První lidé na Měsíci

21
PAN BEDFORD V LITTLESTONU

Jakmile jsem se dostal do horních vrstev atmosféry, držela se dráha mého letu téměř rovnoběžně se zemským povrchem. Teplota koule začala neprodleně stoupat. Věděl jsem, že by bylo na místě, abych ihned klesl. Hluboko pode mnou, v houstnoucím šeru, se prostírala mocná rozloha moře. Otevřel jsem kdejaké okno a padal jsem — ze slunečního světla do soumraku a ze soumraku do noci. Země nabývala stále mohutnějších a mohutnějších rozměrů, pohltila hvězdy a rozhodila svůj stříbřitě průsvitný oblačný závoj s hvězdnou září, aby mě zachytila. Posléze už svět nevypadal jako koule, nýbrž jako deska a potom jako mísa. Nebyla to už planeta na obloze, nýbrž svět člověka. Zavřel jsem všechna okna až na jedno, obrácené k Zemi, v němž jsem nechal malou skulinku, a klesal jsem mírnější rychlostí. Rostoucí vodní plocha, už tak blízká, že jsem viděl temný třpyt vln, spěchala mi rychle vstříc. Koule se silně rozehřála. Zaklapl jsem poslední proužek okna, zamračeně jsem se posadil, kousal se do prstů a očekával jsem náraz...

Koule dopadla s mohutným šplíchnutím — voda jistě vystříkla na sáhy vysoko. Jak to šplíchlo, okamžitě jsem otevřel cavoritové okenice. Potápěl jsem se, ale stále pomaleji a pomaleji, a vtom jsem ucítil, jak se mi koule vzpírá pod nohama, a to jsem se hnal zase nahoru, jako když stoupá bublina. A posléze jsem plul a kolébal se na mořské hladině a moje cesta vesmírem dospěla ke konci.

Noc byla temná, obloha zatažená. Kdesi v dáli prozrazovaly dvě žluté tečičky, že tamtudy proplouvá loď, a poblíž se objevovala a zase mizela rudá záře. Kdyby se mi nebyla baterie svítilničky vyčerpala, mohli mě vylovit ještě té noci. Pocítil jsem vzrušení, přestože se mne začala zmocňovat nesnesitelná únava, a chvíli jsem horečně, netrpělivě doufal, že tím třeba mé cestování skončí.

Ale nakonec jsem přestal obcházet po kouli, usedl jsem, ruce na kolenou, a civěl jsem na vzdálené světlo. Kymácelo se nahoru a dolů, houpy, houp. Vzrušení mě přešlo. Uvědomil jsem si, že musím v kouli strávit ještě aspoň jednu noc. Byl jsem neskonale ospalý a vyčerpaný. A tak jsem usnul.

Probudila mě změna rytmického pohybu. Vyhlédl jsem čočkovým sklem a vidím, že jsem najel na velikánskou písčitou mělčinu. V dálce jsem zahlédl domy a stromy a na opačné straně jakousi křivku, matně rozmazanou loď, jakoby zavěšenou mezi nebem a mořem.

Vstal jsem a zapotácel jsem se. Ovládla mě jediná touha — vylézt ven. Průvlakový otvor byl nahoře, a já začal zápasit se šroubem. Pomalu jsem průvlak otevíral. Konečně svištěl vzduch zase dovnitř, tak jako kdysi svištěl ven. Ale tentokrát jsem nečekal, až se tlak upraví. V příštím okamžiku jsem se opřel do okna a nic, zhola nic mě nedělilo od staré známé pozemské oblohy.

Vzduch mi vrazil do prsou, div jsem se nezalkl. Skleněnou zátku jsem upustil. Vykřikl jsem, přitiskl si ruce na prsa a usedl. Chvíli mě to bolelo. Potom jsem se několikrát zhluboka nadechl. Posléze jsem mohl zase vstát a přecházet.

