Příběh pana Pollyho

Pan Polly osiří

Potom se v životě pana Pollyho udála velká změna kterou způsobila smrt jeho otce. Zesnul zcela náhle – místní lékař sice tvrdošíjně lpěl na názoru, že jeho nemoc byla pouhý výmysl, ale v úmrtním listě učinil kompromis a uvedl že šlo o apendicitis, což byla v době, kdy si král Edward VII dal těsné před korunovací vyoperovat slepé střevo, velice módní choroba – a pan Polly zjistil, že je dědicem neurčitého počtu kusu nábytku v domě svého bratrance poblíž easewoodského nádraží, rodinné bible, rytiny s portrétem Garibaldiho a busty ministerského předsedy z dob královny Viktorie, pana Gladstona, dále porouchaných zlatých hodinek, zlatého medailonku z pozůstalosti po matce a dalších drobných šperků a tretek, hromady prakticky bezcenného šatstva, jakož i životni pojistky a bankovního konta v úhrnné hodnotě třistapětapadesáti liber.

Pan Polly svého otce vždy považoval za nesmrtelného, za jakousi věčnou danost, a otec, jenž byl v posledních letech života uzavřené povahy, mu o pojistce neřekl. Majetnost a bolestná ztráta proto pana Pollyho překvapily a poněkud zaskočily. Na svůj dětsky žal nad úmrtím matky už dávno zapomněl a nejsilnější city, jež v životě choval, patřily Parsonsovi.

Jedináček společenského založení se zhusta obrací k domovu zády, a teta, jež v rodině nahradila matku, byla šetrná duše, která věčně leštila nábytek, ráda klepala přes prsty a nesnesla sebemenší odmlouvání, zkrátka pramálo vhodný kamarád pro malého lajdáka. Občas si sice oblíbil nějakého chlapečka či holčičku, ale nikdy to netrvalo dlouho a nikdo mu v podstatě k srdci nepřirostl, takže svou náklonnost drobil a rozkouskovával, a když dospěl, byl v otázkách citu značně plachý. Otec pro něj vždy představoval cizího člověka, který se snadno rozzlobil, cizince, který ho mohl kdykoli potrestat či okřiknout, a dával najevo, jak se ve svém potomkovi zklamal. Přesto však jeho ztráta panem Pollym otřásla; bylo to, jako by se ve vesmíru nečekaně objevila veliká trhlina a na nebi vyvstalo znamení smrti, jež zpočátku pana Pollyho ani tak nebolelo jako mu spíš zavdalo nebývalé pádný podnět k zamyšlení.

Když dostal naléhavý telegram, odjel okamžitě do Easewoodu, ale otec byl už mrtev. Bratranec Johnson ho se slavnostně zachmuřeným výrazem uvítal a odvedl nahoru, aby se podíval na ztuhlé, natažené tělo v pohřebním rubáši a s nezvykle klidným obličejem, jehož stažené nozdry mu dodávaly nádech opovržení.

„Vypadá klidně,“ řekl pan Polly a snažil se nevšímat si pohrdavého výrazu.

„Bylo to milosrdné vysvobození,“ pravil pan Johnson.

Nastalo ticho.

„To je druhá – druhý nebožtík, kterého jsem v životě viděl – tedy když nepočítám mumie,“ pronesl pan Polly, jenž měl pocit, že by měl něco říct.

„Dělali jsme, co jsme mohli.“

„Já vím, kamaráde,“ odpověděl pan Polly.

Následovala další dlouhá pauza, až se k velké úlevě pana Pollyho pohnul Johnson ke dveřím.

Za soumraku se pan Polly vydal na osamělou procházku a jak tak šel, začal mu zesnulý otec náhle připadat jako skute…