První lidé na Měsíci

16
HLEDISKA

Jak jsme postupovali, světlo sílilo. Ve chvilce zářilo skoro tak intensivně jako fosforescence na Cavorových nohou. Tunel se rozšiřoval v jeskyni a to nové světlo bylo na jejím druhém konci. Zpozoroval jsem cosi a naděje ve mně prudce vzplála.

„Cavore,“ řekl jsem, „jde to shora! Určitě to jde shora!“

Neodpověděl, ale pádil dále.

Bylo to nesporně světlo šedé, světlo stříbřité.

V příštím okamžiku jsme stáli pod ním. Linulo se dolů skulinou ve stěnách jeskyně, a jak jsem civěl vzhůru, káp! skanula mi na obličej krůpěj vody. Cukl jsem sebou a ustoupil jsem stranou — káp! Na skalnaté dno dopadla zcela slyšitelně ještě jedna krůpěj.

„Cavore,“ řekl jsem, „když jeden druhého zvedneme, dosáhneme až k té škvíře!“

„Já vás zvednu,“ prohlásil a bez meškání mě vyzdvihl jako miminko.

Strčil jsem ruku do štěrbiny a konečky prstů jsem nahmatal maličkou skalní římsu, jíž jsem se mohl zachytit. Bílé světlo tam bylo mnohem jasnější. Vytáhl jsem se na dvou prstech téměř bez námahy, třebaže na Zemi vážím sto šedesát osm liber, dosáhl jsem na ještě vyšší skalní výstupek, a tak jsem dostal na úzkou římsu nohy. Narovnal jsem se a ohledával jsem skálu prsty; rozsedlina se směrem vzhůru rozevírala. „Dá se tu vyšplhat,“ obrátil jsem se na Cavora. „Dokážete vyskočit a chytit se mě, když vám podám ruku?“

Zaklínil jsem se do stěn rozsedliny, kolenem a chodidlem jsem spočinul na skalní římse a natáhl jsem ruku. Cavora jsem neviděl, ale slyšel jsem šelest pohybů, jak se krčil ke skoku. Potom hup! a už mi visel na ruce — ne těžší než kotě! Vytáhl jsem ho tak vysoko, až měl ruku na mé římse a mohl se mne pustit.

„Hrom do toho,“ řekl jsem, „na Měsíci by mohl být horolezcem kdekdo!“ A s tím jsem se pustil doopravdy do šplhání. Několik minut jsem pracně lezl bez zastávky a pak jsem opět vzhlédl.

Rozsedlina se nepřetržitě rozevírala a světlo jasnělo. Jenže...

To přece jenom nebylo denní světlo.

V příštím okamžiku jsem už viděl, co to je, a při tom pohledu bych byl bušil hlavou do skal ze samého zklamání. Spatřil jsem totiž pouze nepravidelně se svažující otevřený prostor, jehož šikmé dno bylo hustě porostlé celým lesem kyjovitých houbiček a každá nádherně zářila narůžověle stříbřitým světlém. Chvíli jsem na jejich měkkou záři tupě zíral, pak jsem skočil kupředu a vzhůru mezi ně. Narval jsem jich půl tuctu a mrštil jimi o skály a potom jsem si sedl a trpce se rozesmál, když se mi na obzoru zjevil Cavorův brunátný obličej.

„Zase je to světélkování!“ řekl jsem. „Žádné spěchy! Posaďte se jako doma, jako doma!“ A když se rozdrmolil o našem zklamání, odpálkoval jsem do rozsedliny ještě jednu dávku.

„Já myslel, že je to denní světlo,“ řekl.

„Denní světlo!“ vykřikl jsem. „Svítání, západ slunce, oblaka a větrná obloha! Uvidíme to ještě někdy?“

Při těch slovech přede mnou vyvstával obrázek našeho světa, živý a milý a jasný jako pozadí nějakého starého italského obrazu. „Měnivá obloha a měnivé moře, kopce a zelené stromy, městečka a města skvící se na slunci. Připomeňte si mokrou střechu na sklonku dne, Cavore! Připomeňte si okna domu obráceného k západu!“ Neodpověděl.

