Podivná smrt Filipa Frieda

Třetí kapitola

Zde nelze sloužiti než jedinému pánu.

To děcko, bolestmi svých žalů zdrcené,
 však náhle vykřiklo: – Ach, cítím v sobě ránu,
 jak propast zející. Toť srdce, srdce mé! –

CH. BAUDELAIRE

Kmeny stromů jsou v noci bílé. Tak se vše znovu proměňuje před našima očima. Tak se všecko točí.

Filip jde po nábřeží. Je noc. Za zábradlím falešně zpívá řeka. Před chvílí se rozešel s chlapcem, který na něj působil dojmem vlastní, trochu otřelé fotografie. (Byl jsem to já, pamatujete se zajisté.) Myslí na něj a je opilý. Brouká si tedy kdejakou polozapomenutou písničku, třeba tu o té Máně:

Šel jsem včera v noci
tiše k zapadáku.

Je noc, která padá na všechny chlapce.

Filip je náhle u domovních dveří. Vzpomíná na tisíce milenců, kteří se v této chvíli potýkají ústy. Je s nimi a bere je za ruce. Dodává jim odvahy a blahosklonně se usmívá. Jako by je přistihl při malém hříchu, nad nímž lidé přivírají oči. Mávají na sebe.

Padá na lůžko. Cítí podivnou lehkost a nohy se mu zdvihají do výše. Hlava je těžká a čelo jako by se propadalo. Všechno se tisíckrát zrychluje. Slyší hodiny ve vedlejším pokoji bít šílený pochod. Ach ne, to nejsou hodiny, to Filipovo srdce bije na poplach. Bubnuje prsty na peřinu a jeho prsty jsou bílé a dlouhé jako prsty oběšenců. Pronáší do černi pokoje větu, zaslechnutou kdysi dávno:

– Moucha si spálila křídla. –

Slova se odrážejí od stěn a stropu, zachycují se u okna a padají střemhlav na ubohého Filipa. Slyší je bít ve svém srdci a v hodinách ve vedlejším pokoji. Musí se něco stát. Život a svět se zrychlily do nemožnosti. Dech a pohyb ruky nebo nohy, svraštění čela se opakuje ve stu odrazech rychleji a rychleji. Ještě okamžik a všechno se vykolejí ze své dráhy, ozve se náraz a Filip bude zasypán. Uvědomuje si, že pak už nebude žít, a silně oddychuje. Ne, tato nová síla musí být smetena. Ještě teď dnes, ach. Vykřikuje strašně, nemoha stihnouti smysl slov:

– moucha si spálila křídla, moucha si spálila křídla, moucha si spálila křídla –

Probouzí se. Co se stalo? Ach nic, malá, ubohá muška, v nejkrásnějším rozletu a s nejlepšími úmysly, zavadila z neopatrnosti o dosud nepoznaný plamen. Toužila po něm nesmírně, chuděra, ale teď musí neodvratně zemřít. Filip pláče a chtěl by ještě chvíli žít.

Okamžik jasného vnímání mu dovoluje, aby si lehce setřel z čela krůpěje potu. Vidí matku. Je přísná a stojí u paty lůžka. Filipovi se zdá, že hrozí prstem. Sem, tam. Tam, sem. Prst se pohybuje a Filip ho musí sledovat napjatýma očima. Pohybuje přitom hlavou ze strany na stranu a je mu to k smíchu. Matčin prst je jako věž, která zanedlouho spadne. Ach, to bude rozbitých cihel. To bude rozbitých hlav. Filip vidí ambulanční síň, v níž se tísní ranění. Zasáhl je matčin prst. Není-li to strašné? Drží v ruce krvácející nohu jedné dívky. Teplá a vlažná krev mu proudí po prstech a cítí ji i na svých nohou. Dívka se překrásně usmívá, sklání se k Filipově hlavě a slabounce šeptá:

– Nemiluji. –

Stalo se asi něco hrozného, protože ve d…