se vším jeho zbožím? Což jeho dopis Ladislavovi vlastně neznamená, že moravští stavové nemusí být vázáni korunními povinnostmi a mohou přísahat zvlášť? A od takové přísahy jak je daleko k úplnému odtržení od svazku Koruny české? A Poděbradský rychle v mysli sčítá svou většinu, pak si znovu zakryje tvář nad proradností toho, který mu byl postaven po bok jako rádce, a odchází ze síně. I padla hlava Smiřického na pražském pranýři pod katovým mečem a byla pak položena mezi skrčené nohy popraveného, všechna šedivá a potřísněna.

Posel jel se zprávou o popravě k Rož…