Lidé jako bozi

KAPITOLA ŠESTÁ
TROCHU POZEMSKÉ KRITIKY

Během toho památného odpoledne a večera se panu Barnstaplovi občas zdálo, že se zúčastní jenom zvláštního a pozoruhodného rozhovoru o vládě a dějinách, rozhovoru, který se nějakým nevysvětlitelným způsobem proměnil v drama; jako by se to vše odehrávalo jenom v jeho mysli; a pak se mu s ohromující silou vracelo vědomí naprosté reálnosti a jeho intelektuální zájem slábl až k nepozornosti, když si s úžasem uvědomoval, v jak nezvyklém prostředí se nalézá. Při tom vědomí cítil, jak bloudí vyjeveným pohledem po obličejích Utopijců kolem sebe a chvílemi spočine očima na některé nádherné architektonické podrobnosti budovy a pak se zase pohledem vrací k těm božsky půvabným postavám.

Potom se zase nedůvěřivě obracel ke svým pozemským druhům.

Každý utopijský obličej byl tak upřímný, vážný a krásný jako andělské tváře na nějakém italském obrazu. Jedna žena se podivně podobala delfské Sibyle od Michelangela. Seděli pohodlně, muži a ženy společně, většinou se soustředili na diskusi, ale každou chvíli se pan Barnstaple setkal s přímým a zkoumavým pohledem přátelských očí nebo si všiml, jak se některá utopijská tvář upírá k oblečení lady Stelly nebo k monoklu pana Mushe.

První dojem pana Barnstapla byl, že všichni Utopijci jsou mladí lidé; teď zpozoroval, že mnohé obličeje nesou znaky vyspělé zralosti. Žádný neukazoval výrazné rysy stáří, jak si jich všímá náš svět, ale jak Urthred, tak i Lion měli kolem očí a rtů a na čele vrásky zkušenosti.

Dojem, jakým tito lidé působili na pana Barnstapla, byl velmi podivnou směsí omráčení a důvěrnosti. Měl pocit, jako by byl vždycky věděl, že takové plémě může existovat a že mu toto vědomí dává jasné měřítko pro tisíc úsudků o lidských záležitostech, a přitom žasl až k nevíře, že se s nimi nachází ve stejném světě. Byli zároveň normální i podivuhodní ve srovnání s ním i s jeho společníky, a ti opět byli zároveň podivní i dokonale samozřejmí.

A spolu se silnou touhou se s těmito ušlechtilými a půvabnými lidmi spřátelit a sblížit, dát se jim a splynout s nimi vzájemnou činorodou službou, pociťoval k nim posvátnou úzkost a strach, což působilo, že se vyhýbal přímému styku s nimi a že se chvěl při jejich doteku. Toužil tak silně, aby ho osobně uznali za druha a přítele, že ho přemáhal pocit vlastní ošklivosti a neschopnosti. Chtělo se mu klanět se jim. Pod jasem a půvabem všeho kolem se skrývala nesnesitelná předtucha, že ho nakonec z tohoto nového světa vypudí.

Dojem, který udělali Utopijci na pana Barnstapla, byl tak silný, tak plně a radostně se poddal jejich ušlechtilosti a tělesnému půvabu, že si dočasně nestačil všímat, jak odlišné od jeho reakce jsou reakce některých jeho pozemských druhů. To, že jsou Utopijci povzneseni nad podivnost, grotesknost a krutost běžného pozemského života, způsobilo, že ochotně a zcela nekriticky schvaloval jejich zřízení a způsob života.

Chování otce Amertona ho první vyburcovalo k poznání, že je možné velmi prudce nesouhlasit s těmito ú…