Malá víra

Kolotoč

Unaveni vytrmáceli se z Velikého sálu. Byli opilí, opilí nevěděním. Plni neznámých slov, plni tajemství, plni minulosti. Je možno zanechat ji jejímu osudu? Jaký je její osud?

Byli v jakémsi domě. Ten dům byl domem oběšencovým, kdosi se v něm oběsil, jak to bylo směšné, oběsil se a musili smlčeti provaz v jeho domě. Jako by říkal:

„Smlčte ten provaz v domě oběšencově! Smlčte jej!“

Proboha, jak smlčeti?

Je proto lépe opustit dům? Vyjít, vytrmácet se na náměstí? Kráčet náměstím kolem kašny střežené stromy? Ponořit tvář do kašny? Ochladit si čelo? Je to lepší? Je vám již lépe? Bože, jak je vám?

Dlouho kolem sebe přecházeli. Tak dlouho, že se poznávali čím dál méně. Nakonec se nepoznali. Někdo je však poznal.

Již dost, již dost těchto opilých řečí!

Běžeti za souvislostí, která se vymyká. Navrátiti se ke hrám, k třeba zoufalým hrám, ale ke hrám z minula. Navrátiti se k nim, nyní?

Bylo pozdě. A za městečkem jsou lesy. Za městečkem je vrch Milenka.

Půjdou na Milenku, půjdou na ni, třebas bylo pozdě, vždyť zítra je volný den. Půjdou za sebou, aby spolu nemusili hovořit, půjdou za sebou, jako chodí husy, půjdou, vkládajíce nohu do šlépěje toho, kdo kráčel před nimi.

A někdo půjde první.

Na vrcholku Milenky se zastavili. Lesy, které byly nejhlubší, je obklopily a mýtinka se objevila jako na zavolanou. Jistě někdo zavolal na mýtinku, a mýtinka tedy přišla. Nalámali chrastí. Dali je na sebe, uprostřed mýtinky. Zdálo se jim, že jsou ve skleněném domě. To však nebyla pravda. Byli na mýtince, na mýtince s nalámaným chrastím. Rozžali oheň. Zapálili chrastí. A kolem dokola ohně složili své hlavy.

Zde jsme. Zde jsme pospolu a nemluvíme, neboť se bojíme.

To, co bylo nejdůležitější, na to jsme zapomněli. Chytili jsme se zrady. A zrada byla čistá. Chytili jsme se pláče. A pláč čistil. Čeho se tedy máme zachytit? Kdo promluví? Kdo se odváží promluvit?

Ten, kdo vypravuje, obyčejně se vzdává prvnímu proudu, který se objeví, strhne ho a víckrát mu již neunikne. Noří se do něj hlouběji. Ústa plná slov. Polyká slova, jako polykáme slzy, také tak obtížně, nejraději by je chtěl vysloviti najednou, chtěl by vysloviti celou tu záplavu jako jedno jediné slovo, chtěl by říci – zbytečnost –, hle, na to jsem pomýšlel, chtěl by říci – mám rád, mám hrozně rád –, i na to jsem myslil, chtěl by říci – jsem smuten, jsem dostatečně smuten, abych mlčel –, to také.

A z jediného slova vyskočí houf, je to houf bezhlavý a ničím nezvládnutelný, řítí se, nikdy se nezastaví, až jednou, ale to bude již pozdě.

Ten, kdo vypravuje, obyčejně se skrývá za každým háčkem, ano, za každým háčkem. Za každou tečkou.

Tečka je štít, krásná, vše koncující tečka, tečka před očima, aby nebylo viděti, že oči slzí, tečka cloní vypravěče, který kráčí na vrch Milenku za našimi chlapci, kráčí za nimi pozvolna, na každém kroku se rozmýšleje, aby se zúčastnil Velikého soudu.

V tom okamžiku, kdy slyší praskot chrastí a mezi větvemi stromů pozoruje plamen ohně, zastavuje se, zastavuje se…