Na východ od ráje

32

Dessie byla miláček rodiny. Všechny sestry byly oblíbené – hezké kotě Mollie, tvrdohlavá Olive, Una s hlavou v oblacích, ale Dessie byla mazlíček. Měla jiskru a její smích byl nakažlivý jako osypky, její veselost dávala každému dni barvitost a přenášela se na lidi tak, že si jí kus odnášeli s sebou.

Dá se to ukázat třeba na tomhle příkladu. Paní Morrisonová ze salinaské Kostelní ulice, číslo 122, měla tři děti a manžela, jemuž patřil obchod se střižním zbožím. V určité dny ráno při snídani Agnes Morrisonová obvykle prohlásila: „Po obědě si půjdu k Dessie Hamiltonové vyzkoušet šaty.“

Děti se zaradovaly a začaly okovanými botami okopávat nohy stolu, dokud nebyly napomenuty. A pan Morrison si zamnul ruce a odešel do krámu s nadějí, že se tam dnes objeví nějaký cesťák. A každý obchodní cestující, který ten den přišel, si zpravidla odnesl tučnou zakázku. Děti ani pan Morrison si přitom možná vůbec neuvědomili, proč jim ten den připadá tak vydařený a slibný.

Paní Morrisonová se ve dvě vypravila do domku vedle Reynaudova pekařství a zdržela se tam do čtyř. Když odtamtud vycházela, oči jí slzely, nos měla červený a teklo jí z něho. Cestou domů si nos utřela, osušila si oči a musela se dát do smíchu znovu. Dessie možná neudělala nic víc, nežli že zapíchla do jehelníčku pár černých špendlíků, aby vypadal jako baptistický pastor, a pak nechala jehelníček pronést krátké ironické kázání. Nebo si možná vzpomněla na setkání se starým Taylorem, který skupoval staré barabizny a stěhoval je na rozlehlou prázdnou parcelu, až to tam vypadalo jako suchozemské Chaluhové moře. Nebo třeba zarecitovala s náležitou gestikulací nějakou básničku z Drbny. Na tom nezáleželo. Všechno, co řekla, bylo neodolatelně a nakažlivě komické.

Morrisonovic děti se po návratu ze školy nesetkaly s žádným naříkáním a migrénou. Jejich hlučnost nevyvolala scény a jejich umouněné obličeje nebyly důvodem k lamentacím. A když se nad něčím rozhihňaly, matka se k nim přidala.

Pan Morrison po návratu z krámu vyprávěl, co ho ten den potkalo, a dostalo se mu sluchu, takže se dokonce pokusil zopakovat anekdoty obchodního cestujícího – alespoň některé z nich. Večeře byla báječná, amolety se nikdy nepřipálily, koláčky vykynuly jako balónky, piškoty byly nadýchané jako pěna a nikdo nedokázal okořenit dušené maso tak pikantně jako Agnes Morrisonová. Po večeři, když děti ztrhané smíchy usnuly, bylo pravděpodobné, že pan Morrison vzal Agnes za rameno starým známým gestem, a šli si lehnout a milovali se a byli velice šťastni.

Náboj takové návštěvy u Dessie vydržel třeba dva dny, než se rozprskl a znovu se ozvalo pobolívání hlavy a obchody zase nebyly to co loni. Taková tedy byla Dessie a tohle dokázala. Rozdávala plnýma rukama vzrušení, právě tak jako Samuel. Byla miláček a mazlíček celé rodiny.

Dessie nebyla krásná. Dokonce možná nebyla ani hezká, ale vyzařovala z ní ona záře, pro kterou muži jdou za některými ženami v naději, že zachytí něco z toho třpytu. Člověk by byl myslel, že se začas vzpamatuje ze své první lásky a najde si jinou, jenomže k tomu nedošlo. Když o tom tak mluvíme, nikdo z Hamiltonových, přes všechnu jejich mnohostrannost, nebyl mnohostranný ve věcech lásky. Snadné či vrtkavé lásky z nich nikdo nebyl schopen.

Dessie nedala prostě ruce vzhůru a nekapitulovala. Stalo se s ní něco daleko horšího. Počínala si dál jako dosud – jenomže její záře pohasla. Lidem, kteří ji měli rádi, se nad ní svíralo srdce, když viděli její snahu, a snažili se jí pomoci.

Byly to dobré a oddané přítelkyně, ale žádné nadlidské bytosti, a lidé se rádi cítí dobře a neradi špatně. Různé paní Morrisonové si začas našly nezvratné důvody, proč přestaly chodit do domku vedle pekařství. Nebyly neloajální. Jejich ochota snášet smutek byla prostě slabší než jejich touha po pocitu štěstí. A je snadné najít si logické a počestné důvody pro to, aby člověk nedělal, co dělat nechce.

Dessiino krejčovství začalo upadat. A ženy, které se domnívaly, že potřebují šaty, si nikdy neuvědomily, že ve skutečnosti potřebovaly pocit štěstí. Časy se měnily a do obliby přicházela konfekce. Nosit hotové šaty přestalo být něčím ostudným. A když měl pan Morrison konfekci na skladě, bylo jen rozumné, aby se v ní ukázala i Agnes Morrisonová.

Rodina si o Dessie dělala starosti, ale co si měli počít, když Dessie nepřipustila, že je s ní něco v nepořádku? Přiznala jenom, že ji píchá v boku, někdy jaksepatří bolestně, ale takové záchvaty trvaly pouze krátce a vracely se jen občas.

Pak zemřel Samuel a svět se rozbil jako talíř. Samuelovi synové, dcery a přátelé tápali mezi střepy a pokoušeli se slepit dohromady nějaký jiný svět.

Dessie se rozhodla prodat podnik a vrátit se na ranč k Tomovi. Zvlášť mnoho z podniku jí vlastně už na prodej nezbývalo. Líza to věděla stejně jako Olive, a Dessie to napsala Tomovi. Ale Willovi, který se mračil za stolem Sanfranciské biftekárny, o tom nikdo nepověděl. Chvíli se v něm všechno vařilo, až nakonec zmuchlal ubrousek a vstal. „Na něco jsem zapomněl,“ řekl Adamovi. „Uvidíme se ve vlaku.“

Došel půl bloku k Dessiinu domku, prošel zarostlou zahrádkou a zazvonil.

Dessie večeřela sama a přišla mu otevřít s ubrouskem v ruce

„Podívejme, Will!“ uvítala ho a nastavila mu růžové líčko k políbení. „Kdys přijel?“

„Měl jsem tu jednání,“ odpověděl. „Jen tak na skok mezi dvěma vlaky. Potřebuju s tebou mluvit.“

Zavedla ho do kuchyně kombinované s jídelnou, do útulné místnůstky s květovanými tapetami. Automaticky mu nalila šálek kávy a postavila ho před něj s cukřenkou a džbánkem smetany.

„Byl jsi za maminkou?“ zeptala se.

„Jsem tu jen mezi vlaky,“ opakoval nevrle. „Dessie, je pravda, že se chceš stěhovat zpátky na ranč?“

„Chystám se k tomu.“

„Já nechci, aby ses tam vracela.“

Nejistě se usmála. „Proč ne? Co ti na tom vadí? Tom je tam sám.“

„Máš tady zavedený podnik.“

„S tím jsem už dopodnikala,“ řekla mu. „Myslela jsem, že to víš.“

„Nechci, aby ses tam vracela,“ opakoval umíněně.

Zasněně se usmála a pokusila se znevážit své chování iron…