Láska a pan Lewisham

Skandál s procházkou

Jen co skončila škola, vysvobodil pan Lewisham své žáčky ze žaláře všech spravedlivých trestů a pospíchal domů, aby ten čas, než mu bytná nachystá oběd, strávil – jak…? Možná že není vůči panu Lewishamovi pěkné, abych se o tom šířil, opravdu váhám, zda by tu spisovatel z prosté chlapské solidarity neměl mít jisté zábrany, ale jak zeď ve stínu zkoseného okna hlásá, Magna est veritas et prevalebit. Pan Lewisham si důkladně prokartáčoval vlasy, načež si je malebně načechral, vyzkoušel působivost všech svých vázanek, z nichž pak zvolil tu bílou, oprášil si boty starým kapesníkem, převlékl si kalhoty, protože ty na všední den měly trošínku otřepané manžety, lokty saka, kde tu a tam probleskovala bílá nitka, načernil inkoustem. A ještě na něho nediskrétně prozradím, že soustředěně prozkoumal svůj zjev z různých úhlů v zrcadle a usoudil, že by rozhodně neškodilo mít nos o něco menší…

Hned po obědě vyšel z domu a ubíral se nejkratší cestou k uličce mezi zahradami; přitom ujišťoval sám sebe, že je mu to fuk, jestli narazí na Bonovera třeba za prvním rohem. Neměl přesnou představu, jak hodlá postupovat, ale jedno věděl jistě: chce se sejít s tím děvčetem z aleje. Musí se s ní sejít. Hrozící nesnáze ho jen utvrzovaly v odhodlání a příjemně vzrušovaly. Vyběhl po kamenných schůdcích z uličky na násep za domem Frobisherových, na tu zídku, kde už jednou vartoval a pozoroval jejich ložnici. Tam se uvelebil, složil ruce do klína a měl dům před sebou jako na dlani.

To bylo za deset minut dvě. V půl třetí a deset minut tam pořád ještě seděl, ale ruce měl vražené hluboko v kapsách a kopal do schodů systematicky a netrpělivě. Jeho zbytečné brýle odpočívaly v kapsičce u vesty – tam také zůstaly celé odpoledne –, čapka se mu svezla trochu do týla a uvolnila tak pramen vlasů na čele. Za tu dobu prošli uličkou dva tři lidé – dělal, že je nevidí – a párek vrabčáků, kteří se honili nad sluncem – zalitým a větrem rozvlněným polem, mu poskytl nejpoutavější rozptýlení. Logicky se to vysvětlit nedá, to je pravda, ale jak čas ubíhal, začal se na dívku zlobit. Tvářil se čím dál tím mrzutěji.

Z uličky za zády zaslechl nějaké kroky. Neotočí se – bylo mu trapně při pomyšlení, že je lidem takhle na očích. Jeho někdejší veleopatrnost, ač na hlavu poražená, přece se ještě vzmohla na chabé protesty proti dobrodružství dnešního odpoledne. Příchozí dole v uličce zůstal v těsné blízkosti stát.

„Aby ti oči nevypadly!“ procedil pan Lewisham mezi zuby. Nato se ozvaly záhadné zvuky, hlasitě to zapraskalo v křoví, něco jako by lehce poskočilo.

Pana Lewishama přepadla zvědavost a po krátkém zápase zvítězila. Otočil se, a byla to ona: zády k němu se natahovala po rozkvetlých pichlavých trnkách, které korunovaly protější svažitý břeh. Podivuhodná náhoda! Neviděla ho!

Vzápětí Lewishamovy nohy přeletěly přes zídku. Vrhl se ze schůdků ve svahu tak překotně, že skončil v pichlavém křoví vedle ní. „Dovolte,“ řekl a ve svém vzrušení ani nezaznamenal, že ji to nepřekvapuje.

„Pan Lewisham!“ zvolala v líčeném údivu a ustoupila, aby mu uvolnila přístup k trnkám.

