Neviditelný

Kapitola 24
PLÁN, KTERÝ SELHAL

„Ale co tedy,“ řekl Kemp a zašilhal opatrně z okna, „podnikneme teď?“

Poposedl blíž ke svému hostu s úmyslem, aby zmařil možnost, že by Neviditelný nečekaně zahlédl ty tři muže, kteří se právě blíží po cestě do kopce — nesnesitelně pomalu, jak aspoň připadalo Kempovi.

„Co jste měl v úmyslu podniknout, když jste zamířil do Port Burdocku? Měl jste nějaký plán?“

„Chtěl jsem zmizet z téhle země. Ale od chvíle, co jsem spatřil vás, jsem ten plán trochu pozměnil. Myslel jsem, že by bylo moudré, když teď nastalo teplé počasí a moje neviditelnost je fakt, kdybych se odebral na jih. Obzvlášť proto, že moje tajemství vyšlo najevo a kdekdo bude po takovém maskovaném a zahaleném muži číhat.

Máte odtud pravidelné paroplavební spojení s Francií. Měl jsem v úmyslu dostat se na palubu některého parníku a riskovat nebezpečí přeplavby. Odtamtud bych pak mohl jet vlakem do Španělska nebo třeba až do Alžíru. Nebylo by to obtížné. Tam může člověk zůstat neviditelný pořád a přece jen žít. A taky ledaco dělat.

Toho tuláka jsem chtěl používat jako příruční pokladny a nosiče zavazadel do té doby, než se rozhodnu, jak to narafičit, aby mi tam poslali mé knihy a věci a já abych je dostal.“

„To je jasné.“

„A pak se mě to hovado špinavé musí pokusit okrást! On ty knihy schoval, Kempe. Schoval moje knihy! Jen kdybych ho tak dostal do rukou!…“

„Nejlepší by snad bylo, nejdřív z něho dostat ty knihy.“

„Ale kde je? Víte to?“

„Je na městské policejní stanici, na vlastní žádost zamčený v nejpevnější cele věznice.“

„Sketa!“ procedil Neviditelný.

„To ovšem vaše plány trochu pozdrží.“

„Musíme ty knihy z něho dostat — jsou to knihy pro mě životně důležité.“

„Jistěže,“ přisvědčil Kemp poněkud neklidně v nejistotě, neslyší-li venku nějaké kroky. „Jistěže, ty knihy musíme od něho dostat. Ani to asi nebude nic těžkého, když nebude vědět, že to je pro vás.“

„Ne,“ pravil Neviditelný a zamyslel se.

Kemp se pokoušel vyvzpomenout si něco, co by udrželo hovor v proudu, ale Neviditelný v něm pokračoval o vlastní újmě.

„To, Kempe,“ pravil, „že mě náhoda přivedla do vašeho domu, mění všechny moje plány. Vy jste totiž člověk, který dovede chápat. Přes všechno, co se stalo, přes tohle omílání na veřejnosti, přes ztrátu mých knih, přes všechno, co trpkého jsem zakusil a zkusil, ještě zbývají velké možnosti, obrovské možnosti —

Neřekl jste nikomu, že jsem tady?“ vyhrkl znenadání otázku.

Kemp zaváhal.

„To se přece rozumělo samo sebou,“ odpověděl.

„Nikomu?“ naléhal Griffin.

„Ani živé duši.“

„Ach! Jojo —“ Neviditelný vstal, opřel si ruce v bok a začal se procházet po pracovně.

„Udělal jsem chybu, Kempe, obrovskou chybu, že jsem tuhle věc provedl celou úplné sám. Kolik jsem já jen promarnil síly, času, příležitostí! Sám — je to úžasné, jak málo dokáže člověk sám! Trochu toho nakrást, trochu někoho poranit, a tím to všechno končí.

Co teď hlavně potřebuju, Kempe, to je ochránce, pomocníka a úkryt. A takové poměry, abych mohl spát a jíst a odpočívat v klidu a nikdo aby o mně neměl nejmenší tušení. Musím mít společníka. Se spojencem, s jídlem a odpočinkem se dá uskutečnit tisícero věcí.

Doposud jsem postupoval jen namátkou, bez určitého plánu. Musíme spolu promyslet, co všechno neviditelnost znamená, co všechno neznamená.

Znamená jen malou výhodu pro tajné odposlouchávání a podobně — člověk totiž tropí hluk. Je málo platná — trochu platná snad přece — ke vloupávání do domů a tak podobně. Ale když mě někdo už jednou chytí, může mě snadno uvěznit. Naproti tomu zase je těžko mě chytit.

Tahle neviditelnost je vlastně dobrá jen ve dvou případech. Je užitečná, když se chce člověk vzdálit, a je taky užitečná, když se chce přiblížit. Je proto obzvlášť užitečná k zabíjení. Můžu člověka obejít, aťsi má jakoukoli zbraň, vyhlídnout si své místo, udeřit, jak chci, uhnout, jak chci, a taky zase uniknout, jak chci.“

Kemp si přejel prsty po kníru. (Byl to šramot v přízemí?)

