Ostrov doktora Moreaua

III
Tajemná tvář

Chtěli jsme odejít z kajuty, ale zjistili jsme, že nám zastoupil cestu jakýsi muž. Stál na lanovém žebříku a zvědavě nahlížel do podpalubí. Byl poněkud znetvořený – jeho malá, zavalitá postava působila neohrabaným dojmem. Záda mu hyzdil hrb, krk měl porostlý hustými chlupy a hlavu hluboce vklíněnou mezi ramena. Na sobě měl oblek z tmavě modré látky. Podivné byly i jeho vlasy – velmi silné a jakoby drsné.

Neviděl jsem sice psy, ale zato jsem slyšel jejich zuřivé štěkání. Muž sebou trhl a náhodou zavadil o mou ruku. Chtěl jsem ho odstrčit a on se ke mně neuvěřitelnou rychlostí otočil. Tak jsme se ocitli tváří v tvář a já jsem se bezmezně vyděsil. I jeho obličej byl znetvořený. Jeho nos by se daleko spíš dal nazvat rypákem a ve velkých pootevřených ústech se mu blýskaly tak mohutné bílé tesáky, jaké jsem dosud u člověka nikdy nespatřil. Oči měl podlité krví a ořechově zbarvené kulaté duhovky byly nesmírně velké. V jeho tváři jsem viděl podivné vzrušení.

„K čertu!“ zaklel Montgomery. „Kliď se mi z cesty!“

Muž s černou tváří beze slova ustoupil stranou. Šel jsem po schodech, ale neustále jsem se po něm ohlížel. Montgomery se u něho na chvíli zdržel.

„Víš, že tu nemáš, co pohledávat,“ pronesl důrazně. „Máš být na přídi.“

Muž s černým obličejem se celý schoulil.

„Oni…, oni mě tam nechtějí,“ pronesl pomalu. Jeho hlas zněl podivně sípavě.

„Že nechtějí?“ zvolal Montgomery výhružně. „Ale já ti nařizuju, abys tam šel.“

Pravděpodobně by mluvil dál, ale pak si všiml, že jsem ještě neodešel, a zamířil ke mně. Stál jsem na schodech a hleděl ohromeně dolů, natolik na mě zapůsobila groteskní ošklivost toho podivného tvora.

Nikdy předtím jsem neviděl takový zjev, a přece jsem nade vší pochybnost měl jakýsi zvláštní pocit, že jsem už kdesi spatřil tyto rysy a gesta, které mě tolik děsily. Později mě napadlo, že jsem ho snad poprvé zahlédl, když mě přenášeli na loď, ale to mě nijak neuspokojilo. Jak je možné, aby někdo zapomněl, kde podobnou tvář viděl?

Montgomery na mě ale kývl, abych ho následoval, a tak odvedl mou pozornost jinam. Otočil jsem se a pozoroval jsem palubu malé lodi. Po podivných zvucích, které jsem slyšel již předtím, jsem byl trochu připraven na to, co spatřím. Tak špinavou palubu jsem však ještě nikdy neviděl. Byla celá pokrytá spoustou smetí, zbytky mrkve a odřezky zeleniny. K hlavnímu stěžni byla připoutána smečka psů, kteří se hned začali zmítat na řetězu a štěkat na mě. K nízkému zadnímu stěžni byla přivázaná malá železná klec, v níž ležela puma. Klec byla tak těsná, že se v ní zvíře nemohlo ani otočit. Pod zábradlím na pravoboku bylo několik velkých králíkáren. Vpředu ve skříni, vzdáleně připomínající klec, se tísnila osamělá lama. Všichni psi měli nasazené kožené náhubky. Jediným lidským tvorem na palubě byl hubený mlčenlivý lodník u kormidla.

Do záplatovaných špinavých plachet se opíral vítr. Zdálo se, že je malá loď napjala všechny do jedné. Obloha byla jasná, slunce putovalo k západu a zpěněné bílé vlny běžely s námi o závod. Přešli jsme kolem kormidelníka na záď a tam jsme pozorovali, jak se za námi pění voda a jak bublinky vzduchu mizí ve vlnách. Obrátil jsem se a zkoumal špinavou palubu.

„Je to snad plovoucí zvěřinec?“ otázal jsem se.

„Dalo by se říct,“ přiznal Montgomery.

„K čemu jsou ta zvířata? Na prodej? Kapitán si snad myslí, že s nimi bude v jižních mořích obchodovat?“

„Tak to vypadá, viďte,“ odtušil Montgomery, otočil se a zase pozoroval vlny za lodí.

Najednou jsme zaslechli křik a spoustu nadávek a kleteb, které se ozývaly z podpalubí. Vylezl odtamtud znetvořený muž s tmavou tváří. Hned za ním spěchal silný zrzoun v bílé čapce. Lovečtí psi mezitím přestali štěkat, avšak jakmile spatřili prvního muže, opět zuřivě skákali, štěkali a zmítali se na řetězech. Muž se zastavil, jako by se bál kolem nich projít. Zrzoun ho dostihl a zasadil mu strašlivou ránu mezi lopatky. Nešťastník klesl jako tele na porážce a svíjel se v odpadcích mezi zuřícími psy. Naštěstí měli náhubky. Zrzoun se hurónsky zasmál. Potácel se na všechny strany a hrozilo nebezpečí, že se buď zřítí dozadu do podpalubí, nebo upadne dopředu na svou oběť.

Jakmile se tento druhý člověk objevil, Montgomery vyrazil kupředu.

