Na východ od ráje

50

Joeovi se nelíbilo, že Kate tiše vysedává a zírá upřeně do prázdna – celé dlouhé hodiny. Znamenalo to, že přemýšlí, a protože se přitom tvářila naprosto bezvýrazně, Joe k jejím myšlenkám neměl žádný klíč. Byl z toho všecek nesvůj. Nechtěl přijít o svou první opravdovou šanci.

Měl jenom jeden plán – udržovat ji v neklidu, až se sama prozradí. Pak by na to skočil, jak by se dalo. Ale co se děje, když sedí a kouká do zdi? Vrtá jí to hlavou nebo ne?

Joe věděl, že nespala v posteli, a když se jí zeptal, jestli chce snídani, pohnula hlavou po tak dlouhé době, že se těžko dalo poznat, jestli ho vůbec slyšela.

Opatrně si připomněl: „Nedělej nic! Seď na místě a napínej voči i uši!“ Holky v podniku věděly, že se něco semlelo, ale ani dvě z nich se neshodly na jedné verzi, zatracený slepičí mozky.

Kate nepřemýšlela. Dala se volně unášet dojmy, jako se dá netopýr unášet večerními vánky. Viděla v duchu obličej krásného plavovlasého chlapce s očima ohromenýma šokem. Slyšela jeho ohavná slova, namířená ani ne tak proti ní, jako proti němu samému. A viděla jeho tmavého bratra, jak se opírá o dveře a směje se.

Kate se v tu chvíli zasmála taky – je to nejrychlejší a nejlepší sebeobrana. Co teď její syn udělá? Co udělal, když vyšel tiše odtud?

Myslela na Calovy oči s výrazem líné a nasycené krutosti, jak na ni zamžouraly, když pomalu zavíral dveře.

Proč sem bratra vodil? Co chtěl? Co tím sledoval? Kdyby to věděla, uměla by se o sebe postarat. Jenomže to nevěděla.

Bolest se jí plížila zpátky do rukou a ozvala se i jinde. Při každém pohybu ji zuřivě bodlo v pravém boku. Říkala si: Tak se ta bolest prohlodá do středu a dřív či později se tam všechny bolesti sejdou a spojí se jako hejno krys.

Joe si přes vlastní dobré předsevzetí nedokázal dát pokoj. Přinesl jí ke dveřím čajník, tiše zaklepal, otevřel si a vešel. Pokud viděl, nehnula se z místa.

„Přines jsem vám kapku čaje, madam,“ ohlásil.

„Postav ho na stůl,“ řekla. A jako by ji to napadlo dodatečně: „Děkuju, Joe.“

„Není vám dobře, madam?“

„Už mám zase bolesti. Ta medicína mě podvedla.“

„Můžu vám nějak pomoct?“

Zvedla ruce. „Leda mi je uříznout – v zápěstí.“ Zašklebila se bolestí z toho, jak je zvedla. „Člověk si připadá beznadějně,“ postěžovala si.

Joe od ní ještě nikdy neslyšel takovýhle projev slabosti a instinkt ho přiměl, aby toho využil. „Třeba bych vás tím neměl votravovat, ale doslech jsem se něco vo tamtom.“ Z pauzičky před její otázkou poznal, jak ztuhla.

„O jakém tamtom?“ zeptala se tiše.

„Vo tý ženský, madam.“

„Ach tak! Ty myslíš Ethel?“

„Ano, madam.“

„Ethel už začínám mít dost. Co je s ní zase?“

„Já vám teda povím, jak to bylo. Vůbec tomu nerozumím. Stojím takhle v Kellogově trafice a najednou ke mně přijde ňákej chlápek. ‚Jste vy Joe?‘ zeptá se a já mu povídám: ‚Co má bejt?‘ ‚Někoho jste hledal,‘ povídá von. A já mu na to: ‚Neřek byste mi vo tom sám?‘ V životě jsem toho chlapa neviděl. ‚Ta dáma vzkazuje, že by si s váma chtěla promluvit,‘ povídá von. A já jemu: ‚A co jí brání?‘ Podívá se na mě a povídá: ‚Asi jste zapomněl, co řek ten sudí.‘ Myslel nejspíš, čím jí pohrozil, jestli se vrátí.“ Zahleděl se Kate do tváře, bledé a nehybné, s očima upřenýma přímo vpřed.

