Pro děti – knížka naslouchajícím

VII.

(Dopis matce)

Jenom pro naše děti, milá, jen pro ně, které miluji nadevše, Vám řeknu něco o Vašich slzách, které jsem já, nezasvěcenec, zahlédl na samém krajíčku.

Mít slzy na krajíčku, víte, to znamená velmi bojovat a velmi se odhodlávat k boji, vždyť to činíte také pro blaho našich dětí.

Ale prosím Vás snažně, nebuďte více smutná. Myslíte, že by stačilo k tomu, abych Vás vyvedl z pláče a smutku do zdraví a radosti, ono přísloví, kterému jste mě naučila? Myslíte, že ona slova, která dávají do rukou zbraň milencům celého světa, by mohla Vám ode mne řečena pomoci?

Nečekám odpověď a jsem příliš zvyklý na všechny zápory.

Jen o jedno Vás chci prosit. Nechť Vaše tichá řeč a drobné kroky, Váš klín, jenž je útočištěm mých dětí, Vaše prsy, jejich hračky, nechť Vaše ústa, jež mohla být pečetítkem pro mne, nevyslovují již více mého jména.

Co jest pro Vás Jiří a co jest Marie?

Mé děti, z nichž Jiřího miluji více a z nichž pouze Marie může mne opravdu milovat láskou ženy. Žádná jiná žena, pravím, vůbec žádná jiná, kromě Vás, mne nemohla víc milovati.

Křivdil jsem Marii a ukřivdím jí ještě víc. Cítím teď k ní soucit, teď, když jsem zahlédl Vaše slzy, protože jsem uvěřil, že i ona může trpěti.

Vyberte si ode mě, drahá, některý z darů. Všechny věci, které jste vídala kolem mne a jež jsou odevždy součástí mužů, jsou pro Vás přichystány.

Já jsem prý muž, ano, skutečně se mi to odvážili tvrdit přímo do očí, já, jenž má na dně srdce ukrytu ženu, která nemůže milovat, já, jenž tam mám dítě s polovztyčenýma rukama a chlapce, ubohého chlapce, který píše tato slova s praskrovným uměním.

Myslíte, že ona hebrejská průpovídka, které jste mě naučila a jež ve všech jazycích světa znamená miluji tě, by mnou pronesena Vám mohla nějak prospět?

Žel, je pryč čas, kdy jsem i já směl v co takového doufat. Ale já čekám, já ještě čekám, slyšíte, opravdu čekám, protože není mi jinak možno. A se mnou čekají mé děti. Mé a Vaše děti, milovaná manželko!

Na dveřích mého bytu odpočívá v ubohé nečinnosti klepátko. Řekla jste jednou, že byste ráda spatřila můj pokoj a ta místa, kde se naše děti počaly. Opravdu, velmi rád bych Vás sem jednou zavedl, abyste uviděla a nezemřela snad úžasem, až byste se porozhlédla.

Nu což, já jsem muž a jako muž mám věci, které mohu mít rád: svou lampu, jež mohla být ve Vás rozžata, svou práci, která Vás mohla naplňovati až po samý kraj, své sny, v nichž se mohl mísit náš dech, svou láhev, s níž jsem zcela sám, a kouř, který neustá…