Fušeři mezi námi a další sloupky

V bludišti slov

Eduard Bass (1940)

UVEDENÍ:
Proč je ministr financí "občodosta", kde se vzala v češtině "mičuda"? Přípěvek amatérského slovotvorce k novotvarům v českém jazyce – ve 2. polovině 19. století.

Podivuhodnou přitažlivost má řeč, kterou mluvíme. Její slovní poklad je ve své většině majetkem každého z nás a ačkoli jím vládneme celkem bez rozpaků, přece jen se zpytavý mozek každé chvíle zastaví nad některým jejím kamínkem a chtěl by vědět, odkud je, jak jsme k němu přišli, co vlastně znamená. Filologové v posledních letech hojně a horlivě vykládají každou zvláštnost, za níž se mnohdy skrývá významný kus kulturních dějin národa i lidstva. Méně bezpečně, zato však ještě horlivěji bádají o tajnosti slov neodborníci. Karel Čapek začal jednou v Lidových novinách delší rozhovor s čtenáři o původu a smyslu všelikých rčení a pokroucenin a byla z toho lavina čtenářských dohadů, kterou redakce musela nakonec zarazit, aby čtenáře místo poučení nemátla.

Takový zájem byl ve zvídavých českých hlavách odedávna a čím méně se znaly zákony, jimiž se tvorba slov v češtině i v jiných jazycích řídí, tím fantastičtější byly výklady starých výrazů a tím grotesknější pokusy o vytvoření slov nových. Co uměl z místních jmen vybájit Hájek a jaké pitvory vnášel do češtiny Pohl, o tom se často psalo. Méně se ví o pozdější druhé vlně omylů, která vznikala jednak domněnkou, že Slované byli původně rozšířeni po celé Evropě a v místních názvech všude zanechali po sobě stopy, jednak z překotné a neurovnané snahy po rychlé modernisaci řeči novodobé. Této vášni propadlo v českých zemích v době předbřeznové mnoho vzdělanců a jejich objevy zůstaly velkou většinou jenom v rukopisech. Jeden z nich, dnes úplně propadlý do nepaměti, působil dlouhá léta na Moravě: Václav Mikuláš Kříž, benediktin, či jak on říkal, benešín rajhradský. Rodem byl z Poličky v Čechách, gymnasium studoval v Litomyšli a osmnáctiletý vstoupil r. 1801 do kláštera. Jako novic šel pak na theologii do Prahy a do Brna, v době napoleonských válek kaplanoval ve Šlapanicích a pak byl střídavě farářem v Syrovicích, ve Starém Rousínově, v Heflajnu a zase žil v mnišském společenství rajhradském. Byl to milý, dobrosrdečný kněz lidového typu, veselý, vtipný, družný, nadšený šachista, velký milovník zpěvu a písní, i dosti rozverných, sám hojný jich veršovník, který skládal svým farníkům ke starým nápěvům nové sloky a texty a doma v klášteře oslavoval každou událost básní. Pastýřské své povinnosti vykonával s jakýmsi selským důvtipem; když na příklad v Syrovicích marně s kazatelny zápasil se zakořeněným karbanem, šel po chalupách a naučil mládež hrát šachy a dámu a skutečně tím přemnohou duši vyrval karetnímu ďáblu z drápů. V klidu a tichu kláštera se dožil téměř devadesáti let, zemřev 13. října 1872 a zanechav bratřím po sobě úsměvnou památku milého, zábavného stařečka podivína.

To podivínství vycházelo právě z jeho lásky k české řeči. Uctíval ji nejen tím, že sbíral lidové písně – dvě knihy jich měl…