Láska a pan Lewisham

Opojení vyprchává

Je to tak: růžové namlouvání a svatba a epithalamion znamená pouhý začátek, rozbřesk v toku dní, a za tím následují všechna ta prostorná údobí v jasném klopotném světle. Snažme se ty úchvatné chvíle zadržet sebevíc, přece vyblednou a nemilosrdně pominou; není návratu, není vzkříšení, leda – pro hlupáky – v podobě hnusného voyeurství a imitací v nějakém zapadáku nebo kdesi ve tmě. Život jde dál – dozráváme. Nebo aspoň stárneme. I naše mladá dvojice se časem vynořila z jitřního oparu a blednoucích hvězd, zjistili že jim nad hlavou visí těžké mraky, a poprvé viděli jeden druhého ve světle všedního dne.

Snad by svědčilo o Lewishamovu jemnocitu, kdyby bylo možno vypovídat jen o mírném a důstojném ochlazení o dojemných pokusech nedat najevo zklamání a o snahách uchovat patřičnou citovou atmosféru. Tak tedy denní světlo. Ale na to byla naše mladá dvojice příliš nevybroušená. Nehotovost jejich osobností jsme už trochu naznačili, ale bylo by únavné i ubohé popisovat, jak spěli, stupínek po stupínku, k povahovým konfliktům. Nepohodli se, drahá dámo! Došlo k slovním střetům. Dotíraly na ně starosti, jejich jměníčko se tenčilo, věčně sháněli práci, a bezvýsledně. Ethel ještě tížily dlouhé, prázdné, osamělé hodiny ve fádním prostředí. Dramatické konflikty se rodily z docela nedramatických příčin; jedné bezesné noci se pan Lewisham převaloval na posteli v bezmezném úžasu, když mu přesvědčivě dokázala, že blaho lidstva je jí fuk a jeho socialismus že pokládá za fantazírování a velkou nerozvážnost. A jednou v neděli se vydali v nejrůžovější náladě na procházku a vrátili se rozpálení a rozzlobení – ironická odseknutí létala sem a tam – a to všechno kvůli společenským konvencím v Etheliných krejcarových románech. Z nevysvětlitelného důvodu se pan Lewisham rozhodl pojmout k této literatuře nesmiřitelnou nenávist. Přitom šlo povětšinou o pouhé rozmíšky, mlčení a rozpaky, které pak následovaly, dřív či později skončily „usmířením“, ať tichým, ať slovním, i když párkrát tohle usmiřování jen znovu zjitřilo hojící se ránu. A každá šarvátka zanechala jizvu, pokaždé vymazala z jejich života další utkvívající linku romantického oparu.

Nadešel čas, kdy neměli práci a nic jim nerozmnožilo příjmy krom dvou drobností po celých dlouhých pět měsíců. Jednou vyhrál pan Lewisham dvanáct šilinků v soutěži o ceny, pořádané krejcarovým plátkem a třikrát přišlo pár veršíků k přepsání od básníka, který zřejmě zahlédl inzerát v Athenaeu. Jemnoval se Edwin Peak Baynes a měl rozevlátý, nevypsaný rukopis. Poslal Ethel několik krátkých lyrických básní na útržcích papíru a vyjádřil přání, že si přeje od každé „tři kopie, krásně napsané v různém provedení“ a „nesepjaté kovovými sponami, nýbrž hedvábnou šňůrkou vhodné barvy“. Vyhovět těmto požadavkům bylo pro naši mladou dvojici dosti náročné. Jeden z těch fragmentů nesl název Ptačí píseň, jiný Stíny mraků a třetí Eryngium, a pan Lewisham vyjádřil názor, že by měly nést společný název Bláboly. Na zaplacení tento básník v rozporu s poštovním řádem poslal do kartičky zasunutou zlatou půllibrovku a napsal, ať si zbytek nechá jako zálohu propříště. Zakrátko vrátil Ethel značně pozměněné kopie zmíněných děl básník osobně se záhadnými pokyny načrtnutými vždy napříč první stránky: „Tento styl se mi zamlouvá, pokud možno ještě prohloubit.“

Pan Lewisham nebyl doma, otevřela mu tedy Ethel, takže písemné pokyny ani nepotřebovala. „Je to docela mladičký chlapec,“ sdělila Ethel zvědavému Lewishamovi, když mu líčila jejich rozhovor. Oběma připadalo, jako by vzhledem k mladému věku tohoto chlebodárce ztrácely jeho zakázky trochu na realitě.

Od svého sňatku až do závěrečných zkoušek v červnu žil Lewisham jakýmsi zvláštním dvojím životem. Doma na něho čekala Ethel, nekonečné tíživé shánění práce, iritující bubnová palba nestydatých účtů Frau Gadowové atakdále, a uprostřed toho všeho si připadal neobyčejně dospělý; tento život prokládala mezidobí v Kensingtonu, útržky jeho adolescence, které jaksi uvízly v nové matérii jeho mužství, mezidobí, kdy byl prostě neukázněným a málo slibným studentem, který si čím dál tím víc liboval v planých řečech. V South Kensingtonu se zabýval teoriemi a ideály, jak se na studenta patří; do bytečku v Chelsea – s nadcházejícím létem tam bývalo hrozně dusno a hromadící se Etheliny oblíbené krejcarové románky všude překážely – se vracel k své osobní konkrétní situaci a ideály tam ustupovaly realitě.

V jakém podivně omezeném světě to žiju! uvědomoval si mlhavě na prahu mužných let. Navštěvovali je tu pouze Chafferyovi. Chaffery přicházel na večeři, a přes všechno si ten starý darebák získával pana Lewishama svými trvale zábavnými monology a svým netajeným respektem a závistí, které v něm vyvolávaly Lewishamovy vědecké znalosti. Panu Lewishamovi byla čím dál tím bližší Chafferyho hořkost vůči těm, kdo vládnou světu. Krásně se poslouchalo jeho horlení proti biskupům a jim podobným. Říkal, co by byl Lewisham sám rád řekl a říkal to krásně. Paní Chafferyová tu věčně poletovala – zmi…