Stroj času

KAPITOLA IX

Vyšli jsme z paláce, dokud slunce ještě zčásti viselo nad obzorem. Byl jsem odhodlán hned ráno dorazit k bílé sfinze a doufal jsem, že než nastane úplná tma, projdeme lesy, v nichž jsme se předtím zastavili. Předpokládal jsem, že večer dojdeme tak daleko, jak jen to bude možné, a pak rozdělám oheň, jehož záře ochrání náš spánek. Za tím účelem jsem cestou sbíral klestí i suchou trávu a brzo ho měl plnou náruč. S tímto břemenem jsme postupovali pomaleji, než jsem předpokládal, a kromě toho Weena už byla velmi unavená. I na mě padla ospalost. Byla už temná noc, když jsme došli k lesu. Na křovinatém svahu na jeho okraji chtěla Weena zastavit, neboť se bála tmy před námi, avšak mě poháněl kupředu zvláštní pocit hrozícího neštěstí, které nás mohlo potkat. Nespal jsem už dva dny a noc a byl jsem podrážděný. Cítil jsem, že na mě jde spánek a s ním i morlokové.

Zatímco jsem takto váhal, spatřil jsem, jak se v černém houští za námi nejasně rýsují tři schoulené postavy. Kolem dokola rostly keře a vysoká tráva, a proto jsem se necítil v bezpečí — vždyť by se k nám mohli přiblížit! Odhadoval jsem, že les není ani míli dlouhý.

Kdybychom se skrz něj prodrali na holé úbočí, možná bychom tam našli bezpečnější útočiště. Doufal jsem, že si mohu cestou lesem posvítit kafrem a sirkami. Bylo však jasné, že kdybych musel rozškrtávat sirky, nebudu moci dál s sebou nést suché dříví. S jistou dávkou rozmrzelosti jsem ho složil na zem. Jenže pak mě napadlo, že kdybych ho zapálil, určitě bych nepřátele za námi vyděsil. Později jsem bohužel pochopil jak jsem byl pošetilý, avšak tehdy se mi zdálo, že to je báječný nápad, jak si krýt záda.

Nevím, jestli vás někdy napadlo, jak vzácný úkaz je v mírném podnebí oheň, který nezapálil člověk. Sluneční žár většinou není tak silný, aby mohl zapálit dříví, i když někdy kapky rosy mohou posloužit jako lupa, jako tomu bývá v tropických krajinách. Blesk může něco sežehnout na uhel, ale oheň se zřídka rozšíří dál. Tlející rostlinstvo může také někdy doutnat v procesu kvašení, ale ani to zpravidla nevede ke vzplanutí. Rozklad společnosti dospěl tak daleko, že bylo zapomenuto i umění zažehnout oheň. Rudé jazyky, jež začaly olizovat hromadu dříví, byly tudíž pro Weenu čímsi zcela novým a zvláštním.

Chtěla se k nim rozběhnout a hrát si s nimi. Myslím, že by se do nich vrhla, kdybych ji nedržel. Nicméně se mi to podařilo, a přestože se bránila, vydal jsem se do lesa, který se černal před námi. Kousek cesty nám osvětlovala zář ohně. Když jsem se ohlédl zpět, mezi hustě stojícími kmeny jsem viděl, že se plamen z hromady dříví rozšířil na sousední keře. Po trávě se vzhůru dokonce plazila ohnivá křídla. Zasmál jsem se tomu a obrátil se k temným stromům před sebou. Byla hluboká tma a Weena se ke mně bojácně tiskla. Ale když si oči zvykly, bylo tu ještě dost světla, abych nevrážel do stromů. Nad námi se rozkládala černá obloha, jen občas jsem zahlédl kousek blankytného přísvitu. Nemohl jsem rozškrtnout zápalku, protože jsem n…