Na východ od ráje

52

Zima 1917 – 1918 byla ponurá doba strachu. Němci drtili všechno, co jim stálo v cestě. Britové ztratili za tři měsíce tři sta tisíc mužů. Mnoho jednotek ve francouzské armádě se bouřilo. Rusko z války vypadlo. Německé východní divize, odpočaté a znovu vyzbrojené, byly vrženy na západní frontu. Válka vypadala beznadějně.

Teprve v květnu jsme měli v poli dvanáct divizí a trvalo až do léta, než naše oddíly začaly proudit za oceán ve větším počtu. Spojenečtí generálové se tahali mezi sebou. Ponorky ničily transportní lodě.

Poznali jsme, že válka není žádný rychlý hrdinský výpad, ale pomalá a nesmírně složitá záležitost. V těch zimních měsících nám spadl hřebínek. Pominulo první plamenné nadšení a dosud jsme si nezvykli na houževnatou zarytost dlouhé války.

Ludendorff byl neporazitelný. Nic ho nedokázalo zastavit. Bušil jedním útokem za druhým do hroutící se francouzské a britské armády. Začalo nás napadat, že možná přijdeme pozdě a že za chvíli budeme stát sami proti nepřemožitelným Němcům.

Nezřídka se lidé od války odvraceli, někteří k fantaziím, jiní k neřesti a další k bláznivému veselí. Stoupla poptávka po věštkyních a hospody měly obrovskou konjunkturu. Lidé se však utíkali i k vlastním soukromým radostem a tragédiím, aby uniklí před šířícím se strachem a sklíčeností.

Není divné, jak jsme dnes na tohle všechno zapomněli? Vzpomínáme si na první světovou válku jako na rychlé vítězství s vlajkami a kutálkami, na parády a skopičiny a návrat vojáků z Evropy, na hospodské rvačky s těmi zatracenými Anglány, kteří si mysleli, že válku vyhráli oni. Náramně rychle jsme zapomněli, že Ludendorffa tu zimu nešlo porazit a spousta lidí se v duchu připravovala na prohranou válku.

Adam Trask byl spíš zmatený než smutný. Nemusel podávat z odvodní komise žádnou demisi. Dostal zdravotní dovolenou. Vysedával celé hodiny a třel si hřbet levé ruky. Drhl si ji ostrým kartáčem a koupal ji v horké vodě.

„To dělá krevní oběh,“ říkal. „Jakmile se obnoví oběh, bude ruka v pořádku. Víc mě mrzí ty oči. Nikdy jsem s nimi neměl potíže. Budu si je muset dát vyšetřit kvůli brejlím. Já a brejle! Těžko si na ně budu zvykat. Šel bych k doktorovi dnes, ale točí se mi kapku hlava.“

Točila se mu víc, než přiznával. Nedokázal se pohybovat po domě, aby se nemusel přidržovat stěn. Lee mu často musel pomoci z křesla nebo při ranním vstávání z postele a zavázat mu tkaničky u bot, poněvadž Adam se zmrtvělou levou rukou nesvedl kličku.

Skoro denně se vracel k Aronovi. „Nechápu, co může takového mladého člověka hnát na vojnu. Kdyby byl za mnou přišel, snažil bych se mu to možná rozmluvit, ale nic bych mu nezakazoval. To snad víte, Lee?“

„Jistě.“

„To právě nechápu. Proč zmizel potají? Proč nepíše? Myslel jsem, že ho znám líp. Napsal Abře? Té přece určitě napsal.“

„Zeptám se jí.“

„To udělejte. A co nejdřív.“

„Výcvik není žádná hračka. Aspoň jsem to slyšel. Třeba nemá na psaní čas.“

„Na korespondenční lístek moc času nepotřebuje.“

„Když jste byl na vojně vy, psal jste svému otci?“

„Myslíte, že jste mě dostal, co? Ne, nepsal, ale já k tomu měl důvod. Já na vojnu nechtěl. Otec mě přinutil. A mně to šlo proti srsti. Vidíte, že jsem měl důvod. Ale Aron – na univerzitě mu to šlo dobře. Psali nám přece a ptali se na něj. Vždyť jste ten dopis čet. Nevzal si žádné šaty. Ani ty zlaté hodinky.“

