Činy krále Artuše a jeho vznešených rytířů

Morgana Le Fay

Artušova tmavovlasá sestra Morgana le Fay byla žena překrásná a vášnivá, ale také krutá a ctižádostivá. V klášteře studovala magii a stala se velmi zdatnou kouzelnicí, znalou temných a zhoubných triků a čar, k nimž se často uchylují žárliví nepřejícníci. Působilo jí potěšení, když mohla za pomoci svých půvabů a osobního šarmu ovládat muže a manipulovat jimi, jak se jí zlíbilo, a pokud tyto nástroje selhaly, uchylovala se k takovým zlověstným prostředkům, jako je zrada a vražda. S radostí stavěla muže proti jiným mužům a dodávala jim sílu obratným zneužíváním jejich slabostí. Byla provdaná za pana Uriense, avšak vzbuzovala naděje u pana Accolona Galského – vstupovala mu do snů a učarovala mu natolik, že ztratil vlastní vůli, jeho smysl pro čest ochabl a nakonec se stal pouze nástrojem jejích temných cílů. Morgana totiž nenáviděla svého bratra Artuše – nesnášela jeho vznešenost a žárlila na jeho korunu. Plánovala jeho vraždu s důmyslnou pečlivostí. Korunu by předala Uriensovi, ale moc si chtěla uzurpovat sama pro sebe – a Accolon se měl stát její vražednou zbraní.

Čarodějnice Morgana za pomoci svých kouzel zhotovila meč, jehož vzezření se nijak nelišilo od Excaliburu, a tajně ho i s pochvou vyměnila za Artušovu kouzelnou zbraň. Poté omámila Accolona lákavými sliby, vyvolala v něm chlípnost, která mu zatemnila svědomí, a přiměla ho hrát úlohu, kterou mu sama určila. Když Accolon souhlasil a viděl její rozzářený pohled, domníval se, že z jejích očí vyzařuje láska. Byl to však pocit vítězství, protože Morgana nikoho nemilovala. Neznala jiný cit než nenávist a jedinou radost jí působila zkáza a zmar.

Accolon plnil Morganiny pokyny – zaujal místo po Artušově boku a ani na chvíli ho neopouštěl.

Pokud se nevedla nějaká válka nebo se nekonaly žádné rytířské turnaje, rytíři a další bojovníci se vydávali na lov do rozlehlých hvozdů, které pokrývaly většinu Anglie. Při pronásledování zvěře uháněli šílenou rychlostí hlubokými hvozdy, řítili se přes močály i po vyježděných cestách vedoucích mezi kamenitými kopci, zdokonalovali své jezdecké umění a v prudkých půtkách s divokými kanci prokazovali svou neutuchající odvahu a neochabující obratnost. Tyto jejich příjemné kratochvíle navíc zajišťovaly přísun šťavnatého masa na otáčející se rožně v kuchyních a odtud na dlouhé stoly ve velké síni.

Jednou si král Artuš s početnou skupinou svých rytířů vyjel do lesa na lov a spolu s panem Uriensem a Accolonem Galským začal šíleným tempem pronásledovat mohutného jelena. Měli výborné koně, a tak než se nadáli, vzdálili se od ostatních lovců na víc než deset mil. Hrdý jelen s rozložitým parožím jim unikal a oni poháněli své zpěněné hřebce bičem i ostruhami hustým podrostem a přes zrádné bažiny, nutili je přeskakovat strouhy i popadané stromy, dokud se pod nimi uštvaná zvířata, na bocích plná krvavých šrámů po biči a po ostruhách, nezhroutila.

Všichni tři rytíři, jimž se po pádu nohy zapletly do třmenů, mohli jen bezmocně sledovat, jak jelen krá…