Lidé z maringotek

Úvahy
zkušeného iluzionisty

Prosím za velectěné prominutí, promluvím-li o ženách z hlediska čistě odborného. Kdykoli je řeč o nich a o lásce, slyším vždy rozechvělé hlasy pronášet slovo kouzlo. Kouzelná dívka, magická žena, čarodějné umění lásky, zklamané iluze. Pánové, pracuji v kouzlech a iluzích už skoro padesát let, a proto snad především já mohu o tom říci něco závažného. V našem rodě ostatně kvete magie již v kolikeré generaci, jsme takříkajíc dynastie iluzionistů. Začíná se to mým pradědečkem, ale ten tvrdíval, že už jeho děda se živil anglickým mícháním. To snad račte vědět, co je anglické míchání: spakluje se k sobě skupina trumfů nebo figur a pak se karty místo míchání řežou. Ale při každém říznutí se ten pakl protáhne ostatními kartami veskrze, takže jej zase máte pohromadě. A tak můžete karty říznout třeba desetkrát a pořád máte tytéž trumfy v ruce. To je to anglické míchání, kdežto Francouzi raději dělají most: ohnou vybraný pakl v ruce a on se pak od ostatních karet trošičku odráží. Mezi námi řečeno, nejbezpečnější jsou ovšem bizotýrované karty, když si figury na dlouhé hraně maličko zašlejfujete. Esa uprostřed, krále při koncích, kdo má naexecírované prsty, vymákne to ihned, udělá při rozdávání second dealing, to jako šoupne protivníkovi kartu zespodu místo svrchu a sobě naloží es a figur, kolik potřebuje. Taky v tom může posloužit volta, přetočit vrchní kartu na spodek hry nebo obráceně. Ale to je moc těžký trik, když se to musí provést neviditelně u stolu, mezi partnery. Prapradědeček to asi uměl, protože dědeček vždycky tvrdíval, že jsme ze staré umělecké rodiny.

Proto říkám: Když kouzla, tedy já. Velké řeči o ženských kouzlech nemám rád, jelikož žádná veritabilní kouzla neexistují a všecko jen egzižuje chytrost, obratnost a techniku. Také si na nás, v našem rodě, nikdy žádná ochechule nepřišla, to bych moh potvrdit notariátně. Byly takové, samo sebou, které se začaly kolem nás, v našem rodě, protahovat a prokrucovat, dělaly oči, pouštěly áchy a óchy a vyráběly nonstop všelijakou pičičandu; bodejť by ne, jsme přece někdo, jsme partie – račte uvážit, že par exemplum já, jezdím-li na svůj vlastní účet, jenom těmihle holými prsty uživím na turné osmnáct krků, jelikož mám dva traktory s maringotkami a dva forďasy, abych pobral celou ekipu. Ale že bychom my u nás v rodě naletěli ženské na její čiryčáry, to zas ne, to my dovedeme docela nonšalantně říc: Přistup, zázraku, zanech kouzel a ukaž, jak jsi technicky stavěná. Vysoké koleno, úzký bok, ohebná ruka, volné rameno, to jsou ty hlavní fortele, co egzižujeme. Tvářička taky, toť se ví, ale tvář se už vždycky nějak adaptuje; hlavní věc je, aby eminentně figura odpovídala požadavkům. Ta musí být ferstklasik.|Dejme tomu, že by měl našinec fébl pro molet ženskou. Já to nepopírám, že molet ženská má něco do sebe, tuhle vypuklinka, tamhle vypuklinka, to člověka inauguruje, oko se pokochá, ruka si polahodí, duch si zabujaří – člověk není proti estetice. Ale technicky, pánové, tec…