„Tady se hrabeme jako krtci v tom pekelném světě, který světem ani není s tím jeho inkoustovým oceánem skrytým kdesi hluboko v příšerné temnotě, a venku je vyprahlý den a hrobově tichá noc. A k tomu ti tvorové, co nás teď honí, proklatí kožení lidé — lidé-hmyz, jako by vypadli ze zlého snu! Mají vlastně pravdu! Jakým právem je tady drtíme a rušíme jim svět? Pokud víme, celá planeta je už vzhůru a pronásleduje nás. Za chviličku je jistě uslyšíme, jak kňučí a jak zvučí jejich gongy. Co uděláme? Kam se podějeme? Tady se nám vede tak skvěle jako hadům od Jamracha^[6] které pustili v nějaké surbitonské vile!“

„Však jste to zavinil vy,“ řekl Cavor.

„Já!“ vykřikl jsem. „Panebože!“

„Já jsem měl nápad!“

„Běžte do háje se svými nápady!“

„Kdybychom byli odmítli hnout se z místa...“

„Pod těmi bodci?“

„Ano. Byli by nás přenesli!“

„Přes ten most?“

„Ano. Zvenčí nás také museli přinést.“

„To bych se dal radši nést mouchou po stropě.“

„Kristepane!“

Jal jsem se opět ničit houby. Potom jsem náhle cosi uviděl a to mi i v tehdejší situaci vzalo dech.

„Cavore,“ řekl jsem, „ty řetězy jsou ze zlata!“

Usilovně přemýšlel a tiskl si skráně. Pomalu otočil hlavu, upřeně se na mne zadíval, a když jsem svá slova zopakoval, pohlédl na řetěz, který měl obtočený kolem pravé ruky. „Ano,“ přisvědčil, „jsou.“ Letmý zájem mu zmizel z obličeje, ještě dokud se díval. Okamžik váhal, potom pokračoval ve svém přerušeném meditování. Chvíli jsem nemohl pochopit, jak to že jsem si toho všiml teprve teď, až jsem si vzpomněl na to ustavičné modré světlo, jež bralo kovu veškerou barvu. A ten objev mi navodil myšlenkový pochod, který mě zanesl daleko a daleko. Zapomněl jsem, že jsem se zrovna ptal, co hledáme na Měsíci. Zlato...

První se ozval Cavor. „Myslím, že máme před sebou dvě cesty.“

„A to?“

„Buď se pokusíme prorazit si znovu průchod na vnější svět — bude-li třeba, i násilím — a potom budeme pátrat po naší kouli tak dlouho, až ji najdeme, protože jinak nás chladná noc zahubí, anebo...“

Odmlčel se. „Ano?“ řekl jsem, třebaže jsem věděl, co přijde.

„Mohli bychom se ještě jednou pokusit dojít k nějakému dorozumění s lidmi na Měsíci.“

„Pokud se mne týká — já jsem pro to první.“

„O tom pochybuji.“

„Já ne.“

„Podívejte,“ řekl Cavor, „já myslím, že nemůžeme Selenity posuzovat podle toho, co jsme dosud viděli. Jejich ústřední svět, jejich civilisovaný svět bude daleko pod námi v hlubších jeskyních kolem jejich moře. Tahle oblast, v níž jsme my, je pouze kůra, odlehlý okrsek, pastvinářská oblast. Tak si to aspoň já vykládám. Selenité, které jsme dosud viděli, odpovídají asi tak honákům dobytka a strojníkům. To že použili bodců — které jim se vší pravděpodobností slouží k pohánění měsíčního tura — nedostatek představivosti, jaký projevují, když od nás očekávají, že budeme moci dělat zrovna to co oni, jejich vyložená surovost, to všechno ukazuje na něco takového. Ale kdybychom vydrželi —“

„Ani jeden ani druhý bychom nevydrželi moc dlouho na šestipalcovém prkně položeném přes bezednou propast.“

„To ne,“ řekl Cavor, „ale pak...“

„Já nechci a dost,“ prohlásil jsem.

