Neviditelný

Kapitola 3
TISÍC A JEDNA LÁHEV

Tak se tedy stalo, že devátého dne měsíce února, právě na začátku předjarní oblevy, tato jedinečná osobnost spadla z nekonečna vesmíru do vesnice Ipingu. A na druhý den se sněhovou břečkou přikodrcala její zavazadla — a to zavazadla věru pozoruhodná.

Byly to sice vskutku jen dva kufry, dozajista takové, jaké může mít každý normální smrtelník, ale nadto k nim patřila ještě bedna knih, velkých tučných knih, z nichž některé byly pouze psány, a to nesrozumitelným rukopisem — a deset nebo i víc laťových košů, klecí a beden, obsahujících předměty zabalené ve slámě, podle všeho zdání skleněné láhve, jak připadalo Hallovi, který tu a tam s ledabylou zvědavostí šťoural prsty mezi stébla.

Cizinec, zahalený v klobouku i v plášti, v rukavicích i šále, vyšel netrpělivě ven k Fearensidovu valníčku, mezitímco si Hall nějakým tím klípkem krátil chvíli, dřív než začne pomáhat s přenášením věcí do domu.

Cizinec vyšel ven, aniž si všiml Fearensidova psa, který zálibně očichával Hallovi nohy.

„Tak poneste ty bedny,“ řekl. „Načekal jsem se na ně už dost dlouho.“

A zamířil dolů ze schůdků k zadní části vozu, jako by chtěl sám popadnout některou menší klec.

Ale sotva ho zahlédl Fearensidův pes, hned se začal ježit a zuřivě vrčet, a když cizinec seběhl ze schůdků, pes nerozhodně poskočil a potom se mu vrhl přímo po ruce.

„Kančuk!“ křikl Hall a uskočil dozadu, protože ve styku se psy nebyl zrovna hrdina, a Fearenside zařval: „Lehni!“ a popadl bič.

Viděli, jak se psovy zuby pustily ruky, slyšeli kopnutí, viděli psa uskočit do strany a zakousnout se cizinci do nohy a slyšeli, jak se cizinci trhá látka na kalhotách. Potom tenčí konec Fearensidova biče zasáhl psa a tento kus jeho živého inventáře se se zděšeným štěkotem uklidil pod kola vozu.

Všechno se odehrálo dřív než uplynulo půl minuty. Nikdo nemluvil, každý křičel. Cizinec pohlédl zběžně na svou roztrženo rukavici a na lýtko, učinil pohyb, jako by se chystal k noze shýbnout, ale potom se otočil a vyběhl úprkem po schůdkách do hostince. Slyšeli ho, jak o překot pádí přes chodbu a po holých dřevěných schodech do své ložnice v patře.

„Ty bestie jedna!“ zvolal Fearenside a škrábal se z vozu s bičem v ruce, zatímco ho pes pozoroval mezi špicemi kola.

„Jdeš sem!“ křikl Fearenside. „Tak půjdeš nebo ne!“

Hall zatím jen stál a otvíral ústa.

„Rafnul ho,“ řekl konečně. „Snad abych se za ním šel raděj podívat.“

A klusal za cizincem.

Na chodbě potkal paní Hallovou. „Povozníkův pes,“ vyrazil ze sebe, „ho rafnul.“

Zamířil přímo nahoru, a protože dveře cizincova pokoje byly pootevřené, strčil do nich a jako člověk smýšlení od přírody soucitného prostě bez dalších okolků vešel.

Roleta byla stažená a v pokoji vládlo šero. Zahlédl obrázek čehosi prazvláštního, co mu připadalo jako paže bez ruky, mávající proti němu, a tvář se třemi obrovskými neurčitými skvrnami na bílé půdě, silně podobná květu bledé macešky. A vtom dostal prudkou ránu do prsou, která jím mrštila dozadu, a dveře mu před nosem zabouchly a cvakl zámek.

Událo se to tak rychle, že ani neměl čas něco pozorovat. Míhání nepochopitelných obrysů, rána a otřes. Tak zůstal stát na tmavé chodbičce nad schody a jen přemítal, co by to mohlo asi být, co viděl.

Po několika minutách se zase přidal k malému hloučku, který se zatím sešel venku před Ekvipáží.

Stál tam Fearenside a právě vypravoval všechno od Adama už podruhé; stále tam paní Hallová a tvrdila, že jeho pes nemá co rafat její hosty; stál tam i Huxter, kupec odnaproti přes silnici, jako živý otazník, a Sandy Wadgers z kovárny jako uvážlivý soudce, kromě žen a dětí, a všichni vedli jalové řeči jako:

„Já bych se od něj rafnout nedala, to vím!“ — „Takový hafany mít, to se vůbec nepatří!“ — „Pročpak ho vlastně kousnul?“ a tak podobně.

Panu Hallovi, který na ně zevloval ze schůdků a poslouchal, připadalo neuvěřitelné, že nahoře byl svědkem výjevu tak úžasně mimořádného. Kromě toho měl tuze omezenou zásobu slov, než aby vůbec dovedl své dojmy vyjádřit.

„Povídá, že žádnou pomoc nepotřebuje,“ řekl v odpověď na manželčin dotaz. „Raděj abysme mu začali nosit ty jeho sakypaky dovnitř.“

„Měl by si to dát hned za čerstva vypálit,“ poznamenal pan Huxter, „obzvlášť jestli to má i jen krapítek zapálený.“

„Já bych toho psa vodstřelila, kdyby bylo po mým,“ ozvala se jedna matróna v hloučku.

Pojednou začal pes vrčet znovu.

„Tak dělejte,“ zvolal hněvivý hlas ve dveřích hostince, a hle, tam stál náš zakuklený cizinec, s límcem vysoko vyhrnutým a střechou klobouku sklopenou. „Čím dřív dostanete ty věci dovnitř, tím mi to bude milejší.“

Nejmenovaný svědek uvádí, že cizinec si mezitím vzal jiné kalhoty a rukavice.

„Ublížil jim, pane?“ zeptal se Fearenside. „Ukrutně mě mrzí, že ten čokl —“

„Vůbec ne,“ přerušil ho cizinec. „Ani mě neškrábl. Pospěšte si s těmi věcmi nahoru.“

Potom si pod fousy zaklel, jak tvrdí pan Hall.

Sotva donesli první laťovou klec do hostinského pokoje, jak si cizinec poručil, s mimořádnou dychtivostí se na ni vrhl a začal ji vybalovat. Rozhazoval přitom kolem sebe slámu s naprostou bezohledností ke koberci paní Hallové a začal z klece vytahovat láhve — nízké široké lahvičky obsahující prášky, štíhlé a útlé lahvičky a v nich barevné i čiré kapaliny, rýhované modré lahvičky označené Jed, láhve s baňatým břichem a štíhlým hrdlem, velké láhve ze zeleného skla, velk…