Toník a Mařenka

Kapitola šestá

Škrábl jsem se na ruce o skelný střípek. Malá kapka krve se vyhoupla na povrch a zdobí mou ruku. Není to červený korálek, není to šípek, není to slunéčko, je to malá kapka krve. Byla ve mně, procházela se po mém celém těle a již není. Vezmu ji na špičku jazyku. Chutná jako krev.

Unavení poutníci na poušti pili vlastní krev, aby utišili velikou žízeň. Když ji všechnu vypili, zemřeli šťastně, protože jejich hrdlo nebylo již vyprahlé, ale svlažené chladnou krví.

Z Kristových ran crčela krev a dodnes ji vidíme, neboť nesmyje ji žádný déšť, žádný prach ji nepopráší, žádný vítr neodvane.

A dobrý Henryk Sienkiewicz, v jehož knížkách proudila potokem, díval se zpovzdálečí na strašlivé a smrtonosné bitvy, v nichž se umíralo klidně, v nichž krev byla jen posvěcením smrti, v nichž stateční Poláci pobíjeli statečného nepřítele a byli pobíjeni.

Vezmu-li do ruky jediný květ hořce vonícího petrklíče, je to jako jitro s mnoha kapkami rosy. Pak ale nakloní hlavinku, dívá se stranou a touží se vrátit. Otrhám jeho okvětní lístky a zabiji ho tak.

Kapka krve na mé ruce je zatím již suchá, podobá se rzi, je to rez, špatná krev, jež musí ucházeti. Smývám ji slinami.

Dýchá se mi velice těžce. Jdu pokojem, prohlížím věci složené ve vitrínce, dívám se na knížky v zasklené knihovně.

Zdá se mi, že je všechno ze skla. I papír, který šustí, slovo, jež zvučí, stůl, židle, stěny, celý náš dům, město, kostely, všechno je ze skla a dá se roztříštit jediným úderem.

Jenom okno, okno zamřížované mým pohledem, jenom to je prázdné a z ničeho.

Nepůjdu dnes na procházku. Zůstanu doma. Myslím na malicherné věci. Stavím zábradlí mezi včerejškem a tím, co je a bude, nesmím, vím, že bych se nechoval jako statečné dítě, že bych proléval slzy a proléval krev, leč nemohu se dívat zpovzdálečí, vidím až u svých očí vysoké a prostranné sklo, vybroušené a s ozdobami, sklo vyfouknuté dělníky v továrnách, sklo ručně vykroužené, sklo pohledu, z nějž je mrtvá Mařenka.

Naše Pavlína chodí každé ráno do kostela. Vstává o hodinu dřív, a ještě pospíchá, aby nezmeškala začátek bohoslužby. Pak se vrací, když se pomodlila za nás všecky, za své rodiče, za svou sestru a za to, aby konečně jednou přišel chlapec, po němž touží a kterého by mohla milovat.

Maminka čítá večer před spaním několik stránek z tlusté knihy. Svítí si malou lampou a přivírá při čtení oči. Po desíti stránkách pomalu usíná, se síťkou na černých vlasech, usíná a druhého dne neví, o čem četla. Musí začít znova.

Tatínek dochází obden do schůzí. Je pokladníkem spolku, který bude stavět pomník velkému básníkovi, jenž se u nás narodil. Hlásí všechny dary, které došly, přítomným pánům a oni pokyvují souhlasně a spokojeně hlavami. Každý rok předčítá úhrnnou zprávu a je znovu zvolen. Přijde pak domů všecek šťasten, usmívá se na nás a vypravuje o svém mládí.

Ota jezdí do školy do sousedního města, protože u nás taková škola není. Kvečeru se vrací s taškou pod paží a je z vlaku unavený a zamazaný. Vypravuje mi, co b…