Ostrov doktora Moreaua

XII
Mluvčí Zákona

Pak se cosi chladného dotklo mé ruky. Prudce jsem sebou trhl a těsně vedle sebe jsem spatřil narůžovělého tvora, který se díky svému zbarvení nejspíš podobal malému dítěti staženému z kůže. Stvoření připomínalo některými svými vzdálenými znaky lenochoda, mělo stejně nízké čelo a pomalé pohyby. Když si mé oči zvykly na šero panující všude kolem, rozhlédl jsem se. Malý tvor podobný lenochodovi stál a upřeně mě pozoroval. Můj průvodce zmizel.

Ocitl jsem se v průrvě mezi vysokými lávovými skalisky, v trhlině mezi jejich ztuhlými jazyky. Na obou stranách se v neproniknutelném šeru krčily neuměle postavené příbytky z mořské trávy, rákosí a palmových vějířů. Cesta, vinoucí se strží směrem vzhůru, byla asi jen tři yardy široká. Byla poházená hnijícími zbytky ovoce a jinými odpadky, a to bylo příčinou nepříjemného zápachu.

Malý růžový lenochod na mě udiveně mžoural. U otvoru nejbližší chýše se znovu objevil opičí muž a pokynul mi, abych vstoupil dovnitř. Poslechl jsem a z jednoho příbytku o kus dál vylezl ještě jeden loudavý netvor. Jako nejasná silueta zůstal stát v jasně zeleném světle a upíral na mě svůj pohled. Váhal jsem. Měl jsem sto chutí utéct stejnou cestou, kterou jsem přišel. Pak jsem se však rozhodl, že prožiju své dobrodružství až do konce, popadl jsem hůl s hřebíkem a vlezl do malé zapáchající chatrče za svým průvodcem.

Otevřel se přede mnou polokruhovitý prostor, podobný přepůlenému úlu. U paty skály, která tvořila vnitřní stěnu, se válela hromada všemožného ovoce a kokosových ořechů. Na zemi stálo několik hrubě opracovaných nádob z lávového kamene a ze dřeva, jedna z nich byla postavena na ledabyle stlučeném stole. Oheň jsem neviděl. V nejtmavším rohu chatrče seděl beztvarý černý chuchvalec, který cosi zahučel. Když jsem vešel dovnitř, opičí muž stál v matném světle dopadajícím sem otvorem dveří a podával mi rozštípnutý kokosový ořech. Odplížil jsem se do druhého kouta a přikrčil se na bobek. Vzal jsem si ořech a začal ho hryzat. Snažil jsem se pokud možno zachovat klid, i když jsem se třásl v nesnesitelně stísněném brlohu po celém těle. K otvoru chýše se přikolébal malý růžový lenochod. Za ním stál ještě jakýsi tvor se šedavým obličejem a svítícíma očima a nakukoval přes jeho rameno dovnitř.

„Jo!“ ozvalo se ze záhadné hromady proti mně.

„Je to člověk! Je to člověk!“ drmolil můj průvodce. „Člověk, člověk jako já!“

„Ticho!“ nařídil hlas ze tmy a cosi zamumlal.

Dojedl jsem svůj ořech za napjatého ticha. Snažil jsem se něco ve tmě rozeznat, ale marně.

„Je to člověk,“ ozval se znovu hlas. „Přichází žít s námi?“

Hlas zněl zastřeně a měl v sobě jakýsi pískavý podtón, který se mi zdál neobvyklý, avšak měl velmi dobrý anglický přízvuk.

Opičí muž na mě pohlédl, jako by na něco čekal.

Bylo jasné, že bych měl odpovědět.

„Přichází žít s vámi,“ řekl jsem.

„Je to člověk. Musí se naučit Zákon.“

Začal jsem už ve tmě rozeznávat černočerné obrysy přikrčené postavy. Pak jsem viděl, že do otvoru chýše nahlédly další dvě hlavy. Sevřel jsem svoji hůl pevněji.