„A právě zabíjet, to musíme, Kempe.“

„Právě zabíjet, to musíme,“ opakoval po něm Kemp. „Poslouchám ty vaše plány, Griffine — ale pamatujte si, nesouhlasím s nimi. Proč zabíjet?“

„Ne zabíjet nazdařbůh, nýbrž odpravovat rozmyslně. Věc se má tak: Lidé vědí, že existuje neviditelný člověk — stejně jako to víme my, že neviditelný člověk existuje — a ten neviditelný, Kempe, teď musí zavést hrůzovládu. Ano, není pochyby, je to zarážející, ale já to myslím doopravdy. Hrůzovládu. Teror!

Musí si zvolit nějaké město, třeba jako váš Burdock, a vyděsit ho a ovládnout. Musí vydávat své rozkazy. To může udělat tisícerým způsobem — postačí lístečky papíru, podstrkané pod dveře. A každého, kdo jeho rozkazů neuposlechne, musí prostě zabít. A pochopitelně musí pozabíjet taky všechny, kdo by toho člověka bránili.“

„Hmm!“ řekl Kemp, který už nevěnoval sluch Griffinovi, nýbrž ohlasu otvírání a zavírání domovních dveří.

„Zdá se mi, Griffine,“ pokračoval, aby zamaskoval svou roztržitost, „že by váš společník byl v obtížném postavení, nemyslíte?“

„Nikdo by nevěděl, že tím společníkem je,“ odpověděl Neviditelný dychtivě. A pak vyhrkl:

„Tiše! Co to je tam dole?“

„Nic,“ odpověděl Kemp a náhle začal mluvit hlasitě a rychle. „S tímhle nesouhlasím, Griffine,“ řekl. „Rozumějte mi, s tímhle nesouhlasím. Proč blouznit o tom, že se postavíte proti vlastnímu plemeni? Jak můžete doufat, že jako vlk samotář dosáhnete štěstí! Nehrajte na vlastní pěst. Uveřejněte výsledky svého bádání — svěřte se s nimi světu — svěřte se s nimi aspoň svému národu. Pomyslete, co byste mohl dokázat, mít pomocníků milión —“

Tu Neviditelný vztáhl ruku a přerušil ho. „Slyším kroky. Po schodech někdo přichází,“ pravil.

„Nesmysl,“ namítl Kemp.

„Počkejte, podívám se,“ řekl Neviditelný a s rukou nataženou zamířil ke dveřím.

A tu se události začaly řítit.

Kemp na okamžik zaváhal, potom vykročil, aby ho zadržel. Neviditelný sebou trhl a zarazil se.

„Zrádče!“ zvolal hlas a vtom se župan náhle rozhalil a neviděný si sedl a začal se svlékat.

Kemp doběhl třemi rychlými kroky ke dveřím a vzápětí se Neviditelný — nohy mu už zmizely — s výkřikem vztyčil.

Kemp prudce vytrhl dveře.

Když se otevřely, pronikl zdola dusot spěšných kroků a s nimi hlasy.

Rychlým rozmachem odstrčil Kemp Neviditelného, uskočil stranou ven a přibouchl za sebou dveře. Klíč trčel příhodně zvenčí. V příštím okamžiku by byl Griffin býval v podkrovní pracovně sám a vězněm — nebýt ovšem jedné maličkosti. Kemp totiž zastrčil toho rána klíč do dveří ve spěchu ledabyle.

A jak dveře za sebou přibouchl, klíč vypadl s hlukem na podlahu.

Kempovi zbělel obličej. Zkusil uchopit kliku oběma rukama. Chviličku také tah dveří udržel. Potom ale o píď povolily. A znovu je mocí dovřel. Podruhé se však škubnutím rozzely už na stopu a do mezery se vklínil župan. Neviditelné prsty sevřely Kempovi hrdlo a ten pustil kliku z rukou, aby se mohl bránit. Přesila Neviditelného ho zatlačila od dveří. Kemp klopýtl a s žuchnutím se svalil do kouta chodbičky. Prázdný župan dopadl letem na něho.

V půli schodiště byl příjemce Kempova dopisu, plukovník Adye, náčelník burdocké policie. Zděšeně třeštil oči, když se mu z čista jasna ukázal Kemp a hned pak neobyčejná podívaná na to, jak se ve vzduchu zmítá prázdný kus šatstva. Viděl Kempa padnout a namáhavě se zdvíhat. Viděl Kempa zavrávorat, vrhnout se kupředu a potom se znovu skácet jako poražené dobytče.

Pak znenadání dostal prudkou ránu sám. Ničím! Jako by na něj skočila ohromná tíha — a už ho srazila střemhlav ze schodů, svírala mu hrdlo a tiskla mu koleno do slabin. Neviditelná noha mu šlápla na záda, strašidelné dusání letělo po schodech dolů, slyšel oba strážníky v hale vykřiknout a utíkat a domovní dveře dunivě zabouchly.

Převalil se a vyjeveně se posadil. Spatřil, jak ze schodů vrávorá Kemp, oválený a rozcuchaný, jednu stranu obličeje bílou od úderu, na rtu krev a v náruči červený župan a několik jiných kusů šatstva.

„Můj bože!“ zvolal Kemp. „Nepovedlo se! Je pryč!“