Hlava XXII

Joseph Heller
(Hodnocení: 4)

96 

Elektronická kniha: Joseph Heller – Hlava XXII (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: heller01 Kategorie: Štítky: , ,

Popis

Joseph Heller: Hlava XXII

Anotace

První a zároveň nejslavnější protiválečný román Josepha Hellera. Fenomenální úspěch dnes již klasického díla Hlava XXII, který mu otevřel cestu k velké spisovatelské kariéře, získal především popisem osudů hlavního hrdiny Yossariana a jeho letky bombardérů útočících na Itálii. Heller vychází ze svých vlastních zkušeností s armádou a svou prózou předznamenal to, co v americké kultuře naplno otevřela vietnamská válka o pětadvacet let později.
Joseph Heller tu píše o světě, v němž je vše postavené na hlavu. Odehrává se za druhé světové války a v sérii absurdních epizod vyprávěných z hlediska několika různých postav satiricky napadá krutost a nesmyslnost válečné mašinerie. Poručík letectva Yossarian je se svou bombardovací letkou ze základny na ostrově Pianosa ve Středozemním moři nucen útočit na různá italská města, a stejně jako jeho druhové ve zbrani se snaží udržet si uprostřed válečného šílenství a navzdory absurdním příkazům svých nadřízených zdravý rozum a dostat se domů. Yossarian již nechce riskovat při náletech a dělá proto všechno možné, aby se aktivní službě vyhnul. Kniha mimo jiné satiricky a trefně vystihuje deziluzi z americké koncepce 2. svět. války a právem náleží k nejlepším válečným románům 20. stol.

Joseph Heller – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

4 recenze Hlava XXII

  1. Vendula P.

    Když jsem knihu dočetla poprvé, musela jsem k ní po čase vrátit a začít zase od začátku, protože jsem zjistila, že se tam rozvíjí spoustu detailů, které se vám ne vždy hned propojí. Skvělá protiválečná kniha, jedna z nejlepších tohoto žánru!

  2. A. Musílek

    Lidská hloupost mě dpokáže pořádně vytočit a proto už prvních několik kapitol téhle knihy mě málem odradilo od další četby. Ještě že jsem vydržel, protože ten mix absurního humoru (místy černého) a závažných a hlubokých myšlenek, dotýkajících se samotné podstaty fungování lidské společnosti a lidské povahy, se tu Hellerovi povedlo namíchat skvěle. Toho sobectví, sebestřednosti, bezohlednosti, chamtivosti co tu je… ale kvůli vší té absurditě, je to vlastně svým způsobem humor (i když skrze slzy).

  3. Ivan Karásek

    Trefná obžaloba mnoha lidských vlasností, vedoucích v důsledku ke zbytečným válkám. Při čtení jsem si mnohokrát vybavil seriál M.A.S.H., skoro bych řekl, že některé epizody se Hellerovou Hlavou XXII inspirovaly.

  4. Zita Mračková

    Skvělé satirické dílo od Josepha Hellera. Absurditu války a celé vojenské mašinerie je zde vystihnuta dokonale. Místy je to dost legrace, ale na vážné a dost hluboké téma. Hlavní hrdina se ocitá uvězněn ve spárech vojenské byrokracie, která je možná ještě horší než útočící nepřítel. Čiší z toho velká beznaděj, kterou značně zpestřují právě ony humorné pasáže. Dala by se tu dokonce najít jistá podobnost s naším slavným Švejkem.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

33. Natelyho děvka

V Římě se mu stýskalo po sestře Duckettové. Když Hladový Joe odletěl se svým kurýrním letadlem, bylo to prakticky to jediné, čím si mohl krátit dlouhou chvíli. Yossarianovi se po sestře Duckettové stýskalo tak strašně, že vyběhl do ulic a lačně pátral po Lucianě, na jejíž smích a neviditelnou jizvu nemohl zapomenout, nebo po té podnapilé, rozcuchané couře s kalným pohledem, které z hluboce rozepnuté oranžové saténové blůzky dráždivě vykukovala překypující bílá podprsenka a kterou tenkrát Aarfy tak necitelně donutil, aby svůj nemravný prsten s lososově růžovou kamejí vyhodila z okénka auta. Jak po těch děvčatech toužil! Avšak hledal je marně. Beznadějně je obě miloval a věděl, že už žádnou z nich nikdy neuvidí. Zmocňovalo se ho zoufalství. Začaly ho pronásledovat vidiny. Prahl po sestře Duckettové, aby jí mohl vyhrnout sukni až do pasu a obnažit její útlá stehna až k bokům. Rozdal si to místo toho s nějakou hubenou prostitutkou, kterou trápil vlhký kašel - sbalila ho v jedné úzké uličce mezi dvěma hotely. Nebylo to však zdaleka ono, a tak spěchal do ubikace mužstva za macatou, přítulnou služkou v sněhobílých kalhotkách, která byla sice celá pryč z toho, že ho zase vidí, ale nepodařilo se jí patřičně ho uspokojit. Zůstal tam a šel si brzy lehnout, sám. Ráno se probudil celý otrávený a po snídani tam povalil jakousi pěknou, malou, buclatou dívčinu, kterou tam objevil, ale i s ní to nestálo za moc, a tak ji hned potom vyhnal a šel se ještě trochu prospat. Dřímal až do oběda a pak se vydal nakupovat dárky pro sestru Duckettovou. Služce se sněhobílými kalhotkami koupil šálu a ta mu svou vděčnost projevila tak lačně, že zase ihned začal šílet po sestře Duckettové a žádostivě se vyřítil ven znovu pátrat po Lucianě. Místo ní však našel Aarfyho, kterého dopravil do Říma vracející se Hladový Joe ještě s Dunbarem, Natelym a Dobbsem. Aarfy se však toho večera odmítl zúčastnit opilé záchranné výpravy, jejímž cílem bylo vysvobodit Natelyho děvku z rukou postarších vojenských hlavounů, kteří ji drželi v zajetí v jednom hotelu, protože nechtěla říct strejdo.

