Příběh pana Pollyho

Hospoda v Potwellu

Jakmile člověk prorazí stěny každodenní existence, toho nehmotného vězení, jež mnohé z nás zdánlivě tak pevně drží v zajetí od kolébky až po rakev, učiní závažný objev. Zjistí totiž, že není mu jeho svět po chuti, může jej změnit. Rozhodl-li se, že jej přetvoří za každou cenu, dokáže jej třeba i obrátit naruby. Může se sice stát, že z něj udělá pochmurné místo plné zloby, ale je v jeho silách změnit jej tak, aby mu připadal veselejší a příjemnější, nebo přinejhorším alespoň zajímavější. Ten kdo život považuje za otravný a nudný, může za své trápení děkovat jen a jen sobě. Neexistuje nic, z čeho by se člověk odhodlaný k činu nedokázal vymanit snad s výjimkou vězení, ale pokud vím z novin, i to lze vyměnit za nemocniční lůžko, jestliže se člověk rozhodne zahájit hladovku To říkám pouze pro informaci a bez jakýchkoli moralizujících narážek.

Pan Polly, jenž noc co noc ležel vedle hlasitě pochrupuiící manželky neschopen zamhouřit oka a sužován špatným zažíváním i bezútěšností své existence, náhle prohlédl. Uvědomil si, že situace není bezvýchodná, a trudnomyslnost ho opustila.

Může například „prásknout do bot.“

„Prásknout do bot,“ mu začalo připadat nesmírně lákavé.

Proč ho jen nikdy nenapadlo, že by mohl utéct?

Udivovalo ho a dokonce i trošičku pohoršovalo, že místo toho provedl něco tak nenápaditého a zbytečného a svým žhářstvím ve skličujícím, zatuchlém mrtvém městečku vlastně jen zažehl oheň nového života. (Z celého srdce toužím, abych mohl dodat, že svého zločinu náležitě litoval.) Ale plameny zřejmě sežehly to, co ho omezovalo a svazovalo. Poznal, že Fishbourne neznamená ještě svět, a litoval, že žil tak dlouho v nevědomosti o zásadním významu této skutečnosti. Fishbourne, jež tak dobře znal a tak strašně nenáviděl, že se chtěl i zabít, jen aby z něj unikl, nebyl celý svět.

Říkal si, že peníze od pojišťovny mu umožní skončit všechno civilizovaně, slušně a rozumně. Uteče, ale zachová se jako čestný a spravedlivý člověk. Vezme si přesně jedenadvacet liber a zbytek nechá Miriam, to je přece nanejvýš velkorysé. Odejde-li, Miriam bude moci dělat, co se jí zlíbí, všechno, do čeho jej ustavičně nutila…

A on se vydá po bílých silnicích do Garchesteru a dál na Crogate až do Tunbridge Wells, kde stojí slavná Ropuší skála, kterou nikdy neviděl, ale o které tolik slyšel. (Měl pocit, že to musí být div divoucí.) Potom vykročí vstříc dalším městům a městysům. Nebude nijak spěchat, na noc zajde někam do hostince, tu a tam si příležitostně něco vydělá a popovídá si s lidmi.

Třeba najde práce víc než dost a povede se mu dobře. A pokud ne, vždycky si může lehnout na koleje a počkat, až pojede vlak, či skočit do řeky. Nebude to zdaleka tak hrozné jako jít k zubaři – opravdu ne. A jaktěživ si už neotevře žádnou živnost.

Takto probíral pan Polly své vyhlídky a možnosti, když v noci ležel a nemohl usnout.

Je jaro a všude v lesích, kam nemůže vítr od moře, pokvetou sasanky a petrklíče.

O měsíc později kráčel volným krokem po ř…