Lidé jako bozi

KAPITOLA ČTVRTÁ
POZEMŠŤANŮV NÁVRAT

Příliš brzy nastalo ráno, kdy měl pan Barnstaple naposled pohlédnout na půvabné pahorky v Utopii a podstoupit veliký pokus, ke kterému se nabídl. Nechtělo se mu spát a tu noc spal málo, a už v časném svítání byl venku, naposledy měl na sobě opánky a lehkou bílou řízu, které se naučil v Utopii nosit. Zanedlouho se bude muset namáhavě vpravovat do ponožek a do bot, do kalhot a do límečku, do toho nanejvýš podivného oblečení. Měl dojem, že se v tom zadusí, a rozpřáhl nahé paže k obloze, zívl a vdechl z plných plic. Údolí pod ním ještě stále klímalo pod rouškou hebké mlhy; zvedl tvář ke kopcům, aby se dříve setkal se sluncem.

Nikdy předtím nebyl tak časně ráno mezi utopijskými květinami; byl to zábavný pohled, jak se některé veliké trubky ještě stále ospale sklánějí a jak mnohé větší květy visí svinuté. Také četné listy byly stočené, tak ochablé jako právě vykuklené můry. Pavoučkové pilně tkali vlákna babího léta a všechno bylo zcela provlhlé rosou. Z postranní pěšiny náhle přišel k panu Barnstaplovi obrovský tygr a chvilku na něho upíral kulaté žluté oči. Snad se pokoušel rozpomenout na zapomenuté pudy svého plemene.

Kousek výše po silnici prošel pan Barnstaple rudým klenutým vchodem a vystoupil po kamenném schodišti, které slibovalo, že ho dříve dovede na hřeben.

Chvíli kolem něho přátelsky poletovala spousta drobných ptáčků, velmi pestře zbarvených, a jeden si mu drze sedl na rameno, ale když zvedl ruku, aby ho pohladil, unikl mu a uletěl. Ještě stále stoupal po schodišti, když vyšlo slunce. Jako by horské úpatí setřáslo se sebe šedivý a modrý závoj a obnažilo svou zlatou krásu.

Pan Barnstaple přišel na odpočívadlo schodů, zastavil se a zůstal téměř nehybně stát, pozoroval, jak vycházející slunce odhaluje a oživuje zasněné hlubiny údolí pod ním.

Ve velké dálce se jako šíp vystřelený z východu na západ objevila čára oslnivě jasného moře.

„Klid,“ zašeptal pan Barnstaple. „Krása. Všechna lidská díla – v dokonalé harmonii… duše, které dosáhly harmonie…“

Podle svého novinářského zvyku to zkoušel s frázemi. „Činorodý mír… všechen zmatek se rozptýlil… Svět vil, křišťálově jasný…“

Nač je zapotřebí slov?

Chvíli zůstal stát zcela nehybně a naslouchal, neboť nahoře odněkud ze stráně se vznesl k nebi skřivan a vydával lahodné tóny. Pan Barnstaple se pokoušel spatřit tu zpívající skvrnku a oslepila ho jasnící se nebeská modř.

Zanedlouho se skřivan snesl na zem a zmlkl. Utopie byla tichá, až na výbuch dětského smíchu někde dole na úbočí.

Pan Barnstaple si pomalu uvědomoval, jak poklidný je vzduch Utopie ve srovnání s ovzduším na Zemi, plném nejrůznějších útrap. Zde nehafají ani nevyjí unavení nebo podráždění psi, nehýkají tu, nebučí, nekničí ani nešťastně nenaříkají nepokojná dobytčata, neozývá se lomoz ze statku, nikdo vztekle nekřičí, není slyšet žádný štěkot ani kašel, buchot ani tlukot, řezání pilou, skřípot, mechanické houkání, hvízdání, pištění a podobně, vzdálený rachot vlaku, řinkot aut nebo jiných…