Hrozny hněvu

«kapitola sedmnáctá»

Vozy vystěhovalců se vyplazily z postranních cest na velkou kontinentální dálnici a vjely na vystěhovaleckou dráhu k západu. Ve dne se štrachaly jako brouci na západ, a když je dostihla tma, zalezly jako brouci pod střechu k vodě. A protože lidé byli osaměli a zmatení, protože všichni přicházeli z míst smutku a starostí a porážky, protože všichni cestovali do nového, tajemného kraje, choulili se pospolu mluvili spolu, podíleli se o své životy, o své jídlo, o své naděje, které kladli do nové země. Tak se stávalo, že jedna rodina tábořila u pramene; přišla druhá a utábořila se tu také, nejen proto, že tu byl pramen, ale i proto, aby měla společnost. A přišla třetí a utábořila se, protože tu dvě rodiny před ní byly průkopníky a uznaly místo za dobré. A když slunce zapadlo, bylo tu třebas dvacet rodin a dvacet vozů.

Večer se stala divná věc: dvacet rodin se proměnilo v jednu rodinu, děti byly dětmi všech. Ztráta dvaceti domovů se stala jedinou ztrátou a zlaté časy na západě se staly jedinou vidinou. A stalo se třebas, že jedno nemocné dítě uvrhlo v zoufalství dvacet rodin a sto lidí; že porod v jednom stanu udržel sto lidí po celou noc v tichosti a v posvátné bázni a ráno naplnil radostí sto srdcí. Rodina, která v předešlé noci byla tak opuštěná a plná strachu, prohledávala nyní své věci, aby našla dárek pro novorozeně. Večer, když seděli okolo ohňů, bylo dvacet rodin jedinou rodinou. Vyrostly v jednotky táborů, v jednotky večerů a nocí. Někdo vybalil z prostěradla kytaru, naladil a večery zněly písněmi, které patřily všem. Muži zpívali slova, ženy přizvukovaly, pobzukujíce si melodii.

Každý večer byl stvořen svět, úplný svět i s nábytkem uzavírala se přátelství a zjišťovalo se, kdo je si s kým nepřítelem. Úplný svět s chvastouny i se zbabělci, s klidnými lidmi ais pokornými lidmi, s laskavými lidmi. Každý večer se vytvářely vztahy, které skládají svět a každé ráno byl svět stržen jako cirkusový stan.

Z počátku byly rodiny bojácné, majíce stavět světy a zase světy bořit, ale postupně si techniku stavby světů osvojily. Vynořili se předáci, potom vznikly zákony, z nich povstaly celé zákoníky. A jak se světy pohybovaly na západ, byly stále úplnější a stále vyzbrojenější, neboť jejich stavitelé nabývali stále více zkušenosti.

Rodiny se naučily, která práva je nutno zachovávat právo soukromí ve stanu, právo podržet minulost temně skrytou v prsou, právo mluvit a právo naslouchat, právo odmítnout pomoc nebo ji přijmout, právo nabídnout pomoc nebo ji odepřít, právo syna dvořit se děvčeti a právo děvčete dát se obletovat, právo hladových být nasyceni a konečně právo těhotných a nemocných překračovat všechna ostatní práva.

A rodiny, ačkoli jim to nikdo neřekl, naučily se i tomu, která práva jsou nestvůrná a musí být zrušena: právo vtírat se druhému do soukromí, právo hlučet, když tábor spí, právo na svedení děvčete, na znásilnění ženy, na cizoložství, na krádež a na vraždu. Tato práva byla rozdrcena, neboť malé světy by nemohly přetrvat ani jednu noc, kdyby tato práva zůstala na živu.

A jak se světy pohybovaly na západ, staly se z pravidel zákony, ačkoli to rodinám nikdo neřekl. Je nezákonné znečistit okolí tábora, je nezákonné znečistit jakkoli pitnou vodu, je nezákonné jisti dobré a vydatné jídlo vedle někoho, kdo má hlad, a nepožádat ho, aby si vzal také.

A se zákony přišly tresty a byl jenom dvojí trest: rychlý, vražedný souboj, anebo vyloučení ze společenství a vyloučení bylo horší. Neboť porušíli někdo zákon, jeho jméno a jeho tvář byly pojaty do všech očí a do všech úst, a takový neměl místo v žádném světě, ať se utvořil kdekoli.

V těchto světech se stalo společenské chování věcí, která byla neměnně stanovena, takže člověk musil poděkovat na pozdrav, pozdravilli ho někdo, takže mohl mít ženu sobě po vůli, zůstalli u ní, stalli se otcem jejích dětí a chránilli je. Ale muž nesměl mít ženu jednu noc a zítra jinou, neboť to by bylo ohrozilo trvání světů.

Rodiny táhly na západ a technika stavby světů se tak zlepšila, že lidé mohli ve svých světech žít bezpečně, a společenské formy byly tak přesné, že rodina, která se řídila pravidly, věděla, že je v rámci pravidel bezpečná.

V těchto světech vyrostly vlády, vlády s vůdci, se staršími. Kdo byl moudrý, zjistil, že jeho moudrosti je zapotřebí v každém táboře; blázen nemohl své bláznovství změnit v moudrost přechodem do jiného světa. A v těchto večerech se vyvinul jakýsi druh pojištění. Člověk, který měl dost jídla, nakrmil hladového a zajistil se tak sám proti hladu. A když umřelo děcko, nakupila se u vchodu do stanu hromádka stříbrňáků: děcko musí být dobře pochováno, neboť nemělo dosud nic ze života. Starého člověka je možno pochovat třebas na hrnčířském poli, nikoli však dítě.

K vybudování světa je zapotřebí jistého fysického rámce voda, břeh řeky, potok, pramen, nebo i jen nehlídaná pumpa. A je třeba dost rovné půdy, aby bylo možno postavit stany, nějaké křoví nebo lesík, aby bylo možno rozdělat dřívím oheň. Jeli nablízku skládka smetí, tím lépe, neboť tam lze leccos najít plát z kamen, krbovou mřížku přes oheň, plechovky, v nichž lze vařit a z nichž lze jíst.

A světy byly budovány každého večera. Budovali je lidé táhnoucí po dálnici budovali je ze svých stanů, budovali je ze svých srdcí a mozků.

Ráno se stany strhly, plátno se svinulo, stanové tyče se přivázaly ke stupačkám, lůžka se naložila na vůz, hrnky také. A jak rodiny táhly na západ, upevnila se technika, jak vybudovat domov na noc a jak jej zase strhnout s rozedněním: svinuté stany byly ukládány na jedno místo a hrnce na vaření měly svou bednu. A jak se vozy pohybovaly na západ, našel si každý člověk nějakou funkci a srostl se svými povinnostmi každý, ať mladý či starý, měl své místo na voze a za horkých večerů po únavě dne měl každý svůj úkol a konal jej bez poroučení: děti šly na dříví a pro vodu, mužové stavěli stany a vynášeli lůžka, ženy vařily večeři a dohlížely, když rodina jedla. A to vše se dálo bez povelu. Rodiny, které dříve byly jednotk…