Ostrov doktora Moreaua

XI
Štvanice na člověka

Napadlo mě, že venkovní dveře mého pokoje jsou stále ještě otevřené, což podpořilo moji bláhovou touhu uprchnout z tohoto místa.

Byl jsem nyní skálopevně přesvědčen, že doktor Moreau prováděl vivisekci na lidské bytosti. Od té doby, co jsem poprvé zaslechl jeho jméno, jsem si v duchu spojoval bizarní zvířecí vzhled obyvatel ostrova s jeho hrůznými skutky. Teď jsem to všechno spatřil na vlastní oči. Znovu jsem si vzpomněl na jeho pokusy s transfúzí krve. Tvorové, které jsem potkal, byli obětí jakéhosi zrůdného pokusu!

Ti bídáci mě chtěli zadržet a oklamat. Tvářili se, že mi důvěřují, jen proto, že mi určili osud mnohem horší než smrt. Nejprve mě chtěli podrobit mučení a pak mi připravit největší potupu, kterou si člověk může představit – vyhnat mě jako podřadného tvora, jako divou zvěř, mezi přízračnou smečku ostatních ztracenců. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli bych nenašel nějakou zbraň. Nikde nic. Pak mi bleskl hlavou nápad. Překotil jsem křeslo, zapřel se nohou a utrhl jedno z jeho opěradel. Náhodou z něj zůstal trčet hřebík, a tak tato nevinná zbraň přece jen začala vypadat hrozivěji. Venku se ozvaly kroky. Prudce jsem otevřel dveře. Stál tam Montgomery. Právě se chystal zamknout.

Zvedl jsem svou improvizovanou zbraň a rozmáchl se s ní proti jeho obličeji. Montgomery uskočil. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se otočil a vyběhl za roh domu.

„Počkejte! Prendicku!“ slyšel jsem jeho překvapené volání. „Nedělejte hlouposti!“

Ještě chvíli, říkal jsem si, a zamkl by mě uvnitř jako pokusného králíka odsouzeného k strašlivému osudu.

Montgomery se vynořil za protějším rohem a stále na mě pokřikoval. Pak se za mnou rozběhl.

Tentokrát jsem vyrazil jako smyslů zbavený severovýchodním směrem. Běžel jsem úprkem k mořskému břehu, a když jsem se ohlédl, spatřil jsem, že s Montgomerym běží i jeho pomocník. Chvatně jsem zatočil do stráně vzhůru. Pak jsem zamířil podél skalnatého údolí, po obou stranách porostlého hustými křovinami, k východu. Uběhl jsem asi míli. Namáhavě jsem oddechoval, do uší mi tepalo prudce bušící srdce. Když už jsem neslyšel Montgomeryho ani jeho sluhu a byl jsem na pokraji vyčerpání, ostře jsem ještě změnil směr k moři a ukryl se do hustého rákosí.

Tam jsem zůstal dlouho. Bál jsem se pohnout, bál jsem se pomyšlení na to, že bych měl něco podniknout. Pod zářícím sluncem tiše oddechovala ospalá krajina. Bylo slyšet jen pištění několika komárů, kteří si mě všimli. Současně jsem rozeznal i jiné ospalé oddechování – přelévání mořských vln na pobřeží.

Asi za hodinu jsem zaslechl, jak mě ze severního směru z velké dálky volá Montgomery. Začal jsem znovu uvažovat, co budu dělat. Domníval jsem se, že na ostrově žijí jen dva vivisektoři a jejich zvířecí oběti. Nebylo pochyb o tom, že mohli některé z těch tvorů donutit, aby jim sloužili proti mně, kdyby toho bylo zapotřebí. Věděl jsem, že Moreau i Montgomery nosí revolvery. Já jsem byl beze zbraně, když nepočítám ten kousek dřeva s trčícím hřebíkem, ale ten se nevyrovnal ani pořádné holi.

Klidně jsem ležel na stejném místě, až jsem dostal žízeň a hlad. V témž okamžiku jsem si uvědomil, v jak beznadějném postavení se nacházím. Nevěděl jsem, jak bych si mohl opatřit něco k jídlu. Mé botanické vědomosti byly příliš chatrné na to, abych dokázal rozpoznat jedlé kořínky nebo plody. Neměl jsem ani žádné pomůcky, abych si mohl nachytat králíky, kteří žili na ostrově. Čím déle jsem přemýšlel o svých neradostných vyhlídkách, tím mi připadaly bezvýchodnější. Nakonec jsem ve svém zoufalství začal uvažovat o zvířecích lidech, se kterými jsem se tu setkal. V duchu jsem přemítal o všech, s nimiž jsem zatím přišel do styku. Odhadoval jsem, který z nich by mi mohl pomoct.

Pak jsem zaslechl psí štěkot a objevilo se nové nebezpečí. Rozmýšlel jsem se jen chvíli, mohli mě totiž snadno objevit. Proto jsem popadl hůl a rychle vyběhl ze svého úkrytu směrem, kde hučelo moře. Vzpomínám si na shluk pichlavých rostlin s trny, které bodaly jako perořízky. Zbrocený krví a v roztrhaných šatech jsem se ocitl na výběžku malé zátoky, jež se otevírala k severu.

Bez zaváhání jsem rovnou skočil do vln. Brodil jsem se po kolena ve vodě zátokou, až jsem se dobral k malému potůčku. Konečně jsem se vydrápal na jeho břeh. V uších mi hučelo. Ukryl jsem se v hustém kapradí a očekával věci příští.

Slyšel jsem opět psa – byl sám –, který se ke mně blížil a štěkal, jakmile dorazil k trnitému houští. Nic jiného nebylo slyšet a já jsem už málem začal doufat, že jsem svým nepřátelům unikl.

Čas plynul a všude stále panovalo ticho, takže jsem po hodině bezpečí znovu nabyl ztracené odvahy.

Tehdy už jsem se necítil tak vyděšený a zoufalý, neboť jsem překročil jistou hranici hrůzy a beznaděje. Byl jsem si vědom toho, že můj život je u konce, a to pomyšlení mi dodávalo sílu k čemukoliv. Dokonce jsem si ve skrytu duše přál setkat se s doktorem Moreauem tváří v tvář. Když jsem se brodil vodou, napadlo…