„Ani krok!“ vykřikl hrozivým hlasem. Na přídi se objevilo několik námořníků.

Černý muž skučel neobvyklým hlasem a svíjel se pod nohama psů. Nikdo se nepokusil mu pomoci. Zvířata se ho ze všech sil snažila roztrhat. Jejich střelhbitá těla se míhala v rychlém tanci nad nemotornou ležící postavou. Námořníci na přídi se touto podívanou upřímně bavili. Montgomery cosi křičel a dlouhými kroky k nim chvatně zamířil. Následoval jsem ho.

V dalším okamžiku se černý muž postavil a odpotácel se pryč. Dovrávoral až k hlavnímu stěžni, o nějž se pak opřel. Zhluboka dýchal a pozoroval psy. Zrzoun se spokojeně usmíval.

„Poslyšte, kapitáne,“ oslovil ho Montgomery a popadl ho za paži. „To už nikdy nedělejte!“

Stál jsem těsně za ním. Kapitán se k němu pootočil a hleděl na něj nehybným opileckým pohledem.

„Co nemám dělat?“ zeptal se za okamžik, když se dostatečně vynadíval na Montgomeryho tvář. „Ty prokletej řezníku!“

Prudkým pohybem se snažil vyprostit z Montgomeryho sevření. Když se mu to po dvou marných pokusech konečně podařilo, zastrčil si pihovaté pěsti do kapsy.

„Ten muž je řádný cestující,“ řekl Montgomery. „Radím vám, nechte ho na pokoji.“

„Vlezte mi na záda!“ vykřikl kapitán. Náhle se otočil a zavrávoral. „Na svý lodi si dělám, co chci.“

Myslel jsem si, že ho Montgomery nechá na pokoji – byl přece úplně pod obraz –, ale on jen trochu zbledl a šel za ním až k zábradlí.

„Kapitáne, s tím člověkem se tu bude zacházet slušně!“ pronesl zostra. „Zastrašujete ho od chvíle, co nastoupil na loď.“

Alkoholové výpary způsobily, že kapitán nebyl okamžitě schopen slova.

„Ty prokletej řezníku!“ To bylo vše, co uznal za vhodné říct.

Pozoroval jsem, že Montgomery patří k těm pomalým, tvrdošíjným povahám, které se každý den rozpálí doběla a nikdy docela nevychladnou – a neodpouštějí. Viděl jsem, že jejich spor byl staršího data.

„Je opilý,“ upozornil jsem Montgomeryho, snad spíš z povinnosti. „Nic s ním nepořídíte.“

Montgomery pohrdlivě ohrnul převislý ret.

„Je opilý pořád. Myslíte si, že to ho opravňuje k tomu, aby nechal ubližovat svým cestujícím?“

„Moje loď byla kdysi jak ze škatulky,“ pravil najednou kapitán. „Podívejte se na ni teď!“ mávl rukou ke klecím. Loď měla skutečně k čistotě daleko.

„Moje posádka byla čistá a ukázněná.“

„Byl jste ochoten vzít ta zvířata na palubu!“

„Kdybych radši ten váš ďábelský ostrov nikdy v životě nespatřil! Proč, proboha, potřebujete na takový ostrov zvířata? A ten váš chlap… Nic bych proti němu neměl, kdyby to byl člověk. Ale je to blázen! A nemá na zádi co hledat. Copak si, sakra, myslíte, že celá loď patří jen vám?“

„Vaši námořníci začali toho ubožáka týrat hned, jak nastoupil.“

„Je to netvor, ohyzdný netvor. Moji muži ho nesnášejí. A já zrovna tak. Nikdo ho nesnáší. Ani vy sám.“

Montgomery se k němu otočil zády.

„Toho muže necháte na pokoji!“ pronesl hrozivě.

Ale kapitán měl chuť se hádat.

„Jestli se mi ještě jednou objeví na zádi, rozpářu mu břicho, to mi můžete věřit. Vykuchám mu střeva, to si pište! Vy mi nemáte co poroučet! Já jsem tady kapitán a majitel lodi v jedné osobě. Jsem zde první po Bohu a moje slovo je zákon. Domluvili jsme se, že odvezu vás a vašeho sluhu do Ariky a zpět a na zpáteční cestě vezmu i několik zvířat. Ale nedomluvili jsme se, že to bude takovej blázen, takovej netvor, takovej řezník zatracená …“

Nebudu se šířit, jakými slovy kapitán Montgomerymu spílal. Zahlédl jsem, že Montgomery vykročil ke kapitánovi, a zastoupil jsem mu cestu.

„Je namol,“ uklidňoval jsem ho.

Kapitán začal nadávat ještě hůř než předtím.

„Zavři zobák,“ okřikl jsem ho, protože Montgomeryho tvář nevěštila nic dobrého. Tím se ale proud nadávek zaměřil na mě.

Nicméně jsem byl rád, že jsem určitě zabránil hrozící rvačce i za cenu toho, že se namol zpitý kapitán obrátil proti mně. Myslím, že jsem ještě nikdy v životě neslyšel takový nepřetržitý proud jadrných výrazů, jaký se hrnul z úst tohoto muže, přestože jsem toho už zažil hodně. Jsem spíše mírné povahy, ale nemohl jsem mlčet. Když jsem kapitána okřikl, uvědomil jsem si, že jsem tu jen jako přítěž, že u sebe nemám žádné peníze a jsem úplně závislý na jeho milosrdenství – nebo vypočítavosti. Právě tohle mi teď se zvláštním důrazem připomněl. Ke rvačce ovšem nedošlo.