Podivná smrt Filipa Frieda

Šestá kapitola

Krajino snu s krví na stromech
 jíž polekán jsem v nocích pádíval
 do tebe patřím – lásko ty mne nech
já v oči tmy se příliš zadíval

F. HALAS

(LÍSTEK FILIPOVA DENÍKU)

1. července:

Přesvědčil jsem se, že miluji psy. Ta čubka měla srst jako nejkypřejší hlínu. Nechápu, proč jí pateticky říkají Bella. Nedívám se kolem sebe.

2. července:

Na okamžik jsem se domníval, že nemiluji Marii. Líbilo se mi děvče s pootevřenými rty a kopce se s časem ostřeji stínovaly, což je pokyn k tomu, abych se rozhlížel. Pak se všechno do daleka ztrácelo v mlze jako Mariiny oči před spánkem.

3. července:

Po přečtení Gidova románu se mi tedy zase jednou zalíbilo psát deník. Je to podobné lístku, který jsem dostal a na němž stálo doslova toto:

miluji a truchlím, miluješ a truchlíš,
miluje a truchlí, atd., což je
nepůvodní.

Na chvíli se spustil prudký liják, což ve mně krom očekávání vzbudilo nudu. Pokouším se proto napsat několik veršů. Pokus se nedaří. Jsem ospalý.

4. července:

Voda řeky vystoupila o několik metrů. Je kalná s řídkou pěnou na povrchu. Rád jsem se na ni občas zahleděl. Shledal jsem, že miluji několik přítomných dívek najednou. Jsem alespoň ochoten je všechny lehce políbit. To znamená, že asi miluji Marii. Nevím, nerad bych byl zbytečně dojat, protože v jedné chvíli jsem se přistihl, jak se nutím do opakování jejího jména, ačkoli jsem byl právě zaujat tím, jak jakýsi hoch s chutí pojídá chléb, hustě pomazaný máslem.

5. července:

Rozhodl jsem se nepsati dále deník, protože všechny věci z minulých dnů se mohly klidně seběhnouti právě dnes. A to je zoufalé. Ještě chci poznamenat, že naneštěstí miluji u žen takovou krásu, jaká je obyčejně v oblibě. A to je neméně tragické.

Celá střecha Města, veliká lucerna obloukovka, k níž létají veliké mouchy, aby spálily sebe a své prokleté pokolení, celá střecha Města a jeho římsy, zdi a podstavce, hromosvody, srdce a květiny, veliké lucerny, lucerny, lucerničky, obloukovky, zkrátka takřka všechny vnitřnosti nestačily by obaliti jedinou ránu, něžnou ranku obklopenou krví, na niž přilehl tento fáč.

A houpaje se ve větách jako ve větvích obrovitých stromů Filip voní k této veliké bělobě, k tomuto bílému fáči na malé rance, jež propouští krev.

Co bylo krve ve vašich mozcích, vesničané. Co červeni, té červeni, již tedy už příliš nemilujeme, tryskalo z menších a ještě menších poranění, jež potřísňují Marie malou svátostí.

Dosti o barvách.

Filipe, pamatuješ se trochu na večer, v němž šlehal oheň a uzrál měsíc? Zapalujeme hranice dříví, abychom navlékli brýle, jejichž růžovost je dobře pozorovatelná. Filipe, vysmívám se ti. Požíváš jedu, abys zapomněl na to, co bylo doopravdy čisté. Jsi tedy lehký, ano, jak jsi „oproštěný“, Filipe. Vysmívám se ti. Mám k tomu právo, neboť jsme si podobni. Tak jako kouř kouři, když každý z nich je vdechován jinými plícemi.

Na srdcích milenek, do nichž jsme schovali svou malou lásku, těch chvilkových milenek, plných okouzlených očí a zahleděných rukou (v…