„Kterou větvičku chcete?“ zvolal a radostí se mu zatočila hlava. „Tu nejrozkvetlejší? Tu nejvyšší? Vyberte si!“

„Támhletu,“ ukázala namátkou, „co z ní trčí ty černé pícháky.“

Byl to oblak sněhobílých květů proti dubnovému nebi. Když s ním pan Lewisham zápolil – rozhodně nebyla tahle větvička z těch přístupnějších – sledoval s vrcholným uspokojením, jak mu na ruce bíle zasvítil dlouhý škrábanec a pak se zalil krví.

„O kousek dál tady v úvoze,“ řekl, když se k ní vítězoslavně a bez dechu vrátil, „rostou trnky… tyhle se jim zdaleka nevyrovnají…“

Zasmála se a koukala na něho, jak tam stojí zrudlý, s vítězoslávou v očích, nelíčeně zaujatý. Na kruchtě v kostele, kde měl obličej na dálku zkreslený, vypadal v jistém smyslu také působivě, ale tohle bylo něco jiného. „Doveďte mě tam,“ vyzvala ho, ačkoli dobře věděla, že široko daleko nerostou jiné trnky než tady.

„Věděl jsem, že se dneska uvidíme,“ řekl namísto odpovědi. „Byl jsem si tím naprosto jist.“

„Máme k tomu skoro poslední příležitost,“ oplatila mu stejnou upřímností. „V pondělí se vracím domů do Londýna.“

„Vždyť jsem to věděl!“ zvolal vítězně. „Do Claphamu?“ zeptal se.

„Ano. Půjdu do místa. Vy asi nevíte, že jsem stenotypistka a písařka na stroji. Je to tak. A teď se mi nabízí práce u jednoho staršího pána, který potřebuje někoho k ruce.“

„Takže vy ovládáte těsnopis,“ poznamenal. „Proto to stylografické pero. Psala jste ty řádky tak… Pořád ještě je mám.“

Usmála se a zdvihla obočí. „Tady,“ řekl pan Lewisham a poklepal si na náprsní kapsu.

„Touhle cestou,“ pokračoval pak – jejich hovor plynul s podivuhodnou nelogičností – „kousek touhle cestou, jen co přejdete přes tamten kopeček, tak tam je branka a ta vede – chci říci, že tam začíná pěšinka podél vody. Šla jste už tamtudy?“

„Ne,“ odpověděla.

„Nejhezčí procházka tady kolem Whortley. Musíte – než odjedete.“

„Teď hned?“

„Proč ne?“

„Řekla jsem tetičce Frobisherové, že se do čtyř vrátím,“ namítla.

„Tuhle procházku si nesmíte nechat ujít.“

„Tak dobře,“ svolila.

„Stromy mají pupence nalité k prasknutí,“ hovořil pan Lewisham, „rákosí vystrkuje stvoly ze země a všude podél břehu se vznášejí na hladině milióny bílých kvítků. Nevím, jak se jmenují, ale jsou tak roztomile… Smím vám nést tu větvičku?“

Když si ji bral, jejich ruce se nakrátko dotkly a opět zavládlo ono výmluvné ticho.

„Podívejte se na ta oblaka,“ vyzval ji pan Lewisham překotně, když si vzpomněl na to, co se chystal říct, a zamával napěněnou trnkovou snítkou. „A podívejte se na to modro mezi nimi.“

„Překrásný pohled. Ze všeho pěkného počasí zůstalo to nejnádhernější až na dnešek. Na můj poslední den. Až na ten úplně nejposlednější.“

A oba mladí lidé spolu odcházeli jako zelektrizovaní vzrušením – zatímco paní Frobisherová za nimi koukala celá tumpachová z podkrovního okna – vykračovali si statečně v přesvědčení, že celý svět září a je skvostně nádherný jen kvůli nim. Ty objevy,…