Na východ od ráje

John Steinbeck
(Hodnocení: 3)

89 

Elektronická kniha: John Steinbeck – Na východ od ráje (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: steinbeck21 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha John Steinbeck: Na východ od ráje

Anotace

V obsáhlé rodinné kronice, zahrnující události od války Severu proti Jihu až po první světovou válku se autor nechal ispirovat biblickým příběhem Kaina a Ábela. Děj se odehrává v údolí Salina v Severní Kalifornii a román je pohledem do lidského nitra dvou bratrů. Kniha byla úspěšně zfilmována.

O autorovi

John Steinbeck

[27.2.1902-20.12.1968] Klasik světové prózy Jonh Ernest Steinbeck se narodil roku 1902 v kalifornském městečku Salinas. Byl jedním z největších nejen amerických, ale i světových spisovatelů a scénáristů. Jeho otec pocházel z Německa, do Kalifornie se přestěhoval v 16 letech. Matka pocházející z irské rodiny před sňatkem působila jako učitelka.Finanční poměry jeho rodiny nebyly příznivé a Steinbeck už jako školák vypomáhal na...

John Steinbeck: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

East Of Eden

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

3 recenze Na východ od ráje

  1. Jana Kolářová

    Skvělý popis postav a osudy několika generací s detailně propracovanými charaktery. Tohle byla moje první kniha od tohoto autora, ale rozhodně ne poslední. Podle mého názoru je to úžasná kniha, která věrně zachycuje život několika generací. Charaktery postav jsou vynikající a žádná z nich není jednoznačně kladná nebo záporná. Můj vztah k nim se během příběhu postupně měnil a vyvíjel. Steinbecka jsem si oblíbila už díky jeho kratším, spíše humorně laděným knihám, a tato mě jen utvrdila v tom, že byl skvělým spisovatelem. Těším se na jeho další díla.

  2. Zdeněk Mlázek

    Tahle krásná kniha mě nepustila od první do poslední stránky. Propracovaný příběh dvou generací povahově odlišných bratrů, kdy se jejich příběh a snaha o uznání od vlastního otce prakticky opakuje. Jestli si po letech na něco z její četby vzpomínám, tak je to příběh mrchy Cathy, ten se mi vryl do paměti, a určitě si tento literární skvost plánuji přečíst aspoň ještě jednou.

  3. Filip Bohemský

    Kniha plná hlubokých myšlenek o lidstvu, jeho přirozenosti a rozporů mezi jednotlivci. Steinbecka mám rád a tohle je z jeho díla moje první volba.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

53

Příští den se Abra celé vyučování těšila na návštěvu u Leeho. O přestávce potkala na chodbě Cala. „Vyřídils mu, že přijdu?“

„Chystá nějaké ovocné koláčky,“ řekl Cal. Byl v uniformě – se škrtícím vysokým límcem, ve špatně padnoucí blůze a v kalhotách s ovinovačkami.

„Vy dnes máte vojenskou výchovu,“ uvědomila si Abra. „To u vás budu dřív. Jaké koláčky?“

„Ani nevím. Ale aspoň dva mi nech, ano? Vonělo to po jahodách. Nech mi ty dva.“

„Nechceš se podívat na dárek pro Leeho? Podívej!“ Otevřela lepenkovou krabičku. „Škrabka na brambory, nový patent. Škrábe jenom slupku. Jde to s ní jedna dvě. Koupila jsem ji pro Leeho.“

„A mám po koláčkách!“ zasmál se Cal. „Jestli se trochu zdržím, nechoď pryč, dokud se nevrátím, ano?“

„A odneseš mi domů knihy?“

„Odnesu,“ řekl Cal.

Dlouze se na něj zadívala, přímo do očí, až se mu chtělo pohledem uhnout, a pak vykročila směrem ke své třídě.

   

Adam si zvykl dlouho spát, nebo přesněji, často spát – každou chvíli si krátce zdříml, ať už v noci nebo ve dne. Lee se za ním byl několikrát podívat, dokud ho nezastihl s otevřenýma očima.

„Dnes ráno je mi nějak dobře,“ prohlásil Adam.

„Tomuhle říkáte ráno? Vždyť je skoro jedenáct.“

„Panebože! Musím vstát!“

„Proč to?“ zeptal se Lee.

„Proč? Proč vlastně, pravda. Ale je mi dobře, Lee. Zajdu si možná na odvodní komisi. Jak je venku?“

„Sychravo,“ řekl Lee.

Pomohl Adamovi vstát. Knoflíky, tkaničky bot a části oděvu, které se oblékají zepředu, působily Adamovi potíže.

Zatímco mu Lee pomáhal, Adam vykládal: „Zdál se mi zrovna sen – jako živý. Zdálo se mi o mém otci.“

„To musel být náramný pašák, podle toho, co jsem slyšel,“ řekl Lee. „Čet jsem to album výstřižků, co vám poslal právní zástupce vašeho bratra. Náramný pašák.“

Adam se na něj klidně podíval: „A jestlipak víte, že byl zloděj?“

„Něco se vám vážně muselo zdát,“ poznamenal Lee. „Vždyť leží na hřbitově v Arlingtonu. V jednom výstřižku jsem čet, že mu byl na pohřbu viceprezident a ministr války. V Salinaském rejstříku by o něm třeba rádi něco otiskli, teď ve válce, co myslíte? Nechcete se na ty výstřižky podívat?“

„Byl to zloděj,“ opakoval Adam. „Kdysi jsem si to nemyslel, ale dnes to vím. Okrádal Velkou republikánskou armádu.“

„Tomu nevěřím,“ zavrtěl hlavou Lee.

