Malá skleněná gilotinka

Příhoda statistika Vohnoutka

Možná, že nad celou touto historií pokrčíte rameny, ale kdo poznal muzeálního statistika Vohnoutka, ví dobře, co si o něm myslet. Je to muž cifer a výpočtů a geometrických obrazců; je to duše střízlivá, nemilující pošetilého blouznění básníků; má rád pouze to, co lze sčítat, násobit, dělit, co roste kvantitou a z čeho lze vypočítat průměr. Jeho fantazie neopustí nikdy ciferních kolon a rastrovaného papíru, na nějž možno vykreslit klikatou, lomenou linii, značící vývoj čehokoliv, co lze graficky znázornit. Sní-li, zdá se mu nejvýše o nekonečných řadách číslic, jichž součet možno dělit určitým počtem beze zbytku. Toť jeho ideál; ale přesto jeho svědomitost propočítává každý výsledek se zbytkem až do patnácti desetinných míst; a je nešťasten, shledá-li se s číslem iracionálním.

Snad se to všechno bude zdát někomu zbytečným, ale pan Vohnoutek věděl dobře, co znamená. Bez něho by Praha nebyla velkoměstem. On vypočítával, kolik jí ročně přirůstá obyvatel včetně místní posádky, on zjišťoval přibývání domů a vzrůst zastavěných ploch. Byl šťasten ve svém úřadě nahoře v Zemském muzeu, neboť zřejmě viděl, že milovaná jeho Praha kráčí nezadržitelně k metě milionové. Byly to jeho výpočty, jež ukázaly, že se tu denně narodí dvacet sedm a jedna polovina Pražana, kdežto ve stejné době umírá pouze dvacet jeden a jedna třetina obyvatel. Matematické průměry za dlouhá léta dosvědčily správnost těchto fakt, a tak mnul si pan Vohnoutek spokojeně ruce u vědomí, že denně přirůstá v Praze šest a jedna šestina obyvatel; a toto množství opakuje se den za dnem, po měsíce i léta, přesně tak, jak to Vohnoutkova statistika určila. I kdyby přikvačila náhlá epidemie, nemohla by ohrozit stálý vzrůst Prahy, zaručený Vohnoutkem.

„Dejme tomu,“ říkával své stolní společnosti U stromečku, pomalu ťukaje ohnutým prstem na stůl, „dejme tomu, že epidemie skosí nám šest lidí, o něž se tu denně více narodí, než jich umírá; připusťme tento nevítaný případ. I pak poroste naše město! Neboť stále ještě zbývá tu jedna šestina novorozence. A to bych se podíval na nemoc, která by dovedla usmrtit pouhou jednu šestinu člověka! Můžeme být klidní, přátelé; i když se nám narodí denně jen o jednu šestinu děcka více, počet obyvatelstva poroste a Praha bude městem milionů!“

A tak počítal pan Vohnoutek spokojeně, co se počítat dalo. Radoval se, že tuberkulózy v Praze přibývá tak pravidelně, že se dotyčná linie na grafickém obrazci nikde nelomila a stoupala příslušnými obdélníčky v přímce jak podle pravítka. Probral poměry obyvatelstva všemi směry a vytasil se s netušenými statistikami nemocí, povolání, stáří, vzdělání, křestních jmen, nemanželských dětí, prostitutek, spotřebované vody a vypůjčených knih. A to všechno řadil do procent a promile a přepočítával zase na jednotlivce. Jeho grafické obrazce názorně ukazovaly, kolik umělců v Praze padne na hlavu a kolik na hlavu padlých sedí v různých úřadech. A když tak probral poměry obyvatelstva ze všech hledisek, zamnul si spokojeně ruce a po krátkém rozvažování vrhl se na dopravnictví.

Dráhy a tramvaj daly mu materiál na půl roku houževnaté práce. Konečně dospěl až k drožkám. Sotva se však jal sestavovat výpočty pro grafické znázornění drožkářského provozu za těch sto let, kdy tento melancholický vehikl drkotá po pražském dláždění, poslední data ho poněkud zarazila.

Přepočítával znovu, nebylo pochyby: drožkáři spějí vstříc úplnému vymření a vyhynutí! Jakmile vypukla válka, scvrkl se jich počet na polovinu a od té doby ubývalo jich s takovou pravidelností, že pan Vohnoutek nechtěl ani věřit očím. Ale ať počítal, jak počítal, statistika vždy nakonec ukázala, že s příšernou jistotou ubude každých 89 dní jedna drožka z celého počtu a náhrada žádná že nepřichází. Devětaosmdesát dní byla šibeniční lhůta, po níž nezbytně zmizel zas jeden povoz z pražských ulic; dvouletá statistika mluvila zřejmě.

Nebylo věcí Vohnoutkovou, aby pátral po příčinách tohoto úkazu. Člověk jiného duševního založení by přemýšlel o tom, zda drožkáři vymírají, protože již splnili své určení ve vývoji lidstva a kolotání světů a že je jim ustoupit novému druhu, lépe uzpůsobenému. Jiný by uvažoval, zda by nebylo vhodno vydat včas ochranný zákon a zřídit jakýsi Národní park drožkářů, kde by poslední exempláře této odrůdy mohly žít ve vší divokosti, oddávajíce se beztrestně týrání zvířat, nadávání pasažérům i nedodržování úředního tarifu. Kde by se přísně zakazovalo zavádět tramvaje, jezdit auty, zřizovat taxametry a mluvit o policejním řádu uličním. Takový kout světa zkrátka, kde by se drožkáři mohli cele oddat volnému kočovnému životu podle své původní přirozenosti a kde by vzájemným křížením dochovali pozdním generacím lidstva několik polozuřivých, poloochočených jedinců jako vzácnou ukázku speciálního typu, vyhynuvšího na počátku dvacátého století.

O tom všem pan Vohnoutek nepřemýšlel. Drožka byla mu jen pohodlným prostředkem, jak se občas dostat po půlnoci od Stromečku do svého bytu u Kanálky,^[53] a to měla jeho ubohá hlava vždy již tolik práce s nejprimitivnější logikou myšlenek, že se naprosto nemohla zabývat úvahami o podivném osudu čistokrevných drožkářů.

Dnes bylo arci jinak: dnes promluvil k němu tento tragický problém neomylnými ústy přesné statistiky a pan Vohnoutek zíral na vypočtený průměr s nepopiratelnou dávkou lítosti a soucitu. Tedy za 89 dní bude zas o jednoho drožkáře méně, za 178 dní o dva, za 267 o tři, za 356 o čtyři. V tichém přemítání uchopil kalendář: ano, 20. ledna 1925 zbudou již jen dva drožkáři v celé Praze, 19. dubna osamějí na svém štaflu poslední exemplář a 17. července zazní umíráček i tomuto mohykánu a žádná drožka od toho dne nebude překážet rozvoji pouličního ruchu!

Krok za krokem, s jistotou kyvadla postupovat bude neúprosný osud přesně podle statistiky páně Vohnoutkovy a každý 89denní interval značit bude záhubu jednoho drožkáře.

Náhle však sebou pan Vohnoutek trhl. Jediná myšlenka bleskla mu mozkem: co bude potom? Dokázala-li statistika, že úbytek dro…