Láska a pan Lewisham

Skandál s procházkou

Jen co skončila škola, vysvobodil pan Lewisham své žáčky ze žaláře všech spravedlivých trestů a pospíchal domů, aby ten čas, než mu bytná nachystá oběd, strávil – jak…? Možná že není vůči panu Lewishamovi pěkné, abych se o tom šířil, opravdu váhám, zda by tu spisovatel z prosté chlapské solidarity neměl mít jisté zábrany, ale jak zeď ve stínu zkoseného okna hlásá, Magna est veritas et prevalebit. Pan Lewisham si důkladně prokartáčoval vlasy, načež si je malebně načechral, vyzkoušel působivost všech svých vázanek, z nichž pak zvolil tu bílou, oprášil si boty starým kapesníkem, převlékl si kalhoty, protože ty na všední den měly trošínku otřepané manžety, lokty saka, kde tu a tam probleskovala bílá nitka, načernil inkoustem. A ještě na něho nediskrétně prozradím, že soustředěně prozkoumal svůj zjev z různých úhlů v zrcadle a usoudil, že by rozhodně neškodilo mít nos o něco menší…

Hned po obědě vyšel z domu a ubíral se nejkratší cestou k uličce mezi zahradami; přitom ujišťoval sám sebe, že je mu to fuk, jestli narazí na Bonovera třeba za prvním rohem. Neměl přesnou představu, jak hodlá postupovat, ale jedno věděl jistě: chce se sejít s tím děvčetem z aleje. Musí se s ní sejít. Hrozící nesnáze ho jen utvrzovaly v odhodlání a příjemně vzrušovaly. Vyběhl po kamenných schůdcích z uličky na násep za domem Frobisherových, na tu zídku, kde už jednou vartoval a pozoroval jejich ložnici. Tam se uvelebil, složil ruce do klína a měl dům před sebou jako na dlani.

To bylo za deset minut dvě. V půl třetí a deset minut tam pořád ještě seděl, ale ruce měl vražené hluboko v kapsách a kopal do schodů systematicky a netrpělivě. Jeho zbytečné brýle odpočívaly v kapsičce u vesty – tam také zůstaly celé odpoledne –, čapka se mu svezla trochu do týla a uvolnila tak pramen vlasů na čele. Za tu dobu prošli uličkou dva tři lidé – dělal, že je nevidí – a párek vrabčáků, kteří se honili nad sluncem – zalitým a větrem rozvlněným polem, mu poskytl nejpoutavější rozptýlení. Logicky se to vysvětlit nedá, to je pravda, ale jak čas ubíhal, začal se na dívku zlobit. Tvářil se čím dál tím mrzutěji.

Z uličky za zády zaslechl nějaké kroky. Neotočí se – bylo mu trapně při pomyšlení, že je lidem takhle na očích. Jeho někdejší veleopatrnost, ač na hlavu poražená, přece se ještě vzmohla na chabé protesty proti dobrodružství dnešního odpoledne. Příchozí dole v uličce zůstal v těsné blízkosti stát.

„Aby ti oči nevypadly!“ procedil pan Lewisham mezi zuby. Nato se ozvaly záhadné zvuky, hlasitě to zapraskalo v křoví, něco jako by lehce poskočilo.

Pana Lewishama přepadla zvědavost a po krátkém zápase zvítězila. Otočil se, a byla to ona: zády k němu se natahovala po rozkvetlých pichlavých trnkách, které korunovaly protější svažitý břeh. Podivuhodná náhoda! Neviděla ho!

Vzápětí Lewishamovy nohy přeletěly přes zídku. Vrhl se ze schůdků ve svahu tak překotně, že skončil v pichlavém křoví vedle ní. „Dovolte,“ řekl a ve svém vzrušení ani nezaznamenal, že ji to nepřekvapuje.

„Pan Lewisham!“ zvolala v líčeném údivu a ustoupila, aby mu uvolnila přístup k trnkám.

