Na východ od ráje

4

Charles stál u výčepu v místní hospodě a srdečně se smál anekdotám obchodních cestujících, kteří tam uvízli přes noc. Vytáhl pytlík na tabák, v němž cinkalo pár hubených stříbrňáků, a zaplatil jim štamprlata, aby nepřestali vykládat. Stál a zubil se a mnul si rozbité klouby. A když cesťáci jeho rundu přijali, zvedli štamprlata a řekli: „Tak na zdraví,“ byl Charles celý šťastný. Objednal novým kamarádům další rundu a pak s nimi odtáhl za nějakou čertovinou někam jinam.

Když Cyrus odkulhal do noci, měl na Charlese přímo zoufalý vztek. Vyhlížel ho na silnici a zašel se po něm podívat do hospody, ale Charles už byl pryč. Je pravděpodobné, že kdyby ho byl tu noc našel, zabil by ho, nebo by se o to aspoň pokusil. Každý velký čin pozmění o něco běh historie, ale svou měrou tak pravděpodobně zapůsobí každý čin vůbec, i když třeba jen překročíme kámen na cestě nebo zatajíme dech při pohledu na hezké děvče nebo si ulomíme nehet v zemi na zahrádce.

Netrvalo samozřejmě dlouho a Charles se dověděl, že ho otec hledal s brokovnicí. Čtrnáct dní se pak schovával, a když se konečně vrátil domů, vražedná zuřivost opadla a proměnila se v obyčejný vztek, a Charles si svoje provinění odpykal prací a předstíranou teatrální pokorou.

Adam proležel čtyři dny v posteli, tak ztuhlý a rozbolavěný, že se nemohl pohnout, aby nezasténal. Třetí den otec dokázal, jaký má vliv u vojenských úřadů. Bylo to něco jako náplast na jeho vlastní pýchu a zároveň určité vyznamenání pro Adama. Do jejich domu, do Adamovy ložnice, se dostavil kapitán jezdectva a dva seržanti v parádních modrých uniformách. Dva prostí kavaléristé jim zatím před domem drželi koně. Adam, který dosud ležel, byl odveden k jezdectvu jako řadový vojín. Podepsal Válečný řád a složil přísahu v otcově a Alicině přítomnosti. A otci se přitom leskly oči slzami.

Když vojáci odešli, otec s ním zůstal ještě dlouho sedět. „Dal jsem tě ke kavalerii záměrně,“ řekl mu. „Kasárenský život se brzy omrzí. Ale kavalerie bude mít co dělat. To jsem si zjistil. Půjdete do indiánských území, tam se ti bude líbit. Čeká vás akce. Nemůžu ti říct, jak to vím, ale něco se chystá.“

„Rozkaz, pane,“ řekl Adam.

Vždycky mi připadalo divné, že vojenské řemeslo musí obyčejně vykonávat muži jako Adam. Neměl rád boj od začátku, a na rozdíl od některých mužů, kteří se naučí nalézt v něm zalíbení, jeho odpor k násilí jen rostl. Důstojníci si ho párkrát vzali pořádně na mušku, jestli se neulejvá, ale nikdy z toho nebyl obviněn. Během těch pěti let vojančiny se Adam zúčastnil více výprav než kdokoli jiný v jeho švadroně, ale jestli zabil nějakého nepřítele, mohla za to leda náhodně odražená kulka. Jako zkušený ostrostřelec dokázal zvlášť dobře mířit mimo cíl. Boje s Indiány se v té době proměnily v něco jako v nebezpečné honění stád dobytka – kmeny byly donuceny k povstání, rozehnány a zdecimovány, a jejich smutným troskám byla vykázána hladová země. Nebyla to pěkná práce, ale v rámci rozvoje země ji někdo udělat musel.

Adamovi, který přitom sloužil jako nástroj a neviděl budoucí farmy, nýbrž jen roztrhaná břicha ušlechtilých lidských bytostí, to připadalo odporné a zbytečné. Když vystřelil z karabiny tak, aby netrefil, dopouštěl se zrady na své jednotce a bylo mu to jedno. Odpor k násilí v něm narůstal, až narostl v zaujatost právě tak ochromující myšlení jako každý jiný předsudek. Znenáviděl si představu, že by měl vůbec kdy někomu způsobit bolest za jakýmkoli účelem. Tahle emoce – nic jiného to nebylo – ho přímo posedá, až mu zabránila v tom ohledu rozumově myslet. V jeho služebních záznamech se však nikdy neobjevil ani náznak zbabělosti. Naopak byl třikrát doporučen k vyznamenání a potom skutečně vyznamenán za statečnost.

Čím víc revoltoval proti násilí, tím víc ho to hnalo opačným směrem. Nasadil několikrát život, aby zachránil raněné. Hlásil se dobrovolně ke službě v polních lazaretech, i když byl vyčerpán vlastními I řádnými povinnostmi. Jeho druhové na něj pohlíželi s jistou opovržlivou náklonností a s nevysloveným strachem, jaký lidé mívají z impulsů, které nechápou.

Charles psával bratrovi pravidelně – o farmě a o městečku, o nemocných krávách a o kobyle, která se ohřebila, o přikoupených pastvinách a o stodole, do níž uhodilo, o smrti Alice, která se udusila souchotinářským kašlem, a o otcově přesídlení do Washingtonu, kde přijal placené místo ve Velké republikánské armádě. Jako mnozí lid…