Ukradené tělo

Nezkušený duch

Vidím před sebou velmi živě výjev jak nám Clayton vypráví svou poslední povídku. Zde seděl po větší část doby v koutě pohovky u prostranného krbu, Sanderson seděl vedle něj a kouřil broseleyskou malou dýmku, jež nesla jeho jméno. Byl tam Evans, a onen div mezi herci, Wish, který je takým skromným člověkem. Zašli jsme si tehdy v sobotu ráno do Mermaid Clubu, mimo Claytona, který tam byl přes noc – což mu ovšem dalo podnět k této povídce. Hráli jsme golf, dokud na něj bylo viděti; naobědvali jsme se a byli jsme v klidném a přívětivém rozmaru, kdy lidé vydrží poslouchati povídku. Když Clayton počal vyprávěti, domnívali jsme se ovšem, že lže. Skutečně je možno, že lhal – což bude moci čtenář záhy posouditi tak dobře jako já. Pravda, že začal, jako by vyprávěl střízlivou anekdotu, myslili jsme si však, že je to jen jeho obvyklý úskok.

„Povídám!“ podotkl, když byl dlouho pozoroval, jak srší jiskry z dýmky, kterou Sanderson vyklepával; „víte že jsem tu byl dnes v noci samoten?“

„Mimo služebnictvo,“ pravil Wish.

„Které spí v druhém křídle,“ pravil Clayton.

„Ano. Dobrá – –“

Dýmal chvíli, jako by dosud váhal, má-li se nám svěřiti. Pak pravil zcela klidně: „Chytil jsem ducha!“

„Chytil jste ducha? Opravdu?“ tázal se Sanderson. „Kde je?“

A Evans, který se Claytonovi nesmírně obdivuje a byl čtyry týdny v Americe, vykřikl: „Chytil jste ducha? Opravdu Claytone? To rád slyším. Vyprávějte nám to.“

Clayton pravil, že tak učiní za chvilku a žádal ho, aby zavřel dveře.

Omlouval se mně pohledem.

„Vím že se tu neposlouchá za dveřmi, netřeba však plašiti naši výbornou obsluhu povídačkami, že jsou zde duchové. Je tu příliš mnoho stínu a dubových výplní, abychom si s tím zahrávali. A víte obyčejný duch to nebyl. Nemyslím však, že se ještě kdy vrátí.“

„Chcete říci, že jste ho nezadržel?“ tázal se Sanderson.

„Neměl jsem k tomu srdce,“ pravil Clayton. A Sanderson odvětil že ho to překvapuje. Smáli jsme se a Clayton tvářil se mrzutě.

„Vím,“ pravil s letmým úsměvem. „Ale pravda jest, že to byl opravdu duch. A jsem si tím jist tak, jako že teď mluvím s vámi. Nežertuji. Myslím to vážně.“

Sanderson zatáhl mocně z dýmky, upíraje jedno své rudé oko na Claytona, a vypustil útlý proužek kouře, výmluvnější než mnoho slov.

Clayton nedbal této poznámky.

„Je to nejpodivnější příhoda, jaká se mi v životě přihodila. Víte že jsem dříve nikdy nevěřil v duchy a podobné věci; a teď hleďte, polapím jednoho v koutě; a celá situace je v mých rukou.“

Uvažoval ještě hlouběji, vyňal nový doutník a uřezával jej svým zvláštním, oblíbeným přístrojkem.

 „Mluvil jste s ním?“ tázal se Wish.

„Skorem celou hodinu.“

„Byl hovorný?“ tázal jsem se, přidávaje se ke straně pochybovačů.

„Chudinka, byl v úzkých,“ pravil Clayton. Naklonil se nad konec svého doutníku s výrazem jemné výčitky.

„Vzlykal?“ tázal se kdosi.

Clayton oddychl si z hluboka při vzpomínce na to.

„Dobrý Bože! Ano.“ A opakoval: „Ubohý hoch! Ano.“

„Kde jste ho dopadl?“ tázal se Evans svým nejlepším a…