První lidé na Měsíci

11
TUR MĚSÍČNÍ NA PASTVĚ

Tak jsme se my dva ubozí ztroskotaní pozemšťané, ztracení v divoce bující měsíční džungli, plazili v hrůze před zvuky, jež nás přepadly. Plazili jsme se dlouho a dlouho, než jsme spatřili Selenita nebo tura měsíčního, třebaže řev a chrochtavé zvuky zvířat se ozývaly pořád blíž. Plazili jsme se kamenitými průrvami, přes sněžné svahy, mezi houbami, které pod naším dotykem rázem pukaly jako tenký měchýř a ronily vodnatou šťávu, přes úplný chodník z jakýchsi pýchavek a pod nekonečnou spletí křovisek. A stále bezmocněji hledal náš zrak opuštěnou kouli. Hlas měsíčního tura se podobal chvílemi rozlehlému melancholickému zabučení telat, chvílemi zesílil v užaslý a zlostný řev a zase se proměnil v přidušený zvířecí zvuk, jako kdyby ti dosud neviditelní tvorové chtěli současně žrát i řvát.

Po prvé jsme je zahlédli jen nedokonale, letmo, ale dojem v nás nezůstal i při té neúplnosti o nic méně znepokojivý. Cavor se tehdy plazil přede mnou a první si uvědomil, jak jsou blízko. Zastavil se jako přikovaný a mne zarazil jediným gestem.

Praskání a drcení houštiny postupovalo zřejmě přímo k nám, a když jsme se pak přikrčili až k zemi a pokoušeli se odhadnout vzdálenost a směr hluku, ozval se strašný řev tak těsně za námi a tak mohutný, že vršky bodákového křoviska se pod ním ohnuly a my ucítili na zádech horký a vlhký dech. Obrátili jsme se a za masou rozkolébaných dříků nezřetelně probleskovaly boky měsíčního tura a proti obloze se rýsovala dlouhá linie jeho hřbetu.

Dnes mohu samozřejmě těžko říci, kolik jsem toho tenkrát vlastně viděl, protože při pozdějším pozorování jsem si první dojmy opravil. Nejsilněji na mne zapůsobily turovy nesmírné rozměry; v pase měřil nějakých osmdesát stop, dlouhý byl snad dvě stě. Boky se mu zvedaly a klesaly namáhavým dýcháním. Všiml jsem si, že to obrovité, ochablé tělo leží na zemi a že kůži má svraštělou a bílou, ale podél páteře se mu rozlévalo černé grošování. Nohy jsme neviděli. Myslím, že jsme tehdy rovněž spatřili alespoň profil hlavy téměř bez mozku, s šíjí zarostlou tukem, se slintající všežravou tlamou a s pevně zavřenýma očima. (Tur měsíční má totiž na slunci oči vždycky zavřené.) Letmo jsme zahlédli rozlehlou rudou jámu, jak ta stvůra otevřela tlamu k novému bekotu a řevu; dýchlo to na nás a pak se netvor převalil na bok, vlekl se kupředu po zemi, přičemž poskládal celou svou tuhou kůži do záhybů, opět se překulil, a tak se kolem nás sunul a drtil si křovím cestičku, až ho vbrzku skryla naším zrakům hustá spleť. Kousek dál se objevil druhý a pak ještě jeden a pak, jako kdyby ty oživené hromady aprovisace vedl na pastvu, octl se v našem zorném poli na okamžik Selenit. Jakmile jsem ho spatřil, uchopil jsem Cavora prudce za nohu a oba jsme zůstali jako přimrazeni a jen jsme tupě zírali ještě dlouho po tom, co nám zmizel z dohledu.

Na rozdíl od měsíčního tura vypadal jako nepatrná bytost, jako pouhý mravenec, vysoký sotva pět stop. Na sobě měl oděv z jakési kožnaté látky, takže z vlastního těla nebylo vidět nic, ale o tom jsme tenkrát samozřejmé neměli ani potuchy. Jevil se nám tedy jako kompaktní ježatý tvor, jenž svými bičíkovitými chapadly a chřestivou rukou, vyčnívající z lesklého válce trupového obalu, značně připomínal složitý hmyz. Tvar hlavy mu skrývala ohromná helma s mnoha bodci — později jsme zjistili, že bodců používá k popohánění vzpurných zvířat — a ochranné brýle z tmavého skla, posazené příliš po stranách, dodávaly kovovému přístroji, který mu pokrýval obličej, ptačí podobu. Ruce mu nepřesahovaly obal trupu a držel se na krátkých nožkách, jež měl sice teple zabalené, ale přesto našim pozemským zrakům připadaly neúměrně tenké. Stehna byla kratičká, holeně dlouhé a chodidla malá.

Přes své těžké odění postupoval — podle zemského měřítka — dlouhatánskými kroky a jeho chřestivá ruka neznala klidu. V okamžiku, kdy nás míjel, naznačovaly jeho pohyby spěch a jistou zlost a brzy potom, co jsme ho ztratili z dohledu, přešel řev tura náhle v krátké ostré zakvičení, načež se jeho pachtění zrychlilo. A postupně se to bučení vzdalovalo, až ztichlo docela, jako kdyby zvířata dosáhla toužených pastvin.

Naslouchali jsme. Chvíli se na měsíčním světě neozývalo nic. Trvalo nám však ještě nějakou dobu, než jsme se po kolenou znovu vydali hledat zmizelou kouli.

Když jsme spatřili měsíčního tura po druhé, byl kousek od nás, mezi zpřevracenými skalami. Méně kolmé stěny skalisk pokrýval tlustý koberec skvrnitých zelených rostlin, usazených v hustých mechovitých chumáčích, a na těch se ti tvorové pásli. Jakmile jsme je zpozorovali, zastavili jsme se na pokraji rákosí, v němž jsme se plazili, vykukovali jsme na ně a rozhlíželi se, jestli nezahlédneme ještě nějakého Selenita. Ty nestvůry ležely u své píce jako úžasní slimáci, obrovské upatlané trupy, a žraly hltavě a hlučně, se zalykavou chtivostí. Byly to zřejmě obludy ze samého tuku, neohrabané a zmožené do té míry, že smithfieldský vůl by musel proti nim vypadat jako vzor čilosti. Jejich stále plné, pokroucené, přežvykující tlamy a zavřené oči spolu s povzbudivým mlaskáním tvořily výraz animálního požitku, který nám jedinečně dráždil prázdné útroby.

„Prasata!“ pronesl Cavor neobvykle zuřivě. „Hnusná prasata!“, změřil si je zlobným, závistivým pohledem a odplazil se křovím vpravo, já jsem zůstal ještě na místě, dokud jsem se nepřesvědčil, že ta skvrnitá rostlina vůbec nepřipadá v úvahu jako strava pro lidi a teprve pak jsem se odplazil za ním, žmoulaje mezi zuby jeden stvol.

Brzy nás opět zarazila blízkost Selenita a tentokrát jsme si jej mohli prohlédnout zevrubněji. Viděli jsme, že Selenité mají na sobě skutečně oděv, a ne jakýsi kožnatý obal těla. Svým úborem se úplně podobal tomu, jehož jsme zahlédli prvně, až na to, že mu z krku trčely konce čehosi chomáčkovitého, stál na skalnaté výspě a točil hlavou sem a tam, jako by obhlížel kráter. Leželi jsme zcela tiše v obavě, abychom pohybem nevzbudili jeho pozornost; po chvíli se otočil a zmizel.

Narazili jsme na nové stádo měsíční…