„Na vojně žádné šaty nepotřebuje, a zlaté hodinky se tam taky nenosí. Všechno jen hnědé.“

„Máte nejspíš pravdu. Ale stejně to nechápu. Musím něco podniknout s těma očima. Nemůžu na vás chtít, abyste mi pořád čet.“ Oči mu opravdu nesloužily. „Písmena vidím,“ říkal, „ale slova se mi pletou dohromady.“ Tucetkrát za den sáhl po novinách nebo po knize, soustředěně do nich zíral, ale zase je odkládal.

Lee mu četl noviny, aby ho odvrátil od neklidných myšlenek, a Adam často uprostřed čtení usnul.

Probouzel se pak se slovy: „Lee? To jsi ty, Cale? Víš, že mě oči nikdy nezlobily. Zejtra půjdu a dám si je vyšetřit.“

Někdy v polovině února přišel Cal do kuchyně a řekl: „Lee, mluví o tom v jednom kuse. Měl by si ty oči dát vyšetřit.“

Lee právě dusil meruňky. Šel zavřít kuchyňské dveře a vrátil se ke sporáku: „To právě nechci.“

„Proč ne?“

„Myslím, že to s očima nemá co dělat. Mohlo by ho rozrušit, kdyby na to přišel. Nechme ho na chvíli v klidu. Zažil pořádný šok. Musí se z něho vzpamatovat. Přečtu mu všechno, co bude chtít.“

„A co myslíš, že to je?“

„Radši bych o tom nemluvil. Třeba by se tu někdy moh stavit doktor Edwards – jen tak na slovíčko, jako přítel.“

„Dělej, jak myslíš,“ souhlasil Cal. Lee se zeptal: „Cale, vídáš někdy Abru?“

„To se rozumí. Ale utíká přede mnou.“

„Nemůžeš ji dohnat?“

„To se ví, že můžu – a povalit ji na zem a praštit ji do nosu a přinutit ji, aby se mnou mluvila. Jenže to neudělám.“

„Stačí možná prorazit led. Přehrady mezi lidmi jsou někdy tak tenké, že se jich stačí dotknout, aby padly. Chyť ji někdy. Řekni jí, že s ní chci mluvit.“

„To neudělám.“

„Ty se ale užíráš tím pocitem viny, co?“ Cal neodpověděl. „Ty ji nemáš rád?“ Cal opět neodpověděl.

„Jestli budeš takhle pokračovat, bude ti čím dál hůř, ne líp. Nezavírej se do sebe. Varuju tě. Otevři se!“

Cal vykřikl: „Mám jít a povědět tátovi, co jsem způsobil? Já to udělám, jestli chceš!“

„Ne, Cale. Teď ne. Ale až mu bude líp, budeš muset. Už kvůli sobě. Nemůžeš to nést sám. Zabilo by tě to.“

„Třeba si zasluhuju, aby mě to zabilo.“

„Toho nech!“ zarazil ho Lee chladně. „To by byla ta nejlacinější forma samolibosti. Toho mi nech!“

„A jak se to dělá, aby toho člověk nechal?“ zeptal se Cal.

Lee obrátil list. „Nechápu, proč se tady Abra neukázala – ani jednou.“

„Nemá teď proč.“

„To mi na ni nevypadá. V tom něco neklape. Viděls ji?“

Cal se zamračil. „Už jsem ti řek, že viděl. Přeskočilo ti už taky. Třikrát jsem se snažil mluvit s ní. Vždycky mi utekla.“

„V tom něco neklape. Je to hodná ženská – opravdová ženská.“

„Je to holka,“ řekl Cal. „Zní to komicky, když jí říkáš ženská.“

„Ba ne,“ namítl Lee tiše. „Některé jsou ženské už od narození. A…