„Kterou větvičku chcete?“ zvolal a radostí se mu zatočila hlava. „Tu nejrozkvetlejší? Tu nejvyšší? Vyberte si!“

„Támhletu,“ ukázala namátkou, „co z ní trčí ty černé pícháky.“

Byl to oblak sněhobílých květů proti dubnovému nebi. Když s ním pan Lewisham zápolil – rozhodně nebyla tahle větvička z těch přístupnějších – sledoval s vrcholným uspokojením, jak mu na ruce bíle zasvítil dlouhý škrábanec a pak se zalil krví.

„O kousek dál tady v úvoze,“ řekl, když se k ní vítězoslavně a bez dechu vrátil, „rostou trnky… tyhle se jim zdaleka nevyrovnají…“

Zasmála se a koukala na něho, jak tam stojí zrudlý, s vítězoslávou v očích, nelíčeně zaujatý. Na kruchtě v kostele, kde měl obličej na dálku zkreslený, vypadal v jistém smyslu také působivě, ale tohle bylo něco jiného. „Doveďte mě tam,“ vyzvala ho, ačkoli dobře věděla, že široko daleko nerostou jiné trnky než tady.

„Věděl jsem, že se dneska uvidíme,“ řekl namísto odpovědi. „Byl jsem si tím naprosto jist.“

„Máme k tomu skoro poslední příležitost,“ oplatila mu stejnou upřímností. „V pondělí se vracím domů do Londýna.“

„Vždyť jsem to věděl!“ zvolal vítězně. „Do Claphamu?“ zeptal se.

„Ano. Půjdu do místa. Vy asi nevíte, že jsem stenotypistka a písařka na stroji. Je to tak. A teď se mi nabízí práce u jednoho staršího pána, který potřebuje někoho k ruce.“

„Takže vy ovládáte těsnopis,“ poznamenal. „Proto to stylografické pero. Psala jste ty řádky tak… Pořád ještě je mám.“

Usmála se a zdvihla obočí. „Tady,“ řekl pan Lewisham a poklepal si na náprsní kapsu.

„Touhle cestou,“ pokračoval pak – jejich hovor plynul s podivuhodnou nelogičností – „kousek touhle cestou, jen co přejdete přes tamten kopeček, tak tam je branka a ta vede – chci říci, že tam začíná pěšinka podél vody. Šla jste už tamtudy?“

„Ne,“ odpověděla.

„Nejhezčí procházka tady kolem Whortley. Musíte – než odjedete.“

„Teď hned?“

„Proč ne?“

„Řekla jsem tetičce Frobisherové, že se do čtyř vrátím,“ namítla.

„Tuhle procházku si nesmíte nechat ujít.“

„Tak dobře,“ svolila.

„Stromy mají pupence nalité k prasknutí,“ hovořil pan Lewisham, „rákosí vystrkuje stvoly ze země a všude podél břehu se vznášejí na hladině milióny bílých kvítků. Nevím, jak se jmenují, ale jsou tak roztomile… Smím vám nést tu větvičku?“

Když si ji bral, jejich ruce se nakrátko dotkly a opět zavládlo ono výmluvné ticho.

„Podívejte se na ta oblaka,“ vyzval ji pan Lewisham překotně, když si vzpomněl na to, co se chystal říct, a zamával napěněnou trnkovou snítkou. „A podívejte se na to modro mezi nimi.“

„Překrásný pohled. Ze všeho pěkného počasí zůstalo to nejnádhernější až na dnešek. Na můj poslední den. Až na ten úplně nejposlednější.“

A oba mladí lidé spolu odcházeli jako zelektrizovaní vzrušením – zatímco paní Frobisherová za nimi koukala celá tumpachová z podkrovního okna – vykračovali si statečně v přesvědčení, že celý svět září a je skvostně nádherný jen kvůli nim. Ty objevy, které učinili, a co všechno si jen řekli to odpoledne u řeky! – že jaro je kouzelné, rašící lístky takové pěkné, plátky poupátek přímo neuvěřitelné a plující oblaka úchvatná a majestátní! – jako by to byly nejoriginálnější myšlenky na světě! A jejich naivní úžas, že ten druhý je také u vytržení nad těmi nevšedními krásami! Uvěřili, že jim to bylo přímo osudově předurčeno, aby se potkali.

