První lidé na Měsíci

9
PRŮZKUM ZAČÍNÁ

Přestali jsme napjatě pozorovat ten div. Obrátili jsme se jeden na druhého s touž myšlenkou, s touž otázkou v očích. Aby mohly ty rostliny růst, musí mít nějaký vzduch, třeba zředěný, vzduch, který budeme moci dýchat snad i my.

„Otevřeme?“ zeptal jsem se.

„Ano!“ odpověděl Cavor, „jestli to, co vidíme, je vzduch!“

„Za chviličku budou ty rostliny tak vysoké jako my,“ řekl jsem. „Ostatně dejme tomu — dejme tomu — Je to jisté? Jak to víte, že je to vzduch? Mohl by to být dusík — mohl by to být dokonce i kysličník uhličitý!“

„To je snadné,“ řekl a jal se mi to dokazovat. Vytáhl z balíku kus pomačkaného papíru, zapálil jej a rychle vyhodil záklopkou průvlaku. Naklonil jsem se kupředu a nakukoval jsem přes tlusté sklo, kdy se objeví venku ten plamíneček, na jehož důkazu tolik záleželo!

Papír vypadl ven a lehce se dotkl sněhu. Růžový plamínek zmizel. Okamžik se zdálo, že zhasl. Ale pak jsem spatřil na okraji modrý jazýček, a ten plápolal, plazil se a rostl!

Až na místa, která ležela bezprostředně na sněhu, shořel celý arch pokojně na uhel, zkroutil se a vyslal vzhůru chvějivý pramínek kouře. Už jsem nepochyboval — měsíční ovzduší tvoří buď čistý kyslík nebo vzduch, takže může udržovat — pokud není příliš řídký — i náš cizí živel. Budeme moci ven — a žít!

Posadil jsem se rozkročmo na průvlak a chystal jsem se odšroubovat víko, ale Cavor mě zarazil. „Napřed musíme učinit malé bezpečnostní opatření,“ řekl. Vysvětlil mi, že venku je sice docela jistě kyslíkové ovzduší, ale může být tak řídké, že by nám vážně ublížilo. Připomenul mi horskou nemoc a krvácení, které často postihuje vzduchoplavce, když se příliš rychle vznesou, a chvíli připravoval jakýsi nápoj mdlé chuti, o který jsem se s ním musel rozdělit. Jako bych po něm trošičku otupěl, ale jinak se jeho účinek na mně neprojevil. Pak mi dovolil, abych se pustil do šroubování.

Brzy jsem skleněnou zátku průvlaku povolil natolik, že hustší vzduch z koule začal závitem unikat a hvízdal si přitom jako voda v kotlíku, než začne vřít. Nato mě Cavor zarazil. Okamžitě jsme pochopili, že venkovní tlak je daleko a daleko menší než tlak uvnitř. O kolik byl menší, to jsme neměli možnost zjistit.

Držel jsem zátku pevně oběma rukama, připraven opět ji utáhnout, kdyby se přes naše pevné naděje ukázalo, že měsíční ovzduší je přece jen pro nás řídké, a Cavor zatím seděl u kyslíkové bomby, aby mohl obnovit tlak. Podívali jsme se mlčky jeden na druhého a pak na tu fantastickou vegetaci, která se venku kolébala a viditelně a nehlučně rostla. Pronikavé pískání přitom ani na okamžik neustávalo.

V uších mi začalo hučet a zvuk Cavorových pohybů zeslábl. Všiml jsem si, jak v tom řidnoucím vzduchu všechno ztichlo.

Jak se náš vzduch řinul závitem ven, srážel se v malé obláčky páry. Brzy jsem na sobě zpozoroval zvláštní dýchavičnost, jež mě neopustila ani na okamžik po celou dobu našeho pobytu ve vnější měsíční atmosféře, a pak mě upoutal dosti nepříjemný pocit kolem uší, nehtů na rukou a vzadu v hrdle, ale to zanedlouho zase přešlo.

