XV
O zvířecích lidech
Probudil jsem se velmi brzy ráno. Od okamžiku, kdy jsem procitl, jsem si zřetelně a jasně uvědomoval Moreauova slova. Skulil jsem se z visuté rohože a zamířil jsem ke dveřím, abych se přesvědčil, že je zamčeno. Pak jsem zkontroloval závoru na okně a zjistil jsem, že je pevně zabezpečená. Vědomí, že ti tvorové, kteří tolik připomínají lidi, jsou opravdu jen zvířecí obludy, jakési groteskní parodie na člověka, mě naplňovala neurčitou předtuchou o tom, co všechno dokážou, a ta byla mnohem horší než strach. Někdo zaklepal na dveře a já zaslechl podivný hovor – to mluvil M'ling. Strčil jsem si do kapsy jeden revolver (stále jsem ho svíral v dlani) a otevřel jsem dveře.
„Dobré jitro, pane,“ pozdravil. Kromě obvyklé snídaně mi přinesl i nedovařeného králíka. Montgomery vešel za ním. Povšiml si, že dosud držím ruku v kapse, a kradmo se pousmál.
Puma ten den odpočívala, aby se jí zahojily rány. Ale Moreau k nám přesto nepřišel; byl to podivín a samotář. Povídal jsem si s Montgomerym – chtěl jsem si udělat co nejpřesnější obraz o tom, jak zvířecí lidé žijí. Nejvíc ze všeho jsem si přál vědět, co těm obludám brání zaútočit na Moreaua a Montgomeryho nebo se rozsápat navzájem.
Montgomery mi vysvětlil, že za svou relativní bezpečnost můžeme děkovat jejich omezenosti. Přestože se jejich inteligence zvýšila a zvířecí pudy byly částečně potlačeny, Moreau jim implantoval pevné zásady, které zcela ochromily jejich obrazotvornost. Byli skutečně jako zhypnotizovaní. Dostali příkaz, že některé věci jsou zakázány a jiné jsou nemožné. Tyto zákazy byly do jejich hlavy zakódovány tak, že nemohlo být ani pomyšlení na nějakou neposlušnost či diskuse.
Stávalo se však, že jejich starý vrozený instinkt byl v příkrém rozporu s Moreauovými příkazy, a pak netvoři příkazů neuposlechli. Soubor předpisů, jemuž říkali Zákon – a ten jsem je slyšel předříkávat – v jejich myslí soupeřil s hluboce zakořeněnými agresivními zvířecími pudy. Ale Montgomery i Moreau věnovali mimořádnou pozornost tomu, aby obludy nepoznaly chuť krve. Kdyby k tomu došlo, mohlo to mít hrozné následky.
Montgomery mi vysvětlil, že Zákon téměř přestává platit po soumraku, hlavně u kočkovitých zvířecích lidí, potmě se totiž takové zvíře cítí velmi silné. Pak se také odváží věcí, které by je ve dne ani nenapadly. Proto mě asi také v noci po mém příchodu pronásledoval leopardí muž. Ale během prvních dnů mého pobytu porušovaly obludy Zákon jen tajně a za tmy. Ve dne panovala všeobecná úcta k četným zákazům.
Je namístě, abych zde uvedl několik obecnějších faktů o ostrově i o zvířecích lidech. Ostrov byl nepravidelného tvaru, měl rozlohu asi sedmi nebo osmi čtverečních mil.[1]
Byl sopečného původu a ze tří stran ho obklopovaly korálové útesy. Několik kráterů a horký pramen tu zbyly jako jediné pozůstatky sil, které ho před dávnými lety vytvořily. Někdy bylo možné pozorovat mírné záchvěvy půdy, občas kužel dýmu zmohutněl a přidaly se k němu gejzíry páry. Ale to bylo všechno. Jak mi Montgomery řekl, na ostrově v současné době žilo více než šedesát těchto podivných Moreauových výtvorů, nepočítaje v to menší zrůdy, které žily v křovinách a neměly lidskou podobu. Celkem jich bylo přes sto dvacet, ale mnohé z nich zemřely a jiné – jako třeba onen plazivý beznohý netvor, o němž mi včera Moreau vyprávěl – zahynuly násilnou smrtí. Zeptal jsem se, zda měli i potomky. Montgomery řekl, že ano, avšak dodal, že většinou pomřeli. Neměl žádný důkaz, že by jejich lidské vlastnosti byly dědičné. Zůstali-li naživu, Moreau se jich ujal a dal jim také lidskou podobu. Žen bylo daleko méně než mužů, a proto byly vystaveny tajným štvanicím, ač Zákon přikazoval monogamii.
Nedokážu popsat zvířecí lidi do všech detailů – nemám na ně vycvičené oko a už vůbec neumím kreslit. V jejich zjevu byl pravděpodobně nejnápadnější nepoměr mezi délkou končetin a trupu. Naše představa o kráse může být ovšem relativní – zvykl jsem si později na jejich podobu a dokonce jsem souhlasil s jejich názorem, že moje dlouhé nohy jsou neohrabané. Dalším výrazným znakem bylo vysunutí hlavy dopředu a zvířecí zakřivení páteře. I opičímu muži chybělo dvojí esovité prohnutí páteře, tak typické pro lidskou postavu. Většinou měli záda ohnutá do oblouku a ruce s krátkým předloktím se jim kymácely podél těla. Sem tam byl některý hustě porostlý chlupy – alespoň pokud jsem přebýval na ostrově.
Další nápadné znetvoření bylo v obličeji. Všichni měli vysunutou dolní čelist, znetvořené uši, velký vyčnívající nos a husté či štětinaté vlasy. Jejich oči měly zvláštní barvu i umístění. Žádný z nich se neuměl smát, jen opičí muž drmolil, jako by…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.