Na východ od ráje

24

Vrtalo mi hlavou, proč pravdy života a smrti zasahují a drtí některé lidí víc a jiné míň. Unina smrt podryla Samuelovi půdu pod nohama, prolomila jeho obranu a otevřela dveře stáří. Naproti tomu Líza, která určitě milovala své děti stejně hluboce jako její manžel, nebyla zničena ani vyhozena z kolejí. Její život pokračoval rovnoněrně dál. Cítila zármutek, ale přežila ho.

Líza snad přijímala svět stejně, jako přijímala bibli, se všemi paradoxy a zvraty. Neměla ráda smrt, ale věděla o její existenci, a nepřekvapilo ji, když smrt opravdu přišla.

Samuel mohl o smrti uvažovat a filozofovat a pohrávat si s ní, ale ve skutečnosti v ni nevěřil. Do jeho světa smrt nepatřila. On i všichni kolem něho byli nesmrtelní. Když smrt skutečně přišla, cítil to jako urážku, jako popření té nesmrtelnosti, o níž byl hluboce přesvědčen, a ta jediná trhlina ve zdi způsobila, že se mu zřítila celá stavba. Věřil myslím vždycky, že dokáže smrt přehádat. Byla jeho osobní oponentkou, kterou dokáže umluvit.

Pro Lízu byla smrt prostě smrt – něco, co jí bylo slíbeno a co mohla čekat. Dokázala pokračovat v životě a i ve svém zármutku postavit na plotnu hrnec fazolí, upéci šest závinů a přesně naplánovat, kolik jídla bude zapotřebí k pořádnému nakrmení hostí na pohřbu. A i ve svém zármutku dokázala dohlédnout, aby si Samuel vzal čistou bílou košili, aby si vykartáčoval černé soukenné šaty, aby na nich neměl skvrny a aby si vyleštil boty. Snad je pro dobré manželství třeba toho obojího, spojení různých druhů síly.

Jakmile se Samuel jednou s něčím smířil, dokázal pravděpodobně zajít dál než Líza, jenomže ho proces smíření vnitřně rozerval. Líza ho od rozhodnutí k cestě do Salinas pečlivě pozorovala. Nevěděla jistě, co má za lubem, ale jako dobrá a starostlivá matka věděla, že něco za lubem má. Byla naprostá realistka. Na ničem ostatním nezáleželo, a tak měla radost, že se podívá za dětmi. Byla zvědavá na ně i na vnuky. Nikdy nepřilnula k žádnému místu. Každé místo pro ni bylo jenom stupněm na cestě do nebe. Ani práci neměla ráda pro ni samu, ale pracovala, poněvadž tu práci někdo udělat musel. A byla unavena. Čím dál tíž překonávala bolesti a ztuhlost, které se ji ráno snažily zadržet v posteli – i když se jim to nikdy nepodařilo.

A na nebe se těšila jako na místo, kde se nikdy neušpiní šaty, kde nebude třeba vařit a mýt nádobí. Přitom v nebi viděla věci, se kterými v skrytu duše tak docela nesouhlasila. Trochu moc se tam zpívá a také nechápala, jak i vyvolení vydrží tu slibovanou věčnost rajského lenošení. Ona si v nebi už něco najde. Něco pro ukrácení dlouhé chvíle – nějaké obláčky k zalátání, nějaká unavená křídla, která bude třeba namasírovat mazáním. Límečky nebeských rouch třeba potřebují občas obrátit, a když si máme povědět čistou pravdu, nevěřila, že by se i v nebi nenašel nějaký ten kout s pavučinami, které bude třeba vysmýčit hadrem na smetáku.

Návštěva v Salinas ji rozjařovala i lekala. Těšila se na ni tak, že v ní cítila něco hraničícího s hříchem. A Chautauque? No, tam snad nebude muset a nejspíš tam nepůjde. Samuel začne divočit – bude na něj muset dohlídnout. Nikdy se na něj nepřestala dívat jako na bezradného mladíka. Dobře že nevěděla, co mu táhlo myslí a co se prostřednictvím těch myšlenek dálo s jeho tělem.

