Ukradené tělo

Kouzelný krám

Z dálky viděl jsem kouzelný krám již několikrát; šel jsem kolem něho dvakrát nebo třikrát. Výkladní skříň byla plna lákavých drobností, kouzelných míčů, kouzelných slepic, podivuhodných kuželek, břichomluveckých loutek, čarodějských pomůcek, balíčků karet, které se zdály býti zcela v pořádku, a podobných věcí, nikdy mne však nenapadlo, abych tam vešel, až jednoho dne takřka bez výstrahy, přivlékl mne Gip za prst přímo k výkladu a choval se tak, jako by nezbývalo nic jiného, než abych ho vzal dovnitř. Abych řekl pravdu, nemyslil jsem, že to je zde – – Nepatrný krámek na Regent-Streetu mezi obchodem s obrazy a místností, kde pobíhala kuřata, která právě vylezla z přístrojů na umělé líhnutí ale bylo jisto, že je tomu tak. Představoval jsem si, že je to někde poblíž cirku anebo za rohem Oxford Streetu, nebo dokonce v Holbornu; býval vždy trochu zastrčen a poněkud nepřístupný a zdál se mi často pouhým přeludem. Nyní však nebylo sporu, že stojím před ním, a tlustý koneček Gipova ukazováčku drnčel o sklo.

„Kdybych byl bohatým,“ řekl Gip, ukazuje prstem na „vejce, které mizí“, „koupil bych si tohle. A tohle,“ bylo to plačící dítě, jako živé, – „a tohle,“ což bylo tajemstvím a nazývalo se, jak ujišťoval pěkný lístek: „Kup si to a překvap své přátele.“

„Všechno možné,“ pravil Gip, „zmizí pod takovým kuželem, četl jsem o tom v knize.“

„A tady, tatíčku, je peníz, který zmizí, jenom že ho sem takhle položili, abychom viděli, jak se to dělá.“

 Gip, drahoušek, zdědil své chování po matce, nepřemlouval mne, abychom vešli do krámu a netrýznil mne nikterak. Jen, víte, zcela bezděčně, táhl mne za prst ke dveřím a projevoval svůj zájem.

„Tohle,“ řekl a ukázal na kouzelnou krabici.

„Což kdybys ji měl,“ řekl jsem, a při této slibné otázce vzhlédl na mne s tváří náhle rozjasněnou. „Mohl bych ji ukázati Jessii,“ pravil, pamětliv jako vždy jiných.

„Schází ještě skorem sto dní do tvých narozenin, Gibblesi“, řekl jsem a položil jsem ruku na kliku dveří. Gip neodpověděl, avšak stiskl pevněji můj prst a tak vešli jsme do krámu.

Nebyl to obyčejný krám; byl to kouzelnický krám a Gipa opustila náhle všechna ona honosivá přezíravost, kterou by byl pocítil, kdyby šlo o pouhé loutky. Přenechal mně celé břímě rozhovoru.

Byl to malý, úzký krámek, nepříliš dobře osvětlený; zvonek na dveřích zaklinkal plačtivě, když jsme za sebou zavřeli. Na chvilku byli jsme samotni a mohli jsme se rozhlédnouti. Byl tam tygr z papírové hmoty na zaskleněné skříní, ležící na nízkém pultě – vážný tygr, přívětivých očí, který kýval methodicky hlavou. Bylo tam několik křišťálových koulí, porcelánová ruka, držící čarodějné karty, zásoba kouzelných nádrží na ryby různých velikostí a drzý kouzelný klobouk, který nestoudně ukazoval svá péra. Na podlaze stála magická zrcadla. Jedno ukazovalo vás dlouhým a hubeným, v druhém naduřela vám hlava a zmizely nohy, v jiném vypadal jste malý a tlustý jako kulička; a zatím, co jsme se tomu smáli, objevil se prodavač.

Kde se vzal, tu se v…