Pokusil jsem se prostrčit hlavu průvlakem a koule se převalila. Jako kdyby mi něco táhlo hlavu dolů, sotva jsem ji vystrčil. Bleskově jsem se ponořil zpátky, nebo jinak by mě to bylo přirazilo tváří pod vodu. Stálo mě to něco kroucení a cloumání, než se mi podařilo vylézt na písek, kde se ještě honily couvající vlny.

Nesnažil jsem se vstát. Zdálo se mi, že mám náhle tělo z olova. Matka Země se mě opět zmocnila — žádný cavorit jí v tom už nebránil. Usedl jsem a nedbal na to, že mi voda zaplavuje nohy.

Svítalo. Byl to šedý úsvit, silně zataženo, ale tu a tam prokukoval dlouhý ostrůvek nazelenalé šedi. Kousek dál kotvila jakási loď, bledá silueta lodi s jedním žlutým světlem. Voda se čeřila a valila se ke mně v dlouhých plytkých vlnách. Vpravo vzadu se zatáčela pevnina, štěrkovitý násep s malými chatrčemi a nakonec maják, navigační signál a výběžek pobřeží. Do vnitrozemí se táhl pás rovné písčiny, tu a tam přerušovaný kalužinami a končící asi po jedné míli v nízkém křovinatém břehu. Na severovýchodě bylo vidět jakési osamocené lázeňské místo, řadu odpudivých nájemných domů, nejvyšších bodů, jaké jsem na souši viděl, matných skvrn na jasnící se obloze. Jací podivíni mohli vztyčit ty kolmé sloupy na takové rozloze, to na mou duši nevím. Stojí tam jako kusy Brightonu,^[8] ztracené v pustině.

Dlouho jsem tam seděl, zíval a třel si obličej. Konečně jsem se ze všech sil pokusil vstát. Připadalo mi to, jako kdybych zvedal nějaké břemeno. Postavil jsem se.

Zahleděl jsem se na vzdálené domy. Po prvé od té doby, co jsme v kráteru málem umírali hlady, jsem pomyslel na pozemské jídlo. „Slaninu,“ zašeptal jsem, „vajíčka. Dobrou topinku a dobrou kávu... Ale jak mám, k sakru, dostat celý tenhle krám do Lympne?“ Zajímalo mě, kde jsem. V každém případě to bylo nějaké východní pobřeží, a než jsem přistál, viděl jsem Evropu.

Zaslechl jsem, jak v písku skřípají kroky, a na pláži se objevil přátelsky vyhlížející človíček s kulatým obličejem, ve flanelových kalhotách, froté ručník ovinutý kolem ramen a plavky přes ruku. Okamžitě mi bylo jasné, že jsem v Anglii. Civěl na kouli i na mne téměř dychtivě. Nespustil z nás oči a popošel blíže. Vypadal jsem nejspíš jako zuřivý divoch — nepopsatelně špinavý a ošuntělý, ale tehdy mi to nenapadlo. Dvacet yardů ode mne se zastavil. „Hé-éj, člověče!“ pronesl nejistě.

„Hej, vy tam!“ řekl jsem já.

Tím nabyl opět odvahy a zase kousek popošel. „Co je to zač, probůh?“ zeptal se mne.

„Můžete mi říct, kde to jsem?“ zeptal jsem se já.

„Tohle je Littlestone,“ ukazoval na domy, „a tam je Dungeness! Vy jste zrovna přistál? A co to máte? Nějaký stroj?“

„Ano.“

„Najel jste na mělčinu? Snad jste neztroskotal? Co je to?“

Rychle jsem uvažoval. Jak se ke mně ten mužíček blížil, odhadoval jsem, co je zač. „Ježíš!“ řekl.

„Vy jste ale zkusil! Já myslel, že — — — Nu — — — Kde vás to postihlo? Tamhleto plavidlo je jako záchranný člun?“

Rozhodl jsem se, že se toho prozatím chytnu. Párkrát jsem mu nejasně přisvědčil. „Potřebuji pomoc,“ povídal jsem chraptivě. „Pot…