Pláň Tortilla

17

Kterak Dannyho truchlící přátelé konvencemi zhrdli.

Kterak talismanové pouto v plamenech za své vzalo.

Kterak jeden každý z přátel šel svou cestou a sám.

Smrt je záležitost ryze osobní, vyvolávající zármutek, beznaděj, vroucnost nebo vyprahlé filozofování. Pohřby naproti tomu mají funkci čistě společenskou. Jen si představte, že přijedete na pohřeb v nevyleštěném autě. Nebo že stojíte nad něčím hrobem a nemáte na sobě svůj nejlepší tmavý oblek a své nejlepší boty, černé a nablýskané radost pohledět. Nebo že pošlete na něčí pohřeb kytici bez navštívenky, která by dokazovala, že jste se zachovali dle bontonu. Žádný jiný společenský obřad nemá tak přísně stanovená pravidla chování jako právě pohřby. Jen si představte ten poprask, kdyby kněz pozměnil kázání či dělal na pozůstalé obličeje. Jen uvažte tu ránu, kdyby v pohřebních síních bylo použito jiných křesel než oněch sklápěcích žlutých židlí s tvrdými sedadly, na nichž seděti jest mukou. Ne, ne, když člověk umírá, mohou ho lidé milovat, nenávidět, oplakávat či postrádat, ale jak je jednou mrtvý, stává se hlavní ozdobou složité a formální společenské oslavy.

Danny byl mrtev, dva dny byl mrtev a už přestal být Dannym. Třebaže si lidé zastřeli tváře truchlivým výrazem smutku, v jejich srdcích panovalo vzrušení. Neboť vláda přislíbila pohřeb s vojenskými poctami každému ze svých synů, bývalých vojáků, bude-li si to přát.

Danny byl první voják, který na Pláni Tortille zemřel, a celá Pláň se chystala podrobit vládní sliby kritické zkoušce. Posádka už byla vyrozuměna a Dannyho tělo bylo na státní útraty nabalzamováno. V dělostřeleckém skladišti už čekal čerstvě natřený muniční vůz se zánovní, úhledně složenou vlajkou. Denní rozkaz na pátek byl už vydán:

„Od 10,00 do 11,00 hodin: pohřeb. Doprovod: četa A, 11. jezdecký pluk, kapela 11. jezdeckého pluku, střelecká četa.“

Nebyl to snad dost pádný důvod k tomu, aby se každá žena z Pláně Tortilly vydala k Národnímu obchodnímu domu v Monterey a prostudovala tamější výklady? Za dne obcházely snědé děti Monterey a škemraly v zahradách o květiny na Dannyho pohřeb, aby pak v noci navštívily tytéž zahrady a své kytice zvětšily.

A protože si všichni na Dannyho večírek oblékli své nejlepší šaty, museli je teď během dvou dnů vyčistit, vyprat, naškrobit, vyspravit a vyžehlit. Rozvinula se horečná činnost. Vzrušení bylo prudké, leč z mezí slušnosti nevybočilo.

Druhého dne navečer se v Dannyho domku shromáždili jeho přátelé. Účinky otřesného zážitku i vína z nich už vyprchaly, zato je nyní jala hrůza z pomyšlení, že oni, paisanové, kteří Dannyho nejvíc milovali, k nimž byla Dannyho ruka nejštědřejší, že oni jediní se nebudou moci Dannyho pohřbu zúčastnit. Byli si vědomi této úděsné tragédie i tehdy, když jim kocovina obestírala mysl temnotami, ale teprve dnes večer se jim jejich situace zjevila v podobě tak konkrétní, že jí museli pohlédnout tváří v tvář. Jejich šaty byly k nepopsání i za normálních okolností. Po večírku však jako by jejich džínsy a m…