Ukradené tělo

Páně Ledbeterovy prázdniny

Můj přítel, pan Ledbetter, jest kulaťoučký, malý mužík, jehož zrak, od přírody mírný, stává se přes míru vlídným, pohlédne-li svými skly, a jehož hluboký, rozvážný hlas dráž dívá popudlivé lidi. Z dob jeho učitelské činnosti zůstala mu jakási jasnost výrazu a jistá snaha, aby se za všech okolností, důležitých či bezvýznamných, zachoval pevně a správně. Je knězem z přesvědčení, hraje v šachy a mnozí ho podezřívají, že se potají zabývá vyšší mathematikou – samé to věci spíše chvalitebné než zajímavé. Styk s ním je ovšem mnohým protivný, poněvadž prý je zkrátka a dobře nudný, a tací lidé mně lichotili, divíce se, že se s ním stýkám. Naproti tomu však mnoho lidí trne údivem, že on obcuje s osobou tak zchátralou a zlopověstnou, jako jsem já. Málo lidem je naše přátelství po chuti. To však proto, že neznají pouta, které nás víže, a mé roztomilé spojení – via Jamaika s minulostí páně Ledbetterovou.

Pokud se jedná o tuto minulost, projevuje pan Ledbetter úzkostlivou skromnost.

„Nevím, co bych si byl počal, kdyby se to bylo rozhlásilo,“ a opakuje důrazně: „Nevím, co bych si byl počal.“

Ve skutečnosti pochybuji, že by byl učinil co jiného, než že by se velice začervenal až po uši, ale to se ukáže později; nebudu vám totiž zde vyprávěti o našem prvním setkání, poněvadž je všeobecným pravidlem – ačkoli ho rád porušuji – že konec povídky je lépe vyprávět po začátku, nežli na opak. A začátek tohoto příběhu sahá daleko do minulosti; opravdu je tomu skoro dvacet let, co osud řadou složitých a úžasných manévrů přivedl pana Ledbettera takřka do mých rukou.

V oněch dnech žil jsem na Jamaice a pan Ledbetter byl učitelem v Anglii. Byl již vysvěcen a již tehdy zřejmě týmž člověkem, jakým je dnes: tytéž okrouhlé tvary tváře, táž nebo podobná skla a týž slabý odstín údivu v jeho nehybném výrazu. Byl ovšem rozcuchán, když jsem ho spatřil, jeho límec byl spíše vlhkým obvazem nežli límcem, a možná, že to pomohlo překlenouti přirozenou propast mezi námi; ale o tom všem – jak pravím, později.

Tato příhoda začala v Hithergate-on-Sea zároveň s páně Ledbetterovými letními prázdninami. Přišel tam, poněvadž bylo mu třeba odpočinku, s bleděhnědou cestovní brašnou, označenou „F.W.L.“, v novém, bílém a černém slaměném klobouku a s dvěma páry flanelových kalhot. Byl ovšem rád, že unikl škole – neboť neměl příliš rád hochy, které učil. Po obědě dal se do řeči s povídavým člověkem, který bydlil v pensi, kam se pan Ledbetter uchýlil, jednaje dle rady své tety. Onen povídavý člověk byl jediným mužem v domě. Jejich hovor týkal se truchlivého nedostatku divů a dobro družství za našich dnů, cestovatelské horečky, zmenšení vzdáleností použitím páry a elektřiny, sprostoty reklamy, znehodnocení lidstva civilisací a mnohých podobných věcí. Zejména šířila se ona hovorná osoba výmluvně o tom, jak bezpečnostní opatření ochromila lidskou odvahu a k jejímu nářku připojil se poněkud bezmyšlenkovitě i pan Ledbetter. V prvním záchvatu radosti, že je prost s…