Hlava XXII

2. Clevinger

Když se to tak vezme, měl ten chlap od kontrarozvědky vlastně kliku, protože venku za okny nemocnice nerušeně pokračovala válka. Muži vyváděli jako šílení a dostávali za to vyznamenání. Po celém světě, na obou stranách fronty, obětovali mladí chlapci své životy za něco, o čem jim tvrdili, že je to jejich vlast, a zřejmě to vůbec nikomu nevadilo - nejméně právě těm chlapcům, co obětovali své mladé životy. A nezdálo se, že by to mělo v dohledné době skončit. Pravděpodobný byl pouze Yossarianův vlastní konec, a tak by byl asi zůstal v nemocnici třeba až do soudného dne, nebýt toho vlasteneckého Texasana se zašpičatělou spodní čelistí a tupým, pokřiveným, nezničitelným úsměvem, který mu bude zřejmě do smrti přetínat obličej jako střecha černého kovbojského klobouku. Texasan by byl dal nevímco za to, aby se všichni na pokoji kromě Dunbara a Yossariana cítili štěstím bez sebe. Byl to opravdu velmi nemocný člověk.

Yossarian se však nemohl cítit štěstím bez sebe, ani když mu to Texasan nepřál, protože venku za zdmi nemocnice se stále ještě neodehrávalo nic veselého. Odehrávala se tam jedině válka, ale kromě Yossariana a Dunbara si toho zřejmě nikdo nevšímal. A když se na to Yossarian snažil lidi upozornit, odtahovali se od něho a mysleli si, že se pomátl na rozumu. I Clevinger, kterému už mohlo být dávno leccos jasné, ale bohužel nebylo, na něj vyjel, že se asi zbláznil, když se s ním Yossarian viděl naposledy před svým únikem do nemocnice.

Clevinger na něj v mrtviěném rozhořčení pobouřeně valil oči, opřený oběma rukama o stůl, a křičel: "Ty jseš naprostej cvok!"

"A ukaž mi tady někoho, kdo není," řekl mu na to tehdy unaveně Dunbar. V obvyklém rámusu důstojnického klubu ho téměř nebylo slyšet.

"Já to myslím vážně!" stál na svém Clevinger.

"Vždyť se mě pokoušejí zabít," řekl mu nevzrušeně Yossarian.

"Nikdo se tě nepokouší zabít!" řval na něj Clevinger.

"Tak proč po mně střílejí?" zeptal se Yossarian.

"Střílejí přece na každýho," vysvětloval mu Clevinger. "Chtěli by nás zabít všechny."

"A jaký je v tom rozdíl, prosím tě?"

Clevinger se zase jednou dostal do ráže. Rozčilení ho zvedalo ze židle, oči mu vlhly a pobledlé rty se mu viditelně chvěly. Jako vždycky, když se hádal o principy, ve které vášnivě věřil, skončí to i tentokrát tím, že bude zuřivě lapat po dechu a marně zadržovat hořké slzy svého přesvědčení. Clevinger vášnivě věřil v celou řadu zásadních věcí. Byl to prostě cvok.

"A kdo tedy?" chtěl vědět. "Kdo to konkrétně je, ty lidi, co tě chtějí zabít?"

"Všichni," odpověděl Yossarian.

"Kdo všichni?"

"Můžeš hádat."

"Nemám ponětí."

"A jak teda potom můžeš tvrdit, že to nechtějí udělat?"

"Protože..." Clevinger se zahltil a bezmocně oněměl.

Clevinger skutečně skálopevně věřil, že má pravdu, ale Yossarian měl nezvratné důkazy, protože pokaždé, když vzlétl, aby někde shodil bomby, pálili tam po něm úplně neznámí lidé z kanónů, a to nebyla žádná legrace. A to ještě zdaleka nebylo všechno. Bydlet na ostrově Pianosa ve stanu jako nějaký šupák, to taky nebyla žádná legrace. Za zády se mu hrozivě vzdouvaly kopce a před sebou měl hladké modré moře, které dokázalo mžikem pohltit člověka postiženého křečí a dodat ho po třech dnech vyplaceně na břeh, nafouklého, zmodralého a v rozkladu, s pramínky vody crčícími z vychladlých nosních dírek.

Stan, ve kterém Yossarian přebýval, byl nalepený k okraji nehlubokého, vyšisovaného lesíka, který odděloval jeho eskadru od Dunbarovy. V těsné blízkosti bylo v příkopu podél opuštěné železniční trati uloženo potrubí, kterým se do letištních cisteren přiváděl letecký benzín. Díky Orrovi, Yossarianovu spolubydlícímu, to byl nejluxusnější stan u celé eskadry. Kdykoli se Yossarian vrátil ze zotavené v nemocnici nebo z dovolené v Římě, překvapil ho Orr nějakým novým nápadem, jímž v jeho nepřítomnosti stan vylepšil - tekoucí vodou, krbem s dřevěnými poleny, vycementovanou podlahou. Yossarian vybral místo a společně s Orrem stan zbudovali. Orr, stále se šklebící malé pivo s pilotním odznakem a hustými, vlnitými hnědými vlasy s pěšinkou uprostřed, dal k dispozici své bohaté znalosti a Yossarian, vyšší, silnější, rozložitější a pohotovější, obstaral většinu prací. Bydleli tam jen oni dva, ačkoli do stanu by se bylo klidně vešlo šest mužů. Když přišlo léto, stočil Orr postranní dílce přední stěny, aby větřík, který se ovšem stejně nikdy nezvedl, měl možnost vypudit zevnitř rozpálený vzduch.

Yossarianovým sousedem byl Havermeyer. Ten miloval pražené buráky a bydlel sám ve dvoulůžkovém stanu, v němž každou noc střílel po drobných polních myškách velkými kulkami z pětačtyřicítky, kterou šlohl mrtvému muži v Yossarianově stanu. Za Havermeyerem stál stan, který už McWatt nesdílel s Clevingerem, protože ten stále ještě nebyl zpátky, když Yossarian vyšel z nemocnice. McWatt se teď o stan dělil s Natelym, a ten byl právě v Římě a dvořil se ospalé děvce, do níž se před časem beznadějně zamiloval a kterou její povolání nudilo a která se s Natelym nenudila o nic míň. McWatt byl blázen. Byl to pilot, a kdykoli se mu naskytla příležitost, přelétával tak nízko nad Yossarianovým stanem, jak jen to šlo, aby si vyzkoušel, jestli ho dokáže pořádně vystrašit, a jeho zamilovanou zábavou rovněž bylo nalétávat s ohlušivým řevem nad dřevěný vor, plující na prázdných sudech od nafty za pásem písku u neposkvrněné bílé pláže, kam se chlapi chodili koupat jak je pámbu stvořil. Bydlet ve stanu s bláznem nebylo nic příjemného, ale Nately si to nijak nepřipouštěl. Sám byl totiž taky blázen, a když se stavěl důstojnický klub, chodil tam náruživě pomáhat, kdykoli měl volno. Yossarian tam nebyl ani jednou.

Po pravdě řečeno, takových klubů, které Yossarian nepomáhal budovat, byla celá řada, nejvíc si však cenil právě toho na Pianose. Byl to po všech stránkách důstojný památník jeho pevné vůle. Dokud nebyl klub úplně hotový, Yossarian tam ani nepáchl. Pak tam chodil často - tak se mu ta velká, pěkná, nesourodá budova se šindelovou střechou líbila. Byla to vskutku nádherná s…