Hrozny hněvu

«kapitola třicátá»

Ve vagónové kolonii stála voda v loužích a déšť pleskal v blátě. Malý potok vystoupil povlovně až k ploché písčině, na které stály vozy.

Když pršelo již druhý den, sundal Al dehtovanou plachtu, která visela prostředkem vozu. Vynesl ji ven a rozestřel ji přes kapotu vozu; pak se vrátil do vagónu a sedl si na žíněnku. Nyní, když tu již nebyla přehrada, staly se obě rodiny jednou rodinou. Muži seděli pohromadě a jejich duch byl sklíčen. Máma udržovala v kamnech malý oheň přiložila vždy jen několik větviček, neboť šetřila dřívím. Déšť se lil na lehce vydutou střechu vagónu.

Třetího dne začali být Wainwrightovi nepokojní. „Snad abysme se radši hnuli?“ nadhodila paní Wainwrightová.

A máma se je snažila zadržet. „Kam byste šli, abyste měli jistotu, že tam bude tak sucho jako tady.“

„Nevím, ale mám takovej pocit, že bysme se měli vodsaď hnout.“ Přeli se o to a máma přitom pozorovala v skrytu Ala.

Rutička a Winfield si chvíli hráli, ale pak také propadli nevrlé lhostejnosti a déšť vytrvale bubnoval na střechu.

Třetího dne bylo možno nad hlomoz deště slyšet hukot potoka. Táta a strýc Jan stáli v otevřených dveřích a dívali se, jak proud stoupá. Po obou stranách tábora tekl potok podél silnice, ale táboru se vyhýbal v oblouku; násep silnice obkličoval tábor zezadu a potok jej uzavíral zpředu. A táta řekl: „Jak se ti to zdá, Honzo? Podle mýho, dyž se ten potok rozvodní, zaplaví to celej tábor.“

Strýc Jan otevřel ústa a třel si štětinatou bradu. „Toť,“ řekl. „To je možný.“

Růže Sáronská ležela, neboť byla velmi nastydlá; v obličeji byla zarudlá a oči se jí leskly horečkou. Máma seděla u ní se šálkem horkého mléka. „Vypij to, Růžo!“ říkala jí. „Dala jsem ti do toho vomastek, aby to bylo hodně silný. Vypij to!“

Růže Sáronská vrtěla chabě hlavou. „Ne, mámo já nemám hlad.“

Táta načrtl ve vzduchu prstem oblouk. „Dybysme všecky vzali lopaty a udělali tady dokola hráz, vsadím se, že by se sem voda nedostala. Stačilo by votamtáď až potamtáď.“

„No ba,“ souhlasil strýc Jan. „To je možný. Nevím, jestli to budou ty druhý chtět. Možná že by radši vodjeli někam jinam.“

„Ale tadyty vagóny jsou suchý,“ trval na svém táta. „Nic lepšího nenajdem. Počkej tady, Honzo!“ Vzal z hromady dříví ve voze větvičku. Seběhl po plaňce, brouzdal se bahnem k potoku a zarazil větvičku na pokraji vířící vody kolmo do země. Za okamžik byl zpátky. „Kriste Pane to je hned člověk promočenej až na kůži!“ řekl Janovi.

Oba muži nespouštěli oči z větvičky na břehu. Viděli, jak ji voda pomalu zalévá, jak stoupá okolo ní dále po svahu. Táta si sedl ve dveřích na bobek. „Stoupá rychle,“ řekl. „Já myslím, že bysme si měli promluvit s druhejma lidma. Zeptat se, jestli by nám nepomohli udělat hráz. Jestli nebudou chtět, museli bysme vodsaď.“ Táta se podíval dlouhou prostorou ke konci Wainwrightových. Al byl u nich, seděl vedle Aggie. Táta vstal a šel na jejich území. „Voda stoupá,“ řekl. „Co dybysme udělali hráz? Bylo by to možný, dyby každej pomoh.“

Wainwright řekl: „Zrouna jsme vo tom mluvili. Nám se zdá, že bysme měli radši vodsaď.“