Pro Samuela byla všechna místa velice důležitá. S rančem byl důvěrně spřízněn, a když ho opouštěl, měl pocit, jako by vrážel nůž do milované bytosti. Jakmile se však jednou rozhodl, umínil si provést to náležitě. Navštívil obřadně všechny sousedy, starousedlíky, kteří pamatovali, jaké to kolem bývalo a co se změnilo. A staří přátelé, od kterých odjížděl, věděli, že už ho nikdy neuvidí, třebaže jim nic takového neřekl. Vpíjel se očima do hor a do stromů, dokonce i do lidských tváří, jako by si je chtěl zapamatovat pro věčnost.

Návštěvu na Traskově ranči si nechal naposled. Nebyl tam už hezkých pár měsíců. Adam už nebyl žádný mladík. Chlapcům bylo v té době jedenáct a Lee – no, Lee se moc nezměnil. Lee se Samuelem zašel k maštali.

„Chtěl jsem s vámi už dlouho mluvit,“ řekl. „Ale je tu pořád spousta práce. A snažím se dostat aspoň jednou za měsíc do San Franciska.“

„Já vím, jak to chodí,“ přisvědčil Samuel: „Když člověk ví, že má přítele, tak se za ním ani nepodívá. A pak přítel najednou zmizí a člověk si krvavě vyčítá, že si pro něj neudělal čas.“

„Slyšel jsem o vaší dceři. Upřímnou soustrast.“

„Dostal jsem váš dopis, Lee. Hezky jste mi napsal.“

„Po čínsku,“ řekl Lee. „Čím jsem starší, tím si připadám čínštější.“

„Něco se na vás změnilo, Lee. V čem to je?“

„V mém copu, pane Hamiltone. Ustřih jsem si ho.“

„Vida!“

„Všichni jsme si je ustřihli. Neslyšel jste o tom? S císařovnou vdovou je konec. Čína je svobodná. Mandžuové nám už nevládnou a my nenosíme copy. Nová vláda o tom vydala prohlášení. Ani jeden cop nezůstal.“

„Cítíte teď nějaký rozdíl, Lee?“

„Ne zvlášť. Je to příjemnější. Ale jsem z té vůle na hlavě nějak nesvůj. Těžko si zvykám na to pohodlí.“

„Jak se vede Adamovi?“

„Docela dobře. Ale moc se nezměnil. Rád bych věděl, jaký býval dřív.“

„Máte pravdu, já taky. Rozkvet jenom nakrátko. Kluci museli pořádně vyrůst.“

„Taky vyrostli. Jsem rád, že jsem tu zůstal. Hodně jsem se z toho naučil, že jsem je viděl růst a trošku přitom pomáhal.“

„Učíte je čínsky?“

„Ne, pan Trask nechtěl. A má nejspíš pravdu. Zbytečně by jim to komplikovalo život. Ale jsem jejich přítel – ano, přítel. Otce obdivují, ale mě mají myslím rádi. A hodně se od sebe liší. Nemáte ponětí jak.“

„V jakém smyslu, Lee?“

„Uvidíte, až přijdou ze školy. Jsou jako líc a rub jedné mince. Cal je nabroušený, temný a ostražitý, kdežto jeho bratr – to je zkrátka chlapec, kterého si zamilujete, ještě než promluví, a potom ho máte ještě radši.“

„To Cala rád nemáte?“

„Toho bráním – sám před sebou. Cal o svůj život bojuje, kdežto jeho bratr bojovat nemusí.“

„Mám něco podobného v rodině,“ řekl Samuel. „A nerozumím tomu. Člověk by myslel, že si budou podobní, když mají stejné vychování a stejnou krev, ale nejsou – …