Pražské a jiné historie

Ženské a mužské historie

Manželství Mamerta Kalivody

Slavný soude!

Položili jste mi právě řadu otázek, z nichž některé se dotýkají zachovalé dámy dosti trapně. Dovolte, abych nyní sama souvisle odpověděla na žalobní spis. Jsem žalována na rozvod, a kdo mě, prosím, na ten rozvod žaluje? Nikoli nějaký zavilý nepřítel, nikoli zarytá sokyně, nýbrž vlastní manžel. Vlastní manžel, slavný soude! A jakou záminku si vzal pro svou žalobu, slavný soude? Že prý jsem vymohla jeho vyloučení ze Vzájemně se podporujícího spolku reumatiků v zemi České. Ano, nepopírám, učinila jsem to a učinila bych to opětně, neboť tak mi kázala čest a spolková povinnost a vůbec můj povšechný charakter. Žaloba tvrdí, že jsem hokynářka, ale to je vyložené ponižování. Naproti tomu nejen naše ulice, ale celá čtvrť mi dosvědčí, že můj potravinářský závod stává v místě už čtyřicet let a že slyne daleko široko jako učiněný delikates. Kdyby slavný soud ke mně zavítal a dal si patnáct deka salámu, jsem si jista, že by si slavný soud olízl všech pět prstů. U mne je všecko zboží prima a stále čerstvé. Je to ovšem jen kvelb, kam se jde dolů po schodech, ale to jsou moc velcí páni, kteří ještě rádi tam lezou, protože se jim dostane solidní obsluhy a mohou si vybrat, co chtí, na knížku. Ten kvelb si našla už moje nebožka maminka a nahospodařila si v něm pěkné peníze, o kterých pan žalobce bude taky něco vědět. Ale k tomu teprve přijdem.

Bohužel je ten kvelb trochu vlhký, takže maminka v něm dostala revma, a to revma jsem s tím kvelbem a s celou klientelou po ní zdědila já. Já nevím, jestli má slavný soud taky revma a jestli ví, co je to za utrpení, když to tak v těle loupá a člověk vůbec nemůže zvednout ruku. V takových chvílích člověk touží po spřízněné duši, která by s ním jemnými city sdílela jeho bolest. Proto jsem už před lety vstoupila do Vzájemně se podporujícího spolku reumatiků v zemi České a pilně obcovala při všech jeho schůzích. Shledala jsem, že jeho členové jsou vesměs honetní lidé, postižení reumatismem svalovým nebo kloubovým, někdy i podágrou, ischiasem a hexnšúsem neboli ústřelem. Milý byl mi každý pohovor s muži a ženami stejně strádajícími. Vyměňovali jsme si názory o svých bolestech a chorobách, o doktorech a medikamentech, jeden doporučil thé ze sedmera bylinek, jiný přinesl neznámé mazání, ten to, onen ono, každý týden byla na schůzích nějaká vzrušující novinka a člověku při těch čajích a mastech příjemně utekl týden.

Byla jsem tedy ve svém spolku velmi spokojena, zvláště když jsem se tam seznámila s pánem velice šaramantních způsobů, který se mi představil jako inspektor životní pojišťovny ve výslužbě Mamert Kalivoda. Slavnému soudu zajisté nezůstalo utajeno, že tento inspektor Mamert Kalivoda je nyní můj manžel a dneska žalobce. Tak se končí můj životní román prosté ženy trpitelky, která důvěřivě nehledala nic jiného než útěchu ducha a srdce, když tělo bylo zkrušeno tolikerou bolestí. Nechť se slavný soud zeptá mého manžela, pana žalobce, na čestné slovo, jestli jsem mu někdy kladla nějaká osidla, aby v nich uvízl. Na čestné slovo a hlavně pod přísahou bude muset můj manžel, pan žalobce, prohlásit pouze a jediné: „Nikoliv, žádná osidla, nýbrž čestné seznámení staršího inteligentního pána se slečnou v samostatném postavení.“ Ano, slavný soude, a jestli bylo nějaké osidlo, tak to byl nejvýš ten Garantamin a s tím přišel, slavný soude, on, a ne já. Já jsem tenkrát držela na mazání Reumatinem a on mi to pohaněl, ačkoli jsem se dožívala nejlepších výsledků, když jsem užívala toho mazání ráno a večer. Nepříjemné bylo jen to, že Reumatin byl silně cítit po petroleji, a to je v delikatesu závada, klientela začala všechno zboží očichávat a pořád se ptala, jestli ten eidam neležel někde při petroleji. Proto jsem byla nakloněna užít jiného prostředku, a když mně tak vážený pán, jako je inspektor životní pojišťovny ve výslužbě, poradil Garantamin, pocítila jsem k němu vděčnou náklonnost, nic víc, slavný soude, nic víc.

