Toulavý autobus

Kapitola 7

Pod střechou autobusového nádraží v San Ysidru stál obrovský greyhound. Mechanici doplňovali palivo, a zároveň kontrolovali olej v motoru a tlak vzduchu v pneumatikách. Všechno šlo jako na drátkách. Uvnitř autobusu se činil černý uklízeč. Sbíral z podlahy obaly žvýkaček, vyškrtané sirky a nedopalky cigaret a kartáčoval čalounění sedadel. Když se dostal až k zadnímu, které se táhlo přes celou šířku autobusu, zajel prsty mezi sedák a opěradlo. Občas tam našel zapadlé drobné, nebo třeba kapesní nožík. Peníze si nechával, ale všechno ostatní většinou odevzdal do kanceláře dispečera. Kvůli věcem, které v autobuse zapomněli, dokázali lidé ztropit veliký povyk, nad drobnými však obvykle mávli rukou. Uklízeč si tak mnohdy přišel i na několik dolarů.

Dnes vylovil dva desetníky, půldolar a peněženku s průkazem brance, řidičským oprávněním a členskou legitimaci Lions Clubu.

Podíval se, jestli v ní nejsou peníze, a objevil dvě padesátky a ověřený šek na pět set dolarů. Strčil si peněženku do náprsní kapsy pracovní košile a ometl sedadlo kartáčem. Dech se mu zrychlil. S penězi to bude jednoduché. Hezky je vybere a peněženku dá zpátky, ať ji najde nějaký jiný uklízeč dál na trase. Šek si nevezme, bylo by to příliš nebezpečné, ale ty dvě padesátky, co se na něj tak roztomile smějí, v ní nenechá.

Sevřelo se mu hrdlo. Věděl, že dokud je nevytáhne a peněženku zase neschová za sedadlo, nebude mít klid.

Udělat to ale nemohl, protože zvenčí myl okna zacákaná špinavou vodní tříští ze silnice ten kluk. Musí počkat. Kdyby se dal načapat, dostal by vyhazov.

Manžetu modrých keprových kalhot měl trošku rozpáranou, a tak si řekl, že než z autobusu vyleze, ty dvě padesátky za ni strčí. A před koncem směny se mu udělá špatně. Bude mu tak zle, že zůstane do konce týdne doma. Když navzdory nevolnosti vydrží v práci až do konce směny a pak se několik dní neukáže, nikdo si to nedá dohromady a o místo nepřijde. Zaslechl, jak do autobusu někdo nastupuje, a celý ztuhl. Do uličky strčil hlavu řidič Louie.

“Ahoj, Georgi,” zahlaholil. “Poslyš, neobjevils ňákou portmonku?

Jeden chlap tvrdí, že mu tady musela vypadnout.”

George jen cosi zahuhlal.

“No nic, projdu to a mrknu se,” prohlásil Louie.

George, který dosud klečel na sedadle, se rychle otočil. “Vždyť povídám, že ji mám,” oznámil nevrle. “Chtěl jsem ji vodevzdat, jen co to tady skončím.”

“Fakt?” řekl Louie se zájmem. Vzal si od něj peněženku a otevřel ji. Oknem je pozoroval ten cápek. Louie po něm střelil očima a pak se na George lítostivě usmál.

“Smůla, kamaráde,” vzdychl. “Ty prachy se zřejmě majitele držej.

Říkal, že prej tu měl dvě padesátky, a vážně nelhal.” Vytáhl bankovky i šek, aby je kluk mohl oknem vidět. “Třeba budeš mít příště větší kliku,” dodal.

“A kdyby byl ten člověk ochotnej dát nálezný?” zeptal se George.

“Tak je půlka tvoje,” slíbil Louie. “A jestli to bude míň než dolar, můžeš si ho nechat celej.”

Vystoupil z autobusu, odešel do čekárny a odevzdal peněženku u přepážky.

