Podivná smrt Filipa Frieda

První kapitola

V životě se leckdy stávají příhody,
 z nichž se dostaneme jen tehdy, jsme-li
 maličko šílení.

LA ROCHEFOUCAULD
(Z PENĚZOKAZŮ)

Filip Fried se narodil ve století dvacátém. Tu noc pršelo a blesky se kupily Během několika málo let se naučil rozeznávat velké a malé věci. Protože nezemřel jako jeho strýc, aniž by promluvil, nestal se velikým básníkem. Když začal poprvé spoj ováti své představy větrných zámků a hvězd s dívčími těly, zazmítal sebou bolestně na loži. To byl prý veliký okamžik.

Alžběta měla velmi modré oči. Přetékaly jí z tváře a jednu ruku měla neustále mírně pokrčenu, jako by se chtěla o něco opříti. Pro své oči nosila brýle tří dioptrií. V ten čas se Filip naučil pít víno a kouřit cigarety Bydlil daleko, až na pomezí Města, a dvořil se ženám z obrazů a slovníků.

Alžběta, to bylo první okouzlení. Napsal jí do sešitu báseň, kde slovem miluji bylo plýtváno bezpočtukrát. Druhý den dostal dopis:

– Nevím, jestli uvěříte, že je možno ve dvaceti čtyřech hodinách vyprázdnit a znova naplnit srdce. –

Pak viděl Filip stoupat Alžbětu po vysokém schodišti vily, kde bydlil. Stál u okna a venku svítilo slunce. Dívka kráčela pomalu s očima upřenýma ke kamenným schodům. Tuto chvíli si Filip dlouho představoval ve svých snech. Hle, přijde a pohladí mu čelo a ruce. Filip bude malý, nekonečně malý, a bude se chtít skrýti v záhybu jejího šatu.

Po krátké rozmluvě se Alžběta nabídla Filipovi.

To bylo štěstí a veliký okamžik.

Za týden dostala Alžběta dopis:

– Nemiluji a nebudu moci milovati žádnou ženu. To budu vždycky já, koho budu milovat nejvíce. –

Nešťastník! Netušil proroctví těchto prázdných slov. Historie se vždycky opakují jak výlety malých mušek k světlu. Historie polovičního naplnění a poloprázdnoty.

A týden před smrtí se Filipovi zdál sen, v němž se promítl den a noc. O lásce není radno mluvit, ale v předtuše smrti, toho velikého Klidu, v té je všechno.

První dveře se otvírají, aby se mohly zároveň poslední uzavříti!

Filip sňal plášť. Drobné kapky písku, jež v této poušti poletovaly ve vzduchu a třely se o víčka, zdvojovaly obraz sítnice. Zahlédl na okamžik mihnouti se novou barvu, jež unikla do jakési kouzelné a hravé pyramidy. Když přešel první pískovou horu, spatřil člověka, kterak mává vysoko roztaženýma rukama na poutníky přibližující se k pozadí pouště. Muž si Filipa povšiml a řekl:

– Jak dlouho hodláte cestovati, milý pane? –

Filip odvětil:

– Mnoho dní a ještě více okamžiků. –

Tímto rozhovorem si dobře porozuměli a usedli na navršený písek, jenž se jim jemně drobil pod rukama. Po chvíli družného hovoru uviděli náhle ženu, která kráčela proti nim. Musili přivříti oči. Muž řekl tiše:

– Vezmi si ji. Je to láska této pouště. –

Filipa uchvátil strach. To všechno nesmírně dlouho očekávané bylo teď na dosah ruky. Bál se náhle svého neprobuzeného mužství. Zachtělo se mu žít bez lásky a dál se chvět. Zachtělo se mu donekonečna moudře rozmlouvat s velikým černým mužem. Ale okolnosti byly neúprosné. Vstal…