Toulavý autobus

Kapitola 12

Hrozivé mraky se kupily jeden na druhý a na zem se snášelo modravé přítmí. Tmavší odstíny zeleně v údolí zčernaly a světlejší tráva dostala ledově modrý nádech. Brouček těžce supěl po silnici a jeho hliníkový nátěr se leskl stejně zlověstně jako hlaveň revolveru. Na obloze dál na jihu stál nařasený lem tmavých mraků, ze kterého se pomalu začínala spouštět opona deště.

Autobus zajel k čerpadlům před Breedovic krámem a zastavil. Miniaturní boxerské rukavice a dětská botička se ještě chvíli pohupovaly.

Juan párkrát protúroval motor a pozorně naslouchal, jak běží, pak si vzdychl a vypnul zapalování.

“Jak dlouho tu budem stát?” chtěl vědět Van Brunt.

“Musím se dojít podívat na most,” oznámil Juan.

“Pořád eště nespad.“

“No právě, aby to neudělal s náma,” odpověděl Juan, zatáhl za páku a otevřel dveře.

Sítěné dveře se rozlétly, vyšel z nich pan Breed a zamířil k autobusu. Potřásl Juanovi rukou. “Nejedete kapánek pozdě?“

“Ani bych neřek,” opáčil Juan, “ledaže by mi šly špatně hodinky.“

Z autobusu se vynořil Beďar a připojil se k nim. Chtěl vidět blondýnku vystupovat.

“Máte nějakou kolu?” zeptal se.

“Ne,” řekl pan Breed. “Jen pár lahví pepsi. Kolu už nedovezli dýl než měsíc. Ale to máš stejně fuk.

Všechno je to na jedno brdo.“

“Co most?” zajímal se Juan.

Pan Breed zavrtěl hlavou. “Podle mě to má spočtený. Však se podívej sám.

Mně se to nelíbí.“

“Zatím ale drží, ne?“

“Jenomže ti může spadnout, dřív než řekneš švec,” plácl se pan Breed do dlaně. “Proud do něj mydlí, že naříká jak malý děcko. Pojď, mrknem se na něj.“

Jako první vystoupil z autobusu pan Pritchard, po něm Ernest, potom Mildred, za ní Camille, a hned nato Norma. Ukázalo se, že Camille není dnešní. Beďar se nedočkal.

“Prej maj pepsi,” hlásil jí.

“Nedáte si?“

Camille se obrátila k Normě. Právě teď přišla ta chvíle, kdy ji mohla využít. “Nechceš se taky napít?” zeptala se.

“Docela jo,” přitakala Norma.

Beďar měl co dělat, aby nedal najevo, jak je zklamaný. Pan Breed s Juanem se pustili po silnici směrem k řece. “Jdem se podívat na most,” zavolal Juan přes rameno.

Ze schůdků se ozvala paní Pritchardová. “Drahoušku, nemohl bys mi přinést něco studeného? Přinejhorším alespoň vodu. A zeptej se, kde tu mají tamtu místnost.“

“To musíte dozadu za barák,” řekla Norma.

Pan Breed srovnal s Juanem krok. “Rok co rok se třesu, že ten most spadne,” poznamenal. “Moc bych si přál, aby byl tak bytelnej, že bych moh v noci klidně spát, i kdyby přišel kdovíjakej lijavec. Takhle vždycky ležím a poslouchám, jak to do střechy bubnuje, ale abych pravdu řek, vlastně čekám, až slítne.

