Scestí

Zpověď

Posmrtná maska znepřátelí
tvář, jež se trochu zpozdila.
My víme, že smrt zašpičatí,
nevíme však, co se z nás ztratí,
když dýchati jsme zapomněli
pro slávu svou a pro díla.

A život tvoří nepřátele.
Toť jeho dílo bořící.
Cítím, že nesmím, nesmím déle
neříci:
z hvězd na zemi, co sen jim stele
nejhebčí peří na postele,
ni jedna není stálicí!

Co je to vlastně, peřina?
Že teplo? Měkkost? Spočinutí?
Zapomenul bych s velkou chutí
na to, co ve mně vzpomíná.
A nechybí mi příčina!
Jsem plný suti, plný suti,
která mi padla do klína
jak jablko, a k rozpadnutí
mě pohání a mřít mne nutí,
leč napřed jenom vzpomíná:

za oknem (šel jsi po ulici),
za nahým oknem někdo byl,
malinká holka (špína, kštice)
tam umývala nádobí
a slza, slza po slzičce
ji měla více, mnohem více,
než ty jsi z dívek vydobyl.

Došel jsi domů. Na Shelleyho
jsi svoji hříšnou ruku klad
a říkal jsi mu: milá kniho,
obrať se ke mně pro překlad!
A neuměl jsi. Všednějšího
něco se muselo ti stát.

Venku se rozkřičely děti.
Zlá harmonika začla hrát.
Před samým nosem vítr chtěl ti
východy všechny zavírat.
Trošku jsi vzlykal. Pro příklad těm,
kteří chtějí osaměti.

Odtáhl máj a červe…