Jak jsem vyhrál válku

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Během naší návštěvy se Stalin při pohledu na jednoho z maršálů, kterého odnášeli z banketu namol opilého, zeptal Edena, jestli se britští generálové taky opíjejí, a pak dodal: „Já zjistil, že čím moji generálové víc pijou, tím jsou lepší.“

Generálmajor Sir John Kennedy

Válečné řemeslo

Recepce byla velice zábavná. Monty pil vodu, ale pro mne obstaral láhev dobrého červeného. Prohlásil: „Srkl jsem si onehda kapku bílého, ale nechutnalo mi to.“

Tamtéž

Generál Alexander mě důrazně požádal o víc piva pro jednotky v Itálii... Zajistěte, aby pivo — dva litry týdně — šlo přednostně jednotkám pod nepřátelskou palbou, dřív než se dostane jediná kapka pro recepce v týlu.

Memorandum ministerského předsedy

státnímu tajemníkovi války

Totální válka v Itálii znamenala pomalé probíjení vzhůru úzkou botou a výpad od Anzia byl snad jedinou příležitostí k tažení napříč přes poloostrov. Když si to představíme textilácky, útek z vyloďovacího prostoru na pobřeží směřoval kolmo na osnovu, aby u Valmontone odřízl nepříteli zpáteční cestu z Cassina do Říma. Osmdesát kilometrů odtud na jih prchala německá Desátá armáda před naší Pátou a Osmou armádou, které postupovaly po dobytí Cassina a proražení Hitlerovy linie po osnově k severu. Právě když se vyloděné jednotky, postupující napříč, ve směru útoku, přiblížily k Valmontone natolik, aby udeřily, a past byla na sklapnutí, dostaly náhle rozkaz změnit směr hlavního náporu, obrátit se v pravém úhlu směrem po osnově a zamířit před jižnějšími armádami rovnou do Říma.

Od té doby zatížil hlavy historiků a svědomí generálů velký spor o příčinách, moudrosti, nesmyslnosti, aktivech či pasívech tohoto zvláštního rozhodnutí, které místo ke zničení německé Desáté armády vedlo k tomu, že slavně osvobodila Řím. Ale u jednotek, které se tehdy oné operace zúčastnily, to žádnou polemiku nevyvolalo. Vojákům bylo jedno, jestli teoretickým cílem inkoustů, kteří tahali za nitky, je Řím, Valmontone nebo Timbuktu. Bojující vojáci byli v obecném zájmu míru vždycky připraveni postupovat v celkovém směru nepřátelského ústupu, ale jejich přesné cíle byly určeny onou soukromou mezispojeneckou bitvou, která zuřila po celé délce Itálie ... bitvou o flašku.

Jestliže se postupové trasy vysněné vrchním velením náhodou shodovaly s trasami, které si vyžádala tato alkoholická válka, tím líp pro všechny zúčastněné; jestliže ne, tím hůře pro generály.

Hlavní zásobovací linkou z týlu byl pitivod z Beneventa. Bez ohledu na to, jak daleko postoupila fronta na sever, tato životně důležitá alkoholická tepna byla udržována nepřetržitým proudem sedmitunek, vyrážejících k ilegálním výpravám na jih, na vzdálenost sto padesáti kilometrů i víc, skoro až zpátky tam, kde invaze původně začala. Tato britská národní pouť nikdy nekončila, poněvadž v Beneventu vyráběli gin. Nebyli to možná nejlepší výrobci ginu v Evropě, ale přísámbůh, určitě byli nejrychlejší.

Ačkoli to bylo silně proti mým zásadám, plukovník Plaster mě posílal po beneventském pitivodu velmi často. Musím prohlásit, že sdílím mnoho vojenských názorů s polním maršálem Montgomerym, a právě tak jsem s ním zajedno v otázce alkoholismu. Jestliže má důstojník myslet logicky a jednat rozhodně, musí si vždycky zachovat jasnou hlavu. Omezil jsem proto své válečné pití na ono minimum, které si povinně vyžadují státní ohledy.

„Promiňte, že vás pořád do toho Beneventa posílám,“ říkával plukovník, „ale jste jediný z mých důstojníků, na kterého se můžu spolehnout, že mi cestou zpátky nevypije polovičku z toho, co veze.“

Když jsem tam vezl objednávku k narozeninám kapitána Tableta, dostal jsem pokyn, abych se obrátil na chvalně doporučenou palírnu jistého muže jménem Caesario, jehož podnik byl u řeky.

„Potřeboval bych,“ četl jsem ze seznamu, „dvacet litrů ginu, dvanáct litrů whisky a osm lahví brandy.“

„Oukej, šéfe. Chcete to všecko dneska?“

„Ano. Musím se okamžitě vrátit.“

„Moc líto, šéfe. Dám vám gin a whisky pronto, na to tata. Ale brandy můžu dát až zítra.“

„Proč to?“

Omluvně zavrtěl hrbem.

„Gin, whisky ... dělám hnedka. Ale udělat brandy, to trvá dvacet čtyry hodina.“

Požádal jsem ho, aby mi ukázal svou rychlopalírnu, a on mě zavedl do jakési kůlny. Pokud jsem viděl, všechno její zařízení se skládalo z pětihektolitrovéhp sudu denaturovaného lihu, láhve jalovcové třešti, z nádoby s páleným cukrem, z balíčku mletého zázvoru a z čarodějnické křivule s výtažky různých bylin. Zvedl láhev jalovcové třešti.

„Gin dělám pronto.“ Pak ukázal pálený cukr a zázvor. „Whisky dělám pronto... Ale brandy ne tak snadno. Brandy nutno vařit celou noc.“

Z obavy o žaludeční sliznice svých druhů jsem zrušil objednávku brandy a vzal místo toho whisky. Díky svému abstinentnímu nadání jsem pak s úžasem sledoval, jak gratulanti pozvaní kapitánem Tabletem spořádali Caesariovy bleskové destiláty do poslední kapky. A jako zázrakem je to nijak neblaze nepostihlo. Jestli přece, tedy jen tak, že rozbili o něco méně nábytku než obvykle.

Pitivod z Beneventa zásoboval předsunuté jednotky pouze základními dávkami lihovin. Jemnější nápoje nasávaly spojenecké armády z celého kraje, o svůj podíl italské ambrózie sváděly právě zmíněnou bitvu o flašku. Existovaly dvojí operační mapy; jedny poslušně zaznamenávaly hranice, osy postupu a cíle generálů, kdežto na druhých byla vyznačena každá vinice, chateau, palazzo, castello, albergo, taverna i nejsprostší putyka v dosahu jednotky. V téhle tajné bitvě bojoval každý proti každému. Američané, Britové, Poláci, Kanaďani, Novozélanďani i Francouzi, všichni intrikovali a manévrovali jeden proti druhému, aby se zmocnili citadel Bakchových. Žádné chvaty se nezakazovaly, žádné hranice se neuznávaly a jediným měřítkem délky takových pytláckých výprav byla troufalost příslušného velitele.

Plukovník Plaster byl vynikající znalec všeho, co se týkalo alkoholu, a vozil s sebou Vinařského průvodce po Itálii, aby mu neuniklo nic pitelného. Výchova mu vštípila, že se na všechny Evropany za kanálem La Manche díval …