Podivná smrt Filipa Frieda

Jiří Orten

59 

Elektronická kniha: Jiří Orten – Podivná smrt Filipa Frieda (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: orten23 Kategorie:

Popis

Jiří Orten: Podivná smrt Filipa Frieda

Anotace

Jiří Orten – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Podivná smrt Filipa Frieda“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Sedmá kapitola

O, stačí, abys zpíval sobě
 zmatenou tichou měkkou píseň,
 kde opěvávají se ženy,
na venkov modrá navrácení,
a zásliby a sny a básně,
 a srdce tvé se propadalo,
 plačíc, že pro dávný pláč lkalo…

L. P. FARGUE

(ÚSMĚV PRVNÍ)

– Na Tebe myslím, Filipe, a mám stále takový ošklivý pocit, že Tě mám ráda. –

Filip, dívaje se na Annu, nezasadil sice do oka zelené sklíčko, ale zato si nasadil masku člověka, který přijímá všecko se samozřejmostí hodnou rutinéra. Příliš mu neseděla ta maska, byla šitá na docela jinou míru, ale Filip experimentoval. Pronášel věty, jež kypěly zkušenostmi a vzdáleností. Občas dodával očím umělého lyrického lesku a hrál svou hru. Zpočátku se dopustil několika chyb, které ale beztak uškodily jen přihlížející straně. Pak už šlo všechno klidně a bezpečně.

Zmínili jsme se už přece o ohni, jenž takřka každého večera šlehal ze zapálené hranice. Dívat se do ohně bylo jako poslouchat drahou a vzácnou poezii, již recituje násilně změněným a přiškrceným hlasem kdejaký domýšlivec. Nejednou se stane, že nás zamrazí.

– Chvílemi po Tobě nesmírně toužím, ano, chci být upřímná, ale chvílemi jsi mi zase úplně lhostejný. Děsím se toho. Pomůžeš mi? –

Ubohá Anno, proč jsi milovala Filipa? Odpočíval si tehdy po krizích, jež byly způsobeny tisíci mělkými pohledy, vyměněnými zblízka i zdálky, a tisíci stisky ruky, plnými mělké výzvy. Bylo mu skutečně třeba, aby si odpočinul. Beztak cítíval často na prsou podivný tlak a dalo se očekávat, že onemocní.

Stalo se vám už jistě někdy, že jste, jdouce po příliš živé ulici, zranili malého chlapce, který si hrál míčem poblíž domu. Vehnalo vám to krev do hlavy a musili jste se ohlížet, jak pláče, zatímco vy mu mizíte z dohledu.

– Proč jsi mě políbil tehdy večer, Filipe? Od té doby Tě cítím stále u sebe. Víš, že snad nejsem jako ostatní. Má nemoc je nemocí srdce. Pohlédni na mne. –

Dívám se na vás, Anno. Na Tebe i na Filipa a poprvé v tomto příběhu cítím soucit. Je mi k pláči, že musíš hrát tak podřadnou roli. Je mi k pláči (a rád bych tě přesvědčil, že nenávidím takový druh pláče), že jsi poznala Filipa právě tehdy, kdy doopravdy nemohl milovati nikoho. Ani tebe, Anno, bílá Moravanko se zlatými vlasy.

Ten chlapec, jehož jsme zranili, si nás možná vůbec nepovšiml. Ale snad přece zahlédl nechápavý stín v našich očích a proklel nás. Jsme tedy od té doby prokleti, a aniž bychom si to uvědomovali, kráčíme klidně po ulicích měst. V patách nesouce úděl malé mušky, jež zemřela tehdy, když měla nejblíže k světlu. Sledovali jsme ji dobře. Ani se nezachvěla padajíc střemhlav dolů. To je osud všech rychlých smrtí. Nestačíme se zachvět, ani vykřiknout dvě tři slova, jež jsme si k této příležitosti chystali celý život.

– Nejvíc mě zraňuje Tvé mlčení. Mám pocit, a někdy ho cítím velmi silně, že mě máš také rád. Možná že si to jednou uvědomíš. Nebude už pozdě, můj Filipe? –

– Ne, Filip je zase ve Městě a bydlí až na jeho pomezí. Uzamyká se a žije dvojí život. Nepřemýšlí o tom, co se musí…