„Říkej slova!“ nařídil tvor ze tmy hlasitěji.

Neslyšel jsem jeho poslední větu.

„Nechodit po čtyřech. To je Zákon,“ začal deklamovat zpěvavě.

Byl jsem na rozpacích.

„Říkej slova!“ naléhal opičí muž a postavy ve dveřích to po něm opakovaly. Jejich hlasy zazněly výhružným tónem. Viděl jsem, že budu muset to nesmyslné zaklínadlo zopakovat. A pak začal prapodivný obřad.

Hlas ve tmě spustil jakousi podivnou litanii, a já i ostatní jsme ji po něm slovo od slova opakovali. Všichni se kolébali ze strany na stranu, plácali se do kolen – a já jsem napodoboval jejich pohyby. Připadal jsem si jako po smrti na onom světě. Bizarní, nejasné postavy, na něž jen místy dopadlo trochu světla, se tu svorně kymácely v temném brlohu a zpívaly:

„Nechodit po čtyřech. To je Zákon. Jsme přece lidé!“

„Nepít vodu bez nádoby. To je Zákon. Jsme přece lidé!“

„Neloupat kůru stromů. To je Zákon. Jsme přece lidé!“

„Nelovit jiné lidi. To je Zákon. Jsme přece lidé!“

A tak to šlo dál, jedno za druhým. Zákazy všemožných pošetilostí i zákazy takových věcí, které jsem tehdy považoval za natolik zvrácené a šílené, že jsem nemohl uvěřit tomu, že by k nim mohlo docházet.

Všichni jsme propadli rytmickému opojení. Brebentili jsme a kolébali jsme se při opakování toho úžasného Zákona stále rychleji. Zvířecí lidé mě zdánlivě strhli a uchvátili, ale ve skutečnosti jsem si v hloubi duše uvědomoval, že se ve mně mísí smích a opovržení.

Dospěli jsme na konec dlouhého výčtu zákazů a pak se náš nápěv změnil:

„Jeho je Dům bolesti.“

„Jeho je Ruka, která tvoří.“

„Jeho je Ruka, která zraňuje.“

„Jeho je Ruka, která uzdravuje.“

A tak to pokračovalo stále dál, nekonečný proud většinou nesrozumitelných blábolu o Něm, ať už to byl kdokoliv. Mohl jsem si říkat, že to všechno je jen sen, ale uvědomoval jsem si, že jsem ve spaní nikdy neslyšel zpěv.

„Jeho je Síla blesku,“ zpívali jsme.

„Jeho je Slaná mořská hlubina.“

Napadla mě hrozná myšlenka: Když Moreau udělal z těchto lidí zvířata, naočkoval jim do jejich zakrnělých mozků myšlenku, že on sám je Bůh. Stačilo se však podívat na jejich bílé zuby a silné drápy, a musel jsem zpívat dál.

„Jeho jsou Hvězdy na nebi.“

Konečně píseň skončila. Viděl jsem, že obličej opičího muže se leskne potem. Mé oči, které si už zvykly na příšeří, daleko zřetelněji rozeznávaly postavu v rohu, která nám předzpěvovala. Velikostí připomínala člověka, avšak byla porostlá tmavošedými chlupy jako teriér. Co to bylo za tvora? Kdo byli ti ostatní? Představte si, že byste byli obklopeni těmi nejhrůzostrašnějšími zrůdami a šílenci, jaké si umíte představit, a pak pochopíte aspoň část z pocitů, jež jsem prožíval, když jsem se octl mezi těmito bizarními karikaturami lidí.

„Je pětiprstý, pětiprstý jako já!“ skřehotal opičí muž.

Napřáhl jsem k němu ruce. Šedý tvor v rohu se předklonil.

„Neběhat po čtyřech. To je Zákon. Jsme přece lidé!“ řekl. Natáhl podivně znetvořené pařáty a ohmatával mi prsty. Jeho ruka vypadala jako kopýtko …