Hlava XXII

12. Boloňa

Byl to vlastně seržant Knight, a ne kapitán Black, kdo vyvolal tu všeobecnou paniku kolem náletu na Boloňu. Jakmile se dozvěděl cíl, sklouzl z korby náklaďáku a za chvíli si přinesl dvě rezervní protiflakové kombinézy. Tím dal signál k zahájení pochmurného procesí k padákovému stanu, které se těsně předtím, než byly rezervní protiflakové kombinézy rozebrány, změnilo ve zběsilý úprk.

"Hele, co se děje?" ptal se Kid Sampson nervózně. "To ta Boloňa bude taková zabíračka?"

Nately seděl na podlaze náklaďáku jako v transu, svou vážnou tvář skrýval v dlaních a neodpovídal.

Způsobil to tedy seržant Knight a potom ta série odkladů, protože právě když už onoho prvního rána nastupovali do letadla, přihnal si to džíp se zprávou, že nad Boloňou prší a že se operace odkládá. Než se vrátili do tábora, pršelo už i na Pianose, a tak mohli po zbytek dne jenom upřeně zírat na linii fronty, vyznačenou na mapě schované pod stříškou zpravodajského stanu, a jako zhypnotizovaní dumat nad tím, že z téhle šlamastyky už nevyvážnou. Přesvědčivě o tom vypovídala úzká červená stužka přišpendlená na mapě napříč italskou pevninou - pozemní síly uvízly téměř sedmdesát nepřekonatelných kilometrů jižně od cíle a bylo vyloučené, že by město včas obsadily. Od náletu na Boloňu nemohlo muže na Pianose už nic zachránit. Byli v pasti.

Jedinou jejich nadějí bylo, že by už nikdy nepřestalo pršet, a té se oddávat nemohli, protože věděli, že dříve či později déšť ustane. Když na Pianose opravdu přestalo pršet, pršelo v Boloni. A když déšť nad Boloňou ustal, začalo cedit na Pianose. A pokud nepršelo ani tam, ani tam, docházelo k vyšinutým, nevysvětlitelným jevům, jako byla třeba ta průjmová epidemie nebo posunutí frontové linie. V průběhu prvních šesti dní se museli čtyřikrát shromáždit, absolvovali předletovou přípravu a potom je zase poslali zpátky. Jednou dokonce už vzlétli a seřadili se do formací, ale z kontrolní věže je ještě stačili vrátit. Čím víc pršelo, tím hůř se cítili. Čím hůř se cítili, tím usilovněji se modlili, aby nepřestalo pršet. Po celou noc vzhlíželi k obloze, a když spatřili hvězdy, klesali na duchu. Po celý den civěli na linii fronty, vyznačenou na velké mapě, jež se v prudkém větru kývala na stojanu a kterou vždycky, když začalo pršet, odtáhli i se stojanem pod stříšku zpravodajského stanu. Rudě červená atlasová stužka na ní vyznačovala celní pozice spojeneckých pozemních sil ve všech sektorech italské pevniny.

Ráno po pěstním utkání Hladového Joea s Huplovou kočkou přestalo pršet na obou místech. Rozjezdová dráha počala vysychat. Bude trvat celých čtyřiadvacet hodin, než dostatečně ztvrdne, ale obloha zatím zůstávala bez mráčku. Roztrpčenost, která se v každém hromadila, přecházela postupně v nenávist. Nejdříve nenáviděli pěšáky na pevnině, protože se jim dosud nepodařilo dobýt Boloňu. Pak se jejich nenávist přenesla přímo na linii fronty. Celé hodiny upírali oči na šarlatovou stužku protínající mapu a z hloubi duše ji nenáviděli, protože se nechtěla hnout směrem na sever a přelézt to zatracené město. Když se snesla noc, shromáždili se v temnotě u zobrazené linie fronty s baterkami a jako mlčenliví prosebníci tam i nadále drželi stráž, jako by doufali, že spojeným úsilím svých ponurých modliteb tou stuhou pohnou.

"Já tomu nemohu věřit," volal Clevinger na Yossariana hlasem, který přeskakoval odporem a údivem. "Totální návrat k primitivním pověrám. Pletou si příčinu a následek. Je to stejně pošetilé jako klepat na dřevo nebo držet někomu palec. Ti lidé opravdu věří tomu, že kdyby se někdo v noci přikradl k té mapě a posunul linii fronty za Boloňu, tak by na ten nálet nemuseli. Umíš si to představit? My dva jsme tu asi poslední, kteří si zachovali zdravý rozum."

Uprostřed noci to Yossarian předem zaklepal na dřevo, podržel sám sobě palec, po špičkách se přikradl k mapě a posunul na ní linii fronty za Boloňu.

Desátník Kolodny se pak časně ráno po špičkách vkradl do stanu kapitána Blacka, sáhl pod moskytiéru a jemně třásl vlhkou lopatkou, kterou tam nahmátl, dokud kapitán Black neotevřel oči.

"Co mě budíte?" kňoural kapitán Black.

"Obsadili Boloňu, pane kapitáne," oznámil mu desátník Kolodny. "Myslel jsem, že byste to měl vědět. Znamená to, že se ten plánovaný nálet ruší?"

Kapitán Black se vzpřímeně posadil a metodicky si začal třít dlouhá hubená stehna. Pak se oblékl a vynořil se ze stanu, oči přimhouřené, naštvaný, neoholený. Obloha byla bez mráčku a bylo teplo. Bez vzrušení si prohlédl mapu. Už to tak bylo - dobyli Boloňu. Ve zpravodajském stanu už zatím desátník Kolodny vyřazoval z navigačních souborů mapu tohoto města. Kapitán Black se s hlasitým zívnutím posadil, dal si nohy na stůl a zatelefonoval podplukovníku Kornovi.

"Co mě budíte?" kňoural podplukovník Kom.

"Dneska v noci obsadili Boloňu, pane podplukovníku. Znamená to, že se nálet ruší?"

"O čem to mluvíte, Blacku?" bručel podplukovník Korn. "Proč by se měl nálet rušit?"

"Protože obsadili Boloňu, pane podplukovníku. Znamená to, že se nálet ruší?"

"Samozřejmě že se nálet ruší. Máme teď snad podle vás bombardovat svoje vlastní jednotky?"

"Co mě budíte?" kňoural plukovník Cathcart do telefonu podplukovníkovi Kornovi.

"Obsadili Boloňu, pane plukovníku," oznamoval mu podplukovník Korn. "Myslel jsem, že byste to měl vědět."

"Kdo obsadil Boloňu?"

"Naši."

Plukovník Cathcart byl radostí bez sebe, protože ho to zprošťovalo nepříjemného závazku bombardovat Boloňu, aniž tím jakkoli utrpí jeho pověst statečného chlapíka, kterou si vysloužil tím, že k tomu účelu nabídl své lidi. I generála Dreedla dobytí Boloně potěšilo, přestože se velmi zlobil na plukovníka Mooduse, že ho vzbudil, aby mu to oznámil. Velitelství divize to rovněž uvítalo a rozhodlo, že důstojník, který město obsadil, dostane vysoké vyznamenání. Protože se žádný takový důstojník nenašel, udělili medaili generálu Peckemovi, který jediný projevil dost iniciativy a řekl si o ni.

Jakmile generál Peckem obdržel tento metál, začal pro sebe požadovat větší dávku zo…