Pro děti – knížka naslouchajícím

IV.

Podzimní noci, stonající a sladká, jsi první, k níž hovořím, jsa vzdálen svých dětí. Jsem skloněn u klekátka, podzimní noci, černokněžko vyschlých prsů, kterých se bojí ženy, ty jediná noci mužů a dětí, nech mne sestoupit v střed svého tlení.

Nechť mnou pronikneš, nechť mne cele omotáš, abych přistoupil k svým děťátkám zahalen šatem tajemství a kouzla, kterého je potřebí k lásce.

Podzimní noci, milenko žluti a zeleně, která počerňuješ, zaviř na palcích svých nožek, odhal stehýnka a protáhni bedra, sevři svých tisíc variací smutku do dlaní a panuj!

Vládni, podzimní noci, ubírám se do minulých století a jako z klobouku táhnu svůj osud, osud povléknutý již patinou, variaci mého, osud Tristanův.

Až se mi mé děti zpronevěří, až ve mně přestanou vidět bratra a přítele, nechť jim mrtvý Tristan připomene, proč jsem je miloval: pro jejich a mé společné království věcí.

Podzimní noci, jediná vládkyně cítících, kladu se zcela do tvého prostydlého náručí!

Děti, na počátku čtvrtého dne mých hovorů uklidněte své mysli. Je to den slavnostní, po celou dobu svého trvání zasvěcený mým drahým.

Tristan se na vás ušklebuje, Jiří a Marie, Vladimír se lehoučce usmívá a Jaroslav mlčí. Všichni jsou tu, v našem pokoji, ti dávno zemřelí a ti ještě živí, všichni jsou tu a hovoří s vámi. Věnujte jim svou přízeň, Jiří a Marie, na jeden, jediný den a pak se spokojeně a bezpečně vraťte zase ke mně.

Plavčíku na nejvyšším stožáru, sestup na palubu a viň plachty! Nastane bouře. Přijde vichřice, zkáza a ztroskotání, loď se potopí a všichni zahyneme, nesvineš-li plachty. Dáš nám tedy zemřít? Nesměj se tak hlasitě, ohyzdný plavčíku! Domníváš se snad, že moře je žena, kterou vytrestáš svou smrtí? Och, nechť tedy zemřeme! Setrvej na nejvyšším stožáru a nech, ať se plachty nadouvají!

Tristan se zrodil ve člunu a ve velmi dlouhé, osamocené aleji, kudy vrávorali opilí námořníci vracející se na loď.

Nemohl věru nalézti lepšího místa pro svou kolébku!

Zrodil se z mladičké krásky Angeliky a ubohého sešlého romanopisce a radního Eduarda. Je možné, že jej vyvrhlo samo moře na počest červencové noci, která se zachvívala těžkým životem. Zrodil se s uskřípnutými plícemi a dlouhým nosem, který se stal strůjcem šklebů a posměšků.

Ubohé plíce zajisté netušily, že zapříčiní všechno, co se kdy s Tristanem udá.

Zrodil se a rostl pozvolna, kolébán přílivy a miluje moře tak silnou nenávistí, že nastával čas, kdy jeho ještě drobné tělíčko chtělo s mořem srůsti v jediný, nevysychající pramen.

Tristan nechodil do školy. Byl nemocen a sláb. A když přišel jednou do škamen a mezi ty, kteří měli být jeho přáteli a učiteli, zahlédli všichni na jeho tváři podivný úkaz. Jako když některá zvířátka změní barvu a stanou se na čas travinami nebo loukou, Tristan trpěl pod nánosem hnusné barvy této učící se společnosti.

Sídlil v malém přístavu.

Jdete-li rovně po hlavní ulici, přijdete k moři. Moře tu tvoří nesčetné drobné zálivy. A pak jsou už jen skály a skály. Pobřežní jeskyňka, kde vyschl…