Pražské a jiné historie

Eduard Bass

62 

Elektronická kniha: Eduard Bass – Pražské a jiné historie (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: bass06 Kategorie:

Popis

E-kniha Eduard Bass: Pražské a jiné historie

Anotace

O autorovi

Eduard Bass

[1.1.1888-2.2.1946] Český novinář, publicista, reportér, humoristicko-satirický spisovatel, dramatik, autor písňových textů a kabaretiér, představitel demokratického proudu. Vlastním jménem Eduard Schmidt. Eduard Bass se narodil v Praze první den roku 1888, jako syn majitele kartáčnické firmy na Smíchově. V roce 1905 ukončil studia na staroměstské obchodní akademii. Po prázdninách podnikl cestu na zkušenou do Belgie a po návratu šel studovat chemii...

Eduard Bass: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Pražské a jiné historie“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Letohrádek Jeho Milosti

Malý, přitloustlý stařeček, usmívající se stále jako u fotografa, přijížděl denně navštěvovati nemocné. Nepřístupnou vznešenost své biskupské hodnosti přenechával kočímu a lokajovi, kteří – jako by si byli vědomi, že jim zbývá jen tato vnější uzavřená forma – vypracovali ji důsledně a neúprosně do nejmenšího, chladného mrknutí okem. Kočí a lokaj zůstali však před vraty a do nemocnice vstupoval pouze usměvavý stařeček, těšící nemocné. Konal svou pochůzku těsně za židovským primářem. Rozdílel své sladké jedy nebeské jako onen pozemské, jenže nikdo mu úředně nestanovil toxickou dozi. Bylo to na počátku války; všechny nemocnice byly přeplněny, ani ne tak raněnými, jako spíše těmi, jichž konstrukce podlehla prvnímu nárazu útrap a hrůz. Revmatikové, srdeční vady, chycené plíce; diagnózy se opakovaly postel za postelí.

Ale všechna ta vzedmutá vlna lásky, která zaplavovala odjíždějící do pole i vracející se do nemocnic, zdála se slabá a nedostatečná. Již museli ležeti tři vojáci na dvou postelích a biskup stařeček strávil ve špitále celé dopoledne. Nejhorší bylo, že se ani duchovní útěchou, ani dotýkanými obrázky, ani svěcenými růženci nelepšil zdravotní stav mužstva. Lanšturmáci, kteří přibyli z pole, trpěli zřejmě nemocemi neobyčejně těžkými a komplikovanými. Měsíc za měsícem míjel a nikdo se necítil zdráv, spíše mu bolestí přibývalo. A že transporty z pole chodily stále, nebylo už ve špitále ani hnutí. A tu viděla Jeho biskupská Milost, že se musí něco učiniti.

Druhého dne seděl v lenošce u velitele.

„Tak a tak, pane vrchní štábní. Mám vilku ve vsi, dvě hodiny odtud. Ne velkou, ne malou. Nemohu se na tu hromadu neštěstí tady dívat, a proto vám dávám vilku k dispozici. Dvacet vojínů tam můžete ubytovat a já je dám stravovati na svoje útraty. Je to sice málo, co mohu učiniti, ale kdyby každý vykonal, co může…“

Komandant děkoval v pohnutí a J. M. biskup vybatolil se do chodby a cupital vesele ke kočáru.

Nazítří byla již transferace dvaceti nemocných nařízena. Případ nebyl lehký. Vila byla vzdálena, takže lékař nemohl dojížděti; proto muselo se vybrati dvacet lidí tak těžce nemocných, že si této zvláštní milosti zasloužili, a přitom zase tak lehce nemocných, aby mohli tu cestu denně vykonati. Primář si s tím nevěděl rady, komandant v duchu sakroval, jaké to budou zas „sviňské starosti“, a vojáci byli všichni poplašeni. Konečně zvítězilo u nich přesvědčení, že není dobře hýbati se odněkud, kde se člověku dobře daří, a od té chvíle jali se naříkati na takovou spoustu bolestí, že se primář neodvážil je přeložiti z postele na postel, natožpak na dvě hodiny cesty. Šikovatel Mařánek zkusil to s nemocnými zostra, ale bylo z toho křiku, pláče, nářku a rámusu, že raději utekl z pokoje a venku si jenom odplivl. Nezbylo než zavolati kaprála Moučku, diplomata. Po dlouhém hledání, řvaní a sakrování stáhli ho ve třetím patře z kavalce, který měl dezinfikovati po erysipelu. Přišel rozvážně do kanceláře, zasalutoval fajfkou a vyslechl rozkaz. Že jako má po dobrém pohnouti dvacet nemocných k transferování do vily Jeho Milosti, a když to provede bez rámusu, že padne viržinko. Vyslechl rozkaz bez hnutí, jen zamrkal okem na viržinko. Pak si dal čepici do týla a rovnou na číslo 55.

Pětapadesátka – největší pokoj. Před dveřmi jako by Moučku přešla všechna čilost. Pomalu je otevřel, pomalu šoural se pokojem ke stolu. Sedl na lavici, fajfku natáhl přes stůl, čepici stáhl na levé oko, odplivl a zaklel.

„Co je, kaprále?“ ozvalo se z postelí.

„Ale – hrom už aby to všecko vzal. Ani chvilky není klidné. Zase už přijde nějaká přehlídka.“

„Přehlídka? A kdy?“

„Koncem týdne. Nu, mne se to netýká, tentokrát to jde na pacienty, ale nějaký malér je při tom vždycky.“ Mezi nemocnými vznikl poplach. Těžké případy zdvíhaly se z postele a přisedaly ke stolu.

„Přehlídka pacientů? Jak to?“

„Jak to! Přijede komise, nějaký vrchní obrštába s generálem, a budou prohlížet. Kdo je tu přes tři měsíce, musí být představen. A u koho nic nenajdou, poplave ke kádru.“

Plivl daleko přes stůl a zpod štítku čepice mrskl okem po nemocných. Už byli všichni kolem něho.

„Tamhle ve druhém patře to pár hochů vyhrálo. Půjdou zítra k biskupovi do vily – to je, pane, štísko! Tam přijdou s novým datem a pak ta volnost! Žádný doktor, žádný dohled, žádná přehlídka…“

„Hm… pane kaprál… je už všech dvacet vybráno?“

„Nu, ještě není. Povídal mi dole felák, abych se odpoledne po tom koukl.“

Zas mrskl okem po okolí. Vzadu se dva moníci radili. Potom šli, vytáhli kufírky a šťourali se v nich. V pokoji kolem se debatovalo. Pak se ti dva promáčkli až k Moučkovi.

„Povídám, pane desátníku, není libo kousek buchty? Maminka mi poslala…“

„Ukaž, jestli je bílá. Černou…