Prsten královnin

Dívka se šarlatovými prsy

Nade mnou klenba dvakrát lomená, na stole svíce, kolem samota mých snů a neklidný, hořký hlas světa za okny, prolomenými do temnot zahrady. Jmenoval jsem se kdysi Lukáš Jáchym a toto jméno je dobré a sladké, neboť mi připomíná mou matku a dny mého mládí, v nichž mne takto volávala k sobě a já spěchal do její náruče. Pak mne tak volávaly i jiné ženy a já znal své jméno, jež mi už nepatří, v rozličném skandování lásky. Už dlouho však nikdo tak na mne nevolal, a kdyby se tak stalo, neodpověděl bych. Jméno zaniklo se starým člověkem, s mou bývalou ctižádostí, s mnoha mými sny a touhami, s květy jednoho jara. I jména umírají, nejen lidé, a jejich smrt také není bezbolestná. Miserere. Jsem nyní mnich Adauktus a nesu jméno mučedníka, jež mi bylo dáno při vstupu do svaté řehole, s pokornou prosbou, aby mi Bůh ráčil odpustiti pro velké zásluhy světcovy.

Z mé cely je jen několik kroků do oratoře. Vím o hodině, nezapsané v breviáři, kdy světlo měsíce vysokým oknem dopadá přímo na zázračný mariánský obraz našeho hlavního oltáře. Nepočítám již noci, počítám léta. Kolena vtlačena do dlaždic, konečky prstů až u úst, hlava nachýlena a z duše jediný výkřik: Slzy! Proč je dosud tak marně na Bohu vyžebrávám? Chcete mi mluvit o trýznivé kajícnosti bičování? Znám ji a ne pouze ve způsobu uzlových provazců. Prožívání muk Spasitelových? Jistě, a až do úplného vyčerpání. – Život v poslušnosti, v odříkání a v pokoře? Jsem živ v takové řeholní kázni, že otec Opat – vím to – mne dává za příklad spolubratřím. – Modlitby? Až do únavy. – Proč tedy nemohu, nesmím mít to jediné, čím druzí takřka plýtvají? Slzy! Volám o slzy, prahnu po nich, lačním po nich. Quis dabit capiti meo aquam et oculis meis fontem lacrymarum et plorabo die ac nocte? Noc jako noc. Vysílen, nespím. Poslední kroky už dávno zanikly na chodbě. Spí všechen řeholní dům, spí všichni, uloženi ve svých modlitbách, ten jako v květech a onen jako v trní, ale spí, majíce i ve spánku dlaně sepjaty pod tváří. Jen já jediný jako osamělá, zapomenutá stráž bdím ve své cele. Nade mnou klenba, na stole svíce, pod ní kniha s oficiem tohoto dne. Slzy! Jediná by smyla víc než všechny mé modlitby. Omnipotens et mitissime Deus, qui sitienti populo fontem viventis aquae de petra produxisti: educ de cordis nostri duritia lacrymas compunctionis, ut peccata nostra plangere valeamus, remissionemque eorum, te miserante, mereamur accipere. Per Dominum. A když tak v přísném nočním zpytování přemýšlím, co asi bylo takové váhy, že snad už navždy zavalilo mé srdce, aby z něho nemohl vytrysknout vytoužený pramen pláče, tu znovu rozvíjím spletená vlákna svých osudů a vracím se ke vzpomínce, kterou chci nyní věrně vypsati.

Vzdálené lesy a vzdálené vsi, horká běloba májových dnů, dům přísný, plný šedi a pavučin! Jsem poslední svého rodu, věrnost katolická. Můj drahý otec! Narodil se rok po svatbě císaře Leopolda s dcerou španělského krále Filipa IV. Vlastníme statky Vostružeň, Koteň, Slatiny. Každé z …