Kapitola 19
Van Brunt ležel natažený na zadním sedadle. Oči měl zavřené, ale nespal. Pravička, na niž si položil hlavu, mu dřevěněla, protože mu do ní neproudila krev.
Když jim pan Pritchard odvedl Camille, Beďar s Normou se odmlčeli.
Van Brunt měl pocit, že jasně slyší, jak se mu krev s námahou prodírá křehkými tepnami a srdce unaveně skřípe a hvízdá. Pravá ruka ho brněla, starosti mu však dělala ta druhá. Byla skoro necitlivá, jako kdyby ji místo kůže pokrývala tlustá guma. Když ho nikdo neviděl, usilovně si ji třel a masíroval, aby ji trochu probudil k životu. Třebaže si to odmítal přiznat, v hloubi duše dobře věděl, že to nepomůže.
Před několika měsíci na pár vteřin ztratil vědomí. Když mu pak doktor změřil tlak, řekl, ať se nepřepíná a že to nic není.
Jenomže před čtrnácti dny se mu vzadu za očima zablesklo, jako by mu v hlavě šlehl elektrický výboj. Od té chvíle, co ho ta pronikavá bělostně namodralá záře oslnila, nebyl schopen číst.
Vidět sice nepřestal a písmenka rozpoznával bez potíží, ale zdálo se mu, že na stránce plavou, slévají se a kroutí jako klubko hadů. Nedávala žádný smysl.
Uvědomoval si, že prodělal dvě lehké mrtvičky, před ženou však dělal jakoby nic, stejně jako ona před ním a doktor před nimi oběma. Každý den však čekal, až mu ten zážeh bleskne v hlavě znovu, projede mu celým tělem, a jestli ho rovnou nezabije, přinejmenším ho ochromí. Bezmoc v něm budila hněv. Vztekal se na celý svět a nenáviděl lidi tak strašně, až se tou záští zalykal.
Protože stále odmítal smířit se skutečností, zkoušel nejrůznější brýle a na noviny si bral lupu. Víc než nenadálé výbuchy vzteku ho však děsilo, že se občas zničehonic rozpláče a nedokáže přestat. Když se nedávno za úsvitu probudil, rozhodl se, že už nebude nečinně čekat.
Jeho otec také zemřel na mrtvici, ale než ho smrt vysvobodila, proležel jedenáct měsíců bezmocně v posteli jako šedivý nehybný červ. Všechny peníze, které si dal stranou na stáří, padly na doktora. Van Brunt věděl, že jestli to potká i jeho, těch osm tisíc, co má v bance, se rychle rozkutálí, a až ho manželka vyprovodí ke hrobu, nezbude jí zhola nic.
Když pak ráno otevřely krámy, zašel za svým přítelem, drogistou Miltonem Bostonem.
“Potřebuju se zbavit veverek, Miltone,” prohlásil. “Dej mi nějakej kyanid.”
“To je pěkně nebezpečný svinstvo,” zabručel Milton. “Já bych ti to neradil. Co kdyby sis místo něj vzal strychnin? Prokáže ti stejnou službu.”
“Kdepak,” odmítl Van Brunt. “Zemědělská správa vydala leták vo novým způsobu hubení veverek, a prej to chce kyanid.”
“No dobře,” souhlasil váhavě Milton, “ale budeš mi muset podepsat záznam o výdeji jedů. A dávej bacha, kamaráde. Hlídej ten kyanid jako čert. Ne abys ho nechal někde jen tak válet!”
Přátelili se už léta. Společně se dali k zednářům, v sanysiderské lóži absolvovali zasvěcovací rituál a dlouho byli ctihodnými mistry. Milton pak postoupil výš, kdežto Van Brunt se nikdy nedostal přes třetí stupeň. Jejich přátelství to ale nenarušilo.
“A kolik toho vůbec chceš?”
“Já nevím…
A. Musílek –
Příběh sleduje skupinu cestujících ve starém, rozpadajícím se autobuse, který se vydává na cestu napříč Spojenými státy. Když dojde k poruše a je potřeba autobus opravit, každý z pasažérů na situaci reaguje odlišně, a nutno říct, že ne vždy pozitivně. Tato nečekaná událost poskytuje příležitost podrobně popsat jejich chování. Mezi cestujícími jsou lidé různých věkových kategorií a pohlaví, na první pohled „normální“ a „slušní“, ale jakmile se ocitnou tváří v tvář problémům, ukáže se jejich skutečná povaha. Nádherné vícevrstvé „komorní“ drama a sonda do lidských charakterů.
Olina Krčmářová –
Kniha byla poutavá a plná detailních popisů. To je pro Steinbecka docela typické a věděla jsem tedy, co mohu očekávat. Nejvíce mě zaujalo sledování chování jednotlivých cestujících a jejich charakterů, ty jsou rozebrané vážně dobře. Steinbeck navíc vždy nabízí pohled i z jiného úhlu.