Elegie

Třetí

Sen touhy zdá se mi. A vím, že zapomenu,
ještě než procitnu. Království za kořist.
Bolestně prozpíván k všeobsažnému jménu,
odnáším píseň svou z těchto slunečných míst
do krajin bezčasých, kde mizí přirovnání,
kde nahým nitrem svět je třeba ze tmy rvát,
kde, běda, zmenšuje se vše, čím zde jsme zváni,
kde nelze propasti již s pádem rýmovat.

Více než podzimní jsou vlasy, které hladím,
více než smutným snem, jak pláč, jak řeka jsou,
více než jarní hruď běžela stromořadím
a rozvlnila se úprkem za krásou,
tak jako za zimy mladinká sněžná rána
jsou tato ramena a prudký boků sráz,
letní je tento klín, zahrada požehnaná,
již hnojil malíř Křeč, když rval se o obraz.

Proč ale plátno sňal s podstavce radostného
a trhal jeho běl a barvy rozházel
a větru daroval a věčně tvořit chce ho?
Proč mastí pálící se vtírá v břicha zel?

Dívky spí na ložích. Ach, kdo jen rozestlal je?
Střed sladké kružnice kdo vbodl v jejich stud?
A pláč jim přinesl a miloval a lhal je?
Kdo krutou namátkou si zahrál na osud?
Kdo zemi vyrval je a stvořil onen jícen,
jenž bude zasypán bolestí jedenkrát?
Kdo tolik hladověl, že, ještě nenasycen,
nechal je zpevněti a zovocnět a zrát?

Kdo, ne-li ten, co nadiktoval Rollu
zpitému andělu, co štval ho do krčem
a jed mu proléval čistými ústy dolů,
do útrob spálených, a mučil světce v něm,
kdo, ne-li ten, jenž budí touhu naši
po řece bez konce, po víně zástupů,
jenž tím, že trpíme, nás na okamžik s…