Pro děti – knížka naslouchajícím

II.

Sdělím teď s vámi něco, co je znepokojivé a platné pro všechny hodiny vašeho života. Ale předtím bych vám rád řekl pohádku, která se mi zdála, když jsem dnes v noci únavou zdřímnul.

Jak vidíte, pro mne nastalo ráno, ale pro vás, pro vás je ještě nejhlubší noc. Kéž tomu není nikdy naopak.

Pohádka jedná o moři.

O třetí hodině s půlnoci vyjela loď podobná ubohému vraku na širé moře.

Moře je miska a loď jsou námořníci.

Piráti, shromáždění na palubě, prozpěvovali hlubokým hlasem. Byli snědí a růžoví. Kapitánova čapka blýskala v záři měsíce.

V okamžiku, kdy se otevřely jakési dveře a vstoupila Ošklivá Dívka, nastalo veliké ticho. Všichni piráti, mladí i zarostlí až po pas, shrbení a krásní, pohlíželi upřeně na široké moře. Ošklivá Dívka zamířila přímo na kapitánský můstek a chopivši se triedru hleděla na stožáry. Mužové se seskupili do řady a ona vyňala ze záňadří malou pistoli. Střílela do těch statných námořníků krátkými ranami a oni padali beze slova mrtvi na zem paluby. Ošklivá Dívka se usmívala. Po chvilce střelby, když byl mrtev už i kapitán, zůstal na palubě jediný muž, podivuhodně krásný. Tento muž pravil Ošklivé Dívce v tom okamžiku, když vyměňovala náboje:

– Proč tě jmenují Ošklivou Dívkou, když se podobáš moři, jako se já podobám lodi? Hleď, kdybych nemusil za chvíli umřít, mohli bychom se milovati. Hleď, mohl bych políbit tvé ošklivé rty a tvá propadlá ňadra, mohl bych se zasnoubit s tvým hnusným klínem, já, o němž říkají, že je nejkrásnější. Hleď, mohli bychom spolu uraziti krátkou cestu do nejbližšího přístavu a tam šťastně přebývati. Říkají ti Ošklivá, ale myslím, že bych si mohl oblíbit tvou ošklivost a že bych se na tobě já, zlý námořník, naučil něžnosti. Nechceš to se mnou zkusit, Ošklivá Dívko? Je k tomu tak málo zapotřebí. Stačí, abys sklonila zbraň. –

A tu Ošklivá Dívka, aniž promluvila jediného slova, nechala klesnouti ruku, v které držela pistoli, k tělu. A pistole se jen slabě zaleskla v záři měsíce. Oba dlouho mlčeli a pohlíželi si do očí. Loď se kymácela, protože ji neřídila pevná ruka kormidelníkova. Loď se kymácela mohutněji a mohutněji a plachtoví se nadouvalo. Vlny vystřikovaly až na palubu. Po jednom takovém nárazu vlny promluvila Ošklivá Dívka:

– Námořníku a piráte, chce se mi lásky. Mohla bych tě usmrtit jedinou ranou své pistole přímo do prsou, ale neučiním to. Pověz mi, proč o tobě říkají, že jsi krásný, když se podobáš tomuto vraku? Nechci políbiti tvé silné rty a pevná prsa a nechci se zasnoubiti s tvým něžným klínem. Ale chci na tebe pohlížeti zpovzdálečí a milovati tě. Ne, mýlíš se, námořníku, když pravíš, že k něžnosti je třeba pouze skloniti zbraň. Pohleď, má zbraň již vyklouzla z mé ruky, a přece tu stojíme daleko od sebe. K něžnosti, můj milý, je třeba tisíce smrtí. Chci se v tobě vzhlížeti zpovzdálečí, můj krásný námořníku a piráte. –

Když Ošklivá Dívka domluvila, vítr pohnul lodí a ona narazila na skálu, která vyčnívala z moře. A vrak se počal naplňovati vodou a voda pohlcovala námořní…