Malá skleněná gilotinka

BRATŘÍ BASSOVÉ:
Povídka, k níž nedošlo

Nikdy se mi nepodaří vypovědět, jak lituji, že nemám bratra. Nevím, jaké trpké zkušenosti měla se mnou stará paní Bassová, že se po mém narození zapřísáhla oním slavným citátem never more. Ze svého hlediska měla asi ta hodná paní pravdu, ale z mého dnešního hlediska musím toho jen litovat. S trpkou závistí pozoruji, jak soužití dvou bratrů ulehčuje existenci každému z nich; a dvojnásob je mi hořko, shledávám-li, že i na Parnasu se etabluje rychleji firma o dvou společnících než jedinec sebesilnější. Od bratří Goncourtů^[79] až po bratry Vaňky potvrzuje se stále výhoda takového vzájemného doplňování: co neví jeden, ví druhý, co nedovede druhý, svede okamžitě první, a když z nich neví už žádný nic, dohromady přece jen něco vyvedou.

Z tohoto úvodu vidíte, že chovám k svému neexistujícímu bratru pocity úcty velmi něžné, ba že můj poměr k němu je, skoro bych řekl, sentimentální. Ale jsem přesvědčen, porovnáte-li to, co jsem v úvodu napsal, s prvními velkými literkami nadpisu, že si řeknete: tuto jde o nějaký úskok.

A přece lpím úzkostlivě na pravdě. Ale stojím-li i padám-li se svým úvodem, musím nicméně přiznat, že autorem této historie nejsem nikterak já sám; a mám-li každý svůj výrok přetáhnout po prubířském kameni svého svědomí, pak musím opravit jen stylizaci odstavce druhého: k svému neexistujícímu bratru jsem choval úctu velmi něžnou a můj poměr k němu byl velmi sentimentální. Proč a jak se to změnilo, poznáte sami.

Trápil jsem se neexistencí bratra svého drahnou dobu, zvláště když jsem se ujistil, že je to neexistence stálá, pevná, doživotní. Často jsem přemýšlel o tom, že svou existenci ztratí člověk většinou vlastní vinou, kdežto neexistenci může ztratit jen usilovným přičiněním svých rodičů. A myslel jsem na to zvláště onoho večera, kdy jsem seděl opuštěn pod Nahnutým zrcadlem v tomášském pivovaře, až poslední pivo ukazovalo hezky k půlnoci.

Tomášská ulice stála v měsíčním světle, jako by čekala na zázrak. Zdi Valdštejnské zahrady byly vážné a slavnostní a koruny stromů seděly na nich jako zamlklí diváci. Před hostincem U zlatého šífu vonělo dříví z okolních ohrad. Pak se zase táhla nekonečná zeď zahrady Anglických panen,^[80] zeď tak vysoká, že se i nebe s měsícem a hvězdami o ni lehce podepřelo. Proti zdi se temnal parčík a pak domky, jejichž zadní stěny se noří do Čertovky. V jednom z nich jsem se narodil.^[81] Hledal jsem jej bezděky očima již od Zlatého šífu a právě když jsem si řekl: „Tento to je,“ otevřely se v něm dveře, žluté světlo z chodby osvítilo na vteřinu postavu a zhaslo. Postava prošla parčíkem a objevila se v měsíční záři. Byl to štíhlý, útlý jinoch, jenž kráčel zvolna proti mně. Právě uprostřed oné nekonečné a nebetyčné zdi jsme se setkali jako dva broučci. A oba jsme se bezděky zastavili.

Snad to byl důsledek mého celovečerního přemýšlení, snad to byl kouzelný vliv mého rodiště; jisto je, že byl jsem pod onou nezměrnou zdí zachvácen pocitem vroucí rodinné lásky k neznámému jinochu. Ale i on se mile na mne podíval a řekl srdečně:

„Vítám tě v našem rodišti, Eduarde!“

Zachvěl jsem se radostí: v tu chvíli jsem cítil i věděl, že jsem se setkal se svým neexistujícím bratrem. Stiskl jsem mu vroucně ruku.

„I já tě vítám, bratře, jehož jméno dosud neznám!“

„Jmenuji se Josef, Eduarde. To abychom se doplňovali. Máme svátky hned po sobě. Tvůj patron je pyšný anglický král, můj prostý tesař.“

„Jak jsem rád, Josefe, že se s tebou setkávám! Pojď, projdeme se těmito krásnými ulicemi!“

„Nikoli, Eduarde. Usedněme raději tamo na břehu Vltavy. Valí se velebně jako chorál. Její hladina září jako kovové zrcadlo. Vrby se naklánějí nad ní jako nad vodami babylónskými a cikáda v jejich korunách pěje své hymny noci. Pojďme tam a chvalme krásu boží.“

Poslechl jsem sladké melodie jeho hlasu. Ale vyznat musím pokorně: v té chvíli přes všechny pocity lásky a přes všechnu zázračnost této příhody ozval se ve mně hlas profese, který pravil: Hle, o čem jsi snil, vyplňuje se ti. Shledáváš se s bratrem, jenž tě doplní. Jsi spisovatel střízlivý, on něžný poeta. Spojíte se a napíšete díla jedinečná.

Tu se usmál a ačkoliv jsem nahlas neřekl ani slovo, pravil:

„Ano. Myslím, že se doplníme dokonale. Dáš základ fabulace a já ji rozpředu. Utkáš epickou kanavu a já ji vyšiji lyrikou svých pasáží.“

„Bude to krásné, Josefe,“ odpověděl jsem usedaje s ním do trávy. „My spolu vytvoříme nového člověka.“

„Nové dílo, Eduarde. Dílo je člověka d…