Vydali se pěšinkou vinoucí se po břehu mezi stromy, a než ušli tři sta yardů, ona samozřejmě začala litovat, že se nerozhodli pro stezku podél vody. Takže pan Lewisham musel najít místo, kde by se jí dobře sestoupilo, u stromu, který jim přátelsky nabídl obnažené kořeny jako příhodné zábradlí, a tam se ho chytla za ruku a sešplhala dolů.

Pak si ondatra u vody myla fousiska a to byl důvod, aby se najednou jejich ruce setkaly, aby si mohli důvěrně šeptat a spolu se odmlčet. Potom jí chtěl pan Lewisham natrhat na mokřisku růžový sléz, vydávaje všanc život, jak se jí to jevilo, a také to dokázal za cenu zmáčené nohy. Na hrázi u lesklého černého zdymadla, kde se pěšina od řeky odvrací, ho oslnila bravurním kouskem: chytla se ho za ruku, rozjařeně vyšplhala na horní břevno a lehce, graciézně seskočila na zem.

Zamířili odvážně.přes louku celou rozesmátou řeřišnicemi a mládenec na dívčino výslovné přání kráčel mezi ní a třemi mateřskými kravkami – s pocitem Persea, který právě přemohl mořského netvora. Tak minuli mlýn a vystoupili příkrou stezkou na občinu před Immeringem. V lukách zavedl pan Lewisham řeč na její zaměstnání. „Opravdu odjedete a nastoupíte do místa?“ zeptal se jí a navodil tak téma její osoby, téma, o němž pojednala se zanícením odborníka. Použili srovnávací metody, a vůbec přitom nezaznamenali, že nebe potemnělo, dokud je nezaskočily první kapičky blížící se přeháňky.

„Podívejte!“ zvolal, „támhle je nějaká bouda!“ a rozběhli se tam. Rozesmála se a utíkala rychle a lehce. Oběma rukama ji protáhl živým plotem, vyprostil jí sukni z dotěrného ostružiní a tak se dostali do malé začernalé boudy, která hostila rezavé brány olbřímích rozměrů. Všiml si, že se tím během ani nezadýchala.

Posadila se na brány a zaváhala. „Musím si sundat klobouk,“ prohodila, „déšť by mu škodil,“ a tak dostal příležitost obdivovat pravost jejích kučer – tedy ne že by o nich byl pochyboval. Sklonila se nad klobouk a kapesníkem jemně vysoušela stříbřité kapky. On stál ve vchodu a pozoroval krajinu hedvábným závojem prudké aprílové přeháňky.

„Vešli bychom se sem oba,“ řekla.

Vydal ze sebe nějaké nesrozumitelné zvuky na znamení nesouhlasu, ale hned přistoupil blíž a usedl vedle ní, tak těsně vedle ní, že se jí skoro dotýkal. Zmocnila se ho fantastická touha vzít ji do náručí a políbit a soustředěným úsilím to šílenství přemohl. „Ani neznám vaše jméno,“ hledal útočiště před rozbouřenými myšlenkami v konverzaci.

„Hendersonová,“ řekla.

„Slečna Hendersonová?“

Zasmála se mu do očí a zaváhala. „Ano – slečna Hendersonová.

Její oči, nálada, která z ní vyzařovala, to bylo něco nádherného. V životě ještě nezažil takový pocit, zvláštní vzrušení, vzdáleně rezonující i slzami. Zatoužil vyzvědět její křestní jméno, oslovit ji „miláčku“ a zjistit, co by tomu řekla. Začal jí zmateně líčit střetnutí s ředitelem Bonoverem, a co mu o ní nalhal a jak jí přisoudil jméno Smithová, a tak vybředl z té nepochopitelné citové krize.

Šepot deště kolem nich se tišil, až odumřel, a sluneční paprsky udeřily do lesů v dálce za Immeringem. Právě tehdy znovu upadli v mlčení, které v případě pana Lewishama bobtnalo odvážnými nápady. Náhle přemístil paži tak, že spočinula na branách za jejími zády.