Táta řekl: „Vy jste tady byli všade vokolo. Víte přeci, jak malou náděj máme, že bysme našli zasejc takový pěkný, suchý místo.“

„Já vím. Ale dyž vono „

Al řekl: „Táto, jestli Wainwrightovi pudou vodsaď, pudu já s nima.“

Táta se polekal. „To nám přeci neuděláš, Ale! Ten vůz my přeci žádnej neumíme řídit auto.“

„To je mi jedno. Já a Aggie musíme držet dohromady.“

„Tak toho teď nechrne!“ řekl táta. „A pojďte se na to podívat!“ Wainwright a Al vstali a šli za tátou ke dveřím. „Vidíte?“ ukazoval táta. „Stačila by hráz vodtamtáď až potamtáď.“ Podíval se na větvičku. Voda nyní vířila okolo ní a plížila se po břehu dále.

„To je spousta práce, a nakonec nás voda třeba přeci vyplaví,“ namítl Wainwright.

„Dyť tady čučíme tak jako tak tak abysme aspoň něco dělali. Takový pěkný místo hned tak nenajdem. Jen pojďte! Promluvíme si vo tom s těma druhejma’. Svedem to, jestli bude každej pomáhat.“

Al řekl opět: „Jestli půjde Aggie vodsaď, půjdu já taky.“

Táta řekl: „Heleď se, Ale jestli ty druhý nebudou chtít kopat, pudem vodsaď všecky. Tak pojď, promluvíme si s nima.“ Nahrbili ramena, seběhli po plaňce a běželi k nejbližšímu vagónu vzhůru po plaňce do otevřených dveří.

Máma klečela u kamen a přikládala větvičky. Rutička se točila okolo ní. „Mámo, já mám hlad,“ kňourala.

„Ne, nemáš,“ řekla máma. „Mělas k jídlu dobrou kaši.“

„Ale dyž já bych chtěla chroupavý bombóny. Tady nejni co dělat. Nejni žádná legrace.“

„Brzo bude legrace,“ konejšila ji máma. „Jen počkej, uvidíš. Velká legrace. Brzo už budeme mět svůj baráček.“

„Dybysme tak měli psa,“ zatoužila Rutička.

„Budeme mět psa taky kočku.“

„Bude ta kočka žlutá?“

„Tak heleď, Ruti nezlob mě!“ prosila ji máma. „Netejrej mě pořád! Vidíš přeci, že je Růža nemocná. Buď přeci chvilku hodná! Brzo bude velká legrace.“ Rutička odešla kňourajíc.

Z žíněnky, na které ležela Růže Sáronská, přikrytá až k bradě, se ozval krátký ostrý výkřik, náhle přervaný. Máma se otočila a běžela k dceři. Růže Sáronská zatajovala dech a v očích měla hrůzu.

„Co je ti, Růžo?“ volala máma. Děvče vydechlo a opět se zajíklo. Máma náhle vstrčila ruku pod přikrývku. Potom vstala. „Paní Wainwrightová, pojďte sem na chvíli!“

Malá kulatá paní přiběhla. „Chcete mi něco?“

„Podívejte se!“ Máma ukázala na Růži Sáronskou. Dívka tiskla zuby na dolní ret; čelo měla mokré potem a v očích jí svítila hrůza.

„Já myslím, že už je to tady,“ řekla máma.. „To je ale brzo.“

Děvče si zhluboka oddychlo a uvolnilo křečovitě napjaté svaly. Pustila ret a zavřela oči. Paní Wainwrightová se sklonila nad ní.

„Chytlo vás to najednou, viďte? a tak to s váma veunitř zaškubalo, že? Tak vodeuřte voči a vodpovězte mi!“ Růže Sáronská mdle přikývla. Paní Wainwrightová se obrátila k mámě. „Inu ba,“ řekla. „Je to tak. Brzo, říkáte?“

„To asi uďála ta horečka.“

„Vona by měla bejt na nohou. Měla by chodit sem a tam.“

„Vona nemůže,“ řekla máma. „Vona nemá dost síly.“

„Ale měla by.“ Paní Wainwrigh…