Objevil ještě jiné možnosti. „Nu tak, řekněme, že bychom se dostali do nějakého kouta, kde bychom se mohli proti těm venkovanům a nádeníkům bránit. Kdybychom například vydrželi asi tak týden, je pravděpodobné, že by zpráva o naší existenci pronikla dolů do inteligentnějších a lidnatějších končin...“

„Jestli existují.“

„Musejí existovat, nebo odkud by se vzaly všechny ty úžasné stroje?“

„Nu snad, ale ze dvou možností je to ta horší.“

„Mohli bychom psát po stěnách nápisy...“

„Copak víme, jestli oni svýma očima ty naše značky uvidí?“

„Kdybychom je vytesali...“

„Pak je to ovšem možné.“

Zachytil jsem novou myšlenkovou nit. „Budiž,“ řekl jsem, „ale nemyslíte si snad, že jsou ti Selenité daleko moudřejší než lidé?“

„Musejí toho znát o hodně víc — nebo aspoň hezkou řadu jiných věcí.“

„Ano, ale...“ zaváhal jsem. „Jistě připouštíte, Cavore, že jste hodně výjimečný člověk.“

„Jakto?“

„Nu, žijete — velmi osaměle — totiž, žil jste. Ani jste se neoženil.“

„Nikdy jsem po tom netoužil. Ale proč...?“

„A nikdy jste nenabyl většího majetku, než jaký jste náhodou měl?“

„Ani po tom jsem nikdy netoužil.“

„Honil jste se jenom za poznáním?“

„Nu, jistá zvědavost je přirozená...“

„To si myslíte vy. V tom to právě vězí. Vy si myslíte, že všichni lidé chtějí jen a jen vědět. Vzpomínám si, jak jsem se vás kdysi ptal, proč podnikáte všechny ty výzkumné práce, a vy jste mi odpověděl, že se chcete stát členem Královské společnosti, vyrobit látku s názvem cavorit a podobně. Vy víte naprosto bezpečně, že kvůli tomu jste to nedělal, ale tenkrát vás moje otázka zaskočila a vy jste cítil, že musíte mít něco, co by vypadalo jako pohnutka. Ve skutečnosti jste prováděl výzkum proto, že jste musel. Jste prostě v tom směru vyšinutý.“

„Možná že ano...“

„Takhle vyšinutý není ani jeden člověk z miliónu. Většina lidí chce — nu, ledacos, ale velmi málo jich chce poznání pro poznání. Já zrovna ne, to vím určitě. Nu, a ti Selenité, to jsou sice zřejmě jacísi houževnatí, čiperní tvorové, ale jakpak víte, že se třeba i ten nejinteligentnější bude zajímat o nás nebo o náš svět? Já nevěřím, že by o existenci nějakého našeho světa vůbec věděli. V noci nikdy na povrch nevycházejí — také by zmrzli. Pravděpodobně vůbec žádné nebeské těleso kromě palčivého Slunce ještě neviděli. Jakpak mají vědět, že existuje ještě jiný svět? A co to pro ně znamená, jestliže to vědí? I když třeba zahlédli letmo pár hvězd nebo dokonce srpek Země, co z toho? Proč by se měly bytosti žijící uvnitř planety obtěžovat pozorováním takových věcí? Vždyť ani lidé by k tomu nebyli došli nebýt ročních období a plavby, proč by měli Měsíčňané...?

Nu, řekněme, že je tu pár filosofů jako vy. To jsou zrovna ti Selenité, kteří o naší existenci nikdy neuslyší. Řekněme, že by byl nějaký Selenit přistál na Zemi v době, kdy jste žil v Lympne; vy byste byl ten poslední člověk na světě, který by se byl o jeho příletu dověděl. Noviny nečtete! Vidíte, jak malou pravděpodobnost byste měl. Nu, a právě kvůli té pravděpodobnosti tady sedíme, nic neděláme a drahocenný čas zatím utíká. Povídám vám, že jsme se dostali do pěkné bryndy. Přiletěli jsme neozbrojeni, ztratili jsme kouli, nemáme co jíst, ukázali jsme se Selenitům a předvedli se jim jako podivní, silní, nebezpeční živočichové; a pokud ti Selenité nejsou vyložení hlupáci, pustí se teď do toho a budou nás honit tak dlouho, dokud nás nenajdou, a až nás najdou, pokusí se nás zajmout, jestli to půjde, a když ne, tak zabít, a to je konec celé historie. Jestli nás zajmou, zabijí nás pravděpodobně pro nějaké nedorozumění. A až s námi bude amen, pak o nás třeba podebatují, ale tomu se už moc nenasmějeme.“

