Malá skleněná gilotinka

Pražský Sherlock Holmes

Mařena přijela do Prahy do služby. Ráno ji pán vyvedl z domu v Hopfenštokově^[96] ulici, ukázal jí, kde je kupec, kde řezník, kde pekař, zavedl ji na Karlovo náměstí, prošel s ní parkem a ukázal jí Černý pivovar,^[97] kam bude chodit pro pivo. Mařena kývla, že si to všecko bude pamatovat, šťastně ráno nakoupila a šťastně i v poledne trefila do Černého pivovaru. Ale sotva vzala džbánek s pivem, zabřinkla venku na náměstí muzika. S Mařenou to trhlo. Vyběhla na chodník a dívala se jako vyjevená. Shora se valily proudy lidí, muzika vyhrávala, že jí to nohama škubalo. A všechny ty davy se nesly pěkně v taktu, jen se to houpalo. Mařena byla jako omámená. Jakživa něco tak pěkného neslyšela. Ale už se celý ten příval vojáků a civilistů dostal až před Černý pivovar. A najednou vzal někdo Mařenu pod paží. „Mařenko, pojďte s námi!“ vykřikl neznámý a protože muzika hrála a protože Mařeně už nohy tancovaly a protože ji ten mladík znal, ačkoliv se zaboha nemohla rozpomenout odkud, podlehla strhujícímu proudu, stiskla pevně džbánek a šla. A trumpety se smály, činely břinkaly a buben jako by si pochvaloval každé vykročení; a všechen ten radostný rytmus nesl Mařenu jako ve snách. Teprve když dohráli třetí kousek, prolétlo jí hlavou: páni čekají na pivo! Zamrazilo ji, vytrhla se svému průvodci, prodrala se tlačenicí ven a počkala, až celý průvod přešel. Pomalu se rozhlédla kolem, ale bylo jí úzko. Před ní stála nějaká vysoká věž, kolem byly samé ohromné paláce, nastavené řady tramvají rozjížděly se všemi směry, hřměly po kolejnicích, zvonily, automobily houkaly, pískaly, mečely, drožkáři křičeli, lidé se hrnuli sem a tam, všecko pospíchalo, ujíždělo, kvapilo, jen Mařena byla tu sama se svým džbánečkem, opuštěná, neznámá v neznámém. Najednou padla na ni z toho všeho spěchu a z těch velikých budov hrozná úzkost. Točila se vpravo i vlevo, ale kudy přišla, nevěděla. Jen cítila víc a více, že se dá do pláče, do strašlivého breku, aby se ti lidé nad ní smilovali a dovedli ji k pánům. A jak už natahovala moldánky, někdo ji zezadu oslovil:

„Copak tu hledáte, panenko, copak?“

Ohlédla se, za ní stál policajt. Veliký, silný, červené tváře. „Já… já nemohu trefit domů,“ vyrazila Mařena, „šla jsem kousíček, docela maličký kousíček s muzikou a teď se tu nevyznám.“

„A kdepak bydlíte?“

„Já… já nevím, jak se to jmenuje.“

„Jak dlouho jste v Praze?“

„První den.“

„A jak se jmenuje váš pán?“

„Já nevím.“

„A kde jste byla pro pivo?“

„Já nevím!“

Mařeně se už hrnuly slzy po tvářích. Policajt se díval na ni zamyšlen. Tohle byl…