Příběh pana Pollyho

Krámek ve Fishbournu

Patnáct let žil pan Polly ve Fishbournu coby vážený živnostník.

Ty dlouhé roky se skládaly z jednotvárných, vlekoucích se dní, ale přece se zdálo, že uběhly jako voda. Pan Polly už ovšem dávno nebyl žádný krasavec. Jak jsme řekli na začátku, měl sedmatřicet let, nezdravě obtloustlou postavu, matnou, zažloutlou pleť a kolem očí zatrpklé vrásky. Seděl na vrátkách na kopci nad Fishbournem, na sobě značně ošumělý černý žaket s vestou, křiklavou vázanku z inventáře svého obchodu a golfovou čepici naraženou na oko, a volal do nebes: „Tahle monstrozitní, idiotická, deprimózní díra!“

Uplynulo patnáct let a člověk by si řekl, že zvláštní květinka páně Pollyho fantazie už dávno uvadla a uschla bez jediného semínka schopného vyklíčit. A přesto v něm přežívala jako neuhasitelná žízeň po veselých, příjemných zážitcích po vytříbenosti a kráse. Pokud měl kdy, ležel v knihách. Četl díla, jež rozkošně neotřelým, barvitým jazykem líčila radost a krásu, úžasné kraje a skvělé časy. Bohužel, takových skvostů není mnoho a noviny a laciné romány, jež tvořily převážnou část jeho četby, pro něj postrádaly půvab, protože v nich nenalézal umných epitet. A přestože velice rád rozprávěl, neměl s kým. Krom toho se musel starat o obchod.

Krámku se od samého začátku příliš nedařilo. Najal si ho, aby unikl osudu v podobě bratrance Johnsona a také proto, že mu kdysi Fishbourne učarovalo. Nevadil mu proto ani mizerný tmavý byt nad krámem, v němž se dalo jen živořit, ani nemilosrdné sevření jeho miniaturních rozměrů, nepraktická suterénní kuchyně, která v zimě musela sloužit za obývací pokoj, úzký dvorek, jenž sousedil se zadním traktem fishbournského hotelu Royal, ani únavné vysedávání a čekání na zákazníky, či nepříliš růžové finanční vyhlídky. Zprvu si představoval, jak za slunného zimního rána sedí s Miriam u snídaně, všude se line vůně opékané slaniny, a že ke svačině dostane vdolečky. Maloval si, jak bude v neděli odpoledne chodit na pláž či na procházky po okolí a trhat kopretiny a vlčí máky. Dopadlo to ale tak, že se u snídaně obvykle strašně pohádali a vdolečky ke svačině se nekonaly. A Miriam prohlašovala, že se nesluší, aby člověk v neděli bloumal někde po polích.

Bohužel, Miriam se dům okamžitě znelíbil. Nezamlouval se jí už na první pohled, a když si ho prohlédla blíž, líbil se jí ještě míň. „Samé schody,“ prohlásila, „a s uhelnou v baráku tu pořád bude hrozný nepořádek.“

„Vidíš, to mě nenapadlo,“ řekl pan Polly, jenž za ní při prohlídce běhal jako pejsek. „Abych jenom uklízela,“ vrčela.

„Bílé nátěry jsou sice moc hezké,“ dodala, „ale je na nich hned všechno vidět. Lepší by bylo nechat dřevo pěkně ofládrovat.“

„Tady,“ odvážil se pan Polly, „tady bychom mohli mít pár květináčů.“

„Ani nápad,“ zarazila ho, „já už si užila dost s Minniiným ibiškem…“

Než se nastěhovali do svého, bydleli týden v laciném penziónu. Ještě ve Stamtonu si levně pořídili nové příbory a prostírání a pár kousků nábytku z druhé ruky, a zbytek dokoupili ve Fishbo…