Neviditelný

Kapitola 17
NÁVŠTĚVNÍK DOKTORA KEMPA

Doktor Kemp pokračoval ve své pracovně v psaní, dokud ho nevyrušily výstřely. Prásk, prásk, prásk, štěkly jeden za druhým.

„No, no!“ řekl doktor Kemp, strčil pero mezi zuby a poslouchal. „Kdopak si to v Burdocku hraje s revolverem? Co to zase ti oslové provádějí?“

Přistoupil k oknu na jih, vytáhl zprudka spodní tabuli, vyklonil se ven a zahleděl se dolů na síťovinu oken, korálkových šňůr plynových luceren a krámů s černými mezerami střech a dvorů, z nichž se zvečera město skládalo.

„Tamhle dole pod kopcem před Jedenáctkou to vypadá na sběh lidí,“ řekl a díval se chvíli dál. Odtamtud mu pak oči zabloudily daleko přes město až tam, kde zářila světla lodí a třpytilo se přístavní molo — osvětlený, fasetovaný pavilónek jako žlutavě blýskavý drahokam. Nad kopcem na západě visel srpek měsíce v první čtvrti a hvězdy byly jasné a jiskřily skoro jako v tropech.

Po pěti minutách, v nichž mu myšlenky zaletěly k odlehlým úvahám o společenských poměrech v budoucnosti a ztroskotaly nakonec na rozměru času, se doktor Kemp s povzdechem probral z přemítání, stáhl opět okenní tabuli dolů a vrátil se k psacímu stolu.

Od toho okamžiku musela uplynout jistě hodina, když zazněl hlas zvonku od domovních dveří. Co padly ty výstřely, psal doktor vlažně a chvílemi v zamyšlení vůbec ustával. Nyní se zaposlouchal. Slyšel služebnou otevřít dveře a čekal, až se její kroky ozvou na schodišti. Ale nepřicházela.

„To jsem zvědavý, co to bylo?“ řekl si doktor Kemp.

Snažil se znovu zabrat do práce, ale marně; vstal tedy, vyšel z pracovny na podestu nad schody, zazvonil, a když se dole v hale ukázala služebná, zavolal na ni přes zábradlí.

„To byl nějaký dopis?“ zeptal se.

„To jenom někdo zazvonil, pane, a utekl,“ odpověděla.

„Jsem dnes nějak neklidný,“ řekl si. Vrátil se opět do pracovny a tentokrát se pustil rezolutně do práce.

Ve chviličce se už zase pilně hroužil do díla a jediným zvukem v pokoji bylo tikání hodin a tlumené skřípání brku, míhajícího se rychle v samém středu světelného kruhu, který na stůl vrhalo stínítko lampy.

Byly dvě hodiny, než doktor Kemp skončil pro tu noc s prací. Vstal, zívl si, a sešel dolů do patra spát. Svlékl si už kabát a vestu, když vtom si uvědomil, že má žízeň. Vzal tedy svíčku a zamířil do jídelny v přízemí, aby si nahoru přinesl visku se sodou.

Vědecké bádání naučilo doktora Kempa velmi bystře pozorovat, a když se vracel přes halu, všiml si tmavé skvrny na linoleu vedle rohožky u paty schodiště. Ale pokračoval dál nahoru, když tu ho pojednou napadlo v duchu se zeptat, od čeho asi ta skvrna na tom linoleu je. Patrně tu zasáhl nějaký prvek podvědomí.

Buď jak buď, otočil se tedy se svým břemenem, sešel zpátky do haly, odložil visku se sodou, shýbl se a sáhl na skvrnu jedním prstem. Nijak ho nepřekvapilo, když shledal, že má lepkavost a barvu zasychající krve.

Zvedl opět svůj tácek s pitím a vracel se nahoru. Cestou se rozhlížel a pokoušel se najít pro tu krvavou skvrnu nějaké vysvětlení. A na chodbičce nad schody něco spatřil a s úžasem zůstal stát.

