Ryzáček

IV
VŮDCE LIDU

Byla sobota odpoledne, čeledín Billy Buck shraboval zbytky sena z loňského stohu a hromádky házel vidlemi přes plot nepříliš chtivým hovádkům. Vysoko v povětří hnal březnový vítr k východu drobné mraky jako obláčky dělového kouře. Vítr svištěl v podrostu na horském hřebenu, ale do kotliny k ranči nepronikl ani vánek.

Malý Jody vyšel z domu s tlustým namazaným krajícem. Spatřil Billyho, jak shrabuje zbytek stohu. Jody hned rázoval za ním a do všeho kopal, ač věděl, že si tím ničí dobrou obuv. Když šel kolem černého cypřiše, vzlétlo z něho hejno bílých holubů, zakroužili kolem stromu a zase se na něj snesli. Odrostlé trojbarevné kotě seskočilo ze zápraží srubu, přeběhlo na strnulých tlapkách přes cestu, zatočilo se a uhánělo zas zpátky. Jody sebral kámen, aby je popohnal, ale než stačil hodit, bylo kotě pod zápražím. Hodil kamenem na cypřiš a holubi zas poplašeně zakroužili.

Jody došel až k zkrmenému stohu a opřel se o ostnatý drátěný plot. „To už je všechno?“ zeptal se.

Postarší čeledín přestal pečlivě shrabovat a zabodl vidle do země. Sundal z hlavy černý klobouk a přihladil si vlasy. „Všecko to od země mokvá,“ řekl. A znovu si nasadil klobouk a pomnul si suché, tuhé dlaně.

„Tam je asi myší,“ nadhodil Jody.

„Jako vší,“ řekl Billy. „Jen se hemží.“

„Tak to já bych, až to doděláte, zavolal psy a pochytal je.“

„To by šlo,“ řekl Billy Buck. Nabral na vidle ze země seno a vyhodil je do vzduchu. Vyskočily z něj tři myši a jako divé se zas zavrtaly do sena.

Jody si spokojeně oddychl. Ty vypasené, hladké drzé myši už mají odzvoněno. Celých osm měsíců si žily a množily se ve stohu. Nic na ně neplatilo, ani kočky, ani pasti, ani jed, ani Jody. Zpychly a ztloustly v tom blahobytném bezpečí. Teď přišla pohroma; zítřka se už nedočkají.

Billy se zahleděl na vršky obklopující ranč. „Měl by ses napřed zeptat otce,“ radil Jodymu.

„A kde je? Hned se ho zeptám.“

„Po obědě si vyjel na hřebenový ranč. Každou chvíli se vrátí.“

Jody se opřel o tyč v plotu. „Snad mu na tom nesejde.“

Billy se zas dal do práce a řekl varovně: „Stejně se ho radši zeptej. Víš, jaký je.“

Jody to věděl. Jeho otec Carl Tiflin trval na tom, aby se na ranči nedělalo nic bez jeho dovolení, ať to bylo důležité či ne. Jody sklouzával po tyči, až dosedl na zem. Podíval se vzhůru na větrem hnané obláčky. „Bude pršet, Billy?“

„Možná. Vítr je dobrý, ale ne dost silný.“

„Jen aby nepršelo, dokud nepobiju ty sakramentské myši.“

Ohlédl se přes rameno po Billym, zda si všiml, jak kleje jako velký. Billy dělal dál a nic neříkal.

Jody se otočil a pohlédl na úbočí, po němž k nim vedla silnice ze světa. Slabé březnové slunce omývalo kopec. Mezi šalvějemi kvetly stříbrné bodláky, modré lupiny a sem tam nějaký mák. O kus dál na kopci spatřil zparchantělého Čokla, jak ryje do veverčí díry. Chvíli hrabal a potom vyhazoval kusy hlíny mezi zadníma nohama a ryl urputně, jako by už dávno nevěděl, že žádný pes jakživ v díře veverku nechytil.

Jak se tak po něm Jody díval, najedno…