Jak jsem vyhrál válku

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Nepřátelská obrana na západ od Rýna se v té době octla v naprostém chaosu. Od Dusseldorfu po Coblenz se do Rýna zhroutily desítky důkladných mostů, když obránci odpálili demoliční nálože. Třebaže jsme toužili po získání předmostí za Rýnem, neměli jsme naději, že nějaký most dostaneme neporušený ... Najednou zazvonil telefon. Volal mě Hodges ze Spa.

„Brade!“ vykřikl Courtney „... Brade, máme most!“

„Most? Myslíš tím neporušený most přes Rýn?“

„No jo ...“

„Krucinál, Courtney,“ povídám, „tohle jim natrhne tričko ...“

Generál Omar Bradley

Příběh vojáka

Když se dvanáctá četa připojila ke spojeneckým branným silám v západní Evropě, jejich předvoj se blížil k Rýnu. Velice mě těšilo, že přicházíme právě včas, abychom se podíleli na nejdůležitějším násilném přechodu vodního toku za celou válku, poněvadž v Itálii, ačkoli jsme tam překročili tolik řek, neměli jsme nikdy to štěstí, abychom se přes ně dostali dřív, než nepřítel vyklidil pole. Násilný přechod řeky je jedním z nejzajímavějších manévrů, k jakému může být vojenský velitel povolán, a já litoval, že v zemi oplývající tolika řekami jako Itálie mi nebylo dopřáno vychutnat složitost této operace.

Postup od Rimini do Boloně připomínal něco jako dostihy přes vodní příkopy. Objevovaly se v pravidelných rozestupech — Conca, Marrechia, Savip, Ronco, Montone a všechny ostatní — a všude zůstaly jen pahýly vyhozených mostů, aby nám pomohly na druhou stranu. Jestliže však dvanáctá četa nikdy nepřekročila žádnou řeku, dokud nám někdo nepostavil most, nebylo to nedostatkem naší snahy. Mohla za to jenom pekelná smůla, která se nám lepila na paty.

Byli jsme plně připraveni na zdolání řeky Marrechie a dostali jsme k tomu účelu šest nafukovacích gumových člunů. Sklíčilo nás, když jsme při pumpování vzduchu zjistili, že všechny utrpěly při dopravě pěticentimetrové trhliny.

„Z toho náklaďáku, ve kterým je ty ženisti přivezli, muselo trčet nějaký dláto či co,“ poznamenal desátník Dooley. „Jsou děsně nevopatrný s těma nástrojema. V těch vrakách se na druhou stranu nedostaneme, pane. Hrozná škoda, kluci do toho byli celí žhaví.“

„Jen se nevzdávat,“ řekl jsem. „Pořád ještě můžeme zaútočit. Přineste ze sedmitunky záplaty na duše a spravíme ty díry!“

Chlapcům trvalo skoro celou noc, než dlouhé trhliny utěsnili drobnými kolečky záplat. Když byly konečné čluny zase vzduchotěsné, desátník Hink z přehnané dychtivosti utkat se s nepřítelem šlapal na pedál hustilky tak vehementně, že mu hustilka odletěla zpod boty jako fotbalový míč a zmizela v kalném proudu Marrechie. Nastrčil jsem na ventilek kus hadičky a seřadil jsem četu, aby střídavě foukala, jako když se nafukuje dětský balónek, a podařilo se nám tak pozvednout splasklou černou gumu do objemu vrásčitých ňader zulukaferské babičky. Ale třebaže chlapci dmychali statečně, až modrali a oči jim lezly z důlků, nepodařilo se nám uvést žádný člun do stavu, aby se udržel na vodě. A než nám major Arkdust poslal novou hustilku, skopčáci se stáhli a ženisti mohli v klidu postavit most.

Když jsme se octli před rozvodněným proudem Ronca, poslali nám útočné čluny z plachtoviny, které se při dopravě sklapovaly a zase rozkládaly na důmyslné dřevěné kostře. Vyznačili jsme si přes bažiny páskami dráhy, kudy spustit čluny na vodu, nacvičili jsme si přistání a ukryli jsme čluny ve křoví. V hodinu H bez patnácti minut jsme plavidla rozložili — abychom zjistili, že se nám okamžitě hroutí pod rukama. Hlavní vzpěry v přídi a v zádi byly vejpůl a balíky plachtoviny se zlomenou páteří se zaboha nedaly proměnit v použitelná plavidla.

„To vypadá na sabotáž,“ prohlásil jsem. „Tohle jsou stopy pilky. Třeba sem v noci přeplaval nějaký Němec.“

Seržant Transom si odborně prohlédl zničené vzpěry. „To nejsou stopy pilky, pane. To je přehlodaný. Nejspíš to udělaly vodní krysy.“

„Copak vodní krysy žerou dřevo?“

„Tady kolem jo, pane. Obrovský italský krysy dřevožravý. Ty nám vyřídily tydle čluny, pane, a můžou bejt při přechodu přes řeku sakra nebezpečný. Ještě klika, že ty naše byly hladový a přehryzaly to rovnou. Kdyby se bejvaly nažraly a nechaly toho v polovičce, povolil by nám ten rám až uprostřed proudu a všichni bysme se byli utopili.“

Považoval jsem za správné a všeobecně prospěšné sepsat pro majora Arkdusta okamžité hlášení o nebezpečí hrozícím od obrovské italské vodní krysy dřevožravé a doprovodil jsem je náčrtky kovové kostry útočných člunů, která by odolala hlodavým zubům. Než jsem s tím byl hotov a než desátník od ženistů přišel opravit přehryzané vzpěry, Němci zase jednou odtáhli a my mohli Ronco překročit za denního světla suchou nohou.

Když náš postup zastavila řeka Montone, poslali nám z týlu celé vagóny kapokových mostních dílců — plovoucí kosočtverce v rozměru asi půldruhého metru na půl, které se daly položit jako plovoucí železniční pražce, nesoucí haťovou vozovku. Ženisti stáli celou noc po pás ve vodě a splétali plovoucí most patřičné délky. Ve dne ležel zakotvený mezi rákosím podél našeho břehu. Příští noc jsme ho začali přetahovat na druhý břeh, a když se jako had vyplazil ze sítin do proudu, popraskal ve všech švech a jednotlivé kapokové dílce uháněly po řece jako velké černé kostky domina.

„Všechna spojovací lana se přetrhala,“ konstatoval jsem.

„To zase ty zatracený taliánský vodní krysy,“ poznamenal seržant Transom.

„Ale já myslel, že žerou dřevo.“

„To dole na Roncu. Tady na Montone žerou i provazy.“

Seržanta od ženistů hrozně rozčililo, když jeho most zmizel po kouskách v proudu, a vyhrožoval, že kvůli tomu někoho bude žalovat. Potopil se, vylovil kousky krysami přehledaných provazů a vzrušeně mi s nimi mával před nosem, právě když desátník Globe uklouzl nešťastnou náhodou na blátivém břehu a praštil ho do zátylku pažbou protitankové pušky. Museli jsme ho v bezvědomí poslat do polního lazaretu a já využil příležitosti, abych po řidiči ambulance poslal majoru Arkdustovi doplněk ke svému dřívějšímu hlášení o vodních krysách, vysvětlující zálibu montonské mutace v provaze…