Malá víra

Odpočinek

Je docela možné, že skok, který nyní provedeme, bude se vám zdáti jaksi příliš bizarní, jaksi příliš ochotný plakat, příliš odhodlaný skládat předem noty, ty noty, z nichž nebyl ještě zahrán ani jediný tón, a ty noty, které jsou nejblíže.

Skok.

Provedl jej Odon, kdo jiný. Odon provedl ten skok, a když dopadl, zdálo se mu, že se nic nestalo a že nikdy nezměnil své místo.

Zdálo se mu, ano, asi se mu něco zdálo. Ta chvíle, kdy člověk o sobě neví, a přece ví, kdy chodí lehoučkými kroky po neznámých cestách a venku se sype sníh, ale on jej nevidí, neboť vidí tmu a na tmu svítí slunce, leč neosvětluje ji, nezahřívá ji, ta chvíle, kdy nejsilnější vystupuje na vrchol nejvyšší hory, není dost opatrný a zakymácev se padá, ta chvíle otevřela Odonovi oči, když oné noci spal, a potom to už nebylo žádné umění posadit se na loži, civět široce rozevřenýma očima do tmy před sebou a vidět všechno tak jasně, mít všechno před sebou, jako by to tam přinesl nějaký pořadatel minulého Odonova vidění, vidění, které bylo před touto nocí.

Odon padal z vysoké hory, ale to se mu jen zdálo. Procitl s hrůzou a s radostí, s hrůzou, že padá, s radostí, že se mu to jen zdá, a posadil se na loži. Objal svá kolena. Hlavou mu prolétl sen, který již skončil, sen, který právě skončil.

Pošeptejme si ten sen ústy do nastavených uší, pošeptejme si jej tiše a úzkostně, neztrácejme však hlavy.

Před několika lety zemřel Odonův otec. V holém pokojíku sanatoria zemřel, je to již dávno, Odon si vzpomíná jen matně a zřídka. Od té doby se přihodilo mnoho věcí, však je zčásti znáte.

Ale dnešní noci otec obživl, ten štíhlý, vysoký muž s tvářemi, které se lehce zardívají, a s bílýma rukama. Povstal z hrobu, Odon je svědkem, odvalil se těžký mramorový kámen, pozvedl se ze země, jako by byl pírkem, hrob se otevřel jako za časů Kristových a on povstal, odcházeje zvolna ke svému domovu.

Potom přeběhlo několik dnů a nocí, přeběhlo jako ve snu, a jednoho rána Odon dostal list s truchlivou zprávou o nové otcově nemoci, o nové smrtelné nemoci. Odejel za ním do města, které zná. Kráčel po náměstí, lidé se od něj ustrašeně odvraceli, báli se pohleděti mu do očí. Vstoupil do domu. Dozvěděl se jméno nemoci. Dozvěděl se jméno rakovina. Pravili mu, aby se neodvažoval vejíti do pokoje, v němž otec podruhé umírá, protože obličej nemocného je černý a rozpadá se, protože jeho bolest je strašnější než všechny bolesti.

Odon se chvěl, štítil se zápachu, který přicházel z dálky a procházel domem, ale pak, pro lítost a lásku k umírajícímu, vyběhl do schodů a byl v předpokoji, mezi plačícími dívkami, s bratrem a matkou. Dveře se otevřely. Na vysokém loži spočíval obživlý a umírající. Jeho tvář byla černá a hnila. Hlava podložena bílými poduškami se kývala ze strany na stranu, bylo to příšerné a Odon nemohl potlačiti hnus.

Ale postrčen zezadu čísi rukou postoupil k lůžku a zahleděl se do krví naběhlých očí. Zahleděl se do nich s bázní a odvahou, jako by musil a jako by tím přinášel nemocnému je…