Zuřivý reportér a poslední reportáže

Hnízdo dělových králů Essen

Aha, tohle je asi předměstí, řekneme si, přijedeme-li do Essenu nad Rurou. Neboť ulice jsou tak úzké, že tramvaj je často jen jednokolejná, avšak poštovní úřad a kancelářská budova „Obchodní dvůr“ mají úctyhodné rozměry. Proud lidí je tak silný, že už podle toho bychom poznali, že nejsme v malém městě, i kdybychom nevěděli, že jsme v jednom z největších měst Německa. Reprezentační stavby bankovních filiálek působí asi tak, jako kdysi nádherná vyslanectví v chudičké Cetini. Soukromé domy jsou úzké, většinou jednoposchoďové nebo dvouposchoďové, začernalé od uhelného prachu ve vzduchu, některé jsou – v předtuše tohoto nevyhnutelného zčernání – vystavěny v tudorském slohu, tedy černé od narození. Žasneme stále znovu a znovu, že se zde, v hlavním městě rýnsko-vestfálské průmyslové oblasti, v hlavním městě báňského průmyslu, setkáváme s domky s groteskně sráznými střechami, břidlicovými fasádami a okenicemi, zelenými jako brčál, které jsou vlastní vupperskému údolí a volají po stromech a květinách, a zde je obšťastní jen kouř a saze. Také katedrála je nízká, náměstí jsou otevřená a ulice uzoučké, hrbolaté a křivolaké. Na domovních zdech jsou nalepeny plakáty, křesťanský odborový svaz ohlašuje na denním pořadu příští schůze „Náš poměr ke Cunově vládě“, Komunistická strana dělnická zve společně s Všeobecnou dělnickou unií k zaujetí stanoviska k ultimátu „Moskevských sovětských mocipánů“ proti nám, Moskvě věrná Komunistická strana Německa volá: „Čtěte ‚Ohlasy z Porúří!‘ Nová zrada sociálpatriotů!“ A na programu meetingu sociálních demokratů je: „1. Hrozící obsazení Porúří Dohodou. – 2. Organizační otázky.“ Všelijací proroci plakátují svou moudrost: „Je život po smrti?“, „Staň se bohem sám!“. Armáda spásy sídlí v pile, kulatá prkenná stavba kočovného cirkusu, který se tady usadil, je tmavošedá, a tmavošedé jsou dokonce i jeho komediantské vozy stojící bez přípřeže vlevo a vpravo od vchodu. Mezi chrámem sv. Gertrudy a Státní strojnickou školou to vůbec vypadá jako na rejdišti nejzazších periferií nebo jako na vesnici, když přijedou komedianti: řvavé, přízemní domky, z nichž jeden je střelnice, jeden cukrárnička a kavárnička, jeden hipodrom, jeden (ovšem největší) kino. Po vesničku nebo maloměstsky zní jména ulic, které sem ústí: U Dobytčího dvora, Kaštanová alej, Koňský trh a Střelecká ulice.

Plakát jedné firmy zve do Westendu a cizinci při čtení slova „Westend“ náhle probleskne, že Westend je jistě vlastní moderní Essen, zatím co se tady mezi Hlavním a Severním nádražím patlal s pouhým předkrmem.^[14] Tak tedy vzhůru do zájezdní čtvrti, na zlatý západ!

Klamné všechny diagnózy! Šeď domovních zdí bere na sebe čím dál temnější tón, stále temnější, až je černá jako uhel. Holé, lysé, začouzené, cihlové zdi nekonečných továren a nekonečných dvorů jsou postranními kulisami ulic, jejich pozadím je trámová spleť těžní věže a komíny netušené šíře s železnými točitými schody na vnější straně a nevlídné nebe. Nikde žádná okrasa, žádná ozdoba, pouze kupole správní budovy, podobná mauzoleu. Na ulicích není slyšet hluk, neboť všechno přehlušuje rachot z továren a z pecí: padající železo, valící se železo, bušící železo. Skoro hodiny jdeme touto lomozící pustinou na západ.

Tohle je předměstí, typické tovární předměstí. Mohlo by se zdát, že je to vskutku pokračování oné nepravidelné uliční sítě, kterou jsme předtím bloumali, kdyby rozměry tohoto břicha nebyly tak hypertrofické – a kdybychom nevěděli, že jsme v Essenu, kdyby nás plán města nebyl poučil o tom, komu toto všechno patří, že jsme v říši…

„Kr.“ Kr. hřbitov, Kr. nemocnice, Kr. správní budova, Kr. konzumní spolek, Kr. pomník, Kr., Kr. a zase Kr., – to neznamená ani „krajský“, ani „královský“, nýbrž „Kruppův“. A toto celé temné město a jeho obyvatelé a jejich život mají jen jedno jméno: „Friedrich Krupp, ocelárna“. Kruppové tu mají svůj skromný rodný dům, hrdi na své předky zachovali jej uprostřed těchto obrovských staveb a na nejlepších náměstích města si dali postavit pomníky se zlatými číslicemi panování: Krupp I. 1811–1826, Krup II. 1826–1887, Krupp III. 1887–1902. První člen dynastie je ještě vyobrazen s kovadlinou, ke které přikoval toto město s jeho obyvatelstvem i cizí dělníky, aby svou silou naplnili jeho životní cíl: vydělávat peníze. Třetí Krupp má však zvláštní, oslňující pomník z kamene a kovu v nadživotní velikosti a nevkusně spadá nažehlený puk bronzových salonních kalhot na bronzové šněrovací boty; vpravo i vlevo na kamenném podstavci vzdávají mu hold čtyři dělníci, jejichž tváře mají tupý výraz Meunierových soch, jejich těla však už nejsou odvozena z tohoto sociálně žalujícího umění, nýbrž ze svalnatých německých obrovitých postav Franze Met…