Hrozny hněvu

«kapitola šestadvacátá»

Jednoho večera, kdy dlouhé, pruhované mraky, na okrajích zanícené, visely nad zapadajícím sluncem, rodina Joadova ve weedpatchském táboře otálela po večeři a nerozcházela se. Máma váhala, než se pustila do mytí nádobí.

„Musíme něco udělat,“ řekla konečně. A ukázala na Winfielda. „Podívejte se na něj!“ A když obrátili všichni zrak po chlapci, pokračovala: „Von sebou ve spaní hází a celej se dycky zkroutí. Podívejte se, jak je bledej!“ Členové rodiny sklopili zahanbeně oči k zemi. „Enu, vodový placky,“ řekla máma. „Už jsme tady měsíc. A Tom pracoval celejch pět dní. A vy druhý jste lítali celý dni po vůkolí, a nic z toho. A bojíte se vo tom mluvit. A peníze jsou pryč. Bojíte se to říct nahlas. Večír co večír sníte večeři, a potom jdete a někde bloumáte. Nemůžete se vodhodlat, abyste vo tom řádně pojednali. Ale to nejde musí se vo tom pojednat. Růže už brzo přijde její hodina a podívejte se, jak vypadá. Musí se vo tom pojednat. Teďkon ať žádnej nevstane dřív, dokaváď něco nevyšpekulujem. Máme jen na den vomastku, mouky na dva dni, brambor na deset. Vostaňte sedět a lámejte si hlavy!“

Všichni se dívali do země. Táta si kapesním nožem čistil tlusté nehty. Strýc Jan dloubal nožem třísky z bedny, na které seděl. Tom se štípal prsty do spodního rtu a odchlipoval jej od zubů.

Potom pustil ret a řekl jemně: „My jsme pořád hledali, maminko! Vod tý doby, co nemáme na benzin, jsme to vobcházeli pěšky. Vlezli jsme do každejch vrátek, zašli jsme do každýho baráku, i dyž jsme věděli, že tam nic nebude. To člověka notně sklíčí, dyž hledá něco, vo čem ví, že to nenajde.“

Máma řekla prudce: „Nemáte žádný právo pozbejvat mysli. S toudle rodinou to jde vod desíti k pěti. Nemáte žádný právo pozbejvat mysli.“

Táta si prohlížel oškrábaný nehet. „Musíme vodsaď,“ řekl. „Inu nechtělo se nám. Je to tu pěkný, jsou tady moc hodný lidi. Báli jsme se, že budem zasejc vostávat v ňákým takovým Hoovervillu.“

„Jestli budem, tak budem. Hlauní je, že musíme jíst.“

306

Al se vmísil do rozhovoru: „Já mám plnou nádržku benzinu. Já to nechal pro sebe žádnýmu jsem vo tom neřek.“

Tom se usmál: „Vida, náš Al je fanfárum, ale má přitom plno fištrónu.” „Tak, a teď vymejšlejte, co budem dělat,” řekla opět energicky máma. „Já se už dýl nebudu na to koukat, jak tadle rodina umírá hlady. Vomastku je na den! Víc nemáme. Růža bude mět brzo přijít do kouta musí se drobátko vykrmit. Vymejšlejte!”

„Tady je horká voda a ty toalety začal táta.

„Toalet se nenajíme.”

Tom řekl: „Byl tu dnes chlap, hledal lidi do Marysvillu. Česáče ovoce.” „Tak proč nejedem do Marysvillu?” ptala se máma.

„Nevím,” řekl Tom. „Nezdálo se nám to. Von ten chlap vo to moc stál. Ale nechtěl říct, jakej bude plat. Říkal, že to prej dobře neví.”

Máma prohlásila: „Pojedem do Marysvillu. To je mi jedno, jakej je plat. Pojedem.”

„Je to moc daleko,” řekl Tom. „Nemáme peníze na benzin. Nedojeli bysme tam. Ty říkáš, maminko, že musíme přemejšlet. Já nedělám po celou dobu nic jinýho.”