Adamovi stály v očích slzy. Velice často mu teď zčistajasna vytryskly. Lee řekl: „Zůstaňte klidně sedět a já vám přinesu něco k snídani. Víte, kdo se na nás přijde dnes odpoledne podívat? Abra.“

Adam řekl: „Abra?“ A pak: „To se ví, Abra! Je to hodná holka.“

„Já ji miluju,“ prohlásil Lee prostě. Usadil Adama ke karetnímu stolku v jeho ložnici. „Nechtěl byste si zatím pohrát s tím skládacím hlavolamem, než bude snídaně?“

„Ne, děkuju. Teď ne. Chci si promyslet ten sen, než ho zapomenu.“

Když Lee přinesl podnos se snídaní, Adam v křesle spal. Lee ho probudil a četl mu při jídle Salinaský žurnál a pak mu pomohl na toaletu.

V kuchyni to sladce vonělo koláčky a pár jahod v troubě překypělo, spálily se a jejich sladkotrpká vůně působila zároveň příjemně i svíravě.

V Leem se tiše vzdouvala radost. Radost ze změny. Adamův čas se naklání, pomyslel si. To se jistě naklání i můj čas, ale já to necítím. Připadám si nesmrtelný. Kdysi, když jsem býval hodně mladý, jsem si připadal smrtelný – ale teď už ne. Smrt ustoupila. Byl by rád věděl, jestli je ten pocit normální.

A byl by rád věděl, co myslel Adam tím, že jeho otec byl zloděj. Třeba se mu to zdálo v tom snu. A pak si s tou myšlenkou začal v duchu pohrávat, jak to často dělával. Dejmu tomu, že je to pravda – že Adam, ten nejzarytější poctivec pod sluncem, žil celý život z nakradených peněz. Lee se v duchu zasmál – teď ta druhá závěť a Aron, jehož čistota hraničí trochu se samolibostí, bude celý život žít z peněz vyzískaných z bordelu. Je v tom nějaký žert, nebo mají věci takový smysl pro rovnováhu, že když člověk zajde příliš daleko jedním směrem, posune se na váze automaticky závaží, aby se rovnováha obnovila?

Vzpomněl si na Sama Hamiltona. Sam bušíval na tolik dveří. Měl plnou hlavu plánů a nápadů, a žádný z nich mu nic nevynesl. Ale ovšem – Sam měl tolik, že byl vlastně boháč. Nikdo by mu byl nedokázal dát víc. Bohatství jako by padalo do klína lidem, kteří jsou chudí duchem, chudí zájmy a radostí. Řečeno bez cavyků – velcí boháči jsou vlastně ubohá banda verbeže. Zamyslel se, jestli je to pravda. Někdy si tak opravdu počínají.

Vzpomněl si, jak Cal spálil ty peníze, aby se potrestal. A trest ho nebolel tolik jako jeho zločin. Lee si řekl: „Jestli je náhodou přece jen nějaké nebe, kde bych se ještě jednou setkal se Samem Hamiltonen, měl bych pro něj pár povedených historek.“ A v duchu dodal: „Jenže on pro mě taky!“

Zašel za Adamem a zastihl ho, jak se pokouší otevřít krabici s výstřižky o svém otci.

   

Odpoledne foukal studený vítr. Adam trval na tom, že se půjde podívat na odvodní komisi. Lee ho zachumlal a vypravil ho na cestu. „Kdyby se vám nějak zamotala hlava, prostě si sedněte, ať jste kde jste,“ doporučil mu.

„Dobrá,“ souhlasil Adam. „Ale nemotala se mi celý den. Možná, že se zastavím u Viktora, aby mi prohlíd ty oči.“

„To počká do zejtřka. Půjdu s vámi.“

„Uvidíme,“ řekl Adam a vyrazil z domu, fanfarónsky máchaje rukama.

Abra přišla s rozzářenýma očima a s červeným nosem od mrazivého větru, a přinesla s sebou takovou radost, že se Lee při pohledu na ni tiše zachichtal.

„Kde jsou ty koláčky?“ spustila. „Schováme je před Calem.“ Sedla si v kuchyni. „Bože, to jsem ráda, že jsem zase tady!“

Lee se chystal promluvit, ale zadrhlo se mu hrdlo, jenže pak se mu zdálo, že udělá dobře, když to přece jen řekne – když to řekne opatrně. Chvíli nad Abrou zůstal stát. „Víš, moc jsem si toho v životě nepřál,“ začal. „Brzy jsem se to odnaučil. Když si člověk moc přeje, kouká z toho leda zasloužené zklamání.“

Abra vesele poznamenala: „Ale teď si něco přejete. Copak?“ Lee vyhrkl: „Přál bych si, abys byla moje dcera…“ Samotného ho to ohromilo. Šel ke sporáku, zhasl plamen pod čajníkem a znovu plyn zapálil.

Abra řekla tiše: „Já …