«kapitola jedenadvacátá»
Cestující lidé, hledající lidé nyní z nich byli toulaví lidé, stěhovavci. Rodiny, které dříve žily na malém kousku země, které ze čtyřiceti jiter půdy jedly nebo umíraly hlady, které se živily plodinami čtyřiceti jiter půdy nebo z nich hladověly tyto rodiny měly nyní pro své potulky celý Západ. A rodiny jezdily sem a tam, hledajíce práci ze silnic se staly řeky lidí a příkopy byly lemovány řádkami lidí. A za těmito lidmi jich přitékalo stále víc a více. Velké dálnice proudily lidmi. Doma v středních a jihozápadních státech bývali tito lidé prostým zemědělským národem, který se neměnil s rozvojem průmyslu, který se neutvářel ve společnosti strojů, a tedy nevěděl, jak jsou stroje v soukromých rukou mocné a nebezpečné. Tito lidé nevyrostli mezi protimluvy průmyslu. Proto byly jejich smysly ještě citlivé pro směšné stránky průmyslové civilisace.
A pak je náhle stroje vyhnaly z půdy a oni se vyhrnuli na silnice. Pohyb je změnil pohyb a dálnice je změnily, změnilo je táboření u cest, změnil je strach před hladem a hlad sám. Změnily je děti bez oběda, změnilo je nekonečné cestování. Stali se z nich stěhovavci. A také nepřátelství je změnilo: skulo je dohromady, sjednotilo je nepřátelství, které bylo příčinou, že se malá města sdružovala a ozbrojovala, jako by se chystala odrazit vpád nepřítele do země; čety mužů s háky a se sekyrami, kancelářští zaměstnanci a hokynáři s puškami ti měli zachraňovat svět proti vlastnímu lidu.
Proudy stěhovavců na silnicích se množily a na západě vypukla panika. Majetní lidé se polekali báli se o svůj majetek. Lidé, kteří nikdy po ničem zvlášť nedychtili, viděli denně planout chtivost v očích stěhovavců. A proto také se lidé z měst a z lahodných periférií měst sbírali, aby se bránili, a ujišťovali sami sebe, že oni jsou ti dobří a vetřelci že jsou ti špatní tak, jak to člověk vždycky dělá, než se s někým pustí do boje. Říkali: Ti zatracení Okiové jsou špinaví a nevědomí. Jsou to zvrhlíci, jsou posedlí pohlavím. Ti zatracení Okiové! Vždyť jsou to zloději! Ukradnou vám kdeco. Nemají vůbec smysl pro vlastnické právo!
A tohle bylo pravda, neboť jak může člověk, který nic nemá, mít pochopení pro bolesti vlastníka? A bránící se lidé říkali: Okiové k nám zavlékají nemoci, Okiové jsou nečistí. Nemůžeme je trpět v našich školách. Jsou to cizinci. Co byste tomu říkal, kdyby se vaše sestra spustila s jedním z těch Okiů?
A domácí lidé se vybičovávali ke krutosti. A tu tedy vytvořili čety a družiny a ozbrojili je ozbrojili je obušky, puškami, plynovými bombami. Tato krajina patří nám. Nemůžeme dopustit, aby ti Okiové nabyli nad námi vrchu. Muži, kteří se dali ozbrojit, neměli sice půdu, ale myslili si, že ji mají.…
John Steinbeck
Jarda Rykl –
Steinbekovo vypravěčské umění a jeho schopnost předkládat čtenáři důležité společenské otázky a prezentovat své názory, aniž by se vnucoval či otravně mentoroval, je mimořádné. Jeho postavy jsou neuvěřitelně opravdové, životní osudy věrohodné. I když v sobě vždycky nenajdu se Steinbekem úplnou názorovou shodu (podobně jako tady, kde vidí některé věci podle mě příliš černobíle a optikou socialitů), jeho knížky ve mně vždy zanechají hlubokou stopu.
Jana Krajčíková –
Hrozny hněvu jsou moje nejoblíbenější kniha od Steinbecka. Neuvěřitelně krásně a lidsky podaný příběh o strastech a útrapách putování za snem o lepší budoucnosti. Na poslední odstavec knihy nikdy nezapomenu.
Lucka Korecká –
Moc hezky napsaný příběh o síle rodiny, jak je nutno se vypořádat s nepřízní osudu, okolí, podmínkám k životu. Tahle krásná kniha vás strhne svou upřímností. Ze začátku vám může připadat poněkud zdlouhavá, ale vytrvejte, příběh se pak skvěle rozběhne.