Strýc Jan řekl: „Jeden říkal, že prej na severu uzraje brzo bavlník prej někde u Tulare. To prej nejni tak daleko.”

„Ať je to jak je, my musíme vodjet a brzo. Já už tady nebudu čučet, ať je to tady pěkný nebo ne.” Máma vzala vědro a šla do umyvárny pro horkou vodu.

„Máma je navztekaná,” řekl Tom. „Čekám to už delší dobu. Vono to v ní zrouna vře.”

Táta poznamenal s úlevou: „Aspoň to nakousla. Já ležím každou noc, nespím a hlavu mám jako ve vohni. Teď si vo tom aspoň pojednáme.”

Máma se vrátila s vědrem vody, z níž stoupala pára. „Tak co?” ptala se. „Vyšpekulovali jste něco?”

„Zrouna vo tom uvažujem,” odvětil Tom. „Dejme tomu, že pojedem na sever, kde je ta bavlna. Tady jsme to už všecko voběhali. Víme, že tu nic nejni. Dejme tomu, že se spakujem a pojedem na sever. A až ta bavlna uzraje, budem už tam. Mně by se docela líbilo, dybych se zase jednou dostal k ňáký bavlně. Říkáš, že máš plnou nádržku, Ale?”

„Skoro chybí jen malounko.”

„S tím bysme tam snad dojeli.”

Máma se zastavila, držíc talíř nad vědrem. „Tak co?”

Tom řekl: „Vyhrálas, maminko! Pojedem viď, táto?”

„Hádám, že musíme,” odpověděl táta.

Máma se naň podívala: „Kdy?”

„Nemá cenu, abysme čekali. Třebas zejtra ráno.”

„Toť že zejtra ráno dyť už jsem řekla, kolik ještě máme.“

„Aby sis nemyslela, mámo, že nechci vodtaď. Už dvě neděle jsem neměl nic pořádnýho v žaludku. Toť se ví, zaplnil jsem ho všelijak, ale z toho jsem nic neměl.“

Máma ponořila talíř do vědra. „Pojedem teda ráno,“ řekla s určitostí.

Táta si odfrkl. „Vypadá to, jako že se časy změnily,“ řekl kousavě. „Byla doba, kdy řek mužskej, co má. rodina udělat. Mně se zdá, že teďkon to říkaj ženský. Vypadá to, jako že přišel čas, abych vyndal hůl a někoho zmlátil.“ Máma položila umytý cínový talíř, z něhož kapala voda, na bednu. Usmála se k své práci. „Jen si zasejc skovej tu svou hůl, táto! Dyž jsou takový časy, že je dost co jíst a kde vostávat potom můžeš někoho mlátit, abys při tom nepřišel sám vo kejhák. Ale ty neplníš svůj úkol, abys buďto pracoval, nebo přemejšlel. Dybys to dělal, moh bys mávat holej jen což a ženský by chodily vokolo tebe po špičkách a popotahovaly by nosem. Ale teď? Jen si Vyndej hůl nezmlátíš žádnou ženskou. To nebude bití to bude pranice, protože já jsem si taky nachystala hůl.“

Táta se v rozpacích zašklebil. „Těm děckám to moc neprospěje, dyž musej poslouchat takový řeči,“ poznamenal.

„Postarej se, aby měly v žaludku slaninu, než budeš něco povídat vo tom, co jim prospěje nebo neprospěje,“ odsekla máma.

Táta vstal pln rozhořčení a odcházel; strýc Jan šel za ním.

Máma šplouchala rukama ve vodě, ale dívala se po očku za nimi. Řekla hrdě Tomovi: „Je to dobrý von nejni ještě docela na zemi. Von jen taktak že mě nezmlátil.“

Tom se zasmál. „Tys ho jen tak štvala viď, maminko?“

„To víš,“ odpověděla máma. „Nechej mužskýho, dyž ho něco tejrá, a bude se ti užírat a za malej čásek si lehne a natáhne bačkory von se utrápí k smrti. Ale dyž ho můžeš navztekat tak už je to dobrý, to von už to přemůže. Táta n…