Jestliže však byla někde nějaká jiná náklonnost nebo spíše řekněme zájem, pak to patrně bylo na straně pana inspektora, nyní mého manžela a dnes pana žalobce. Neboť již třetího dne sestoupil ke mně do krámu, stál tam mezi klientelou a já ho ani nepoznala. A když jsem se zeptala, čím mohu pánovi posloužit, prohlásil, že se jde jen pozeptat, jak se mi ten Garantamin zamlouvá. A já teprve: „Božíčku, pan inspektor, já vás nemohla v té tmě tady ani rozpoznat.“ Z toho všeho je zajisté patrno, že já jsem žádné osidlo nekladla, a bylo-li osidlo, bylo u protistrany. Já jsem mu ochotně přisvědčila, že mi ten Garantamin opravdu utišuje bolesti, a on na to, že bychom si o tak zajímavé věci měli pohovořit. Že prý mě nechce v tak živém závodě zdržovat, a jestli bych tedy večer někam na chvilku nepřišla. Na Žofíně prý se moc hezky sedí, ale to vlhko od vody že prý by nám nedělalo dobře, že tedy navrhuje Riegrovy sady, kde je také příjemné posedění a vzduch už spíše horský. Nato jsem mu já ve své prostotě přislíbila, že tam přijdu v devět hodin, až zavru závod a trochu se upravím. On byl srozuměn, chvilku se ještě díval, jak mi jde obchod, a odešel. V tom tedy také nebylo žádné osidlo.

Večer jsem si vzala božíhodové hedvábné šaty, protože to byl přece jen pan inspektor, a jela jsem tramvají na Vinohrady. Čekal na mne u vchodu, uvítal mě velmi uctivě a zavedl mě ke stolu trochu dál od hudby, abychom si prý mohli povídat. Já se na to moc těšila, protože já měla revma v pravé ruce, on v levé a mimoto gicht, tak to slibovalo poutavý večer. On opravdu začal moc krásně, jaká je ten reumatismus úporná choroba, taková zarputilá a nebezpečná, jak se v těle rozleze, jak přeskočí i na jiné vnitřnosti, na cévy, jestli se nemýlím, a na srdce a tak vůbec, a že je vlastně celý organismus ohrožen a nejednou skončí předčasnou smrtí. Taková zábava se mi tuze líbila, podotkla jsem tedy, že proti tomu je třeba se chránit správnou životosprávou, žádný alkohol, žádné maso, žádné kouření. On se mnou živě souhlasil a už si nedal pivo, ale černou kávu. A začal opět znovu, jako nějaký profesor, že i tak, při vší opatrnosti, je život revmatiků stále ohrožen. S tím jsem souhlasila, protože to je i můj názor na náš život.

