Malá skleněná gilotinka

Perské koberce

„A byl v rukou jejích jako vrabec ve spárech orlích.“

— Tisíc a jedna noc

Není mi známo, zda si Peršané vymysleli své koberce, aby dali nejdokonalejší pozadí favoritkám svých harémů, nebo zda vynalezli harémy, aby nahota ženských těl kontrastem vyzvedla a uplatnila všechnu krásu jejich koberců. Marně jsem se na to vyptával osoby nad jiné povolané, totiž perské věštkyně paní Romováčkové, u níž jsem bydlel a kteráž hádala mi minulost i budoucnost, ačkoliv nikdy nevěděla, co budu mít horší.

Jedno je jisto: z 5,5 obyvatel, kteří tam připadají na jeden čtvereční kilometr, zabývá se pěstěním tabáku 0,75 obyvatele, čtvrt Peršana falšuje růžový olej, čtyři celí Peršané tkají a prodávají koberce a zbytek připadá na satrapy a eunuchy, což je obojí živnost velmi výnosná, ačkoliv satrapové mají konečně lepší postavení než eunuchové.

Jak zřejmé, jsou koberce jakýmsi národním produktem Persie. V kobercích Peršané spí, jedí i milují; jaký div, že i v kobercích cestují? Vskutku, perští cestující v kobercích zaměnili nešťastnou taktiku Thermopyl a Salaminy za pohodlnější dobývání světa z pokojů mezinárodních hotelů. A tak potomci protivníků lakedaimonských občanů prolévají dnes svou krev pod nápory hotelových štěnic; nelze říci, že by boj ten byl méně krvavý.

Ale tyto hrůzy obchodních výprav jsou plně vyváženy sladkými dobrodružstvími lásky, jakých prožívají cestující Peršané na sta. Jako všichni synové Orientu jsou i oni zvlášť uzpůsobeni k věcem lásky; a jejich podivné, jakoby mrtvé, a přece propastné oko fascinuje ženy bílého plemene, jako pohled indických hadů omamuje nebohé oběti.

I Arkavian Kerkafiz znal dobře tajemnou sílu svého pohledu; partie koberců, kterou přivezl s sebou do Prahy a rozložil ve třech pokojích hotelu U Zeleného slunce, mohla by vyprávět o zajímavějších věcech, než jsou objednací lístky, kopie, potvrzenky, dodací listy a faktury. Jeho oko povyhaslé neřestmi, prožitými již v útlém mládí, klouzalo se strašlivým klidem po postavách elegantních zákaznic. Nebyl to přívětivý, rozkoše slibující pohled Francouze, nebyly to ohnivé, horoucí oči Itala; nebyl to planoucí zrak Španěla, věštící štěstí nebo smrt; byl to hrozný pohled člověka, jenž poznal všechno: největší vášně, nejrafinovanější požitky, nejtajnější neřesti. Tento pohled svlékal ženy a oceňoval jejich schopnosti. A ženy obcházela tajemná hrůza i nevědomá touha. Kulturou a výchovou zkolébané pudy šelmy burcoval tento pohled; a probudiv a vydráždiv je, zase je srážel zpět ledovým svým chladem. Byl to pohled krotitele, a ženy stejně jako dravci se ho bály.

A Arkavian Kerkafiz, jenž věděl, že ženy touží po tom, čeho se bojí, založil na této jejich lásce k nebezpečí zcela klidně svou obchodnickou kalkulaci. Nemýlil se; elegantních a vzrušených zákaznic přibývalo a platily, zmámeny a zhypnotizovány, třikrát tolik, kolik požadoval i nejzlodějštější z obchodníků domácích. Nabízel ženám své koberce a ženy mu nabízely své srdce; tento artikl však neměl pro něho cenu. Jeho život se nevzrušil a nerozčeřil. Sedal nehybně v kavárnách jako šachista, jemuž na chvíli odešel partner; ani jeho holiči se nepodařilo zapříst s ním konverzaci.

Byl nerozřešenou záhadou Zeleného slunce; první portýr aspoň říkával ve své lóži, kde se na chvilku scházíval personál, než šel spát:

„Lidičky, pamatujte na má slova: buďto dá spropitné jako ruský velkokníže, nebo nám foukne bez zaplacení jako Mexičan. Znám Peršany.“

„Já také,“ řekl pan vrchní, „obyčejně pocházejí z Haliče, tam od Bukoviny.“

„O kom mluvíte?“ ptal se ficák^[29] Franc, který stále tloukl špačky.

„O čísle čtrnáct,“ řekla pokojská Luisa, Jestli nám nepráskne do bot.“

„Má jich sedm párů,“ poznamenal Franc, „na lakýrkách s vložkou spadla guma z pravého podpatku. Řekl bych, že je hochštapler.“

Přesto, že slečna Luisa nechtěla připustit tuto profánní domněnku, byl postaven Arkavian Kerkafiz pod tajný domácí dozor. Od pikoly a liftboye až po ředitele hotelu každý jej měl na očích. Ale Arkavian Kerkafiz neměnil své chování, prodávaje koberce, jak tvrdil, 30 procent pod cenou, při čemž 300 procent vydělával. Jeho oko chladně vybíralo si ženu mezi sty návštěvnic; ale žádná se mu nezalíbila a svůdný Peršan zůstával vždy sám.

Koberce kus za kusem opouštěly jeho tři pokoje; po čtrnácti dnech ohlásil řediteli, že pouští třetí pokoj, ježto mu pro omezený sklad stačí dva.

„To je mi velmi milé,“ odvětil ředitel Mr. Hawke, „právě přijela hraběnka Hartenbrecherová z Vídně a potřebuje o pokoj více. Děkuji vám, Mr. Kerkafizi!“

A ještě téhož dne otočila slečna Luisa klíčem ve dveřích, jež spojovaly vyprázdněný pokoj s komnatami Peršanovými, a otevřela dveře protější, vedoucí z téhož pokoje do salónku hraběnčina. Za hodinu byl nový pokoj proměněn v ložnici, a když večer Arkavian Kerkafiz ležel v posteli, slyšel vedle jemný šustot hedvábných šatů hraběnčiných a tiché povely komorné. Otočil tastrem^[30] a naslouchal. Vedle šplouchala voda a ozval se chvílemi přidušený smích.

„Koupe se!“ pomyslel si Kerkafiz a v duchu viděl cestovní kaučukovou vanu a vymýšlel si nahou ženu v ní. Jaká asi je? Mladá? Štíhlá? Černovlasá? A zachytávaje ve tmě kadence jejího smíchu, představoval si celou galerii žen, od silných, robustních, s prsy překypujícími, po hubené, hysterické, s poprsím nevyvinutým; ženy s pletí růžovějící zdravou krví, ženy údů sněhově bílých jak mladá slonovina, i ženy s pletí nahnědlou, s nádechem zralých broskví. Ke kterým patří neznámá sousedka? Tma a přidušené zvuky pobouřily jeho fantazii; jako kočka vyklouzl z lože a přiblížil se ke dveřím. Klíčová dírka byla zakryta. Vedle se ozvalo cupitání bosých nohou po podlaze a pak jemný, tichý pravidelný zvuk.

„Masáž!“ prolétlo mu opět hlavou a přivřel oči, aby vyvolal v duchu přesnější obraz. Podivné, tolik žen prošlo před jeho očima a nechalo ho chladným, jediná, neznámá, jej rozčilila. Číhal dlouho za dveřmi, lapaje každý šust, a vracel se zpět, teprve když dávno vše ztichlo a proužek světla pode dveřmi zmizel.

Ráno byl p…