„Pojďme,“ vyzvala ho rychle, „přestalo už pršet.“

„Tahle pěšina vede přímo do Immeringu,“ řekl pan Lewisham.

„Ale co ty čtyři hodiny?“

Vytáhl hodinky a obočí mu vyletělo. Bylo skoro čtvrt na pět.

„To už jsou čtyři pryč?“ řekla a rázem stanuli tváří v tvář rozloučení. Že měl pan Lewisham nastoupit „pedagogický dozor“ v půl šesté, jevilo se teď nepodstatné. „Je to tak,“ řekl a jen pomalu si uvědomoval, co tohle rozloučení znamená. „Opravdu musíte –? Chtěl bych – chtěl bych si s vámi promluvit.“

„Cožpak jste si už nepromluvil?“

„O to nejde. A kromě toho – ne.“

Upírala na něho oči. „Slíbila jsem, že se vrátím do čtyř hodin. Tetička Frobisherová chystá čaj…“

„Možná že se nám už nepovede znovu se sejít.“

„Tak co?“

Pan Lewisham zbledl jako stěna.

„Neopouštějte mne,“ přerušil napjaté mlčení hlasem plným žalu. „Neopouštějte mne. Zůstaňte se mnou ještě… aspoň chviličku… Třeba… třeba byste cestou zabloudila.“

„Vy si nejspíš myslíte,“ zasmála se nuceně, „že přežívám bez jídla a pití.“

„Tolik jsem si přál s vámi popovídat. Když jsem vás poprvé uviděl… Nejdřív jsem si netroufal… Nevěděl jsem, jestli byste mi dovolila promluvit… A teď, zrovna když jsem tak šťastný, chcete odejít.“

Umlkl. Měla oči sklopené. „Ne,“ řekla a opsala špičkou boty oválnou křivku. „Ne, neodejdu.“

Pan Lewisham potlačil radostný výkřik. „Zajdeme do Immeringu?“ zvolal, a když vykročili úzkou pěšinou v mokré trávě, svěřil se jí prostě a upřímně, jak mu na její přítomnosti záleží. „Nevyměnil bych tohle,“ řekl a pátral po nabídce, jíž by opovrhl, „ani za – ani za nic na světě… Nevrátím se do školy. Je mi to jedno. Je mi to jedno, co se stane, jen když budeme mít pro sebe tohle odpoledne.“

„Mně je to taky jedno,“ prohlásila.

„Děkuju vám, že se mnou jdete,“ zvolal, jak v něm vděčnost překypěla. „Moc vám děkuju,“ a vztáhl k ní ruku. Vzala ji a stiskla a takhle ruku v ruce došli až do vsi. Z oboustranného rozhodnutí nedbat povinností se mezi nimi zrodila skvělá kamarádská solidarita. „Nemůžu vám říkat slečno Hendersonová,“ prohodil. „To přece uznáte sama. Víte… musíte mi povědět své křestní jméno.“

„Ethel,“ oznámila mu.

„Ethel,“ opakoval a hleděl na ni, zatímco sbíral odvahu. „Je to pěkné jméno. Ale žádné jméno není dost pěkné pro vás, Ethel… drahá Ethel…“

 

V Immeringu byl stranou hlavní cesty za zahrádkou plnou žlutých fial malý krámek: vedla ho tlustá, veselá paňmaminka, která je brala jako bratra a sestru a oslovovala je „milánkové moji“. Smířili se s tím, a ona jim na oplátku uvařila moc dobrý čaj, a nevídaně lacino. Panu Lewishamovi se posledně zmíněná okolnost ani příliš nezamlouvala, protože trošku neladila s jeho čerstvou podnikavostí. Ale ten čaj i chléb s máslem a borůvkovým džemem byly přímo pohádkové. Fialy ve džbánu na stole omamně voněly, Ethel je obdivovala, a když odcházeli, vnutila jí stará paní kytičku s sebou.

Přesně řečeno, teprve po odchodu z Immeringu se z jejich procházky stal skandál. Slunce už se proměnilo v zlatý míč nad modrými kopci na západě – naši dva mladí lidé v něm vypadali jako z plamene – a přitom, namísto aby zamířili domů, se vydali po wentworthské silnici, která se hrouží do forshawských lesů. Za zády jim visel na modrém nebi měsíc skoro v úplňku, mlhavý jako duch, a zvolna do sebe nasával světlo, které mu zapadající slunce zanechalo na obloze.