A on mluvil dál, čím dál poutavěji, o smutném údělu, o osudu, o tom, že je nutno pamatovat na zadní kolečka, jaký mám pěkný závod, že si všiml, jak nóbl zákazníci ke mně vlastnoručně chodí, a zase, že smrt je nám v patách, a samé takové poutavé věci, že jsem byla celá unesena. A když viděl, jak tonu v nadšení, naklonil se ke mně, až se mi hlava zatočila, a pošeptal mi, slavný soude, šeptem mi pošeptal docela důvěrně, že tak rozšafná dáma, jako jsem já, neměla by to nechat jen tak – a měla by se dát pojistit na život. Odpověděla jsem mu jako prostá obchodnice, že takový návrh nepřichází u mne v úvahu, ježto jsem osamělá a žádných příbuzných nestává. A pan inspektor na to, že co není, může být, co kdybych se rozhodla podati někomu srdce a ruku. Mně bylo z toho pomyšlení úzko, i řekla jsem, že tady není místo na takové řeči a že půjdu domů. On, že nemůže dopustit, aby mladá dáma šla v noci domů samotná. A tak mě vyprovázel a už do mne mluvil přímo, jaké by to bylo hezké, kdybychom si my, oba záslužní členové Spolku reumatiků, podali ruce a spojili svůj osud a své léčení, on že má penzi a ještě si přivydělá, jinak že je volný a může za mne zaskočit v kvelbu nebo obstarat nákupy. Zkrátka, slavný soude, mluvil do mne tak mohutně, že než jsem došla domů, byla jsem zasnoubena a taky pojištěna na život.

Říkala jsem si, že z toho je vidět, jakého zdatného manžela jsem si vybrala a jak se bude mít k obchodu. Zdatný on byl, ale na co, slavný soude, na co. Za týden po svatbě mi začal naříkat, že ten kvelb bude jeho smrt, s pravou rukou že se tam vydrží, ale s levou ne, ta že vede rovnou k srdci. A já že jsem na ten kvelb už dědičně aklimatizována, kdežto on byl dosud zvyklý na zdravé povětří přesně podle životosprávy. Já blázen mu to věřila. Zdravé povětří! Kafírny s rajdama, to bylo to jeho zdravé povětří! Zkrátka, já byla nevinná novomanželka v prvních líbánkách, on byl můj milovaný Mamertek, a Mamertek přišel s plánem, že než se v tom kvelbu natrvalo usadí, musí napřed do lázní, aby se mu to nějak nevyrazilo. Já souhlasila, a protože Mamertek nevládl žádnou hotovostí, vybrala jsem ze záložny dvě tisícovky po mamince a Mamertek si odjel do Píšťan. Z našeho spolku tam získal nějaké slevy, ale brzy psal, že jeho případ je mnohem těžší, než doktoři mysleli, a že tam bude musit zůstat déle a že je tam strašná drahota, abych poslala ještě tři tisíce. Pak psal, že se mu to náramně lepší, že tam budu muset taky jet a škoda, že tam nejsem s ním, ale zatím že potřebuje ještě dodatečnou kůru někde na horském slunci. Poslala jsem mu zase tři tisíce a on si odjel do hor. Odtamtud poslal naříkající dopis, že je mu zle, že místo slunce přišly mlhy a deště a že je zas celý zkroucený a musí se léčit znovu. Teď že už do Píšťan nepojede, když je tam tak draho, ale do Slatiny, tam že je taky rašelina. Poslala jsem mu nové tři tisícovky, litovala jsem ho, jaký ho stihl malér, ale napsala jsem mu, aby s tím hleděl vyjít, úspory po mamince že jsou už vyčerpány. Mamertek odpověděl, že už nic nechce, že mě přece nebude okrádat o mé věno a že naopak ze Slatiny přijede domů. A přijel a já koukala jako blázen: jako řimbuch přijel, slavný soude, jak řimbuch, vypasený, opálený, v očích mu to jen hrálo. „Inu rašelina, Emilko,“ povídal, „rašelina je pro nás reumatiky největší zázrak. Až se to bude hodit, musíš tam taky.“

