Ryzáček

III
SLIB

Za jarního odpoledne vykračoval si malý Jody vojenským krokem po silnici, vroubené podrostem, domů na ranč. Do zlatého kyblíku od sádla, v kterém si nosil do školy svačinu, tloukl kolenem jako na buben a drnkáním jazyka o zuby se doprovázel jako na bubínek a na trumpety.

Před chvilkou se jeho četa, tak křepče si vykračující ze školy, rozprchla do jednotlivých úžlabinek a po polních cestách se každý ubíral k svému ranči. Teď už pochodoval Jody zdánlivě sám, zdvihal kolena a dupal, ale za sebou v duchu viděl celou armádu s vlajícími prapory a s meči, zamlklou, ale strašlivou.

Odpoledne se zelenalo a zlátlo jarem, pod rozložitými větvemi dubů hnaly do výšky bledé výhonky a pastviny na stráních zhebkly a zhoustly. Šalvěje se zatřpytily novými stříbrnými lístky a duby dostaly žlutozelené čepice. Nad kopci tkvěla vůně tak svěží, že koně na rovinách splašeně pádili a pak se zas udiveně zastavovali; jehňata a někdy i staré ovce vyskakovaly z ničeho nic do výšky a dopadaly strnule na všechny čtyři a pásly se dál; neohrabaná telátka se trkala, couvala a znovu se trkala.

Když tam přitáhlo to šeré zamlklé vojsko s Jodym v čele, hovádka se přestala pást a dovádět a hleděla na ně. Najednou se Jody zastavil. Šeré vojsko se zmateně, rozpačitě také zastavilo. Jody poklekl. Vojsko v dlouhých, nerovných řadách chvíli postálo a pak se s tichým, smutným vzdechnutím v šeré mlze vzneslo do výše a zmizelo. Jody zahlédl trnovou korunku leguána, plazícího se v silničním prachu. Špinavou rukou chňapl po ostnaté aureole a pevně sevřel vzpírající se zvířátko. Pak leguána převrátil a obnažil jeho bledě zlaté bříško. Ukazováčkem ho jemně hladil po krku a po hrudi, až leguán zmalátněl, zavřel oči a usnul.

Jody otevřel kyblík na svačinu a strčil do něho první úlovek. Šel dál přikrčeně a shrbeně; bosýma nohama našlapoval opatrně a tiše. V pravici třímal dlouhou šedou pušku. Podrost u silnice se nepokojně hemžil novým a nezvyklým osazenstvem šedých tygrů a šedých medvědů. Lov se vydařil, než došel Jody na rozcestí, kde stála na sloupku poštovní schránka, ulovil další dva leguány, čtyři luční ještěřičky, modrého hada, šestnáct žlutokřídlých kobylek a jednoho hnědého vlhkého mloka zpod kamene. A všechna ta havěť zoufale škrábala do plechového kyblíku.

Na rozcestí puška zmizela a tygři a medvědi se z kopců vypařili. Dokonce i ta mokvavá nešťastná havěť v kyblíku jako by už nebyla, vždyť na poštovní schránce byl rudý kovový praporek na znamení, že ve schránce je nějaká pošta. Jody postavil kyblík na zem a otevřel schránku. Byl tam katalog firmy Montgomery Ward a Salinaský týdeník. Zabouchl schránku, popadl kyblík, vyběhl na vršek a uháněl do kotliny k ranči. Hnal se dál kolem stáje, kolem zkrmeného stohu, kolem srubu a cypřiše. Prolítl drátěnými dveřmi ve stavení a křikl: „Maminko, maminko, přišel katalog.“

Tiflinová sbírala v kuchyni sedlé mléko do plátěného pytlíku. Odložila práci a opláchla si ruce pod kohoutkem.

„Tady v kuchyni, Jody. Tady jsem.“

Přiběhl…