Toník a Mařenka

Kapitola pátá

Kam se ti chlapci kam se ženou
s javoru duší vypleněnou

   F. HALAS

Stalo se už vícekrát, že jsem vyslovil nahlas své jméno a poslouchal potom, co říká. Při jeho zvuku jsem chtěl snít. Ale mé snění se změnilo v obchodování s myšlenkami, prodával jsem své myšlenky, uzavíral jsem je do obrazů plných špíny.

Myslil jsem například: „Každý začátek je těžký a ty…“ – ne, nechci si opakovat své jméno ve svých dobrých chvílích a nechci si je připomínat.

Říkat si jiná jména a spojovat je, určit věc a dát jí její tvar, to je lepší.

A přece, mé jméno je něco víc než pouhá myšlenka na to, co jsem a co bych chtěl být.

Kdyby teď zazvonili u hotelových dveří dva muži a ptali se po mně, rychle bych vstal a zavedl je do tohoto pokoje. Řekl bych jim:

„Ptali jste se po mně?“

Odpověděli by:

„Ano, hledali jsme vás.“

Byl bych šťasten?

Malé chlapce nikdy nikdo nehledá kromě maminky a chůvy. Malí chlapci hledají všechno.

Procitl jsem v cizím pokoji. Barva jeho stěn je šedivá, jenom jeden žlutý pruh až skoro u stropuji lemuje.

Náš dům a naše pokoje, tam se dnes vrátím. Půjdu chodbou, tmavou chodbou s narovnanými balíčky. Vejdu do kuchyně s nízkým stolkem a židličkou, kde bude už brzo sedávat můj bratříček. Ve velikém pokoji, kam skoro nikdy nepřijdu, stojí starý klavír. Neumíme na něj hrát, a jenom když jdu náhodou kolem, sednu si k němu a brnkám. Zavřu-li oči, myslím si, že dovedu hrát. Přebíhám prsty po klávesách. Zní, tak čistě zní, když se jich lehce dotýkám. Ale pak se mi vymknou z prstů. Lomozí a skřípají. Opouštím smutně klavír a jdu do svého pokoje. Na stěnách visí staré fotografie. Když mi bylo, ach, kolik let mi to bylo a jaké jsem to byl ještě dítě! V knihovně jsou knihy, které jsem nikdy nečetl. Jednou jim porozumím a budou mi pak drahé, jako jsou Otovi. Na jedné z nich je napsáno: „Pomoc!“

Kdosi volá o pomoc, leč nikdo mu nepřispěje a nikdo jej nezachrání. Lidé jsou nelítostní k písmenkům na papíře. Nejmenší pláč u nich vyvolá soucit. Ale když někdo pláče jinak a doopravdy, když pláče v knihách a stydí se za svůj pláč, nemohou a nechtějí mu pomoci. Ota jednou řekl, že to všechno je jenom literatura. Myslím, že literatura je to, o čem se nemůže mluvit, co se musí tajit a o čem se nemůže hovořit tak ošklivě jako o jiných věcech.

Hned nad knihovnou visí fotografie mladého muže. Je to prý nějaký zemřelý básník. Nemohu si zapamatovat jeho jméno. Pod podobiznou stojí toto:

„Těch neprobudíš, anděle našich dnů, kteří spí posud?“

Co znamenají ta slova? Znám lidi, kteří spí, ano, tomu rozumím. Je však třeba budit je z jejich snu? Vždyť jejich sen může být krásný, krásnější než to, do čeho by se probudili. A je třeba budit ty, kterým se zdají nepěkné sny? Byli by schopni něčeho jiného? Nemusili by zemřít, až by otevřeli oči?

A andělé, ach ti jsou krutí! Ochraňují nás, ale můžeme vědět, neženou-li nás do zkázy? Kdo je to, anděl našich dnů? Je to živý člověk? Může být Mařenka anděl našich dnů? Má Mařenka takovou moc? Ano, máji, neb…