Kate se ozvala: „A pak na tobě chtěl peníze?“

„Ne madam. Nechtěl. Řek něco, z čeho nejsem vůbec moudřej. ‚Říká vám něco jméno Faye?‘ vybaf na mě. ‚Vůbec nic,‘ povídám mu. A von na to: ‚Měl byste si s ní promluvit‘ ‚Možná,‘ povídám a šel jsem pryč. Nemám páru, co tím myslel. Tak jsem si řek, že se vás zeptám.“

Kate se zeptala jeho: „Říká ti něco jméno Faye?“

„Vůbec nic.“

Kate promluvila velice tichým hlasem: „Tos nikdy neslyšel, že Faye patřil tenhle podnik?“

Joe ucítil ochromující sevření v žaludeční jamce. Já blbec! Že jsem nedržel hubu! Začal se vytáčet. „No vlastně – teď mě napadá, že jsem něco slyšel, jenže se mi zdálo, že se jmenovala Faith.“

Jeho náhlý zmatek Kate pomohl. Přestala myslet na plavovlasou hlavu a na bolest. Měla najednou co dělat. Odpověděla na výzvu skoro s rozkoší.

Tiše se zasmála. „Faith! Fuj!“ řekla si pro sebe. „Nalej mi trochu čaje, Joe.“

Zdálo se, že nepozoruje, jak se mu třese ruka a jak hubička čajníku zarachotila o šálek. Nepodívala se na něj, ani když postavil šálek před ni a pak se stáhl z jejího zorného pole. Joe se klepal strachy.

Kate se ozvala prosebným tónem: „Joe, myslíš si, že bys mi mohl pomoct? Dal bys všechno do pořádku, kdybys dostal deset tisíc dolarů?“ Vteřinku počkala, pak se prudce otočila a podívala se mu zpříma do obličeje.

Oči se mu leskly. Přistihla ho, že si olizuje rty. A při jejím náhlém obratu ucouvl, jako by ho byla uhodila. Nespustila z něho oči.

„Načapala jsem tě, Joe?“

„Já nevím, co tím myslíte, madam.“

„Tak běž a zamysli se nad tím. A přijď mi to říct, až na to přijdeš. V tom se přece vyznáš. A pošli mi sem laskavě Terezu!“

Hleděl, aby už byl z pokoje, kde ho přetrumfla a přechytračila. Nadrobil si to pěkně. Nevěděl, jestli si nezmrvil celou šanci. A ta mrcha měla ještě tu drzost, že mu řekla: „A děkuju za čaj. Jsi hodnej chlapec.“

Chtěl prásknout dveřmi, ale netroufal si.

Kate strnule vstala ve snaze neprobudit bolest v boku. Došla k psacímu stolu a vytáhla list papíru. Stěží udržela pero.

Napsala pohybujíc celou paží: „Milý Ralphe, řekni šerifovi, že by neškodilo podívat se na otisky prstů Joea Valeryho. Pamatuješ se na něj. Pracuje u mne. S pozdravem Kate.“ Zrovna dopis skládala, když vešla vyděšená Tereza.

„Volala jste mě? Provedla jsem něco? Já se snažila, madam. Nebylo mi dobře.“

„Pojď sem,“ vyzvala ji Kate. A zatímco holka čekala vedle psacího stolu, napsala pomalu adresu na obálku a nalepila na ni známku. „Někam mi dojdeš,“ řekla pak. „Zajdi k Bellovům do cukrárny a kup tam jednu dvoukilovou bonboniéru a jednu půlkilovou. Ta velká je pro vás, děvčata. Pak se zastav v Kroughově drogerii a kup mi dva prostředně velké kartáčky na zuby a krabici zubního prášku – tu s tím sypátkem.“

„Ano, madam.“ Tereze se náramně ulevilo.

„Jsi hodná holka,“ pokračovala Kate. „Dobře js…