Klika u dveří jeho pokoje byla potřísněna krví.

Podíval se na svou ruku. Byla úplně čistá; a tu si vzpomněl, že když sešel z pracovny dolů, byly dveře u jeho pokoje otevřené, a proto nyní usoudil, že sám se kliky vůbec nedotkl. Se zcela klidnou tváří — snad jen maličko odhodlaněji než jindy — zamířil přímo do svého pokoje.

Jeho pohled, zvědavě pátravý, padl na postel. Prošívaná pokrývka byla silně zakrvácená a prostěradlo roztržené. Nevšiml si toho, když prvně vkročil do pokoje, protože tenkrát šel rovnou k toaletnímu stolku. Na druhé straně pošlete byla pokrývka stlačená, jako kdyby tam zrovna nedávno byl někdo seděl.

Vtom měl podivný dojem, jako by byl zaslechl nějaký tichý hlas pronést:

„Dobrý bože! — Kemp!“

Ale doktor Kemp na nějaké hlasy vůbec nevěřil. Stál a zíral na podrchanou postel. Byl to opravdu hlas? Znovu se rozhlížel, ale kromě rozházené a zakrvácené postele nepozoroval už žádnou jinou zvláštnost. Najednou však zřetelně zaslechl nějaké hnutí na druhé straně pokoje, blízko stolku s umývadlem.

Ve všech lidech, byť už jsou třebas sebevzdělanější, zbude nějaké to zrnko pověrčivosti. Doktora Kempa přepadl pocit, jemuž se říká „mrazení“. Zavřel dveře pokoje, zamířil k toaletnímu stolku a odložil na něj přinesené nápoje. A tu náhle s úlekem postřehl svitek zakrváceného obvazu z plátěného klůcku, visící volně ve vzduchu mezi ním a umývadlem.

Úžasem na to vytřeštil oči. Byl to prázdný obvaz — obvaz patřičně zavázaný, ale úplně prázdný. Už už chtěl vykročit a sáhnout po něm, ale zarazil ho dotyk ruky a hlas, který promluvil docela blízko u něho.

„Kempe!“ pravil hlas.

„He?“ vyhrkl Kemp s ústy dokořán.

„Zachovejte rozvahu,“ pravil hlas. „Jsem neviditelný člověk.“

Kemp neodpovídal, prostě civěl na obvaz.

„Neviditelný?“ utrousil konečně.

„Jsem neviditelný člověk,“ opakoval hlas.

Kempovi bleskla hlavou povídačka, které se právě téhož rána tak důrazně posmíval. Nezdá se, že by v té chvíli býval nějak tuze vyděšený nebo tuze překvapený. Plné uvědomění se dostavilo až mnohem později.

„Myslel jsem, že to všechno je lež,“ řekl. Myšlenkou, která v jeho hlavě převažovala nad všemi ostatními, byly opakované závěry z rána. „Máte na sobě nějaký obvaz?“ zeptal se.

„Ano,“ pravil Neviditelný.

„Ó!“ podivil se Kemp a potom pochopil. „Poslyšte!“ pokračoval. „Tohle všechno je přece nesmysl. Je to nějaký trik.“

Nenadále udělal krok dopředu a jeho ruka, jíž sahal po obvazu, nahmátla neviditelné prsty.

Úlekem z toho doteku ucouvl a zbledl.

„Pro boha živého, Kempe, neztrácejte klid! Nutně potřebuju pomoc. Stůjte!“

Neviditelná ruka mu stiskla rameno. Udeřil po ní.

„Kempe!“ zvolal hlas. „Kempe, neztrácejte klid!“ A stisk ruky zesílil.

Kempa popadla šílená touha se vymanit. Ruka ovázané paže mu svírala rameno a náhle mu něco podrazilo nohy a převalilo ho naznak na postel.

Otevřel ústa k výkřiku, ale cíp prostěradla, vecpaný mezi zuby, ho ihned umlčel. Neviditelný ho nemilosrdně tiskl …