Elegie

Devátá

Jsme sníh, když mlčíme, v bědnosti své se rozplýváme,
přichází jaro, nejsme, ale dobrá zima zas
nakloní hory, hladinu jejich jako rty k nám nahne
a budeme…

Jsme sníh, když mlčíme. Když se však pootevřou
někomu rty a píseň, potom vládnou
celému kraji zvukem, jenž se váže
na uzly tónů, námořnické uzly,
neboť se plavíval…

Ó Bože, na mělčinu jej neuvoď,
bezpečně dej mu kotvit,
nechť poznají jej v otčině i děti,
vím, že se příliš změnil, vím, že nebyl
dřív tolik temný, slabý, kolísavý –
což bouře nebyly však? což jím nezmítaly
oceány? paluba nestala se
nejednou širou plání bez kormidel?…

Jsme sníh, když mlčíme. Leč v čase toho zpěvu
je náhle čisto, čisto v duši naší,
nesmírný blankyt, léto, chtěl jsi tomu,
slyš jej, ó Pane, slyš, neodvracej se!

– – –

„Jsi ve svém pokoji před jedenácti lety.
Máš příběh. Nemocen… Jablko, postel, tma.
S polštáři dovedeš si dlouze vyprávěti.“

Přechovavači střepů! Vědmo zlověstná!

„Jsi ve svém pokoji a čteš si Pasternaka,
toť prsten, říkáš si, matce jej ukáži.
Našel jsi studánku a její dno tě láká.“

Chci odjet, Bože můj! Proč nejsi nádraží?

„Potom je podzim, viď. A býváš na procházce.
Vracet se do korun… Cit ostrý jak nůž,
jímž rýhovali stud tvé předvčerejší lásce.“
Myslíš jen na dálky. Do šířky mé se zuž!

„Jsi ve svém pokoji a umíráš a chřadneš,
beze mne, bez ní, sám, bez věcí, bez přátel.
A potom odcházíš. Pozor, ať neupadneš!“

A teď ti povím, kam jsem vlastně šel:
do svého pokoje před jedenácti lety.
Do toho pokoje, kde čekal Pasternak.
Do lesa, na schůzku s něhou a s nepamětí.
Na místa porážky, odlévat hoře znak. –
A nikde, nikde tam jsem nenalezl sebe,
kdysi to bylo snad, co ale nyní je?
Je něco jiného, než peklo tvého nebe,
než děs, než čekání, než smrt mi odbije?

Kdyby se jednou dívky probudily
a viděly se muži, o nichž snily,
kdyby jednou anděl, zraněn o let,
rozhojil to srdce, které musí bolet,
kdyby páni světa byli služebníky,
tu bych, umíraje, řekl jenom: díky,
díky za všechno, co nebylo i bylo,
díky, že se ve mně smrti zalíbilo,
díky za květiny, díky za zvadlé,
díky, zákulisí špíny v divadle
světa tohoto a oněch jiných světů,
v kterých ještě nezrozený kvetu,
kývejte se, krásné olše na Olšanech,
zrajte, zrajte plody na …