No dobrá, proč ne. Jenomže když se vrátil, nechtěl o mém obchodu ani slyšet. „Koukej, Emilko,“ hučel do mne, „to přece nemůžeš po mně chtít, abych teď, když se mi to trochu spravilo, lez do toho vlhkého kvelbu a zase si to přitáh. Měj to uznání, že si konečně jednou za život zasloužím, abych se potěšil ze svého zdraví a užil trochu pobytu na světě.“ A začal si užívat, semhle tamhle pivečko, semhle tamhle doutníček, a na procházky, prý s kamarády. Ale do spolku ne a do kvelbu taky ne. Ovšem, když byl takhle čas na přesnídávku, to tam seběhl jako čamrda a už si uříz kus salámu nebo sýra a namazal si k tomu chleba máslem. Tak jsem se na to hospodářství koukala tři čtvrti roku a konečně povídám: „Koukej, Mamerte, obchod by šel, pár tisícovek jsem za sezónu vydělala. Oč by to však bylo lepší, kdybys i ty trochu zabral. Já už nevím, co s bolestmi v těle, a ty se ani nezeptáš, jak mi je.“

„Ó můj drahoušku, má Emilko,“ odpověděl on, „já o tom nemluvím, protože ti nechci ztrpčovat tvůj osud. Já ti mám od zimy takové bolesti, že někdy zrovna skřípám zuby. Ale proč tě mám tím ještě otravovat?“

„Ale to přece není žádná otrava, Mamerte, já po ničem jiném netoužím než po takovém pohovoru. Tak ručička zase bolí?“

„Ruka a nohy, hlavně nohy. Přestěhovalo se mi to do nohou. Já nevím, holka, já budu muset zase jet do lázní.“

A tak si jel podruhé a já chodila do spolku a radila se tam, čím tu ruku mazat a jak ulevit i mému Mamertovi. Ale on se mi vrátil, klobouček na stranu, a hned na mne, co dělá moje revma a co říkají ve spolku a že tam musíme pilně chodit, aby nepřišel o ty výhody, až zase pojede do lázní. Já už po něm koukala úkosem, to je pravda, ale on mě zas na rok ukonejšil, že si se mnou každý den hezky o tom reumatismu povídal. A někdy přinesl od svých kamarádů recept, obyčejně když se s nimi zdržel. Byly to takové divné věci, že jsem si věru někdy myslela, jestli je v tom vůbec něco léčivého. Třebas naložit kaprlata s cibulí v lihu a tím lihem to místo pomazat. To přines jednou od Fleků, ale ono mi to ulevilo, tak jsem mlčela. Za půl roku jel Mamert do Velichovek. To už jsem dostala podezření. Podezření a vztek. Já tu pořád v tom kvelbu zkouším, trpím a dřu, a manžílek si bastantí po lázních. A tak se celý vykřesal, růžovoučký byl, bříško se mu kulatilo, v papání si začal poroučet, prý víc masa, nějakou pečeni nebo kuře. Já spráskla rukama. Reumatik a pečeně! Reumatik a kuře! A on si Mamertek dokonce začal chodit do vinárny. Reumatik a víno! To už jsem byla celá bez sebe.

„Mamerte,“ povídám, „jak to tedy vlastně s tebou je? Máš revma, nebo nemáš revma? Piješ, flámuješ, kouříš, bastantíš, hubičku máš naladěnou na samé pikanterie, delikates bys mi s odpuštěním vyžral, břicho máš jako soudek – co to tedy je?“

„Víš, Emilko, já jsem vlastně zdráv, ale ještě musím chodit do spolku. Já bych rád do Mariánek, trošku shodit to bříško…“

„A tak – do Mariánek, to ano, a do obchodu, to ne? A to ti, Mamerte, zarazím!“

A šla jsem a dala jsem návrh, aby můj manžel Mamert Kalivoda, inspektor ve výslužbě, byl vyloučen ze Vzájemně se podporujícího spolku reumatiků v zemi České, protože je podle svého vlastního doznání úplně zdráv a slevy v lázních už nepotřebuje. To je můj případ, slavný soude, a jestliže mám být za to, že hájím pořádek a zájem dobročinného spolku, potrestána rozvodem, s pomocí Páně i to snesu. Ale Mamert Kalivoda si nebude jezdit se slevou po lázních, dokud si na to neopatří v mém kvelbu řádný reumatismus.