Pláň Tortilla

15

Kterak Danny dumal a dumal, až se z toho dumání na rozumu pomátl. Kterak ďábel v podobě páně Torrelliho Dannyho dům ztečí vzal.

Monterey v sobě má cosi neměnného. Bezmála každé dopoledne se sluníčko opírá do oken na západní straně ulic, každé odpoledne pak praží do oken na východní straně ulic. Každý den si to mezi Monterey a Pacific Grove hrká tentýž červený autobus. Každý den se z konzerváren line tentýž smrad z rozkládajících se ryb. Každé odpoledne zafouká větřík a rozhoupe borovice na kopcích. Na skalách vysedávají rybáři, v rukou drží pruty a tváře mají zbrázděné trpělivostí a pohrdáním světem.

Taktéž o kousek výš na Pláni Tortille plyne život vcelku beze změn, neboť počet milostných avantýr, které Cornelia Ruizová může absolvovat se svým jen zvolna se obnovujícím fondem šamstříků, je omezen. Mezi lid již několikrát proskočila zpráva, že se Cornelia dala znovu do kupy s chlapem, jehož byla dlouho předtím odmrštila.

V Dannyho domě byla změna jevem ještě vzácnějším. Život Dannyho přátel nabyl jisté setrvačnosti, jež by se každému kromě obyvatel Pláně Tortilly mohla jevit monotónní – ráno vstát, a posléze zasednout na sluníčku a v duchu přemítat, co asi Pirát přinese. Pirát dosud sekal klestí a prodával je v montereyských ulicích, nyní však za čtvrťák takto vydělaný denně nakupoval cosi potravy. Čas od času přátelé získali nějakou tu kapku vína, což je mělo ku pění a vzájemným půtkám.

U moře je čas čímsi mnohem složitějším než kdekoliv jinde, neboť k pohybu slunce na obloze a střídání ročních období přistupují zde ještě vlny vytepávající čas do pobřežních skal. Za přílivu a odlivu se moře zdvíhá a padá jako vodní hodiny. Danny náhle tep času pocítil. Podíval se na své přátele a viděl, že s nimi je jeden den jako druhý. Když v noci vylezl z postele a škobrtal o těla spících přátel, vztekal se, že bydlí s ním. A za dlouhých sedánků na sluncem vyhřáté verandě začínal snít o dnech, kdy býval volný jako pták. V létě spal v lese a za chladných zim v teplých stodolách na seně. Tehdy nevěděl, co je to tíha vlastnictví. A jméno Danny tehdy znamenalo bouři. A ty rvačky, óch. A ty útěky lesem s rozdurděným kuřetem pod paždí! A ty skrýše v roklích, když potupený manžel sliboval mstu! Bouře a násilí, rozkošné násilí! Kdykoliv Danny pomyslel na staré zašlé časy, znovu pocítil v ústech nádhernou chuť kradeného jídla a zatoužil, aby se ty staré časy vrátily. Od té doby, co ho dědictví povzneslo, pral se jen zřídkakdy. Opíjel se, to ano, ale bez pocitu dobrodružství. Neustále na něm spočívala tíha domu, neustále ho tížil pocit odpovědnosti vůči přátelům.

Vysedával na verandě tak netečně, až si přátelé pomysleli, že snad onemocněl.

„Čaj z balšámu by to chtělo,“ navrhl Pilón. „A kdyby sis šel lehnout, Danny, dali bysme ti na chodidla horký kameny.“

Danny však nepotřeboval, aby si s ním dělali všelijaké kejkle, bylo mu zapotřebí svobody. Celý měsíc o čemsi dumal, civěl do země, chmurným zrakem patřil na své všudypřítomné přátele a nakopával pej…