Krásy našeho Krasu
I.
Ať tu historii kroutím sem nebo tam, vždycky se počátek najde u toho padoucha Vančury.[82] Přijel jsem do Brna za obchodem, zastupoval jsem tehdy patentní šle Pipifax, doktora Valáška prášek proti opruzení a kapesní rychlopočítadlo Moment. Vančura byl můj krajan, spolužák a kamarád, proto jsem ho večer vyhledal. Seděl U Stopku, uvítal mne nadšeně a hned mne uvedl do své společnosti.
„To je pan Honzík, dámy a pánové, starý kamarád a takto operetní tenor z Vinohrad.“
Podíval jsem se užasle na Vančuru, ale ten mne již vmáčkl vedle tlusté blondýny, která na mne vrhla zbožňující pohled. Víte, tlusté blondýny jsou odjakživa moje slabost a když jsem si uvědomil, že jako zástupce patentních šlí Pipifax a prášku proti opruzení doktora Valáška jsem nula, kdežto jako vinohradský tenor že všechno vyhraji – odpustíte mi snad tu slabost: já toho Honzíka na sobě nechal. Věnoval jsem se sousedce a ani nepozoroval, jaký je o mne zájem. Teprve po chvíli, když Vančura se všemi přítomnými se už dost našpital, povstal jeden starší pán, zaťukal kudlou na sklenici a Vančura vykřik:
„Silentium!“
Pak se starší pán ujal slova a jménem celé společnosti dovolil si uvítat slovutného umělce, zavítavšího do našeho města, jakož i požádat ho, aby laskavě dal něco k lepšímu.
Pánové, ten slovutný umělec, to byl pan Honzík, to jsem byl já! Vy znáte můj hlas; vy víte, jakými hrozbami jsem byl donucen k tomu, abych U Šuterů nikdy nezpíval; vy znáte historii, kterak jsem byl po prvních taktech Hej Slované vyhozen od Fleků, protože jsem zpíval s nimi, a tak profanoval nejposvátnější nadšení; a teď si představte toho padoucha Vančuru, který mi kamarádsky domlouval, abych jen něco spustil. Vymlouval jsem se, jak jsem mohl: indispozice, zakouřená místnost, nedostatek not, lékařský zákaz. Nato Vančura vstal a prohlásil, takové drahoty že dělám vždycky a že se nechám hodně pobízet, že to však potom stojí vždy za to. Pánové, jak se potom na mne společnost sesypala a co zvláště vyváděla ta tlustá blondýna, to je mi hanba líčit. Už jsem jednu chvíli chtěl utéci, ale Vančura mne popad za kabát, dovlekl mne ke klavíru a nějaký vlasatý mladík udeřil do kláves za strašného tleskání a volání „Výborně“!
Tož jsem teda zpíval.
Víte, já mám rád operetu. Když přijede našinec z túry, notes napěchován uzávěrkami, nic ho tak neosvěží jako takový Dreimäderlhaus[84] O to, co zpívat, nebylo mi tedy zle a já teda, když Vančura jinak nedal, spustil. Ale co pak přišlo, to bylo hrozné.
Za prvé: ten mladík u klavíru měl sice dobrou vůli, ale mnoho toho nedoved. Já jsem laik, pánové, a vím jen tolik, že hrát bez not je jako prodávat bez vzorků, ale co on prováděl, to už bylo trochu mnoho. My jsme se smluvili, že zazpívám árii Bratří, jsem zamilován k zbláznění. Vrhl se na klavír jako dravec, že jsem se jen taktak uchytil. Ani v jednom taktu, ani v jedné notě se se mnou neshodl! Zpíval jsem tedy sám, jak to dá cit, a jen tak trochu jsem mu dával nohou takt. Ale co on hrál, to bylo všechno možné, jenom ne to, co já zpíval!
Ale za druhé: společnost Vančurova nebyla zrovna nejlepší – tak asi podle něho. Nejdřív se tvářili náramně nadšeně, ale když jsem začal zpívat, začli se oni bavit, nejdříve potichu, pak hlučně, pak se smáli a ťukali sklenicemi, takže jsem musel strašlivě řvát, abych je všechny překřičel.
Za třetí: najednou vám ten pianista uprostřed zpívání zarazí. Já na něj kývnu, cože jako je a víte, co on řekl? Že prý on už je hotov! Tož jsem to musel až do konce zpívat sám a to víte, když má samotný lidský hlas bez piana přeřvat takový rámus v hospodě, to není maličkost!
Ale oni to uznali. Když jsem skončil, byli bez sebe nadšením. Vančura sám mne přišel obejmout, ačkoliv, víte, ta blondýnka by mi byla bývala milejší. A abych prý ještě něco přidal. Vybral jsem si tedy árii z Veselé vdovičky. Pianista se chvíli zdráhal, že prý to tak nedovede, jak já to potřebuji (sám to tedy cítil, chudák), ale Vančura mu potichu něco domluvil a on tedy hrál. Šlo to znovu, jenže byl rámus ještě větší a já musel ještě více řvát, abych to všechno překřičel. Až jsem měl strach, aby mi nespad kýlový pásek, jak jsem napínal všechnu sílu. Ale pak jsem musel ještě přidat a zase a znovu, a víte, co jsem shledal, když jsem už docela ochraptěl? Pánové, je mi to stydno říci, ale ta společnost se zatím, s odpuštěním, docela ožrala. Blondýna zmizela s nějakým inženýrem, ostatní dámy také odešly a těch pár chlapů, co zůstali, chovalo se ke mně tak sprostě, že jsem jen koukal, jak bych se dostal ven. Vančura taky cítil tu hroznou nespravedlnost, zaplatil a šel se mnou.
„Víš co,“ povídá venku, „uděláme ještě jedno pivo v Besedě. Tam chodí přece jen lepší společnost.“
Šli jsme tedy do Besedy. Všude bylo plno, všude Vančuru zvali ke stolu – bůhví, odkud má tolik známostí. Ale on mne vedl až na konec a tam mne posadil mezi šest strašně tlustých pánů a povídá:
„Dovolte, pánové, abych vám představil svého přítele pana Hubáčka, mistra Šumavy střední váhy.“
Bylo mi to nepříjemné, jaká je to zase komedie, ale nechtěl jsem krajana blamovat. Jen ten termín mistr Šumavy střední váhy nešel mi dobře na rozum. Co je to: Šumava střední váhy?
Ale vtom už se na mne ti páni otočili a jeden z nich povídá:
„Nazdar, kolego. Zrovna tu máme spor. Mluvili jsme o polovičním nelsonovi a tady kolega Šitanc tvrdí, že v Anglii jsou kravaty dovoleny.“
„Pánové,“ odpověděl jsem spravedlivě, „to vám mohu směle dosvědčit.“
„A já, ksakru, říkám, že ne!“ rozkřikl se on a praštil pěstí do stolu, až se sklenice vyšinuly z tácků.
„Dovolte,“ řekl jsem mu, snaže se mluvit laskavě a vlídně, abych ho poučil co možno nejšetrněji. „Dneska sice pracuji v jiné branži, mám hlavně prášek proti opruzení doktora Valáška. Ale před tím jsem dělal i do kravat a to vám mohu říci, že vkus Anglie je v té věci dokonce směrodatný. Široké vázanky, takzvané scarf, jsou přímo původu anglického, ačkoliv i všechny jiné druhy kravat jsou určovány Anglií! Tak např. úzké, černé kravaty neobyčejné dé…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.