Prsten královnin

III.

Poutní píseň k Panně Marii
na Květnou neděli

Denně vypíjíme svoji jedovatou číši hříchů do dna a ještě je nám to málo, v té krčmě pustých dnů, jejíž dveře jsou stále otevřené, a kde na lavicích beznaděje sedíme tupě jeden vedle druhého a hořící žal, jak visutá lampa, osvětluje nám začazená břevnoví krčmy prohnívající, která nás jednou pohřbí svým pádem, a kde na stole, rozřezaném podivnými čarami, jak značkami chmurných znamení, do rozlité kořalky píšeme svá jména, abychom na ně nezapomněli v ponurosti pustých dnů

a noc nás přistihne, stařenka netrpělivě berličkou ťukající do kamení měst, stále zde ještě porůznu rozházené jak špinavou veteš nepotřebnou,

ten spí s ústy otevřenými jako mrtvola, které žádná soucitná ruka nesevřela čelisti do uzlu šátku, a jako by i v bezvědomí chtěl ještě kousat bídu,

a ten zase padl již tváří v prach a nezvedejte ho, nepozvednete ho nikdy, zakousl se v křečích záchvatu do prken podlahy, a ten jiný zas

sem a tam a sem a tam přechází po prknech, vrzajících jednozvučnou písničkou žalobnou, sem a tam a sem a tam přechází, jako by počítal čas, ach, ještě se nic neskončilo, již na všechno je příliš pozdě a ještě je na vše příliš brzy

sem a tam a sem a tam

a jiný pije, stále ještě je málo a jiný pije a pak bláznivě třeští a jeho stín bláznivě třeští a jsou tedy dva,

my jsme už všemu zvyklí

v této krčmě našich pustých dnů, stojících, já vím kde, v této krčmě pustých dnů, kde karty věští jen nenadálá neštěstí a kde všechny písně jsou odporné slzami a hlas slepce, který je zpívá, je plesnivý, všude je plesnivina, na nových i na starých věcech, všechno je zakryto prachem a špínou a v rozbitých oknech si hraje vítr s pavučinami, to je ta píseň, ke které dupáme v tanci, práh krčmy je jistě z pekelného kamene a stěny, ach, srdce! – – – stěny, kdo vás popíše, jak tu stojíte, velké jak hrůza, pokřivené, hliněné hlínou, která je slizká, kameny, které se potí, a hlína, která mokvá, to je ta naše krčma, nazvaná Velká Díra, v té se jistě ďábel baví, vida, jak nás tu sehnal dohromady, a kdybych chtěl jinam, kdybych tajně prchl, tento krčmář by jistě šel za mnou a připomínal by mi staré dluhy, dosud nezaplacené, věru, ten by mne všude upomínal a já bych vydělával jen na něho

a stejně bych ke všemu přišel pozdě,

lépe je zůstat už zde, pod naší lampou, která nám svítí na věci jinak, než je vy vidíte, a kde jsme si zvykli, byť by nám stařena Bolest počítala draho, ale co dělat, když věci života se tak těžko platí,

hrej! muziko skřípavá!

budeš-li znít rozbitým oknem do temna protější lepkavé jílovité stráně a hlinitých dálek večera, snad sem také zabloudí hrubá a páchnoucí žena, ale přece jen žena s milovanými víčky zavírajícími se někdy, a s nejasnou vzpomínkou na kdysi, a tato žena, upracovaná láskou, snad přece jen okrajem sukně ještě zvíří něhu a svíravé, zmíravé sny,

ale sem nikdo nikdy nepřijde, kdo není poznamenán,

sem nikdo nikdy nepřijde pro naši útěchu,

nikdy nikoho již nemůžeme očekávat v naší bídě,…