Na plechárně

KAPITOLA 7

Grandlehárna nevznikla přes noc. Když se tam Mack, Hazel, Eddie, Hughie a Jones nastěhovali, pokládali ji sotva za něco víc než útočiště před větrem a deštěm, byla pouze místem, kam se uchylovali, když všude jinde bylo zavřeno, anebo holdovali-li návštěvám tak nemírně, že byli všude přijímáni s nadšením jen chabým a jaksi vyprahlým. V té době tvořila Grandlehárnu jediná podlouhlá, holá místnost slabě osvětlená dvěma malými okny, se stěnami z nenatřeného dřeva silně páchnoucího rybí moučkou. Tehdy se jim tam pranic nelíbilo. Mack však pochopil, že se budou muset nějak zorganizovat, zvláště jsou-li jeden jako druhý draví individualisté.

Cvičící armáda, která dosud není vybavena puškami, děly a tanky, používá dřevěných pušek a atrap nákladních aut, aby tak předstírala ničivou výzbroj, a její zocelující se vojáci si zvykají na polní děla tím, že cvičí s kládami na kolečkách.

Mack tedy nakreslil křídou na podlaze pět obdélníků o rozměrech dva metry krát metr dvacet a do každého z nich vepsal jméno. To byly náhražky postelí. Ve svém vymezeném prostoru měl každý uživatel svá nedotknutelná vlastnická práva. Mohl zákonně zmlátit kohokoliv, kdo vtrhl na jeho obdélník. Zbytek místnosti tvořil společné vlastnictví všech. Tak tomu bylo v prvních dnech, kdy Mack a mládenci seděli na bobku na podlaze a hráli karty a spali na tvrdých prknech. Nebýt špatného počasí, mohli tak žít až dodnes. Měsíční liják nemající obdoby však všechno změnil. Mládenci se nemohli hnout z domu a neustálé vysedávání na bobku se jim začalo zajídat. Pohled na holá prkna stěn najednou urážel jejich zrak. Přilnuli k domu s láskou, protože jim skýtal střechu nad hlavou. Navíc v sobě tajil onen půvab, že příchod rozkaceného domácího v něm byl čímsi zhola neznámým. Neboť Li Čong se nikdy k domu ani nepřiblížil. Pak jednoho dne vstoupil do dveří Hughie, třímaje v ruce armádní lůžko s protrženou celtovinou. Dvě hodiny díru zašíval rybářskou šňůrou. Večer všichni ostatní ulehli na podlahu ve svých obdélnících a sledovali, jak se Hughie blaženě zakutává na lůžku. Pak zaslechli, jak vzdychl, přemožen nezměrnou slastí, načež usnul a chrápal dřív než kdokoliv jiný.

Na druhý den si to Mack supil do kopce a nesl rezavá péra, která objevil na hromadě starého železa. V tu chvíli všeobecná apatie vzala za své. Mládenci se vzájemně překonávali, kdo víc zkrášlí Grandlehárnu, takže za několik měsíců v ní bylo nábytku víc než dost. Podlaha byla pokryta starými koberci, stály tu židle se sedadly i bez, Mack splašil proutěné lehátko a hned je natřel jasně červenou barvou. Objevilo se několik stolů a sloupkové kyvadlové hodiny bez ciferníku a bez stroje. Zdi byly nabíleny, takže místnost byla hned světlejší a jakoby vzdušnější. Pak se tu začaly objevovat obrazy – většinou kalendáře a na nich blondýnky neskutečně bujných tvarů s lahvemi coca-coly v rukou. Henriho příspěvek obnášel dvě díla ze slepičího období. V jednom rohu stál svazek pozlaceného rákosí a na stěně vedle sloupkových hodin visel na hřebíku pugét pavích per.

Dlouho sháněli kamna, a když našli, co chtěli, jakousi pokytičkovanou příšeru s nakroucenými postříbřenými serepetičkami a s čelní stranou podobnou zahradě poniklovaných tulipánů, nevěděli, jak se jí zmocnit. Příšera to byla příliš těžká, ukrást se nedala a její majitel se s ní nehodlal rozloučit ve prospěch choré vdovy s osmi dětmi na krku, kterou si Mack vymyslel, aby mohl vystupovat jakožto její ochránce. Majitel vyžadoval za onu příšeru dolar padesát a trvalo tři dny, než slevil na osmdesát centů. Mládenci na to přistoupili a vystavili majiteli dlužní úpis, který pravděpodobně má dosud. Tato transakce se odehrála v Seaside a příšera vážila půldruhého metráku. Deset dní se Mack a Hughie všemožně snažili zajistit dopravu, a teprve když seznali, že jim kamna nikdo neodveze, chopili se toho sami. Tři dni jim trvalo, než je dopravili Na plechárnu, což znamenalo urazit vzdálenost sedmi kilometrů. Přes noc tábořili u kamen. Jakmile však byla jednou instalována v Grandlehárně, stala se ihned její chloubou, krbem i srdcem. Poniklované květinky a listoví vesele zasvítily. Zlatý hřeb Grandlehárny to byl. Když se kamna rozpálila, vyhřála celou místnost. Výhřevnost měla báječnou a na černých, lesklých kotoučích plotny jste si mohli smažit vajíčka.

S velikými kamny se dostavila pýcha a pýcha udělala z Grandlehárny domov. Eddie zasadil svlačec, aby se něco pnulo kolem vchodu, a Hazel kdesi splašil keříky vzácných fuchsií a vsadil je do dvacetilitrových kanystrů. Takže vchod to byl slavnostní, byť poněkud zarostlý. Mack s mládenci svou Grandlehárnu milovali takovou měrou, že ji dokonce čas od času trochu poklidili. V duchu se ofrňovali nad oněmi nezakotvenými existencemi, které neměly kde složit hlavu, a tu a tam se přiházívalo, že si na den či dva přivedli do Grandlehárny hosta a pýchou se přitom jen dmuli.

Eddie zaskakoval jako barman v podniku La Ida, když Whitey, to jest stálý barman, byl práce neschopen, což se dělo tak často, jak mu to jen mohlo projít. Kdykoliv Eddie za Whiteyho zaskočil, zmizelo pár lahví, takže nemohl zaskakovat příliš často. Ale Whitey si jen vrněl, že s ním na záskok pracuje Eddie, neboť byl přesvědčen, a to zcela právem, že Eddieho ve snu nenapadne, aby to místo zkusil získat natrvalo. V tomto ohledu mohl Eddiemu důvěřovat téměř každý. Mnoho alkoholu však Eddie odnášet nemusel. Pod nálevní pult si vždycky nachystal čtyřlitrový demižónek, do jehož hrdla zasunul trychtýř. Než Eddie vypláchl sklenice, vylil vždycky všechny nedopitky do trychtýře. Když v La Idě propukly hádky, když se začalo zpívat nebo když pozdě v noci přátelská pohoda dostoupila svého logického vyvrcholení, sléval Eddie do trychtýře sklenice způli, ba i ze dvou třetin plné. Punč takto vzniklý nepostrádal zajímavosti a často v sobě tajil nejedno překvapení. Takže Eddie nosil do Grandu poměrně ustálenou směs žitné, piva, americké, jakož i skotské whisky, vína, rumu a ginu, ovšem tu a tam si nějaký zženštilý zákazník objednal wh…