Příběh pana Pollyho

Pan Polly koncuje se životem

Svou sebevraždu si pan Polly naplánoval neobyčejně pečlivě a nesobecky.

Jakmile si uvědomil, že se Miriam navždy zbaví, vášnivá nenávist ho rázem opustila a zmocnily se ho starosti o její blaho. Nechtěl se vykoupit na její účet. Když už měla bolestně ovdovět, na krku krámek na pokraji krachu, nehodlal ji zanechat zcela bez prostředků. Napadlo ho, že kdyby na to šel chytře, mohl by jí zajistit výhody jak svého životního pojištění, tak pojistky proti požáru. Promýšlel svůj plán a zjišťoval, že si už léta nepřipadal tak spokojený, třebaže vyhlídky měl daleko chmurnější, než vše, co mu osud až dosud přichystal. Ohromovalo ho, že tu jednotvárnou mizérii plnou proher snášel tak dlouho.

Ale v nejzazším, nejskrytějším koutku jeho duše se ozývaly podivné pochybnosti a otázky, jež v sobě musel vždy tvrdě zaplašit.

„Mám toho plné zuby,“ musel si nahlas opakovat, aby se nevzdal svého záměru a zůstal pevný a neochvějný. Zpackal si život, žádné štěstí ho už nečeká, tak proč by to neudělal?

Hodlal požár založit na schodech z přízemí do suterénní kuchyně a komory. Chtěl je polít petrolejem a pomocí papíru a dřeva zajistit, aby se oheň rychle rozšířil i na sklep s uhlím. Ve schodišti plánoval prorazit několik děr, aby plameny měly dostatek vzduchu, a v krámě v přízemí připravit pořádnou hromadu papíru a krabic i nějakou tu židli. V komoře převrhne konev s petrolejem a v příhodné vzdálenosti postaví lampu z krámu, aby to vypadalo, že se ji zrovna chystal naplnit. Na schodech pak rozbije lampu z obývacího pokoje a všichni si budou myslet, že požár vznikl, protože spadl ze schodů s lampou v ruce. Pak si lehne nahoře na podestě jako na pohřební hranici a podřízne si hrdlo. Udělá to všechno v neděli k večeru, až bude Miriam v kostele, aby se zdálo, že upadl a bez pomoci uhořel. Ať svůj plán zkoumal z kterékoli strany, neseznával na něm jediné chybičky. Byl přesvědčen, že ví, jak si správně podřezat hrdlo – musí zajet hezky hluboko ze strany a ne si pižlat průdušnici – a byl si poměrně jistý, že to ani nebude moc bolet. Skoncuje se vším.

Nemusel nijak spěchat, a tak se v duchu zabýval i nejrůznějšími variantami…

Aby se však dostal do patřičně zoufalého duševního rozpoložení a rozhodl se vykonat, co si usmyslel, musel přijít obzvlášť suchý, prašný den a východní vítr, nadmíru zhoubný nedělní oběd, dopis s posledním varováním od hlavních věřitelů, pánů Korka, Maybricka, Choola a Gabbitase, a hádka s Miriam, již vyvolal nedostatek peněz na činži a jež vyvrcholila vzájemnou povahovou kritikou. Pan Polly se zahořkle vydal na procházku a po návratu našel Miriam, jak se vzteká nad svačinou, protože čaj se louhoval tři čtvrtě hodiny a původně horké, máslem mazané vdolky byly jako troud. Pan Polly mlčky seděl, jedl a rozhodnutí v něm pomalu uzrávalo. „Půjdeš do kostela?“ otázala se Miriam, když sklidila nádobí.

„To určitě. Já tak mám zač Bohu děkovat,“ utrhl se na ni.

„Máš, co si zasluhuješ,“ odvětila Miriam.

„Asi ano,“ řekl pan Po…