A přitom ani nevím, jestli bych to podle zvuku vůbec poznal.“

Juan se na něj zazubil. “Já ti rozumím. Když jsme byli malí kluci, u nás doma v Torreónu jsme vždycky v noci poslouchali, jestli se neozve střelba. Znamenalo to, že se bojuje. Střílení se nám docela líbilo, jenomže na druhý straně jsme věděli, že táta zas nebude dlouho doma. Pak se jednou prostě nevrátil. Určitě jsme celou dobu tušili, že to tak dopadne.“

“A co se s ním stalo?“

“Nevím. Nejspíš ho někde zabili. Jak se začalo střílet, neměl stání a musel jít taky. Podle mě mu ani moc nesešlo na tom, za co se bojuje. Když se vrátil, měl vždycky v zásobě spoustu historek.” Juan se zachechtal. “Vykládal taky jednu o Pancho Villovi. Jak k němu přišla nějaká chudá ženská a povídá: Zastřelils mi muže a já a moje děcka teď umřem hlady. Villa měl tehdá spoustu peněz, protože si je sám tisknul. Otočil se k pokladníkovi a nařídil mu: Dej tý nebožačce pět kilo dvacetipesetovek. Vůbec prachy nepočítal, takovou fůru jich měl.

Tak jí ty peníze natiskli, svázali drátem do balíků a ženská šla domů. A pak jeden seržant Panchovi povídá: Generále, to jsme se pěkně sekli. My toho jejího vůbec nezastřelili. Von se totiž vožral, a tak jsme ho zavřeli do basy. Načež Villa řek: V tom případě běž a bez pardónu ho zastřel. Přece tu ženskou nezklamem.“

“Mně to připadá nesmyslný,” prohlásil pan Breed.

Juan se zasmál. “Já vím, a právě to se mi na tom líbí. Páni, ten vlnolam dostává pěkně zabrat! Ty víry ho nakonec podemelou.“

“No právě,” přisvědčil pan Breed. “Chtěl jsem to vohlásit, jenomže nikdo nebere telefon.“

Vyšli na most a Juan okamžitě ucítil, jak se pod náporem vody otřásá. Trámy se mu pod nohama chvěly a jejich hluboký nářek přehlušoval i hučení proudu. Vyhlédl přes zábradlí. Voda pěnila a bublala až pod mostovkou a podpůrné nosníky už nebyly vidět. Celá konstrukce se chvěla a skřípala.

Z míst, kde trámy stahovaly ocelové svorníky, se ozývalo tlumené sténání. Oba muži pozorovali, jak k nim voda přináší veliký starý dub. Těžce se převaloval v proudu, a když narazil do pilíře, otočil se kolem své osy. Most zaúpěl, jako kdyby se připravoval na nejhorší. Strom se zachytil o zaplavené nosníky a zpod oblouku se začalo ozývat ostré praskání. Oba muži se rychle vrátili na břeh.

“Jak rychle hladina stoupá?” chtěl vědět Juan.

“Za poslední hodinu o pětadvacet čísel. Ale třeba se zastaví.“

Juan se zadíval na nosníky. Očima našel poblíž břehu hnědou hlavu šroubu a chvíli ji pozoroval. “Možná by to šlo,” poznamenal zamyšleně. “Moh bych zkusit přejet. Nebo nechat pasažéry přejít pěšky, pak převízt autobus a zas je naložit. Jak je na tom vlastně ten druhej most?“

“To nevím,” potřásl hlavou pan Breed. “Zkoušel jsem to zjistit, ale nemůžu se nikam dovolat. Jenomže co si počneš, když přejedeš, pak zjistíš, že ten druhej je strženej, a než se stačíš vrátit, spadne i tadyten? Zkejsneš kdovíjak dlouho v zákrutu na druhým břehu. To by se ti kunčafti pěkně poděkovali.“

“Některý jsou namíchnutý už teď,” usmál se Juan. “Ať to dopadne jak chce, jeden je už rozhodnutej dělat kravál. Vlastně dva. Je jim to vidět na nose. Poslyš, znáš nějakýho Van Brunta?“

“Toho páprdu starýho? To víš, že jo. Dluží mi sedmatřicet dolarů. Koupil si u mě osivo vojtěšky a pak tvrdil, že bylo špatný. A že prej ho nezaplatí. Ten je dlužnej po celým okrese. Ať koupí co koupí, nic mu není dost dobrý. Tomu bych na dluh nedal ani pytlí…