Pražské a jiné historie

Slučí paštika

Je mnoho věcí lahodných a delikátních, jež dodává na náš stůl zvěř našich lesů a hájů; jsou krmě složité i jemné, jež působí na jazyk jako komorní kvarteto chuti; ale nade vším se vznáší slučí paštika jako vrchol labužnických představ. Není arci slučí paštika jako slučí paštika, všecko záleží na rafinovaném kumštu její přípravy. A tu mohu – co mohu, tu musím prohlásit, že slučí paštika doktora Kabeláče je prostě dílo mistrovské. Spatříš ji, a chmury z čela zmizejí; čichneš k ní, a líbezné sny tě obetkají; nařízneš její vábnou hmotu, a sliny po jazyce tryskají v mohutných gejzírech; ochutnáš, a temné bytí se rozzáří v růžový třpyt ráje. Taková je slučí paštika doktora Kabeláče a já mohu s dobrým svědomím prohlásit, že jsem jakživ nejedl nic tak chutného a lahodného. A smím-li tuto mezi čtyřma očima pronést důvěrné slovíčko pravdy, pak se přiznám, že jsem nejedl ani paštiky doktora Kabeláče. Ale to zůstaniž prosím přísně mezi námi. Doktor Kabeláč je můj zubní lékař, s tím si nepřeji rozhodně žádných nepříjemností. Bůh mne chraň, aby měl na mne nějaký vztek člověk, který má právo rýpat se čas od času v zánětu mé okostice, a mimoto mi pak posílá účty. S takovými lidmi je nejlíp vyjít v dobrém. Ostatně je historie jeho slučí paštiky větší, než by se na první pohled zdálo.

Začíná se to u paní Mourkové. Paní Mourková maluje. Tak, jak se to zpravidla provozuje: vypije se láhev koňaku, pak se k ní přidá herynek a kytara s citrónem a udělá se z toho umění. Zítra k ní jdu na čaj, a mohu proto dnes beze všeho zaujetí prohlásit, že je to umění znamenité. Je to bystře viděno, tvarově zmocněno, barevně zmoženo, kompozičně sevřeno, lineárně zladěno, ideově zhutněno a zvláště citrón a kytara přímo vyjadřují všechnu složitost moderní doby. Hlavní věcí je, že láhev musí být aspoň načatá, kterémuž poslání milerád o čajích paní Mourkové vyhovuji. Netajím se přitom svým obdivem k umění paní Mourkové. Paní Mourková naopak zase o mně tvrdívá, že jsem nejdokonalejší z mužů, jež zná. Jak je vidět, lze při troše sebezapření učinit život mnohem snesitelnějším.

Stalo se tedy, že se jednou paní Mourková nabažila citrónů i kytar a zatoužila po nových tvarech a nových harmoniích. Seděla mezi námi v křesle a s indiánkem v ruce zatoužila:

„Chtěla bych něco zcela nového! Ach, míti tak jiné valéry, míti tak jinou škálu! Takhle Bezděz nebo aspoň bažanta!“

Zubní doktoři jsou vždycky mecenáši umění.

„Bezděz nebo bažanta?“ vykřikl doktor Kabeláč. „Buďte ubezpečena, milostivá paní, že vám jednu z těch dvou věcí přivezu. Mám tam revír.“

Paní Mourková znala velkou linii všech podniků doktora Kabeláče a byla od té chvíle přesvědčena, že jí přiveze Bezděz. Ale překvapení bylo větší. Doktor Kabeláč jí poslal sluku. Střelil ji, když pod Bezdězem mířil na bažanta. Nebýt sluky, jež se mu obětavě vrhla do rány, byl by odstřelil Bezděz. Tak aspoň sluka slučovala v sobě představu obého.

Paní Mourková byla okouzlena. Přičichla k sluce a vykřikla: „Konečně nature morte!“

Načež ji urovnala na stolek mezi kaktus, tři esa a tahací harmoniku, a napjavši pěkně našepsované plátno, pustila se příštího jitra do malování. Malovala jeden den, malovala druhý den, malovala třetí den. Taková mrtvá sluka není žádný lehký problém ani pro portrétistu. Čtvrtého dne se paní Mourkové zdálo, že sluka změnila výraz a barevné valéry obrazu že se pošinuly. Ale to se stává, když se člověk časem vžije do modelu, jako je mrtvá sluka. Šestého dne byly vztahy valérů na obraze zase vyrovnány a paní Mourková přikročila k dovršení posledních světel a stínů. Osmého dne se jala zlepšovat pazourky a drápky. Desátého dne se vrátila k zobáčku. Malovala neústupně od rána do večera a sluka pořád ležela jako prvního dne, s nožkami vzhůru a hlavičkou přes okraj stolu dolů. Vzduch v ateliéru se stával těžkým a spousta much se v něm potácela jako omámena neznámým opojením. Otevřel-li někdo dveře, valila se hustá vůně po schodech dolů, do vily, jejíž obyvatele přepadla těžká melancholie. Cizí návštěvy v těch dnech nějak prořídly a ti, kteří přišli, brzo se zase poroučeli. Jediný doktor Kabeláč vydržel seděti několik hodin nad mrtvou slukou a vyprávěti paní Mourkové neuvěřitelné historie o tom, co všecko už v životě zastřelil, když mířil pod Bezdězem na bažanta. Šestnáctého dne, kdy paní Mourková malovala sluku, byl pan Mourek stižen nějakou záhadnou chorobou. Lékaři radili změnu vzduchu. Buď Egypt, nebo Špicberky, cokoliv, jen nezůstat už v ateliéru. Radu však nebylo možno provésti, ježto sluka nebyla ještě hotova.

Dvacátého dne dala stará věrná služka paní Mourkové po třicetileté oddané službě výpověď. Z jejího štkavého prohlášení bylo možno jen vyrozuměti, že ji tu v poslední době všecko dusí.

Dvaadvacátého dne zjistili, že domovník z vily zmizel, zanechav dopis, v němž se se všemi loučil a oznamoval, že ho život v takovém ovzduší pranic netěší. Že prý má docela rád svoje povolání, ale že se nedá v něm otrávit, že nikdy nepronesl ani slova proti herynkům, ale co prý je moc, to prý je moc. A že prý se nevrátí dříve, dokud mu páni nezaopatří gázmasku.

Uprostřed všech těchto nepochopitelných příhod malovala paní Mourková svoji sluku neúchylně od rána do večera, den za dnem, týden za týdnem. Konečně bylo dílo hotovo. Mrtvá sluka ležela na něm jako živá. Paní Mourkové nastala nyní otázka, kam s modelem. Vhodila sluku do smetí, ale chodci v okolních ulicích se zastavovali, čichali rozhořčeně do vzduchu a zle mluvili o obecním hospodářství. Před vilou nastávalo srocení lidu rozčileně uvažujícího, odkud to přichází. Manželé Mourkovi vzali tedy vpodvečer sluku a tajně ji zakopali u plotu.

V noci se sběhli psi z celé čtvrti, přeskočili zeď a podhrabali plot, a za žalostného vytí i rozčileného kňučení se váleli zmámeni po hrobečku nešťastné sluky. Také kocouři táhli se po plotech a řvali. Manželé Mourkovi uznali, že to takto dále nejde. Vyhrabali sluku a zakopali ji v pozadí zahrady hluboko pod zem. A šesti kameny ještě zatížili upěchovanou hlínu.

Tři dny …