“George ji našel a zrovna se chystal, že ji sem zanese,” ohlásil.

“Je to dobrej chlap.”

A protože moc dobře věděl, že hned vedle stojí majitel, prohodil k pokladníkovi: “Teda ztratit tu portmonku já, tak dám nálezci nějakou odměnu. Jeden nikdy neví, co to s člověkem udělá, když jeho snahu nikdo nevocení. Znal jsem chlapa, co našel tisícovku, a myslíš, že mu za to někdo aspoň poděkoval? Netrvalo dlouho a vyloupil banku. Zabil přitom dva strážný.” Louie uměl lhát, jako když tiskne.

“Kolik toho na jih vezem?” zajímal se.

“Jseš plnej,” hlásil pokladník. “Taky tu máš jednu spěšninu do Rebel Corners, a ne abys zapomněl na tu padesátku koláčů jako před tejdnem! Takovej virvál jsem v životě nezažil. Tak tady je ta peněženka, pane. Zkontrolujte si, jestli v ní něco náhodou nechybí.”

Majitel peněženky jim předal nálezné ve výši pěti dolarů a Louie si v duchu řekl, že George od něj příležitostně dostane dolar.

Sice mu nebude věřit, že odměna byla tak nízká, ovšem to se nedá svítit. Život je tvrdý a s nikým se nemazlí. Člověk se prostě musí starat. Louie byl pořádný kus chlapa, sice malinko při těle, ale zato velký parádník. Kumpáni mu přezdívali Kobylí hlava. Pusu měl proříznutou jako handlíř, byl pěkně mazaný a vydával se za velkého odborníka na koníčky. Říkal jim hajtry, a když si byl něčím jistý, mluvil o tom jako o zaručené tutovce. Ze všeho nejvíc by se rád podobal někomu, jako byl Bob Hope, a možná ještě spíš Bing Crosby. Ty považoval za opravdové frajery.

Všiml si, že po něm George z rampy kouká, a v záchvatu velkodušnosti k němu šel a podal mu dolar. “Škrťa jeden zatracenej!” prohlásil. “Víš co, nech si ho celej. Já nevím, ty mu ušetříš mu pět stovek, a chlap vyplázne mizernej doláč!”

George po něm šlehl očima a v černém obličeji mu blýskla bělma.

Moc dobře věděl, že Louie lže, musel si to však dát líbit. Kdyby ho namíchl, mohl by mu pěkně znepříjemnit život. A on se tolik toužil napít! Doslova cítil, jak se mu alkohol příjemně rozlévá po těle. Škoda že ten cápek musel strkat frňák do okna.

“Dík,” zamumlal.

Kluk šel s kbelíkem a houbou zrovna kolem, a tak zavrčel: “Tomu říkáš umytý okna?” Aby mu to nějak vynahradil, Louie si hned přisadil. “Hele, jestli to chceš někam dotáhnout, tak koukej makat pořádně. Ty vokna jsou pěkně zasviněný, takže na ně hezky vlítni znova.”

“Vy mi nemáte co poroučet. Umeju je, až mi to nařídí šéf.”

Louie s Georgem si vyměnili významný pohled. Byl to opravdu mlíčňák. Kdyby Louie chtěl, skončí do týdne bez místa.

Veliké těžké greyhoundy vysoké jako dům vyrážely na cestu, další se zase vracely a řidiči s nimi hladce a elegantně zajížděli k zastřešeným nástupištím. Nádražím se linula štiplavá vůně oleje, výfukových plynů, cukrovinek a prostředku na mytí podlahy.

Do haly vešla z ulice jakási dívka s kufrem. Louie to zaznamenal a hned se vydal zpátky k pokladně. Přejel dívku očima a jediným pohledem ji zhodnotil. Byla to opravdu kočka a Louie zatoužil, aby přesně taková seděla hned za jeho zvýšeným sedadlem řidiče v aut…