Jeremiášův pláč

Ó, přísný Pane můj, prchlivý Bože hrůzy,
to tobě platí zpěv, jenž chvíli zastavil,
chvíli, k níž kráčel jsem bolestiplnou chůzí
a věky harcoval a s vesmírem se bil.

Snad není bezedná, snad je jen pohroužení,
jímž lze se dotýkat žen z žalu procitlých
a přenocovat smrt, jež s povětřím se žení
a býti volnější před ukrutenstvím zlých.

Pro horu posvátnou, že po ní chodí lišky,
že opuštěna jest jak strom jen může být,
četl jsem proroctví té milované knížky,
v níž tolik světla je a v níž je mír a klid.

Oblaky zastřel ses a skryl ses za vodami,
abys už neslyšel, co křičím k nebi až
a mne jsi zastřel též, noc dal jsi, v níž se zdá mi,
že nesmím usnouti, že mne snad zavoláš.

Poslouchám celý čas, jsi tiše, jako němý.
Poslouchám slzami, poslouchám, neslyším.
Poslouchám polibky, dálkami, alejemi,
bázní a neklidem, věcmi a tichem, vším.

Já jsem ta země Tma, co hněv tvůj okoušela,
co, zavalena zlem, nemohla viděti.
Já jsem ta země Tma, jež pod tvým bičem mřela
a mléko ztratila z pramene pro děti.

Já jsem ta země Tma, dal jsi jí kameníčko,
dal jsi jí holou stráň a smrt a močály,
dal jsi jí oko dne a nedal jsi jí víčko
pro její …