Ostrov doktora Moreaua

XIII
Vyjednávání

Znovu jsem se otočil a sestoupil k moři. Zjistil jsem, že horký pramen ústí do mělké, široké zátoky, hustě zarostlé rostlinstvem, kde se mi pod nohama hemžila spousta krabů a dalších živočichů s podlouhlým tělem a mnoha páry nohou. Došel jsem až na okraj slané vody. Cítil jsem se v bezpečí. S rukama v bok jsem se ohlížel do bujné vegetace, v níž dýmala roklina jako kouřící rána. Ale, jak jsem již řekl, byl jsem velmi rozčilený, a i když mi ti, kdo podobné nebezpečí nikdy nepoznali, nebudou věřit, byl jsem tak zoufalý, že se mi přestalo chtít umírat.

Pak jsem si však uvědomil, že mám jinou možnost. Moreau s Montgomerym mě spolu se zvířaty honí po ostrově – nemohl bych zatím dojít po mořském břehu k jejich ohradě a vpadnout jim do zad? Kdybych vzal kámen a rozbil jejich nedbale stlučenou ohradu, urazil zámek na malých dvířkách a pokusil se nalézt nějakou zbraň – nůž, revolver –, mohl bych s nimi bojovat, až přijdou zpátky. Ať už by to dopadlo jakkoliv, alespoň bych svůj život neprodal lacino.

Proto jsem se vydal po břehu moře na západ. Záře zapadajícího slunce mě oslepovala. Tichý oceán hnal příbojové vlny na pobřeží.

Najednou se břeh začal stáčet k jihu a slunce se objevilo po mé levici. Zanedlouho jsem v dáli spatřil několik postav – Moreaua s loveckým psem, Montgomeryho a další dva muže.

I oni mě už zahlédli. Začali na mě ukazovat a blížili se ke mně. Stál jsem nehnutě a čekal jsem, až ke mně dorazí. Dva zvířecí lidé běželi napřed, aby mi odřízli cestu do vnitrozemí. Montgomery spěchal přímo ke mně. Moreau i se psem ho následovali.

Konečně jsem se vzpamatoval z otupělosti a vstoupil jsem do moře. Zkraje bylo velmi mělké. Byl jsem už třicet yardů od břehu a vlny mi dosahovaly teprve k hrudi. Uvědomoval jsem si, že se mi pod nohama hemží přílivoví živočichové.

„Co to děláte, člověče?“ křičel na mě Montgomery.

Otočil jsem se ve vodě a hleděl na něj.

Montgomery stál na břehu a prudce oddechoval. Obličej měl zrudlý námahou, dlouhé plavé vlasy mu vlály kolem hlavy, převislý dolní ret odhaloval nepravidelné zuby. Moreau se k němu teprve přiblížil, a přestože byl trochu pobledlý, v jeho tváři se nepohnul ani sval. Oba drželi v rukou těžké biče. Ze stráně na pobřeží přihlíželi zvířecí lidé.

„Co bych dělal? Chci se utopit,“ odpověděl jsem lakonicky.

Montgomery a Moreau na sebe nechápavě pohlédli.

„Proč?“ zeptal se Moreau.

„Protože je to lepší, než abyste mě umučili!“

„Já jsem vám to říkal,“ povzdechl si Montgomery a Moreau prohodil cosi tichým hlasem.

„Podle čeho soudíte, že vás budu mučit?“ zavolal Moreau.

„Podle toho, co jsem viděl,“ odvětil jsem. „A podle tamhletěch.“

„Mlčte!“ křikl Moreau a sevřel ruce v pěst.

„Ani mě nenapadne,“ pokračoval jsem. „Kdysi to byli lidé – a co jsou dnes? Nechci dopadnout jako oni!“

Ve stráni stáli Montgomeryho pomocník M'ling a jeden z bíle obvázaných tvorů ze člunu. Ve stínu stromů se krčil můj malý opičí muž, za nímž se skrývalo několik nezřetelných postav.

„Kdo jsou ti tvorové?“ zeptal jsem se, ukázal na ně a zvýšil jsem hlas, aby mě slyšeli. „Byli to lidé, lidé jako vy, kterým jste dal zvířecí podobu a zotročil je, ale teď se jich bojíte. Hej, vy tam,“ zavolal jsem na zvířecí lidi, „poslouchejte dobře! Nevidíte, že tihle dva z vás mají strach, že se před vámi třesou? Proč se jich bojíte? Je vás víc!“

„Proboha,“ volal Montgomery, „nechte toho!“

„Prendicku!“ hulákal Moreau.

Oba křičeli ze všech sil, jako by mě chtěli přehlušit. Za nimi tupě hleděly udivené tváře zvířecích lidí. Jejich znetvořené ruce visely volně podél těla. Tenkrát jsem se domníval, že se mě pokoušejí pochopit a upamatovat se na něco ze své lidské minulosti.

Křičel jsem dál, ale už nevím co vlastně. Něco v tom smyslu, že Moreaua a Montgomeryho mohou zabít, že se jich nemusí bát – nasadil jsem jim k vlastnímu neštěstí do h…