Prsten královnin

Karel Schulz

62 

Elektronická kniha: Karel Schulz – Prsten královnin (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: schulz04 Kategorie:

Popis

Karel Schulz: Prsten královnin

Anotace

Karel Schulz – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Prsten královnin“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

II.

Prsten královnin

„Buď pochválen Bůh za moji chudobu,“ pravil bratr Rufin z řádu Menších bratří konventu u sv. Jakuba a požehnal se. Druhý muž, který právě dopíjel, postavil rychle číši na stůl a vyprskl v hlučný smích. Blížilo se poledne. Ti dva pili v přístěnku krčmy u cesty, ve stínu a v pohodě, za bzukotu zlatých včel.

Parno bylo až k zalknutí. V naprostém bezvětří se vzduch vařil nad uhnětenou, ztvrdlou zemí, kterou rozpálené červencové nebe mučilo suchým žárem. Rovina, kruhovitě se otáčející, byla napěchována obilím a klasy stály jak těžká, nepohnutelná žlutá hmota, ztvrdlá vedrem a ukutá ve výhni tohoto žhoucího dne. Zdálo se, že nedýchatelné dusno, zahalující celý kraj, vyšlehuje odevšad, z rozpáleného nebe, z rozpukané země, z vyprahlé a do žluta řeřavějící slitiny těchto klasů. Bílá, prašná cesta se hadovitě protahovala a čekala na něco neznámého, majíc závrať z dálek. Zde potkal pan Hanuš Pluh, vraceje se z města, žebravého mnicha.

Františkán se ploužil parnatou cestou. Byl hladov a žízniv, mučivě žízniv, neboť polykal jen prach cesty a ten byl rozpálený a neuhasitelný, rozhodně staletý, z kamenů a drobících se bludných balvanů, které sem navalily z hor pradávné bouře a snad ještě potopa. Pálil na dásních, usazoval se v očních koutcích, kde řezal jak břitva. Lepil se na ruce, na obličej, všude. Pot ostře bodal jeho kůži pod propocenou, tvrdou a drsnou kutnou, pot očistcový, pot, který vyleptává jak tekoucí žíravina do kůže bolavé rány a hnisavé vředy, pot sirnatý.

Mnich, vida jezdce, pokorně ustoupil z cesty a zvednuv ruce, zabrebtal požehnání. Pan Hanuš Pluh zastavil koně a pokřižoval se. Rovina sálala žárem, jako by chtěla sopečně vybuchnout, páchlo to kolem spáleninou, bylo cítit dusičný žeh příštích blesků a bouří. Vedro se propalovalo až na kostní dřeň. Jediný strom se nezvedal u příkopu, aby dal stín, jediný keř nešedivěl prachem u cesty, tato krajina neměla jinou vegetaci než ty klasy, svítící žárem a vytepané do plochy horizontu jak z rozpálené mědi.

Pan Hanuš Pluh měl svědomí obtížené mnoha věcmi, které nesnesly denního světla. Jeho ruka, zvyklá meči, byla rukou muže krve a slz. Jeho pařát za poslední občanské války sáhl po mnohém majetku vdov a pláč sirotků neslyšel, nechtěl-li. Jeho zboží rostlo, ale města žalovala u krále Jana a poddaní, zmrzačeni jeho násilím, padli k nohám pána z Lipé, zvedajíce pahýly svých uťatých rukou v prosbách o pomoc. I vstoupil do houfů králových a spálil odbojné dvory, které se připojily k žalobám. Král Jan ho s úsměvem vídával v bitvách i na turnajích, vždy mezi nejstatečnějšími. Pak byla velká válka s královnou Eliškou. Pan Pluh rozdrtil zálohy wartenberské, pálil a ničil statky pánů z Osterve, i ozdobil ho král Jan zlatým řetězem. Pan Pluh se vyléčil z ran a porazil na pražském turnaji polského rytíře, plného pýchy a třpytného stříbrným krunýřem, který přemohl zubra pěstí a nyní opovržlivě vyzýval k souboji o dvou hřebcích. Sraziv ho ze sedla s roztříštěnými ú…