Na východ od ráje

26

Ve vlaku cestou zpátky do King City obestřel Adama Traska mrak neurčitých tvarů, zvuků a barev. Neuvědomoval si vůbec žádné myšlenky. Jsem přesvědčen, že lidská mysl má svoje techniky, jimiž v temných hlubinách zkoumá různé problémy a přijímá nebo zamítá řešení. Takové zkoumání se někdy týká oněch faset duše, o kterých člověk ani neví, že v něm jsou. Kolikrát uléháme k spánku celí usouzení a rozbolavělí, nechápajíce příčiny své trýzně, a ráno objevujeme novou jasnou cestu, snad výsledek toho nevědomého uvažování. A jsou zase jitra, kdy nám krev kypí nadšením, v žaludku a v hrudi cítíme elektrické napětí radosti, ale nenalézáme nic, čím bychom si ten pocit vysvětlili nebo ospravedlnili.

Samuelův pohřeb a rozhovor s Kate by byl měl Adama rozesmutnit a roztrpčit, jenomže to dopadlo jinak. Z pulsování šerých chmur vzešlo nadšení. Připadal si mladý, svobodný a překypoval rozdychtěným veselím. V King City vystoupil z vlaku, a místo aby šel rovnou do nájemní stáje a vyzdvihl si tam koně s bryčkou, zašel za Willem Hamiltonem do jeho nové garáže.

Will seděl v zasklené kukani, odkud měl přehled přes svoje mechaniky při práci, ale neslyšel jejich rámusení. Willovi začalo narůstat pěkné bříško.

Studoval inzerát na doutníky dovážené přímo z Kuby. Myslel si, že truchlí pro nebožtíka otce, ale nebyla to pravda. Trochu mu dělal starosti Tom, který odjel z pohřbu rovnou do San Franciska. Will měl pocit, že je důstojnější hledat zapomenutí v podnikání, jak se k tomu chystal on, než v alkoholu, jak je pravděpodobně hledal Tom.

Will vzhlédl, když Adam vešel do kanceláře, a pokynul mu do jedné z kožených klubovek, které si sem dal, aby se ukolébaní zákazníci tolik nezhrozili výše účtů k placení.

Adam se posadil. „Nevím, jestli jsem vám už vyslovil soustrast,“ začal.

„Je to smutná věc,“ řekl Will. „Byl jste na pohřbu?“

„Byl,“ přisvědčil Adam. „Snad ani nevíte, jak jsem měl vašeho tatínka rád. Udělal pro mě věci, které mu nikdy nezapomenu.“

„Lidi si ho vážili,“ řekl Will. „Přes dvě stě jich přišlo na pohřeb – přes dvě stě.“

„Takový člověk vlastně neumírá,“ řekl Adam a sám to v té chvíli objevil. „Nemyslím na něj jako na mrtvého. Připadá mi možná živější než předtím.“

„Svatá pravda,“ souhlasil Will, jenomže pro něj to pravda nebyla. Pro Willa byl otec mrtev.

„Myslím na všelicos, co mi říkával,“ pokračoval Adam. „Neposlouchal jsem ho tenkrát dost pozorně, ale teď si to vybavuju a vidím ho v duchu, jak se mnou mluví.“

„Svatá pravda,“ řekl Will. „Myslel jsem na to zrovna sám. Vracíte se domů?“

„Ano, vracím. Ale napadlo mě zajít si za vámi a domluvit se o koupi automobilu.“

Willovo chování se téměř nepozorovatelně proměnilo, vjela do něho jakási nehalasná činorodost. „Byl bych čekal, že budete v údolí ten poslední, kdo se bude zajímat o auto,“ konstatoval a čekal s přimhouřenýma očima na Adamovu reakci.

