Stroj času

KAPITOLA XI

Vyprávěl jsem vám o nevolnosti a zmatku, který vyvolává putování časem. A tentokrát jsem navíc neseděl pohodlně na sedadle, ale našikmo, zdaleka ne pevně. Určitou dobu jsem se tiskl ke stroji, který se otřásal a točil. Vůbec jsem nedbal na to, kam mířím. Když jsem se dostal k tomu, abych pohlédl na číselník, ulekl jsem se. Jeden ciferník označoval dny, druhý tisíce dnů, třetí milióny dnů a poslední tisíce miliónů. Místo abych obrátil zpět, trhl jsem pákami tak, že jsem opět směřoval dopředu. Na ukazatelích jsem teď zjistil, že se tisícová ručička točila stejně rychle jako vteřinová ručička na hodinkách — do budoucna.

Po chvíli letu se věci prazvláštně proměnily. Šedavý přísvit potemněl, a přestože jsem cestoval úžasnou rychlostí, na chvíli se vrátilo mžikavé střídání dne a noci, jež bylo obvykle projevem pomalejší jízdy, a bylo stále výraznější. Zpočátku mě to velice překvapilo. Změny dne v noc byly stále pomalejší stejně jako cesta po obloze, až se zdálo, že trvají celá staletí. Nakonec se země ponořila do hustého soumraku. Šero jen občas pročísla zářivá kometa na obloze. Světelný pruh, který zanechávalo Slunce, zmizel již dávno, neboť slunce přestalo zapadat — prostě jen stoupalo a klesalo na západě a bylo stále rudější a větší. Úplně zmizel Měsíc. Hvězdy kroužily čím dál pomaleji, až z nich byly jen nepatrně se pohybující světelné body. Chvíli předtím, než jsem zastavil, nakonec viselo rudé a obrovské Slunce nehnutě na obzoru jako kulatá báň, z níž se linulo mdlé teplo a slabá záře a jež občas úplně pohasínala. Na chvíli se rozzářila jasněji, ale vzápětí se vracela ke svému ponurému rudému teplu. Usoudil jsem z toho, že přestalo střídání dne a noci.

Země také ustrnula a obracela ke Slunci jen jednu svoji polokouli, stejně jako se za našich dob chová Měsíc k Zemi. Velice opatrně jsem zpomaloval, pamětliv svého předchozího střemhlavého pádu. Ručičky se otáčely stále pomaleji, až se tisícová přestala točit úplně. Zpomaloval jsem, až jsem rozeznal nejasné obrysy pustého pobřeží.

Zvolna jsem zastavil. Zůstal jsem sedět na stroji času a rozhlížel se kolem sebe. Obloha nebyla už modrá, ale na severovýchodě inkoustově černá. Ze tmy tam jasně zářily bledé bílé hvězdy. Nad hlavou mi visel temný bezhvězdný purpur, který na jihovýchodě přerůstal v jasnější zářivý nach až do míst, kde nad obzorem nehybně spočíval sluneční kotouč. Skály kolem mě měly červenavou barvu. Jedinou známkou života, kterou jsem zahlédl, byla ostře zelená vegetace, jež strměla na jihovýchodním úbočí hor. Byla to zeleň, typická pro lesní mechy nebo lišejníky v jeskyních — ty také rostou ve věčném šeru.

Stroj stál na svažitém pobřeží. Moře se rozkládalo směrem na jihozápad a zvedalo se proti jasné obloze až k horizontu. Neviděl jsem příboj, hru vln, neucítil ani závan větru. Zdálo se však, jako by věčné moře mírně dýchalo, tudíž se ještě pohybovalo a bylo živé. Podél jeho okraje se táhla vysoká vrstva soli, která dostala pod zářivou oblohou narůžovělou barvu. …