Pro děti – knížka naslouchajícím

I.

Poslyšte po ránu pohádku, kterou si říkají kopce, vody a zvířátka, kterou zřídka šeptají lidé, jež jmenují blázny a opilci, a která je tak známá a slavná, že na ni proto lidé zapomněli a sto let odpočívala zmámená svou proslaveností. Zde tedy je, prosycená mým dechem:

Byl v kterémsi údolí mezi dvěma vesničkami, jež tvořily klouby kopcovitého kraje, malý domek o dvou malých pokojích. Byla tu i předsíňka, kuchyň a chlév, kde přebýval Kozlík.

O toho Kozlíka s nezbednými růžky jde v naší pohádce, milý synu a milá dcero. Vyprávím to nejenom pro vaši zábavu, a musím proto všechno pečlivě vysvětlovat.

Pravila totiž jedna krásná slečna, že náš Kozlík, ubohý Kozlík uzavřený v chlévu poblíž domu v údolí mezi dvěma vesničkami, že onen neposedný Kozlík má oči podobné očím Peršanů. Očím Peršanů, milé děti, není-li to směšné? Peršané mají oči zbarvené hnědí a protkané vysokými stavbami, dlouhou nocí a prudkým polednem. Peršané milují a jsou milováni drobnými Peršankami. A Kozlík? Kozlíček, který, nevěřily byste, neví ani, kam se dívá a co lidé hovoří, který ani nemůže hladit, vždyť nemá ruce, drobná kozlátka a jejich maminku. Nemůže hladit své děti, jako já hladím vás a vaši maminku, kterou miluji a kterou snad přece jednou zase najdu, když odešla tak daleko od vás a ode mě, že nevím kam.

Zapomněl jsem říci, že Kozlík, kterému hloupě říkali Barun, byl ve svém chlévu zcela sám.

Jiří a Marie, do pohádky to snad nepatří, ale pravím vám přece: I vy budete jednoho dne zcela osamělé, to už nebudete dětmi, i vám budou jednoho dne říkat cosi o perských očích a budou vás oddělovat vysokou zdí chléva.

To je morálka mé pohádky.

A Kozlík, protože vidím, že jste už unaveny, Kozlík prozpěvoval si občas takovouto kozličí píseň, kterou složil sám pro své vzdálené přátele:

Končí se den končí se noc
mně nejde nikdo na pomoc
Ach proč už růže nekvete?
Těžký je život kůzlete!

Prozradím vám ještě, že po nějakém čase byl Kozlík zabit a sněden zlými lidmi na oslavu nějakého svatého, který prý byl nejlepší ze všeho tvorstva, co je ho po světě.

A to je smutný konec mé pohádky, děťátka.

Ale žádná pohádka nekončí, jako nekončí nic, čemu se podařilo trošku se zakousnout do věčnosti.

Jsme u věčnosti, děti. A nechť je drahá hlavně tobě, Jiří. Jsme u věčnosti, která je hluboká a malá, ani ji nevidíme.

Budou-li vám chtít zlí lidé, vychovatelé a přemýšlivci, neboť věřím, že ve vaší krvi koluje po mně zděděný nerozum, budou-li vám chtít tito ospalí dříči nasazovat čapku, když bude vítr a vaše vlasy budou volně poletovati, nuže, neuposlechněte.

Tam, hluboko pod vámi, ale skoro přímo ve vašich drobných prstech, leží neznámo. Uchopte je něžně za pačesy, zacloumejte jím mírně a zazpívejte mu něco. Stane se vaším přítelem. Nedejte si vzít svůj vítr. Jiří, vítr je první žena, již budeš milovat čistě, vroucně a oddaně.

Nebeřte vážně mé lekce. Ale což se můžete vážně zamýšlet nad tím, co říkám já, špatný rám na stříbrném obrazu?

Viděl jsem člověka, který se neodhodlal zryc…