Pražské a jiné historie

Eduard Bass

62 

Elektronická kniha: Eduard Bass – Pražské a jiné historie (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: bass06 Kategorie:

Popis

E-kniha Eduard Bass: Pražské a jiné historie

Anotace

O autorovi

Eduard Bass

[1.1.1888-2.2.1946] Český novinář, publicista, reportér, humoristicko-satirický spisovatel, dramatik, autor písňových textů a kabaretiér, představitel demokratického proudu. Vlastním jménem Eduard Schmidt. Eduard Bass se narodil v Praze první den roku 1888, jako syn majitele kartáčnické firmy na Smíchově. V roce 1905 ukončil studia na staroměstské obchodní akademii. Po prázdninách podnikl cestu na zkušenou do Belgie a po návratu šel studovat chemii...

Eduard Bass: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Pražské a jiné historie“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pan učitel
Historka morální

Nelze říci, že by měl kurát Matoušek na ministranty štěstí. Od té doby, co ztratil pěšáka Kieswettra, nevydržel mu ministrant déle než soudek mešního. Infanterist Škvára kradl šikovateli Binningrovi „přesčasy“; pobožný infanterist Nevěřil nakazil čtyři ošetřovatelky; dragoun Vaca to přetáh o velkonocích o tři dny; infanterist Kameník se jakžtakž držel, ale uprostřed mše dostal tercianu a klepal se obden v posteli; a nejhorší ze všech byl ta sviňa Sliwinski, který uštipoval z mináže pečeni, olizoval dorty a nakonec vychlastal celou zásobu mešního. Kurát Matoušek už si nevěděl rady; na komandovaného ministranta se nevzmohl, a co mohlo ve špitále choditi, to byl samý nevěrec a darebák. Ležel jednou na pětaosmdesátce jeden ze zásobáren, náramně pozorně poslouchal kurátovy proslovy, za svaté obrázky vlídně děkoval a i jinak byl milý a uctivý. Ale když na něj kurát udeřil, zda by mu nešel ministrovat, ukázalo se, že je to – s odpuštěním – žid. Toť se ví – ze zásobáren! Kuráta Matouška div tehdy neranila mrtvice, když se ten Polický přiznal. Takové spousty svatých obrázků, a on všecky posílal ženě do obchodu, aby je rozdávala dětem jako reklamu, s vytlačeným vzadu razítkem firmy!

Pak už nebyla s kurátem žádná řeč. Vypomáhal si, jak to šlo, klení a sakrování ministrantům dávno odpustil i na nějaké to víno sem tam nekoukal, ale pořádku v bohoslužbě nedosáhl. A to ho rmoutilo, protože byl sice tlustý a takto veselý, ale před oltářem si připadal jako před nepřítelem a dbal nesmírně na vážnost situace.

Jednou se přihnal do nemocnice rozezlen, protože mu ministrant zase nepřinesl kabát a čepici a on musel s biretkem a v rochetce od pohřbu do města. V koutě u schodou čekala na něho sestřička Herethusa.

„Velebný otče,“ zašveholila na něho, když viděla, že se mračí, „velebný otče, na dvaapadesátce máme přírůstek, ischias, z toho by mohl být ministrant.“

„Zas takové dřevo, sestřičko?“

„Nikoliv, velebný otče, je to prý inteligent, učitel.“ Kurát Matoušek se rázem vzchopil. Učitel! To byla jeho touha a sen! Učitel – to je přec něco jiného. Ten už má přisluhování v krvi!

Hrnul se tedy na dvaapadesátku, třetí postel vlevo. Tu ležel, trochu zkroucený, ale s očima měkkýma jako beránek. Kurát se hned dal do řeči. Učitel Chramosta se bránil, ukazoval na bolesti v noze a potíže při chůzi. Ale čím déle mu kurát vysvětloval výhody ministrantství, tím více ochabovalo jeho zdráhání. A když pak velebný pán promluvil mezi čtyřma očima s primářem a vrchním štábním, ukázalo se, že ischias učitele Chramosty je zatvrzelý případ, který sice okamžitě nepřekáží ve vykonávání lehčích služeb, ale přesto musí být delší dobu svěřen lékařskému ošetřování v nemocnici.

Tento nález působil na zdravotní stav učitele Chramosty přímo zázračně. Odpůldne vybelhal se z postele, kvečeru šoural se po chodbách a ráno již provázel kuráta do kostela.

Jakživ neměl kurát Matoušek takové asistence, jako když se zapracoval učitel Chramosta. Latinář sice nebyl, a to mu dělalo trochu potíží, ale vojenský pánbů se na latinu neohlíží. Zato to ostatní! To bylo vidět inteligenci! Vína vyšetřil na kapku a naléval ho vždy spíše víc nežli míň. Z jeho tváří při obřadu zářila důstojnost sama, a kráčel-li za kurátem při pohřbu, byl vtělený zármutek i oddanost ve vůli Páně. Jeho hlas vznášel se ke kostelní klenbě s vroucností žalmistů a do jeho pohledu dostala se i při raportu taková tklivost a křesťanská pokora, že mu dovolili nejen spát doma, ale i nosit večer civilní mundúr.

„Nic platno,“ říkával kurát Matoušek v kasině, „učitel je učitel. To je přec vidět inteligenci!“

Tak míjel měsíc za měsícem, regiment se po panu učiteli nesháněl, a čím déle to trvalo, tím více stoupala jeho zbožnost, že byl hotov dáti bohu, i co bylo císařovo.

Občas arci snesla se nad ním bouře náhlých přehlídek, ale to vždy navštívil pobožný kurát židovského primáře, a protože si ti dva náramně rozuměli, ischias učitelovo se zhoršilo a žádná komise s ním nemohla hnout. Po čase ovšem přišly chvíle těžší a horší.

„Učiteláčku, učiteláčku,“ poklepal mu jednou kurát starostlivě na rameno, „jestlipak četli už dnešní rozkaz?“

„Nečetl, důstojnosti! Kde bych já měl kdy na takové zábavy. Monstranci jsem vyleštil a teď tuhle kaprálovi Dezortovi domlouvám, aby zanechal hýření…“

„Nu, to se tedy podívají, učiteláčku!“

A kurát Matoušek ukázal mu ve velké knize na jeden odstavec. Začínal se jako všechny ostatní: MKBe…