Ostrov doktora Moreaua

VII
Zamčené dveře

Čtenář snad pochopí, že mi zpočátku všechno připadalo velmi zvláštní. Mé postavení bylo výsledkem tak nečekaných dobrodružství, že jsem nebyl schopen s chladnou hlavou posuzovat zvláštnost různých věcí. Šel jsem po břehu za klecí s lamou. Montgomery mě dohonil a řekl mi, abych nevcházel do zděné ohrady. Všiml jsem si, že klec s pumou a mnoho dalších zavazadel stojí před vchodem do ohrazeného prostranství.

Obrátil jsem se a viděl, že velký prázdný člun byl vyložen a vytažen na písčitý břeh. Přišel k nám bělovlasý muž a oslovil Montgomeryho:

„A co teď s tímhle nezvaným hostem?“

„Studoval přírodní vědy,“ podotkl Montgomery.

„Mám hroznou chuť vrhnout se do další práce – teď, když mám nový materiál…,“ kývl muž směrem k ohradě. Oči mu zářily.

„To vám rád věřím,“ souhlasil Montgomery trochu chladně.

„Tam ho pustit nemůžeme a nemáme tolik času, abychom mu budovali nové přístřeší. Nepotřebujeme se mu přece hned se vším svěřovat!“

„Jsem úplně ve vašich rukou,“ pronesl jsem chvatně. Neměl jsem ani tušení, o čem ti dva vůbec mluví.

„Už jsem o tom taky přemýšlel,“ pokračoval Montgomery. „Můj pokoj má přece dveře zvenčí…“

„Jistě,“ přitakal hned druhý muž a ostře na něj pohlédl. Všichni tři jsme se vydali k ohradě.

„Je mi líto, že mám před vámi tajnosti, pane Prendicku, jenže dobře víte, že jsem vás sem nezval. Naše malá kolonie v sobě skrývá tajemství, či spíše třináctou komnatu. Vlastně tam nic tak hrozného není – pro rozumného člověka. Ale když vás ještě neznám…“

„Chápu,“ uklidňoval jsem ho. „Musel bych být blázen, kdybych se hned urazil, že mi nedůvěřujete.“

Mdle se pousmál – koutky úst měl přitom svěšené, jak tomu bývá u morousovitých lidí, a pak souhlasně přikývl. Minuli jsme hlavní vchod do ohrady – byla to těžká dřevěná brána se železnými veřejemi. Náklad byl navršen na hromadě. Brána však byla zavřená a my jsme dorazili k malým dřevěným dvířkám v rohu, kterých jsem si předtím nevšiml. Bělovlasý muž vytáhl z kapsy umaštěného modrého kabátu svazek klíčů, otevřel a vešel. Zaujalo mě množství klíčů stejně jako pečlivost, s níž zamykal.

Následoval jsem ho, až jsem se ocitl v malém bytě, jednoduše, avšak pohodlně zařízeném. Vnitrní dveře byly pootevřené. Vedly do dlážděného dvora. Montgomery je rychle zavřel.

V rohu byla stočená rohož na spaní, malé zamřížované okénko bez skla bylo obráceno k moři.

Bělovlasý muž mi oznámil, že tady budu bydlet. Dále mi vysvětlil, že vnitřní dveře raději zamkne pro případ „nějaké kalamity“, a já za ně nesmím. Upozornil mě na pohodlné křeslo pod oknem a na bohatě vybavenou knihovnu. Zjistil jsem, že se jedná převážné o staré chirurgické knihy a vydání latinských a řeckých klasiků – avšak já v těchto jazycích plynně číst nedokážu. Pak odešel dveřmi, které vedly ven, aby mi dal najevo, že ty vnitřní mi zůstanou už napořád zavřené.

„Obvykle tady jíme,“ oznámil mi Montgomery, chvíli zaváhal, a pak křikl: „Moreau!“

Nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost. Probíral jsem se knihami na polici, ale vtom mě napadlo, že jsem to jméno už někdy předtím slyšel. Seděl jsem pod oknem, vytáhl jsem suchary, chroupal je a přemýšlel. „Moreau!“

Oknem jsem pozoroval, jak jeden z těch nepopsatelných lidí vleče jednu z beden po břehu. Pak mi zmizel z dohledu. Za chvilku jsem zaslechl, jak se ze dvora v druhých dveřích otočil klíč a někdo je zamkl. Zanedlouho jsem slyšel, že v ohradě jsou psi, které přivedli z pobřeží. Zvířata neštěkala, ale podivně funěla a vrčela. Dolehlo ke mně rychlé přebíhání jejich tlap a Montgomeryho konejšivý hlas.

Byl jsem ohromen, jak pečlivě přede mnou skrývali tajemství tohoto místa. Stále jsem vzpomínal, kde jsem se setkal se jménem Moreau. Lidská paměť je však zvláštní věc, a tak jsem si najednou nedokázal vzpomenout, s čím toto povědomé jméno souvisí. Zároveň mi vytanula na mysli vzpomínka na znetvořeného muže, zavinutého do bílé látky, jehož jsem spatřil na pobřeží. Nikdy v životě jsem nevid…