"Proč bych měl zrovna kvůli ní riskovat, že přijdu do maléru?" ptal se Aarfy povýšenecky. "Ale tohle Natelymu neříkej. Pověz mu, že mám neodkladnou schůzku s jedním velmi významným členem bratrstva."

Parta postarších vojenských hlavounů nechtěla Natelyho děvku pustit, dokud ji nedonutí říct strejdo.

"Řekni strejdo," chtěli po ní.

"Strejdo," řekla.

"Ale ne. Řekni strejdo."

"Strejdo," řekla.

"Pořád to nechápe."

"Pořád to ještě nechápeš, viď? Jak tě máme nutit, abys řekla strejdo, když nám vždycky poslušně vyhovíš a řekneš to? Už je ti to jasný? Takže když ti řekneme, abys řekla strejdo, neříkej strejdo. Ano? Tak řekni strejdo."

"Strejdo," řekla.

"Ale ne, neříkej strejdo! Řekni strejdo."

Neřekla strejdo.

"Výborně!"

"Senzace!"

"No konečně. Řekni strejdo!"

"Strejdo," řekla.

"To nemá cenu."

"Nemá to cenu, není to vono. Prostě na nás kašle. To není žádná sranda, nutit ji, aby řekla strejdo, když je jí úplně fuk, jestli ji nutíme říct strejdo nebo ne."

"Vono je jí to fakticky fuk. Řekni noha."

"Noha."

"Vidíte? Mužem si dát třeba nohu za krk, jí je to mašlička. Jsme pro ni vzduch. Mužem ti bejt ukradený, viď?"

"Strejdo," řekla.

Opravdu jí mohli být ukradení, a to je hrozně rozčilovalo. Pokaždé když zívla, surově s ní zatřásli. Vyhrožovali jí, že ji vyhodí z okna, ale ani to ji nevyvedlo z klidu. Ty vysoce postavené činitele to totálně demoralizovalo. Nudila se, nic ji nezajímalo a strašně se jí chtělo spát. Táhla to nepřetržitě už dvaadvacet hodin a litovala, že jí ti chlapi nedovolili odejít zároveň s dvěma dalšími děvčaty, s nimiž tu orgii zahájili. Nedovedla pochopit, proč jim tak záleželo na tom, aby se smála, když se smáli oni, a proč chtěli, aby se jí líbilo, když se s ní milovali. Byla to pro ni všechno jedna velká záhada, ale vůbec ji to nezajímalo.

Nevěděla, co po ní vlastně chtějí. Vždycky když se jí zavřely oči a hlava jí klesla na prsa, zatřásli s ní a probudili ji a znovu ji nutili, aby řekla strejdo. A vždycky když řekla strejdo, byli moc zklamaní. Co to asi znamená, to strejdo, říkala si. Seděla na pohovce v trpné, flegmatické otupělosti, pusu ochable pootevřenou, všechno šatstvo nedbale pohozené v koutě na podlaze, a právě když ospale uvažovala o tom, jak dlouho asi ještě hodlají sedět nazí kolem ní v tom elegantním hotelovém apartmá a nutit ji, aby řekla strejdo, přivedla tam Orrova stará přítelkyně, která se mohla málem počurat, jak se smála Yossarianovým a Dunbarovým opilým fórkům, Natelyho a ostatní členy jeho povedené záchranné expedice.

Dunbar vzal Orrovu starou přítelkyni s láskyplnou vděčností za zadek a podal ji jako štafetu dozadu Yossarianovi, který si ji opřel o dveře, objal ji oběma rukama kolem boků a chlípně se o ni otíral celým tělem. Objevil se však Nately, chytil Yossariana za paži, odtrhl ho od ní a odvedl ho do modrého salónu, kde už byl Dunbar v plné práci. Všechno, co mu přišlo do ruky, vyhazoval oknem ven na dvůr. Dobbs se zase oháněl stojanem popelníku a demoloval nábytek. Náhle se ve dveřích vedoucích do dalšího pokoje zjevil nahý, směšný človíček, kterému na břichu svítila jizva po operaci slepého střeva, a zabečel:

"Co se tady děje?"

"Máš špinavý nohy, lemoune," řekl mu Dunbar.

Muž si oběma rukama přikryl přirození a zmizel. Dunbar, Dobbs a Hladový Joe tedy blaženě pokračovali v demolici a co dokázali uzvednout - elá... hop! - vyletělo oknem. Brzy byli hotovi s různými součástmi uniforem, povalujících se po gaučích, a s příručními zavazadly na podlaze a právě se pustili do likvidace cedrové skříně, když se znovu otevřely dveře do vedlejší místnosti a capkavě do nich vstoupil jiný bosý pán, který od krku nahoru vypadal neobyčejně distingvovaně.

"Poslyšte, nechtě toho, ano?" vyštěkl. "Co si to vůbec dovolujete?"

"Máš špinavý nohy, lemoune," řekl mu Dunbar.

Muž si zakryl klín stejně jako ten první a ztratil se. Nately se hnal za ním, ale cestu mu zastoupil onen p…