Cestou z Immeringu se rozhovořili o budoucnosti. A pro velmi mladé zamilované není budoucnosti krom bezprostřední budoucnosti.

„Musíš mi psát,“ řekl a ona mu sdělila, že píše takové hloupé dopisy. „Ale já ti toho budu mít spoustu co napsat,“ tvrdil.

„Kam bys mi psal?“ nadhodila a probrali další překážku mezi nimi se tyčící. „Domů to nejde – kdepak.“ To tvrdila s naprostou jistotou. „Maminka –“ začala a zarazila se.

Tento zákaz ho bolestivě zasáhl, protože v té chvíli měl v sobě elán na tisíce dopisů. Ale to se dalo čekat. Celý svět je takový nepřející – přímo zavile nepřátelský. Nádherná samota ve dvou.

Třeba najde někoho, kam by se jí dopisy daly posílat. To jí ale zase připadalo nepoctivé.

A tak ten mladý páreček šel dál a dál, srdce jim překypovala objevem lásky, oba v sobě ale měli ještě tolik adolescentní nesmělosti, že jim slovo láska toho dne vůbec nepřešlo přes rty. Ale jak si povídali a kolem nich houstl laskavý soumrak, jejich slova a jejich srdce si byla moc blízká. Jejich slova by se však mohla jevit chatrná, kdybych je s chladnou hlavou zaznamenal, a proto od toho upouštím. Jim chatrná nepřipadala.

Když je nakonec jejich dlouhá cesta zavedla do Whortley, byly mlčící stromy černé jako inkoust, měsíční svit obléval její tváře nádhernou bledostí a oči jí zářily jako hvězdy. Držela pořád ještě tu trnku, z níž většina květů už opadala. Vonné fialy voněly stále. Z dálky sem doléhala hudba ztlumená prostorem: to whortleyská kapela letos poprvé veřejně koncertovala před farou a sem doléhala táhlá, sentimentální falešná melodie. Nevím, jestli ji čtenář pamatuje, byla to oblíbená písnička ze začátku osmdesátých let:

Líbezné ty tváře dávných let (brm, brm)

ve snách vidím znovu přichá-á-ázet…

 

zněla první sloka, hrála se pomalu a procítěně za doprovodu brm, brm, brm. Dojemně optimistické brm, brm, brm, beznadějně optimistické proti té pohřební melodii, jejíž pochmurnost ještě zdůrazňovala přerývaná vokalizace. Ale mladí lidé vidí věci jinak.

„Já hudbu miluju“ řekla.

„Já také,“ ujistil ji.

Scházeli příkrou West Street. Proťali kovový a kožený břesk zvuků, až došli do světla vydávaného okruhy žlutých lamp. Potkalo je pár lidí a ti jen vrtěli hlavami, kam to ta mládež dneska spěje; jeden očitý svědek dodatečně rozhlašoval, že si drze vykračovali. Pan Lewisham měl na hlavě úřední akademickou čapku – toho poznal každý. Minuli soukromou školu, kde uzřeli ve skle zarámovaný žlutý portrét pana Bonovera, an zaskakuje v práci za svého pomocného učitele na scestí. Před domem Frobisherových se konečně museli rozloučit.

„Sbohem,“ řekl potřetí. „Sbohem, Ethelko.“

Zaváhala. Potom se k němu vrhla. Ucítil její ruce na rameni, její rty, teplé a měkké, na tváři, a než ji mohl sevřít, vytrhla se mu a zapadla do stínu domu. „Sbohem,“ zazněl její milý, jasný hlásek ze tmy, a než dokázal odpovědět, dveře se rozletěly.

Zahlédl ji ještě jako černý stín ve dveřích, zaslechl nějaká nezřetelná slova a pak už stál v měsíčním světle sám a jen tváře mu hořely dotekem jejích rtů…

Tak skončil páně Lewishamův první den s láskou.