Hlava XXII

3. Havermeyer

Když se Yossarian vrátil z nemocnice, nebyl poblíž nikdo kromě Orra a mrtvého muže v Yossarianově stanu. Ten mrtvý muž v Yossarianově stanu, to byl nepříjemný problém, a Yossarian ho neměl rád, i když ho vlastně ani jednou neviděl. Yossariana to tak rozčilovalo, mít ho ve stanu od rána do večera a od večera do rána, že se několikrát vypravil do služební místnosti, aby podal stížnost seržantovi Towserovi, který však odmítal připustit, že mrtvý muž vůbec existuje, a on už samozřejmě taky neexistoval. Ještě zbytečnější byly pokusy zapůsobit přímo na majora Majora, vysokého kostnatého velitele eskadry, který byl podobný sklíčenému Henrymu Fondovi a vyskočil vždycky oknem ven, když se občas Yossarianovi podařilo proniknout pomocí krutých výhrůžek přes seržanta Towsera dovnitř a chtěl si o tom s velitelem promluvit. S mrtvým mužem v Yossarianově stanu to prostě nebyl žádný med. Když se Yossarian vrátil z nemocnice, našel Orra, s kterým to taky nebyl žádný med, jak si hraje s kohoutkem regulujícím přívod benzínu do kamínek, která začal mezitím stavět.

"Co to tu děláš?" zeptal se ostražitě Yossarian, když vešel do stanu, ačkoli dobře viděl, o co jde.

"Někde to tu uniká," odpověděl Orr. "Snažím se to spravit." "Prosím tě, nech toho," žádal ho Yossarian. "Znervózňuje mě to." "Když jsem byl ještě kluk," řekl na to Orr, "strkal jsem si do huby planý jabka a chodil jsem s nima celej den. Pod každou tváří jedno."

Yossarian odstrčil chlebník, z něhož začal vyndávat svoje toaletní potřeby, a v duchu se připravil na nejhorší. Uplynula minuta. "Proč?" zeptal se nakonec, když pochopil, že mu nic jiného nezbývá.

Orr se vítězoslavně zahihňal. "Protože jsou lepší než koňský kaštany."

Orr klečel na podlaze stanu. Vytrvale rozebíral kohoutek, drobné součástky pečlivě rozkládal kolem sebe, přepočítal si je, každou si nekonečně dlouho prohlížel, jako by ještě nikdy v životě neviděl nic, co by se té věcičce aspoň vzdáleně podobalo, a pak začal celý mechanismus zase skládat; a tak se to opakovalo pořád dokola, stále se stejnou trpělivostí a s neutuchajícím zájmem, bez sebemenší stopy únavy, bez jakékoli známky, že by toho už konečně hodlal nechat. Yossarian se na to Orrovo kutění díval a bylo mu jasné, že ho bude muset chladnokrevně zabít, jestli ihned nepřestane. Zabloudil očima k loveckému noži, který mrtvý muž v den svého příchodu zavěsil na tyč moskytiéry. Vedle dýky viselo prázdné kožené pouzdro, z něhož Havermeyer ukradl mrtvému muži tu pětačtyřicítku.

"Když jsem nemoh sehnat planý jabka," pokračoval Orr, "musely stačit koňský kaštany. Koňský kaštany jsou přibližně stejně velký jako planý jabka a mají vlastně příhodnější tvar. Na tvaru ovšem nakonec vůbec nezáleží."

"Proč jsi chodil po světě s pláňatama v hubě?" ptal se Yossarian znovu. "To jsem chtěl vědět."

"Protože mají šikovnější tvar než koňský kaštany," odpověděl Orr. "Vždyť jsem to zrovna povídal."

"Ty jeden zlomyslnej posedlej montére, ty vyděděnej čubčí synu," nadával mu Yossarian obdivně, "proč sis proboha vůbec něco do tý svý huby strkal?"

"Já jsem si nestrkal do huby jen tak něco," řekl na to Orr. "Já jsem si vycpával tváře planejma jabkama. A když jsem nemoh sehnat pláňata, nosil jsem koňský kaštany. Pod tvářema."

Orr se zahihňal. Yossarian si nařídil, že bude mlčet, a poslechl se. Orr čekal. Yossarian to vydržel déle.

"Pod každou tváří jeden," pravil Orr.

"Proč?"

Orr po tom slůvku chňapl jako sup po mršině. "Co proč?"

Yossarian zavrtěl hlavou, usmál se a odmítal odpovědět.

"To je divný, tady s tím ventilem," uvažoval Orr nahlas.

"Co je s ním?" ptal se Yossarian.

"Protože jsem chtěl -"

Yossarian se dovtípil. "Co jsi proboha chtěl?"

"- mít ducatý tvářičky."

"Ducatý tvářičky?" žasl Yossarian.

"Chtěl jsem mít ducatý tvářičky, jako jablíčka," vysvětloval Orr. "Už jako dítě jsem vždycky toužil po tom, mít jednou ducatý tvářičky, a tak jsem se rozhod, že na tom budu pracovat tak dlouho, dokud toho nedosáhnu, a ať se propadnu, nakonec jsem to dokázal, a to právě tímhle způsobem - že jsem chodil celej den s planejma jabkama v hubě." Znovu se zahihňal. "Pod každou tváří jedno."

"A proč jsi chtěl mít tvářičky jako jablíčka?"

"Já jsem vlastně nechtěl mít tvářičky jako jablíčka," řekl Orr. "Chtěl jsem prostě mít velký boubelatý tvářičky. Na barvě mi tak nezáleželo, jenom jsem chtěl, aby byly pěkně boubelatý. Dělal jsem pro to všechno možný, jako ti šílenci, co o nich píšou, že celej den mačkají v ruce gumový balónky, aby měli sílu v prstech. Já jsem byl vlastně jeden z nich. Já jsem se taky motal celej den po světě s gumovejma balónkama v dlaních."

"Proč?"

"Co proč?"

"Proč ses celej den motal po světě s gumovejma balónkama v dlaních?"

"Protože gumový balónky -"

"- jsou lepší než planý jabka?"

Orr se zachechtal a zavrtěl přitom hlavou. "Protože jsem si chtěl chránit dobrou pověst pro případ, že by mě někdo přistih, jak si to šinu kolem s pláňatama pod tvářema. Když jsem měl v rukou gumový balónky, moh jsem klidně zatlouct, že mám pod tvářema planý jabka. Pokaždý když se mě někdo zeptal, proč chodím s tvářema vycpanejma pláňatama, rozevřel jsem prostě dlaně a ukázal mu, že chodím s gumovejma balónkama, ne s pláňatama, a že je nosím v rukou, a ne pod tvářema. Byl to docela dobrej fór. Jenom jsem nikdy nevěděl, jestli tomu ten člověk rozuměl, protože když mluvíš s dvěma pláňatama v hubě, tak lidi těžko chápou, co jim vykládáš."

Yossarian teď taky těžko chápal, co mu to Orr vykládá, a napadlo ho, jestli si tentokrát přitom, jak mluví, nestrká náhodou špičku jazyka pod jednu ze svých boubelatých tvářiček.

Yossarian se rozhodl, že už neřekne ani slovo. Bylo by to zbytečné. Znal Orra a věděl, že je naprosto beznadějné snažit se z něho vytáhnout, proč chtěl mít ty boubelaté tvářičky. Bylo by to stejně marné, jako když se vyptával, proč ho tenkrát v Římě v těsné chodbě před otevřenými dveřmi pokoje, kde bydlela mladší sestra Natelyho děvky, ta holka tak vytrvale mlátila střevícem do hlavy. Byla velká a macatá, s d…