Adam se zasmál. „Nejspíš jsem si to zasloužil,“ řekl. „A za tu změnu ve mně může nejspíš váš tatínek.“

„Jak to myslíte?“

„Nevím, jestli bych vám to dokázal vysvětlit. Mluvme radši o tom autě.“

„Já vám to vyklopím na rovinu,“ řekl Will. „Situace je taková, že se můžu přetrhnout, abych stačil stihnout všechny objednávky. Víte, že na ně mám pořadník?“

„Vážně? Tak byste mě snad zatím moh zapsat aspoň do toho pořadníku.“

„S radostí, pane Trasku, a…“ Odmlčel se. „Měl jste k naší rodině tak blízko, že – zkrátka, jestli někdo svou objednávku zruší, milerád vám dám lepší pořadí.“

„To je od vás hezké.“

„Jak byste to chtěl zařídit?“

„Co myslíte?“

„Moh bych to zařídit tak, že byste platil jenom měsíční splátky.“

„Nepřijde to tak dráž?“

„To víte, zaplatil byste úrok a manipulační příplatek. Někomu to tak vyhovuje.“

„Zaplatím radši v hotovosti,“ řekl Adam. „Nemá smysl nic odkládat.“

Will se zasmál. „Moc lidí se na to dívá jinak. A za chvíli přijde doba, kdy si nebudu moct dovolit prodávat za hotové, abych na tom netratil.“

„To mě nikdy nenapadlo,“ řekl Adam. „Ale do toho pořadníku mě zapíšete?“

Will se k němu naklonil. „Pane Trasku, dám vás v pořadí na první místo. První auto, které dostanu, je vaše.“

„Děkuju vám.“

„Rád to pro vás udělám,“ řekl Will.

Adam se zeptal: „Jak to nese maminka?“

Will se opřel v křesle a láskyplně se usmál. „To je pozoruhodná žena. Jako skála. Vzpomínám na těžké časy, kterými jsme prošli, a bylo to hodně často. Táta nebyl zvlášť praktický. Pořád se vznášel v oblacích nebo se vrtal v knihách. Máma nás myslím držela pohromadě a zachránila Hamiltonovy před chudobincem.“

„Je to hodná paní,“ řekl Adam.

„Nejen hodná. Má sílu. Stojí oběma nohama na zemi. Hotová tvrz. Byl jste po pohřbu u Olive?“

„Ne, nebyl.“

„Sešla se tam nejmíň stovka lidí. A máma pro ně pro všechny nasmažila kuřata a dohlídla, aby měl každý dost.“

„To snad ne!“

„Už jo. Představte si – na pohřbu vlastního muže!“

„Pozoruhodná žena,“ opakoval Adam Willův výrok.

„Je praktická. Věděla, že je nakrmit musí, a tak je nakrmila.“

„Doufám, že se z toho vzpamatuje, ale musela to pro ni být rána.“

„Vzpamatuje se,“ ujistil ho Will. „A všechny nás ještě přežije, i když je jako za groš kudla.“

Cestou zpátky na ranč si Adam uvědomil, že si všímá věcí, které po léta nevnímal. Viděl luční kvítí v husté trávě a červené krávy na úbočích kopců, stoupající po mírně svažitých stezkách a popásající se v chůzi. Když přijel na své vlastní pozemky, pocítil náhle tak prudkou rozkoš, že se nad tím zamyslel. A najednou si uvědomil, že si nahlas odříkává v rytmu koňského poklusu: „Jsem volný, volný jak ten pták! Mám po trápení. Jak ten pták. Zbavil jsem se jí. Už je pryč. Ježíšikriste, jak ten pták!“

Natáhl ruku a sedřel plstnaté listy ze stříbrošedého pelyňku u cesty, a když se mu prsty lepily šťávou, čichal trpce pronikavou vůni a vdechoval ji zhluboka do plic. Byl rád, že jede domů. Chtěl vidět, jak dvojčata vyrostla za ty dva dny, co je neviděl. Zatoužil po těch dvou klucích.

„Jak ten pták, už je pryč!“ skandoval si hlasitě.

Lee vyšel Adamovi z domu naproti a zůstal stát u koňovy hlavy, zatímco Adam vyléza…