Eta, Eta, žlutí ptáci

Eta, Eta, žlutí ptáci
První část

Dům je ostatně ze skla. Kdo se podívá zvenčí, ale to nejde, vidí čtverhranný příklop, nikde neporušený, o němž si pomyslí, že je to asi vzduchoprázdnota. Pod tím příklopem uvidí nás. Dům je ze skla, nerozbitného, jak se říká. My, my nikdy nevycházíme. Není kam. Narodili jsme se tu. Jsme tu odevždy a není nic jiného. Nazýváme se Obyvateli skleněného vnitřku. Název je nepřesný, neboť vnitřek není skleněný a my v něm cosi dýcháme, bez obtíží a tak, že si to neuvědomujeme. Sklo má několik vrstev. Jsme právě uprostřed a dotýkáme se pouze té poslední, nám nejbližší. Mnoho vrstev až do kraje čtverhranu. Kolem dokola voda. Až na konci, kam nedohlédneme, těsně před tím místem, kam nedohlédneme, voda končí a je oblohou. Není barev na této obloze, již vidíme také přímo nad sebou, nad sklem nad sebou, je jenom jasná, tak jasná jako některé bezbarvé oči. Jsme nazí. Dotýkáme se navzájem, aniž jsme poznali jeden druhého. Nejsme však slepí. Často si myslíme, někdo z nás myslí, jsem to já, že přílišné požívání vody nedovoluje nám rozpoznati se. Je něco jiného? Nevíme o tom. Jaký to den, jaká to noc. Ubíhají bez počtu, bílé a černé. Ta černá, to je tma, to bílé, to je světlo. Nic víc. Kolik je nás. Nenaučili jsme se počítati. Jsme houf. Houf bezhlavý. Bez řeči. Cítíme však. Vyjadřujeme se hleděním. Nazí, němí v skleněném vnitřku, kolem dokola voda, světlo, tma. Pití. Pití vody. Tak jde život, který je bez konce. Nikdy smrt, nepamatujeme se. Byli jsme sem narozeni. Všichni, nikdo dřív, ale nikdo také později. Ani vítr, ani bezvětří, ani zima, ani teplo, stále teplota, stále větříček, nepozorovatelný a jemný, ani žena, ani muž, jak bychom mohli věděti. Tak dlouho jsme se dívali na vlasy, až vlasy pominuly. A ruce. A ústa. A nos. A hruď. A nohy. To všechno je, to všechno máme. Zbytečnost. Zbytečnost ovšem není, není nic. Jsou jen jisté věci, jež lze sděliti prsty jedné ruky, je-li třeba sdělovati, leč nikdo neumí. Věc hledění, jež zaniká v nehledění. Věc vody vtékající otvorem v tváři a udržující trvání. Věc dotyku, jenž však není, protože nedotyk není, není samota. Všechno. Oči vždy otevřeny. Cosi v nich vězí: tma, světlo. Tak jdou dni. Stejně rychle, bez zastavení. Očekávám, až se spustí déšť.

Směr pohledu vždy týž. Kus oblohy, levý prs, pramen černých vlasů. Panenky v samém středu bělma. Panenky jako by odpočívaly a čekaly na cosi velikého. Ale nečekají, to se jenom zdá. Panenky panenkami být přestaly a jsou teď kousky skla.

Něco se děje s vodou. V nezměrném denním klidu se tváří jakoby nic. Však hle, jaký to šumot za tmy. Počali jsme jednoho dne slyšeti vlnění, slyšeti vlnění, jak jinak tomu říci, vlnění vody, vzdouvání vody, neklid vody. Toto tajemné vlnění je potom jediné neznámo, které známe. Bůh, říká se. Neznámo známé, pocítěné, dopocítěné již. Přijaté posléze za vlastní součástku dění. Jakmile přijato, stává se ničím. A dál. Očekávám, až se spustí déšť. Slunce. Na to jsme zapomněli. Měsíc. Téže jasné barvy. Jedno…