„Pokračujte.“

„Na druhé straně se tu ale povaluje zlato jako u nás staré železo. Kdyby se nám jenom podařilo vzít ho trochu s sebou, kdybychom jenom našli kouli dříve než oni a dostali se zpátky, pak...“

„Ano?“

„Mohli bychom se sem vrátit ve větší kouli s kanóny.“

„Proboha!“ vykřikl Cavor, jako kdyby to bylo bůhvíjak hrozné.

Mrskl jsem do rozsedliny ještě jednu světélkující houbu.

„Hleďte, Cavore,“ řekl jsem, „ať je jak je, já tady mám polovic hlasů a teď nastala situace pro praktického člověka. Já praktický jsem, a vy ne. Já nemíním důvěřovat Selenitům a geometrickým schématům, když to jde jinak... To je vše. Vraťme se. Zanechme celého toho tajnůstkářství — nebo aspoň většiny. A přileťme sem znovu.“

Přemýšlel. „Když jsem se vydal na Měsíc,“ řekl, „měl jsem letět sám.“

„Sporným bodem programu je,“ podotkl jsem, „jak se dostat zpátky ke kouli.“

Chvíli jsme si mlčky objímali kolena.

Potom jako by se rozhodl pro mé důvody.

„Myslím,“ řekl, „že bychom se mohli trochu zorientovat. Je jasné, že dokud bude Slunce na téhle straně Měsíce, vzduch bude vát tou houbovitou planetou od temné strany sem. Na téhle straně se bude v každém případě roztahovat a proudit z měsíčních jeskyní do kráterů... Výborně, je zde průvan.“

„To je.“

„A to znamená, že nejsme v slepé chodbě; tahle rozsedlina někde za námi pokračuje a stoupá. Průvan směřuje nahoru, musíme jít tedy za ním. Jestliže se pokusíme vyšplhat vzhůru komínem nebo roklí, nebo co tam je, dostaneme se nejen z chodeb, kde po nás pasou...“

„Ale co když se rokle příliš zúží?“

„Slezeme zase dolů.“

„Pšt!“ sykl jsem náhle; „co je to?“

Naslouchali jsme. Zprvu se ozývalo nezřetelné hučení a pak jsme v tom rozpoznali dunění gongu. „Jistě si myslí, že jsme měsíční tur,“ řekl jsem, „když se tohohle máme polekat.“

„Přicházejí chodbou,“ řekl Cavor.

„Jistěže.“

„Na tu rozsedlinu nepřipadnou. Půjdou dál.“

Zase jsem chvíli naslouchal. „Tentokrát budou mít asi nějaké zbraně,“ zašeptal jsem.

Pak jsem vyskočil, jako kdyby mě píchl. „Kristepane, Cavore!“ vykřikl jsem. „Vždyť jim to napadne! Uvidí ty houby, co jsem naházel dolů. Budou...!“

Nedokončil jsem větu. Obrátil jsem se a skočil přes vršky hub k hornímu konci jeskyně. Tam prostor zahýbal nahoru a měnil se opět v rozsedlinu, kde táhlo a která se zvedala do neproniknutelné temnoty. Už už jsem se tam drápal, ale pak jsem se otočil se šťastným vnuknutím nazpět.

„Co to děláte?“ zeptal se Cavor.

„Běžte, běžte!“ říkal jsem a vrátil jsem se, utrhl jsem dvě svítící houby, jednu jsem si zastrčil do náprsní kapsy flanelového saka, aby trčela ven a svítila nám při šplhání, a s druhou jsem šel zpátky pro Cavora. Hluk, který tropili Selenité, zesílil natolik, že už museli být pod rozsedlinou. Ale možná že se jim bude do ní obtížně šplhat nebo zaváhají, mají-li stoupat, když je třeba čeká z naší strany odpor. V každém případě jsme si s úlevou uvědomovali ohromnou svalovou převahu, jíž nás obdařila rodná planeta. V příštím okamžiku jsem se už s obrovským elánem drápal za Cavorovými modře světélkujícími patami.