Avšak potom se dostavila závrať a nevolnost, které mou odvahu v mžiku zchladily. Utáhl jsem víko průvlaku o půl kola a Cavorovi jsem chvatně vysvětloval, proč to dělám. Teď se však projevil on jako větší optimista. Odpověděl mi hlasem, který zněl podivně tiše a vzdáleně, protože vzduch, jímž se zvuk nesl, byl už značně řídký. Doporučil mi hlt pálenky a sám mi dal příklad. Hned jsem se cítil lépe. Otočil jsem zátkou průvlaku zase zpátky. Hučení v uších mi zesílilo a pak jsem zpozoroval, že hvízdot unikajícího vzduchu ustal. Chvíli jsem si nebyl jist, jestli ustal skutečně.

„Tak co?“ pronesl Cavor slaboučkým hláskem.

„Tak co?“ opáčil jsem já.

„Budeme pokračovat?“

Přemýšlel jsem. „Mám?“

„Jestli to vydržíte —“

Místo odpovědi jsem se dal znovu do šroubování. Zvedl jsem kruhové víko a opatrně jsem je položil na balík. Naší koule se zmocnil řídký, neznámý vzduch, zavířily v ní dvě tři sněhové vločky a zmizely. Poklekl jsem a pak jsem se posadil na okraj průvlaku a vykoukl ven. Dole, necelý yard ode mne, ležel panenský sníh Měsíce.

Nastala kratičká přestávka. Naše oči se setkaly.

„Nebolí vás z toho plíce?“ zeptal se Cavor.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Dá se to vydržet.“

Cavor sáhl po přikrývce, prostrčil hlavu dírou uprostřed a zabalil se. Usedl na okraj průvlaku a spustil nohy až na šest palců od měsíčního povrchu. Okamžik zaváhal, pak se odrazil, seskočil těch pár palců a už stál na nedotčené měsíční půdě.

Když vykročil kupředu, okraj skla ho groteskně zkreslil. Chviličku stál a rozhlížel se. Pak se přikrčil a skočil.

Sklo všechno pozměňovalo, ale i tak mi to připadalo jako neuvěřitelně dlouhý skok. Jedním odrazem se Cavor octl kdesi daleko. Jako by popolétl o dvacet nebo třicet stop. Stál vysoko na skále a obracel se na mne posuňky. Možná že i křičel — ale zvuk ke mně nedolehl. Jak to k čertu udělal? Připadal jsem si, jako kdybych právě spatřil nový kouzelnický trik.

S hlavou plnou zmatku jsem také proklouzl průvlakem. Vzpřímil jsem se. Zrovna přede mnou se sesula sněhová závěj a vytvořila jakýsi příkop. Udělal jsem krok a skočil.

Letěl jsem jako pták, viděl jsem skálu, na níž Cavor stál a očekával mne, zachytil jsem se jí a pevně se držel v nekonečném úžasu.

Pak jsem bolestivě vyjekl. Byl jsem šíleně zmaten. Cavor se sklonil a pípavě na mne volal, abych dával pozor.

Docela jsem zapomněl, že na Měsíci, jenž má jenom osmdesátinu hmoty Země a čtvrtinu jejího průměru, vážím sotva šestinu toho, co jsem vážil na Zemi. Teď mě však skutečnost přinutila, abych si na to vzpomněl.

„Matička Země už nás nedrží na řemínku,“ řekl Cavor.

S obezřelým úsilím jsem se vydrápal na vršek, a pohybuje se opatrně jako revmatik, postavil jsem se vedle něho do sluneční záře. Koule ležela na mizící sněhové závěji třicet stop za námi.

Kam oko dohlédlo přes skály, rozházené bez ladu a skladu po dně kráteru, všude se probouzela k životu táž ježatá houština, jaká obklopovala nás, tu a tam prostřídaná nadutou kaktusovitou masou a …