Zuřivý reportér a poslední reportáže

Po stopách Golemových

I. Hromada knih za kamny

Pocházel z maďarsko-haličského pohraničí a bydlil v přístavku dřevěné synagogy. Zde zůstal, i když bubnová palba přeskočila od Voly Michovy a zase zpět, snášel stejně nakvartýrování Rusů jako Rakušanů. Z jednoho koutu světnice, před nějž pověsil dvě stanové plachty, udělal ložnici pro sebe, ženu a jedenáctiletého syna. Za kamny byly naházeny knihy jedna přes druhou. Prošly asi nesčíslněkrát rukama spousty vojáků i důstojníků, kteří už dlouho neměli co číst, ale poněvadž byly vesměs hebrejské, letěly zpět na hromadu za krbem. Listoval jsem asi trochu déle v jednom z oněch foliantů, což ho přimělo k otázce: „Vy dovedete tohle číst?“ a tak jsme navázali rozhovor. Když padlo jméno Praha, rozzářil se, a teď bylo na mně, chtít se dovědět, zda město zná. „Znám-li Prahu!“ vychloubal se s tak potměšilou blažeností, že jsem se nutně zeptal, kdy tam byl. „Ještě nikdy v životě jsem tam nebyl!“ – „Jak můžete tedy říci, že ji znáte?“ – „Vyčet jsem to!“ a jedním hmatem vytáhl z přeházené haldy za krbem německého průvodce Prahou. „Vyčet jsem to; vyznám se v městě a možná“ – zase onen povýšený, důležitý výraz v obličeji – „možná, že znám Prahu líp než leckterý Pražák…“ – „Proč vás zajímá právě toto město?“ – „Chci si tam jednou zajet, Praha je krásné město, zbožná obec.“ – „Proč právě do Prahy?“ – Teď se stal trochu nedůvěřivým: „No, možná, že pojedu i jinam…“

Později jsme se blíže seznámili. Zda ze snahy rozptýlit mou domněnku, že je vyzvědač, jež se mi vynořila při spatření průvodce, nebo v naději, že jednou bude mým hostem – zkrátka přiznal se mi, že to, co ho především zajímá, je hrob velkého rabbiho Löwa a jeho díla (hlavně kniha vydaná v Benátkách), jež jsou uschována v jedné skříni židovské radniční knihovny v Praze, a potom místo, kde podle pověsti prý leží Golem^[29]. „Kde to má být?“ – Nyní se opět vymlouval. To neví, ale v Praze už prý se doví ledacos… A mluvil hned o něčem jiném, opět o kabale.

Já však jsem si večer vytáhl za kamny průvodce Prahou a našel na plánu města místa zaškrtaná tužkou. Čáry spojovaly tři domy v Židovském městě, odtud vedly k jednomu bodu na Starém městě a potom Novým městem na okraj mapy. Druhého dne jsem začal mluvit o Golemovi a řekl jsem, že podle mne je v Staronové synagoze.

II. Kniha na spálení?

Usmál se povýšeně: „Vím, proč to myslíte. Tady podle téhle knihy?“ Ne, neznal jsem knihu, kterou bez otálení vyňal z hromady foliantů a začal ji se mnou číst. Docent berlínského rabínského semináře, prof. dr. A. Berliner, podal o tomto spise posudek, že takováhle snůška pověr by se neměla tisknout, nýbrž spálit; vydavatel knihy otiskl uražen a rozhorlen tento zdrcující úsudek a nezůstal dlužen odpověď: „Upálit by se měl každý, kdo tomu nevěří!“ A můj mystagog z Voly Michovy se – jako mnoho set jiných východních židů – zcela ztotožňuje s vydavatelem. Nepochybuje o správnosti sdělení v knize obsažených, ale ví o něčem, co vydavatel knihy a sta druhých východních židů nevědí: že jsou neúplná. Má pokračování, jež nemá nikdo, rukopisnou rodinnou kroniku. Avšak o té se mi ještě dlouho nezmínil. Teprve potom, když jsme spolu byli téměř spřáteleni, a já jsem mu svatosvatě přísahal, že o tom nikomu nic neřeknu a že nebudu pátrat dřív, než ke mně přijede do Prahy. Předtím však mi daroval onu knihu.

Je tištěna ve dvou jazycích, hebrejsky a židovsky (žargonem), hebrejskými písmeny s titulem: „Meisse punem (tj.: Podivné příběhy); jsou tu popsány maufsim (tj. zázraky) velikého, slavného Welts-Gaona (proslavence), který je nazýván jménem Maharal Miprag – secher zadik vekodoš livrocho, památka tohoto zbožného a svatého budiž požehnána! – jež vykonal za pomoci Golema, belošen hakodoš ve-ivri-deutsch (tj.: v hebrejské a židovsko-německé řeči), mouzi leor (vydáno) Hirschem Steinmetzem, mocher seforim (knihkupcem) ve Frisztaku. Tiskl E. Salat ve Lvově, bi-š’nas (v roce) 5671.“

III. Audience u císaře Rudolfa II.

Vypravuje se tam, proč a jak byla Golemovi vzata jeho životní síla, propůjčená mu z druhé ruky, po rozhovoru, který měl na Hradčanech císař Rudolf II. s rabbim Löwem. Skutečně byl rabbi Löw přijat ve slyšení Rudolfem II. „Dnes v neděli, 10. adaru 5352 po stvoření světa (tj. 23. února 1592), byl,“ tak zaznamenal Isak Kohen, zeť rabbiho Löwa, v jednom dosud uchovaném rukopise, „dán knížetem Bertierem Mordechaji Meislovi a Isáku Weislovi rozkaz císařův, že můj tchán rabbi Löw má se dostaviti na hrad. Na tento rozkaz se tam vydal, provázen svým bratrem rabbim Sinaiem a mnou. Kníže Bertier uvedl tchána do jiné místnosti, kde ho posadil na čestné místo, zatím co sám usedl naproti. Kníže s ním hovořil o tajemných věcech, mluvil však tak nahlas, že jsme mohli všechno slyšet. Bylo to proto, aby císař, který stál za záclonou, mohl slyšet celou rozmluvu. Záclona se pak náhle rozhrnula a císař vystoupil, položil mému tchánu několik otázek vztahujících se k rozhovoru a opět ustoupil za záclonu… Předmět rozhovoru musíme však uchovat v tajnosti, jak tomu je zvykem při královských věcech.“ A skutečně nevešlo o tomto rozhovoru nikdy nic ve známost. David Gans, astronom a matematik, častý host Tychona de Brahe na zámku Benátky, podává ve své kronice rovněž zprávu o tom, že rabbi Löw zachoval po celý svůj život nejhlubší mlčení o své rozmluvě s císařem.

Můžeme si pomyslit, jaký rozruch, a zvláště v pražském ghettu, způsobila tato tajemně inscenovaná audience rabbiho s pověstí kabalisty. („Kdo těmto mým výrokům rozumí, ví, že vše se zakládá na moudrosti kabaly,“ píše Maharal v jedné polemice, „učíme-li se kabale, jejíž průpovědi jsou pravdivé.“) Z tohoto dialogu mezi okultistickým císařem a rabbim vzešel asi onen veliký mýtus, který až do dnešních dob vábil básníky.

IV. Proč byl Golem stvořen a proč má být odstraněn

V uvedené knize pověstí mého kabalisty z Voly Michovy se uvádí jako důvod smrti hliněného homunkula audience, jež se konala o dva roky dříve a historicky nikde není ověřena, noční audience, při níž rabbi Löw dosáhl císařova pří…