Činy krále Artuše a jeho vznešených rytířů

Dodatek

John Steinbeck psal Činy krále Artuše a jeho vznešených rytířů podle winchesterských rukopisů sira Thomase Maloryho. Jeho dílo však značně přesahuje pouhou redakční úpravu původních příběhů, protože John je významně rozvedl. Pracoval na nich v letech 1958 až 1959 v anglickém Sommersetu a nikdy je nedokončil, nezredigoval ani neprovedl jejich korekturu.

Výňatky ze Steinbeckových dopisů svědčí o tom, že některé části této knihy existují ve dvou konceptech. Dopisy jsou adresovány jednak jeho literární agentce Elizabeth Otisové, která ho zastupovala od roku 1931 až do jeho smrti v roce 1968 (označené jako ERO), jednak mně (CHASE). Jsou odrazem některých Johnových úvah a pracovních postupů a vyjadřují jeho obecné představy o literární tvorbě. John Činy krále Artuše a jeho vznešených rytířů nedokončil a nikdy nevysvětlil, co ho vedlo k přerušení práce na této knize, pokud takové důvody existovaly.

Z těchto dopisů však jasně vyplývá, že ho artušovské téma skutečně upřímně a hluboce zaujalo. Spisovatel se v nich vyznává ze svých nadějí a plánů a popisuje, jak pokračuje při jejich naplňování.

Chase Horton

Dopis pro Ero a Chase – Řím, 26, dubna 1957

Dostal jsem dopisy z amerického velvyslanectví a od hraběte Bernarda Rucelaie z Florencie, který je archivářovým dlouholetým přítelem. Archivy jsou ta nejproklatější věc na světě – obsahují celé akry informací v té nejčistší formě. Vůbec jsem se od nich nemohl odtrhnout. Musím vyhledat určité konkrétní věci a Americká informační agentura mi sežene někoho, kdo by se podíval, jestli ty materiály, které potřebuji, vůbec existují. Chasi, ta bibliografie se značně rozrůstá o prameny z Florencie i odsud. Možná že nenajdu, co chci, ale není na škodu pokusit se o to, protože ani tady, ani ve Florencii v tomto směru zřejmě ještě nikdo nepátral.

Čtu veškeré odborné práce, které se týkají rukopisu Le Morte d’Arthur, i debaty o důvodech, které Maloryho vedly k těm či oněm postojům, a celou dobu mě kdesi uvnitř sužuje pocit, že ve všech těch pracích něco nehraje, ale nemůžu na to přímo ukázat prstem. Proč Lancelot selhal, a Galahad uspěl? Jak pohlížet na hřích a jak na Gueneveru? Existuje nějaké východisko? A co vztah Artuše a Lancelota? Všechno již bylo popsáno ze všech možných stran, ale přesto mám pocit, že tady – stejně jako v kauze Algera Hisse – cosi chybí. Dnes ráno jsem se probudil v pět hodin čilý, svěží a s pocitem, že jsem vyřešil nějaký nesmírně složitý úkol. Vstal jsem, zadíval se na slunce, které právě vycházelo nad Římem, a pokusil se zrekapitulovat, o jaký úkol šlo a jak se mi ho podařilo rozlousknout. A najednou jsem měl naprosto jasno. Myslím, že jsem našel odpověď napochybnosti, které ve mně hlodají. Nemohu ji označit za teorii, protože ji nelze podrobit důkazu. Bohužel tkví v ryze intuitivní rovině, takže ji badatelé nikdy nebudou brát vážně.

Malory byl překladatel, voják, buřič, zbožný člověk a znalec etikety, zkrátka odborník na všechno, na co si jen člověk pomyslí, kromě …